Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 681/01Usnesení ÚS ze dne 07.03.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkDůkaz
vlastnické právo/přechod/převod
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.681.01
Datum podání27.11.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

243/1992 Sb., § 2

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 681/01 ze dne 7. 3. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 681/01

Ústavní soud rozhodl dne 7. března 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů O.K. a A.K., obou zastoupených Prof. JUDr. A.G., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. července 2001, sp. zn. 45 Ca 194/2000, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. července 2001 (45 Ca 194/2000-81), kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.Ú., pozemkového úřadu, ze dne 25. října 2000 (108/96, R VI 29/2000), dle něhož stěžovatelé nejsou vlastníky každý id. čtvrtiny pozemku dle pozemkového katastru č. 2/1 se zámkem čp. 1 v k. ú. D. Obecný soud i orgán státní správy takto rozhodli na základě zjištění, že M.E., teta stěžovatelů a jejich právní předchůdkyně, nesplňuje podmínky oprávněné osoby (§ 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.), a proto podmínky oprávněných osob [§ 2 odst. 2 písm.e) zákona č. 243/1992 Sb.] nemohou splňovat ani stěžovatelé (synovci původní vlastnice).

Stěžovatelé odůvodnili ústavní stížnost tím, že podle jejich přesvědčení bylo v řízení před obecným soudem zasaženo do jejich práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, a tvrdili, že byla obecným soudem porušena povinnost rozsudek řádně odůvodnit (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) tak, aby byla vyloučena libovůle při rozhodování, kdy právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a nebo z nich nevyplývají. Stěžovatelé zdůraznili svévolný přístup obecného soudu, který opomenul důkazy svědčící v jejich prospěch, v této souvislosti vyslovovali pochybnosti o nestrannosti jednajícího soudu v rozsáhlé polemice s rozhodovacími důvody obecného soudu, vyloženými v odůvodnění jeho rozhodnutí, a s odkazem na nálezy Ústavního soudu (III. ÚS 84/94, IV. ÚS 304/98, I. ÚS 194/96, I. ÚS 154/95, III. ÚS 225/96) posléze navrhli, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil, a také aby "povolil odklad výkonu rozhodnutí touto stížností napadeného".

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti směřuje proti hodnocení důkazů a zákonnosti rozhodnutí obecného soudu. Tvrzení stěžovatelů, že postupem obecného soudu, tj. pravomocným zamítnutím žaloby bylo zasaženo do jejich ústavních práv, neboť nebylo prokázáno, že oprávněná osoba (§ 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.), M.E. (od níž stěžovatelé svůj nárok odvozují), pod aspekty rozhodovacích důvodů obecného soudu neobstojí, a to již proto, že obdobně nedůvodný je poukaz stěžovatelů na okolnosti, za nichž majetek původního vlastníka M.E. přešel do vlastnictví státu (§ 3 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.) výměrem ministerstva zemědělství z 8. 2. 1951 (211076/51-IX/23), jímž bylo v dohodě s ministerstvem vnitra zamítnuto odvolání původní vlastnice do výměru ZNV ze dne 25. 2. 1946 (III-Pk-649/5-1945), případně jejich odkazy na řízení před Správním soudem v Bratislavě ze dne 4. 4. 1950 (660/49/3), jímž byla zamítnuta stížnost M.E. do rozhodnutí bývalého ZNV ze dne 21. 12. 1948 (TOK-7024/1-1948), o provinění se proti národní cti, kterým byl potvrzen nález trestní nalézací komise ONV, expozitury v D., ze dne

3. 5. 1947 (6498/Rč/150/47). V řízení před obecným soudem nebylo totiž stěžovateli prokázáno, že M.E. nabyla zpět československé státní občanství (dle zákonů uvedených v § 2 odst. 1 zák. č. 243/1992 Sb.), které pozbyla ex lege dnem 10. 8. 1945, jak plyne z ustanovení § 2 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb., ve spojení s § 1 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. Rozhodnutí obecného soudu, proti kterému ústavní stížnost směřuje, tak zákonným způsobem určilo, že M.E. nesplnila podmínky oprávněné osoby podle § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., a v důsledku toho ani stěžovatelé nesplňují podmínky oprávněných osob (§ 2 odst. 2 písm. e) zák. č. 243/1992 Sb.) a požadované nemovitosti jim nelze vrátit.

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, jak se tato jeho pravomoc projevuje k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy, a v jakém rozsahu je oprávněn přezkoumávat zákonnost rozhodnutí soudů jako orgánů veřejné moci. Pokud obecný soud respektuje zásady stanoveného postupu tak, jak byly Ústavním soudem v jeho judikatuře již dříve a opakovaně vyloženy, pak Ústavnímu soudu nepřísluší, jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), do rozhodovací činnosti obecného soudu jakkoli zasahovat (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další).

Tvrdí-li stěžovatelé ve své ústavní stížnosti, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak a že tento soud dospěl k jinému právnímu závěru, než je právní závěr stěžovatelů, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod, pak taková tvrzení stěžovatelů jsou jen pouhou polemikou s právními závěry obecného soudu, a která i ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jsou nerozhodná.

Stěžovateli uvedené nálezy Ústavního soudu (III. ÚS 84/94, IV. ÚS 304/98, I. ÚS 194/96, I. ÚS 154/95, III. ÚS 225/96) řeší odlišnou problematiku a nastíněná analogie těchto rozhodnutí Ústavního soudu s projednávanou věcí je nepřiléhavá a nelze ji při řešení dané problematiky analogicky použít, jak se o to stěžovatelé pokoušeli.

Protože ve věci posuzované ústavní stížnosti Ústavnísoud neshledal porušení stěžovateli označeného ústavně zaručeného práva, byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána již samotnou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Odmítavý výrok [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona] současně zakládá nedostatek zákonných důvodů pro stěžovateli navržený odklad vykonatelnosti rozhodnutí, jehož se toto usnesení Ústavníhosoudu dotýká.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 7. března 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru