Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 68/99Nález ÚS ze dne 22.06.2000Povinnost soudu odůvodnit neprovedení důkazu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkNájem
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 95/18 SbNU 331
EcliECLI:CZ:US:2000:3.US.68.99
Datum podání08.02.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 120 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 68/99 ze dne 22. 6. 2000

N 95/18 SbNU 331

Povinnost soudu odůvodnit neprovedení důkazu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci návrhu na zahájení

řízení o ústavní stížnosti Mgr. Ing. J. M., zastoupeného JUDr. M.

U., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 11 Co

415/97-39, ze dne 9. 3. 1998 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR,

čj. 20 Cdo 1235/99-56, ze dne 31. 8. 1999, takto:

1. Rozsudek Městského soudu v Praze, čj. 11 Co 415/97-39, ze

dne 9. 3. 1998, se zrušuje.

2. Návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 20 Cdo

1235/99-56, ze dne 31. 8. 1999 se odmítá .

Odůvodnění:

Navrhovatel podal dne 5. 2. 1999 návrh na zahájení řízení

o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen

Ústavnímu soudu dne 8. 2. 1999. Návrh směřoval proti rozsudku

Městského soudu v Praze, čj. 11 Co 415/97-39, ze dne 9. 3. 1998,

kterým byl v meritu věci potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro

Prahu 6, čj. 9 C 352/95-18, ze dne 13. 12. 1996, jímž tento soud

přivolil žalobcům k výpovědi z nájmu bytu 1 + 1 s přísl., I.

kategorie v suterénu domu v Praze 6. Doplněním podání ze dne 20.

9. 1999, doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 9. 1999 byl návrh

rozšířen i proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 20 Cdo

1235/99-56, ze dne 31. 8. 1999, jímž bylo odmítnuto dovolání

navrhovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze. Napadenými

rozhodnutími bylo podle názoru navrhovatele porušeno jeho základní

právo zakotvené v čl. 36 Listiny základní práv a svobod (dále jen

"Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod. Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn.

9 C 352/95, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6. Ze spisového

materiálu Ústavní soud zjistil, že u uvedeného soudu byla podána

žaloba o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu v Praze 6, jehož

nájemcem byl navrhovatel, který tak v řízení před obecnými soudy

měl postavení žalovaného. Výpověď z nájmu bytu byla žalobci dávána

z důvodu hrubého porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu,

kterého se nájemce dopustil tím, že pronajatý byt přenechával do

podnájmu osobě třetí bez souhlasu pronajimatelů. Rozsudkem, čj.

9 C 352/95-18, ze dne 13. 12. 1996, rozhodl Obvodní soud pro Prahu

6 tak, že přivolil žalobcům k výpovědi dané žalovanému s tím, že

nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která

počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po

právní moci rozsudku. Současně soud I. stupně stanovil, že

žalovaný je povinen byt vyklidit a vyklizený jej předat žalobcům

do 3 dnů od uplynutí výpovědní lhůty. Dále pak soud I. stupně

rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění soud I. stupně uvedl, že

po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný skutečně

svým jednáním porušil podmínky nájemní smlouvy tím, že byt, který

měl v nájmu, dále pronajímal formou podnájemního vztahu dalším

osobám, zejména cizincům. Soud tento závěr vyvodil zejména

z výpovědi svědkyně M. V. a nepřímo z výpovědí dalších svědků.

Podle § 719 občanského zákoníku je stanoveno, že pronajatý být

nebo jeho část lze jinému přenechat do podnájmu na dobu určenou ve

smlouvě o podnájmu nebo bez časového omezení jen s písemným

souhlasem pronajimatele. Porušení této povinnosti se považuje za

porušení povinností ve smyslu § 711 odst. 1 písm. d) občanského

zákoníku. Soud I. stupně uzavřel, že vzhledem k tomu, že je

nepochybné, že žalovaný porušil podmínky nájmu, bez dalšího

přivolil k výpovědi z nájmu. Dále uvedl, že vzhledem k tomu, že

žalovaný je vlastníkem nemovitosti, která má dostatečnou obytnou

plochu, rozhodl o vyklizení bytu bez náhrady ve lhůtě 3 dnů od

uplynutí výpovědní lhůty.

K odvolání žalovaného rozhodoval ve věci Městský soud

v Praze. Žalovaný namítal, že soud I. stupně náležitě nezjistil

skutkový stav věci a pochybil i z hlediska věcného a právního

posouzení. K výsledku dokazování žalovaný namítal, že soud I.

stupně vycházel především z výslechu svědkyně, která je však vůči

žalovanému zaujatá a navíc žalovaný nebyl při jejím výslechu

přítomen a byl řádně omluven, nemohl se tudíž k její výpovědi

vyjádřit. Dále uvedl, že v bytě s ním žije ve společné domácnosti,

nikoliv jako podnájemnice, japonská studentka. Dodal, že užívá

celý byt trvale a navrhl k prokázání tohoto tvrzení výslech

dalších svědků. V odvolání napadl rovněž skutečnost, že mu byla

uložena povinnost vyklidit byt bez náhrady, když sice vlastní

nemovitost, ale v domě bydlí jeho rodiče a není zde žádná volná

místnost nebo byt, který by mohl užívat. Vzhledem k těmto tvrzením

pak navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil nebo změnil

tak, že žaloba se zamítá. Městský soud v Praze přezkoumal napadený

rozsudek i řízení mu předcházející a doplnil dokazování opakovaným

výslechem svědkyně N. C. a svědkyně M. V. a zprávou obecního úřadu

z místa, v němž je situována nemovitost žalovaného, a dospěl

k přesvědčení, že odvolání není důvodné. Tento závěr odvolací soud

opřel především o posuzování skutečnosti, zda svědkyně N. C. žila

ve společné domácnosti se žalovaným, anebo byla podnájemnicí

žalovaného. Odvolací soud konstatoval, že ze zjištěného skutkového

stavu nelze dovodit, že mezi žalovaným a japonskou příslušnicí se

jednalo o vztah vedení společné domácnosti v zákonném pojetí.

Skutečnost, že po určitou dobu společně bydleli, ještě neznamená,

že by se o takový vztah, který předpokládal trvalé soužití

a vedení spotřebního společenství, skutečně jednalo. Ve vztahu ke

svědkyni M. V. pak odvolací soud uvedl, že z její svědecké

výpovědi nevyplynuly žádné skutečnosti, pro které by mohl usuzovat

na její nevěrohodnost. Na základě těchto skutečností odvolací soud

uzavřel, že žalobci v řízení prokázali, že žalovaný svým jednáním

naplnil skutkovou podstatu výpovědního důvodu § 711 odst. 1 písm.

d), takže soud I. stupně nepochybil, pokud k této výpovědi

přivolil. Městský soud v Praze proto rozsudkem, čj. 11 Co

414/97-39, ze dne 9. 3. 1998, potvrdil rozsudek soudu I. stupně.

Současně tímto rozsudkem změnil uvedený prvostupňový rozsudek,

pokud se jednalo povinnost vyklidit byt bez náhrady. Na základě

skutkových zjištění odvolací soud rozhodl, že žalovaný je povinen

vyklidit byt a vyklizený byt předat žalobcům po uplynutí výpovědní

lhůty, a to do 15 dnů ode dne, kdy mu bude zajištěno přístřeší.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel jako

žalovaný dovolání k Nejvyššímu soudu ČR a současně návrh na

zahájení řízení o ústavní stížnosti.

Podaným dovoláním žalovaný namítal, že soudy obou stupňů

vycházely ze skutkového zjištění, nemajícího v podstatné části

oporu v provedeném dokazování, a že jejich rozhodnutí spočívají na

nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. c)

a d) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Nejvyšší soud

ČR se nezabýval případnou důvodností dovolání, protože v dané věci

nebylo dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 os.ř. Přípustnost

dovolání nebyla dána ani podle § 239 o.s.ř. Nejvyšší soud zkoumal

i přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 o.s.ř. Zde konstatoval,

že proti druhému výroku napadeného rozsudku není dovolání

přípustné, protože se jednalo o výrok potvrzující. Dovolání proti

výroku měnícímu povinnost vyklidit byt by sice ve smyslu § 238

odst. 1 písm. a) o.s.ř. bylo přípustné objektivně, nebyla však

splněna podmínka jeho tzv. subjektivní přípustnosti. Z povahy

dovolání jako opravného prostředku plyne, že je může podat jen ten

účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu

vyhověno, popř. jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá

újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného

rozhodnutí. V porovnání s rozsudkem soudu I. stupně by však

odstranění výroku odvolacího soudu nevedlo ke stavu pro dovolatele

příznivějšímu. Žalovaný proto k dovolání proti tomuto výroku nebyl

subjektivně oprávněn. Nejvyšší soud proto usnesením, čj. 2 Cdo

1235/99-56, ze dne 31. 8. 1999, podané dovolání odmítl.

Podaným návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti se

navrhovatel domáhal ochrany svého základního práva na spravedlivý

proces podle čl. 36 Listiny a podle článku 6 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod. Porušení uvedeného práva

spatřoval navrhovatel v tom, že obecné soudy neprovedly

navrhovatelem navržené důkazy k podpoře jeho tvrzení. Současně

provedení výslechu cizozemce s nezanedbatelnou jazykovou bariérou

bez tlumočníka zásadním způsobem omezovalo jeho možnost uplatnit

pro svá tvrzení důkaz výslechem velice důležitého svědka. Uvedené

tvrzení navrhovatel odůvodnil skutečností, že odvolací soud

provedl výslech svědkyně N. C. v českém jazyce a nepřihlédl

k tomu, že pouze ze skutečnosti, že svědkyně studovala v České

republice, nelze presumovat její znalost češtiny na takové úrovni,

aby z její výpovědi bylo naprosto jasně patrno, co chtěla

vyjádřit. Z výpovědi, protokolované odvolacím soudem a uplatněné

v odůvodnění napadeného rozhodnutí, lze spíše dovodit nepochopení

kladených otázek a neprůkaznost takto provedeného dokazování. Ke

zkreslení výpovědi svědkyně došlo také tím, že byla opakovaně

tázána, zda měla se žalovaným intimní poměr. Navrhovatel byl

v době jejího bydlení vážně nemocen (rakovina genitálií) a tak ji

tyto opakované otázky uvedly do rozpaků, což se ve spojení

s malou znalostí jazyka projevilo zmatečností její výpovědi.

Vzhledem k charakteru onemocnění navrhovatele je také zřejmé, že

v tomto případě nelze dovozovat neexistenci společné domácnosti

jen z pouhé absence intimního soužití navrhovatele se svědkyní,

nehledě na komplikovanost významu pojmu společná domácnost pro

cizince z naprosto odlišných kulturně civilizačních podmínek.

Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil

rozsudek odvolacího soudu a soudu I. stupně. Podáním ze dne 20.

9. 1999, doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 9. 1999, rozšířil

navrhovatel návrh i vůči usnesení Nejvyššího soudu ČR a navrhl

rovněž jeho zrušení, zejména proto, že tento soud odmítl právní

přezkum předchozího řízení. Navrhovatel ještě svoje tvrzení

doplnil dalším podáním ze dne 29. 1. 2000, doručeným Ústavnímu

soudu dne 31. 1. 2000. V tomto podání navrhovatel blíže osvětlil

průběh svého onemocnění v době svého soužití s svědkyní

a charakterizoval podstatu tohoto soužití.

K posouzení návrhu si Ústavní soud dále vyžádal vyjádření

Nejvyššího soudu ČR i Městského soudu v Praze.

Nejvyšší soud ČR ve vyjádření uvedl, že navrhovatel neuvedl,

v čem spatřuje neústavnost rozhodnutí tohoto soudu a sama

skutečnost, že navrhovatel nesouhlasí s právním závěrem dovolacího

soudu, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

S odvoláním na judikaturu Nejvyššího soudu ve vztahu k otázce tzv.

subjektivní přípustnosti dovolání pak Nejvyšší soud navrhl, aby

ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta

případně, aby byla zamítnuta.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření plně odkázal na

odůvodnění napadeného rozsudku a dále uvedl, že pojem společná

domácnost ve smyslu § 115 občanského zákoníku předpokládá trvalost

soužití a společného uhrazování nákladů na společné hospodaření.

Tato podmínka nebyla v případě navrhovatele a jeho přítelkyně

splněna. Ze svědecké výpovědi jmenované bylo zjištěno, že v bytě

bydlela od června 1995 do listopadu 1997, že přispívala

navrhovateli měsíčně částkou 2.000,- Kč, že uvařila jen někdy,

jinak se stravovali každý zvlášť a že její pobyt jako japonské

státní příslušnice měl skončit 31. 3. 1998. Intimní vztahy

s navrhovatelem neměla. Uvedené skutečnosti podle názoru soudu

svědčí o tom, že se nejednalo o soužití ve společné domácnosti,

jak předpokládá zákon právě z hlediska trvalosti takového vztahu.

To, že navrhovatel přihlásil N. C. jako spolužijící osobu do bytu,

o čemž pronajimatelé věděli, že se dělili o výdaje spojené

s užíváním bytu a měli shodné názory v oblasti filosofie a hudby,

nevedlo samo o sobě ke vzniku jejich společné domácnosti. Ani

odvolací soud nepovažoval za potřebné, aby svědkyně vypovídala

s pomocí tlumočníka z japonštiny. Její projev v českém jazyce byl

jasný a srozumitelný a na otázky jí kladené odpovídala se znalostí

jejich obsahu. Městský soud v Praze uvedl, že navrhovateli nebylo

upřeno právo na spravedlivý proces. Jestliže odvolací soud

považoval rozhodné skutečnosti za dostatečně prokázané a tím

skutkový stav věci za zjištěný, nebylo třeba, aby řízení dále

doplňoval důkazy, které navrhl navrhovatel. Navrhl proto, aby

Ústavní soud podaný návrh zamítl.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval,

že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto

právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do

této činnosti může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, došlo-li

pravomocným rozhodnutím obecných soudů v řízení, jehož byl

stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod

chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že se navrhovatel dovolával ochrany

svých základních práv zaručených Listinou, přezkoumal Ústavní soud

napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru,

že návrh je částečně důvodný.

Navrhovatel namítal především, že výslech svědkyně byl veden

v českém jazyce, i když svědkyně je Japonka a český jazyk

dostatečně neovládá, a proto nemohl dostatečně využít tohoto

významného svědectví. K tomuto tvrzení Ústavní soud připomíná, že

v řízení před soudem I. stupně byla svědkyně dotázána, zda rozumí

česky. K dotazu uvedla, že česky rozumí. Při jednání před soudem

I. stupně i při jednání před soudem odvolacím, i když byl

navrhovatel přítomen, nenamítal, že svědkyně nedostatečně vládne

českým jazykem, tuto skutečnost neuvedl ani v odvolání proti

rozsudku soudu I. stupně. Městský soud v Praze ve svém vyjádření

uvedl, že nepovažoval za potřebné, aby svědkyně vypovídala

s pomocí tlumočníka, protože její projev v českém jazyce byl jasný

a srozumitelný a na otázky jí kladené odpovídala se znalostí

jejich obsahu. Ve vztahu k této námitce v návrhu Ústavní soud

proto na základě výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že

námitka je zjevně neopodstatněná. Navrhovatel byl přítomen

výpovědi svědkyně, měl možnost se k provedenému důkazu vyjádřit

a uvést své připomínky. Postupem soudu nedošlo proto k porušení

práva na spravedlivý proces.

Navrhovatel dále namítal, že odvolací soud neprovedl důkazy,

které navrhoval a které by mohly přispět k prokázání jeho tvrzení.

Ústavní soud po přezkoumání řízení před odvolacím soudem dospěl

k závěru, že zde obecný soud pochybil, když se nezabýval

posouzením, zda provést důkazy navržené v odvolání (spis Obvodního

soudu pro Prahu 6, sp. zn. 9 C 352/95, č.l. 24). Obecný soud

samozřejmě není povinen provést všechny důkazy navrhované

účastníkem řízení, provedení navrhovaných důkazů záleží na jeho

hodnocení (§ 120 odst. 1 o.s.ř.). Vždy se však při odůvodnění

rozsudku musí obecný soud vypořádat s tím, že některé navržené

důkazy neprovedl. V předmětné věci byl navržen důkaz výslechem

svědků, u nichž byly uvedeny plné údaje pro jejich předvolání.

Odvolací soud na tuto skutečnost při ústním jednání nereagoval

a ani v odůvodnění rozsudku se s ní nevypořádal. Na základě tohoto

zjištění dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh byl v této části

důvodný a postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo

navrhovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).

Navrhovatel dále v doplnění návrhu uvedl skutečnosti,

týkající se jeho osobního zdravotního stavu, které podle jeho

názoru ovlivnily průběh řízení a byly základem i jeho vztahu se

svědkyní. K těmto údajům však Ústavní soud nemohl přihlédnout

vzhledem k tomu, že existovaly již v době jednání před obecnými

soudy a navrhovatel, který se jednání účastnil, měl možnost je

před těmito orgány uplatnit.

Vzhledem k tomu, že návrh navrhovatele byl částečně důvodný,

rozhodl Ústavní soud tak, jak je ve výroku uvedeno.

Navrhovatel svým doplněným podáním napadl také usnesení

Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo odmítnuto dovolání navrhovatele.

Vzhledem k tomu, že navrhovatel v doplněném podání neuvedl,

v jakém postupu Nejvyššího soudu spatřuje porušení svého práva na

spravedlivý proces, a Ústavní soud při přezkoumávání celého řízení

neshledal pochybení Nejvyššího soudu a v samotné skutečnosti, že

navrhovatel neměl v dovolacím řízení úspěch nelze spatřovat

porušení jeho základního práva, nezbylo než návrh na zahájení

řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj.

20 Cdo 1235/99-56, ze dne 31. 8. 1999, podle § 43 odst. 2 písm. a)

zákona o Ústavnímsoudu odmítnout jako návrh zjevně

neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně dne 22. června 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru