Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 678/15 #1Usnesení ÚS ze dne 16.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spra... více
Věcný rejstříkPromlčení
opravný prostředek - mimořádný
Smlouva
Dovolání
Nájem
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.678.15.1
Datum podání06.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 236, § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 678/15 ze dne 16. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 16. dubna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Ing. Jana Papeže, zastoupeného JUDr. Pavlem Tenklem, advokátem se sídlem Husovo nám. 583, 390 02 Tábor, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 28. listopadu 2014 č. j. 15 Co 437/2014-323, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ve včas podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. 3. 2015, napadá stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 28. 11. 2014 č. j. 15 Co 437/2014-323 ve výroku pod bodem II, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně v odstavci II ve výroku o platební povinnosti žalobce tak, že vzájemná žaloba, kterou se žalovaný na žalobci domáhá zaplacení částky 11 398,- Kč z prodlení, se zamítá.

Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem soudu, že nájemní smlouva, údajně uzavřená mezi stěžovatelem a žalobcem ohledně pozemků ve vlastnictví stěžovatele, blíže specifikovaných v žalobě (dále jen "předmětné pozemky"), je neplatná. Zdůrazňuje, že jestliže zákon k platnosti nájemních smluv nepředepisuje písemnou formu a je možné ji uzavřít i ústně, nelze písemný návrh nájemní smlouvy na pronájem pozemků v jeho vlastnictví, který údajně předložil předseda představenstva žalobce stěžovateli v roce 2011 za nájemné ve výši 98 018,- Kč, a který stěžovatel přijal, považovat za neplatný právní úkon. V této smlouvě se údajně smluvní strany shodly na všech podmínkách nezbytných pro vznik platné nájemní smlouvy - na předmětu nájmu, na době jeho trvání a na výši nájemného. Předmětem sporu ostatně bylo jen zjištění, zda sjednaná výše nájemného byla míněna "jen" za rok 2011, či i za roky předcházející. Stěžovatel tvrdí, že ani s přijetím takového návrhu "nemá problém", neboť jeho zájmem bylo pouze dodržení podmínek již uzavřené nájemní smlouvy. Jestliže byla její platnost "popřena", jde údajně o porušení výkonu jeho vlastnických práv a vznik stavu právní nejistoty ohledně povinnosti smluvních stran respektovat a dodržovat uzavřené smlouvy.

Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká nesprávné posouzení otázky promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení; žalobce tuto námitku vznesl až v závěrečné řeči, kdy prý na ni stěžovatel již nemohl adekvátním způsobem reagovat, přičemž soud prvního stupně se touto otázkou nezabýval vůbec.

Podle názoru stěžovatele rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku II porušil jeho právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1, odst. 4 a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Závěrem stěžovatel však navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se zjišťuje:

Napadená rozhodnutí byla vydána v občanskoprávním sporu, vedeném u Okresního soudu v Pelhřimově o určení existence nájemního vztahu k předmětným pozemkům a o vzájemné žalobě na zaplacení částky 98.018,- Kč s příslušenstvím. Žalobcem bylo VOD Jetřichovec, družstvo se sídlem v Pacově, Jetřichovec 62 (dále jen"žalobce"), žalovaným byl Ing. Jan Papež (dále jen "žalovaný", resp. "stěžovatel").

Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 17. 6. 2014 č. j. 4 C 122/2013-258 zamítl žalobu žalobce na určení, že je nájemcem předmětných pozemků a částečně vyhověl vzájemné žalobě a uložil žalobci zaplatit žalovanému 11 398,- Kč s příslušným úrokem z prodlení; pokud šlo o částku 86 620,- Kč se stejným úrokem z prodlení, soud vzájemnou žalobu zamítl.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. 11. 2014 č. j. 15 Co 437/2014-323 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích I ve výroku o zamítnutí žaloby na určení nájemního vztahu a ve výroku III o částečném zamítnutí žaloby (výrok I). Krajský soud změnil prvoinstanční rozsudek v odstavci II ve výroku o platební povinnosti žalobce tak, že vzájemnou žalobu, kterou se žalovaný na žalobci domáhá zaplacení částky 11 398,- Kč s úrokem z prodlení zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).

Rozsudek odvolacího soudu obsahuje poučení o tom, že proti výroku I tohoto rozsudku je přípustné dovolání za podmínek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř.

III.

Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda návrh splňuje všechny zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stanovené náležitosti a podmínky pro jeho projednání, a to včetně podmínky ustanovení § 75 odst. 1 citovaného zákona, jež před podáním ústavní stížnosti vyžaduje vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3). Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita ve vztahu k jiným procením prostředkům, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, byla ústavní stížnost nepřípustná.

I když stěžovatel v první části petitu ústavní stížnosti navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu pouze ve výroku pod bodem II., v další části petitu navrhuje i zrušení celého rozsudku odvolacího soudu, tedy ve všech jeho výrocích. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než se zabývat napadeným rozsudkem odvolacího soudu i z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek.

Jak Ústavní soud zjistil dotazem u Okresního soudu v Pelhřimově, v předmětné věci bylo dne 6. 3. 2015 protistranou - žalobcem, podáno dovolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Tuto možnost využití mimořádného opravného prostředku ostatně připustil v poučení i odvolací soud, a to konkrétně proti výroku pod bodem I. napadeného rozsudku.

Za této situace Ústavní soud tu část ústavní stížnosti, která směřuje proti výroku I druhoinstančního rozsudku, posoudil jako nepřípustnou, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Zbývalo tedy posoudit opodstatněnost ústavní stížnosti směřující proti výroku pod bodem II. napadeného rozsudku odvolacího soudu.

V podstatě jedinou (relevantní) námitkou stěžovatele ve vztahu k měnícímu výroku odvolacího soudu je jeho tvrzení, že námitka promlčení, vznesená žalobcem v rámci závěrečného přednesu při jednání soudu prvního stupně dne 10. 6. 2014, svědčí "o nemravném zneužití tohoto práva" za situace, v níž protistrana již nemůže odpovídajícím způsobem reagovat.

S tímto tvrzením stěžovatele nelze souhlasit, neboť z platné judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek NS ČR ze dne 30. 11. 2005 sp. zn. 33 Odo 631/2004) lze zjistit, že "námitku promlčení lze vznést kdykoli v průběhu řízení až do jeho pravomocného skončení...". Na námitku promlčení žalovaný mohl adekvátním způsobem reagovat ještě v řízení před soudem prvního stupně, jakož i v řízení odvolacím.

Odvolací soud se ve vztahu k výroku, jímž bylo vzájemné žalobě vyhověno, zabýval námitkou promlčení podrobně a srozumitelně vysvětlil, z jakých skutečností a úvah při svém závěru o důvodnosti vznesené námitky promlčení vycházel. Ústavní soud nemá důvod správnost skutečností rozhodných pro běh dvouleté promlčení lhůty, uváděných odvolacím soudem, jakkoli zpochybňovat, navíc za situace, v níž částka 11 398,- Kč s příslušným úrokem z prodlení, které se domáhal stěžovatel, se blíží svou výší peněžitému plnění v tzv. bagatelních sporech (§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).

O bagatelních sporech Ústavní soud již ustáleně judikuje tak, že k jejich ústavněprávnímu přezkumu je nutné vždy přistupovat s nejvyšší zdrženlivostí, neboť již s ohledem na výši takových částek nelze dospět k závěru o porušení ústavnosti.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona, neboť jde o návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru