Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 678/11 #1Nález ÚS ze dne 08.09.2011Výpověď z nájmu bytu pro neplacení nájemného a rozpor s dobrými mravy

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuzamítnuto
Odlišné stanoviskoMusil Jan
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost sou... více
Věcný rejstříkDobré mravy
byt/výpověď
Nájem
pohledávka/započtení
nájemné
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 155/62 SbNU 355
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.678.11.1
Datum vyhlášení22.09.2011
Datum podání04.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 711 odst.1 písm.d, § 3 odst.1, § 580

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Korektiv dobrých mravů při posuzování výpovědi z nájmu bytu leží nikoliv v rovině přímého „práva“ nájemce, nýbrž ve smyslu odepření práva pronajímatele, aby k jeho výpovědi, dané v souladu se zákonem, bylo přivoleno.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 8. 9. 2011 zamítl III. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy návrh stěžovatele P. P. na zrušení rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 287/2010-281 ze dne 9. 12. 2010.

Narativní část

Napadeným rozsudkem zamítl nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání proti rozsudku městského soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, přivolující k výpovědi stěžovatele z nájmu bytu pro neplacení nájemného. Podle stěžovatele byla podaná výpověď v rozporu s dobrými mravy, neboť nájemné neplatil z objektivních důvodů – své hospitalizace na psychiatrické klinice. Vedle toho stěžovatel rozporoval výši požadovaného nájemného, kdy měl dle svého názoru nárok na slevu z důvodu provedeného zápočtu, jenž nebyl zohledněn. Podle stěžovatele obecné soudy k vznesené námitce rozporu s dobrými mravy při rozhodování o výpovědi z nájmu bytu nepřihlédly, čímž zatížily své rozhodnutí vadou, jež měla za následek porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud prověřil námitku nezohlednění stěžovatelovy hospitalizace v psychiatrické léčebně coby skutečnosti zakládající rozpor s dobrými mravy. V této souvislosti konstatoval, že na svou hospitalizaci stěžovatel poukázal ve svém vyjádření k odvolání žalobců, kde také dále uvedl, že poté, co se z předmětného bytu odstěhovala jeho dcera, která se jinak po dobu jeho zdravotní nezpůsobilosti starala o veškeré finanční záležitosti spojené s bydlením, došlo k tomu, že některé platby nájemného uhrazoval se zpožděním, neboť byl v té době značně závislý na psychiatrických lécích a platby nájemného nebyly realizovány. Jako relevantní okolnost pro posouzení jednání žalobců pro rozpor s dobrými mravy však stěžovatel ve svém vyjádření uvedl nikoli svou hospitalizaci, ale skutečnost, že platby nájemného pozdržel s ohledem na zápočet nájemného ve vztahu k nákladům, které vynaložil na opravy závad v bytě. Zástupce stěžovatele však v řízení před odvolacím soudem žádný návrh (tedy ani důkaz lékařskou zprávou o hospitalizaci stěžovatele) nepodal; stejně tak v podaném dovolání svou hospitalizaci v psychiatrické klinice stěžovatel vůbec neuvedl. Protože tedy stěžovatel v dovolání námitku rozporu podané výpovědi s dobrými mravy vůbec neuvedl, a dovolací soud se jí tedy nemohl zabývat, ani blíže nepodložil svá tvrzení o hospitalizaci v odvolacím řízení, nebylo dle Ústavního soudu v řízení před obecnými soudy vůbec možno k aplikaci korektivu dobrých mravů přistoupit. Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, a proto jeho ústavní stížnost zamítl.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Mucha. Soudce Jan Musil uplatnil odlišné stanovisko k výroku i odůvodnění nálezu.

III.ÚS 678/11 ze dne 8. 9. 2011

N 155/62 SbNU 355

Výpověď z nájmu bytu pro neplacení nájemného a rozpor s dobrými mravy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 8. září 2011 sp. zn. III. ÚS 678/11 ve věci ústavní stížnosti P. P. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010 č. j. 26 Cdo 287/2010-281, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo dovolání v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení.

Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného rozsudku vydaného v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, kde vystupoval jako žalovaný. Podle jeho přesvědčení uvedeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Za základní pochybení uvádí skutečnost, že obecné soudy se nevypořádaly se skutečností, že stěžovatel (nájemce bytu) nezaplatil nájemné z důvodu objektivně existující tíživé situace - hospitalizace na psychiatrické klinice. Stěžovatel tvrdí, že tato okolnost odůvodňuje posoudit jednání vedlejších účastníků (pronajímatelů), kteří trvali na výpovědi z nájmu bytu, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Obecným soudům stěžovatel vytýká, že při rozhodování o přivolení k výpovědi z nájmu bytu k této jeho námitce týkající se údajného rozporu s dobrými mravy vůbec nepřihlédly. Tímto postupem obecné soudy zatížily řízení procesní vadou, která ve svém důsledku znamená porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze, jako soud odvolací, k odvolání vedlejších účastníků (v řízení před obecnými soudy žalobci) usnesením ze dne 18. 10. 2007 č. j. 35 Co 471/2007-162 zrušil v pořadí první (zamítavý) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 5. 2007 č. j. 26 C 21/2004-143, ve spojení s opravným usnesením ze dne 3. 8. 2007 č. j. 26 C 21/2004-157, a současně věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Druhý (rovněž zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. 5. 2008 č. j. 26 C 21/2004-201 byl k odvolání vedlejších účastníků zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 22. 10. 2008 č. j. 35 Co 425/2008-212 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 3. 2009 č. j. 26 C 21/2004-233 opětovně zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu.

Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že vedlejší účastníci jako spoluvlastníci předmětného domu dali stěžovateli výpověď z nájmu bytu z důvodu nezaplacení nájemného a záloh na služby mimo jiné za duben 2002, za září, listopad a prosinec 2003, za leden 2004 a za nezaplacení nedoplatku za služby. Soud prvního stupně taktéž zjistil, že výše nájemného byla mezi účastníky sporná, neboť stěžovatel uplatnil u vedlejších účastníků slevu z nájemného ve výši 5 %. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně usoudil na naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku (dále též jen "obč. zák."). Dovodil přitom, že byla-li mezi účastníky výše nájemného sporná a nezaplatil-li stěžovatel z tohoto důvodu nájemné, měli se vedlejší účastníci nejprve domáhat u soudu určení výše nájemného, a nikoli podat žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Vzhledem k uvedenému, s odkazem na ustanovení § 3 obč. zák., soud prvního stupně žalobu vedlejších účastníků zamítl.

K odvolání vedlejších účastníků odvolací soud rozsudkem ze dne 13. 10. 2009 č. j. 35 Co 337/2009-258 změnil uvedený rozsudek soudu prvního stupně tak, že přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. v podobě nezaplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Na rozdíl od soudu prvního stupně však nepokládal výpověď z nájmu bytu za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák. Odvolací soud především konstatoval, že je to nájemce bytu, kdo se měl obrátit na soud s nárokem na poskytnutí slevy z nájemného, nesouhlasil-li se stanovenou výší nájemného.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud zamítl poté, co se vypořádal s celou řadou námitek stěžovatele. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na podrobné odůvodnění jeho ústavní stížností napadeného rozsudku, v němž se dovolací soud taktéž podrobně zabýval otázkou aplikace § 3 obč. zák.

II.

K výzvě Ústavního soudu se vyjádřil Nejvyšší soud. Ve svém vyjádření uvedl, že v projednávané věci se odvolací soud otázkou rozporu s dobrými mravy zabýval a při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. správně zohlednil jak v té době prokázané poměry stěžovatele, tak také okolnosti na straně žalobců. Z rozhodnutí soudů obou stupňů však nevyplynulo, že v rozhodné době byl stěžovatel hospitalizován na psychiatrické klinice, mimo jiné i proto, že stěžovatel to v řízení netvrdil a neprokazoval. Naopak po celou dobu řízení argumentoval (pro účely posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák.) slevou z nájemného. Vzhledem k tomu, že svou hospitalizaci nezmínil ani v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, nemohl se dovolací soud touto okolností zabývat. I kdyby ovšem stěžovatel v dovolání tento argument uvedl, jednalo by se o skutkovou novotu, která není v dovolacím řízení přípustná. Dovolací soud dále uvedl, že pouhá hospitalizace nemá bez dalšího za následek vznik objektivně existující tíživé (sociální) situace a navíc sama o sobě neodůvodňuje, při potřebě zohlednění zájmu pronajímatele, neplacení nájemného z bytu. Vzhledem k uvedenému nepřichází v úvahu dle názoru dovolacího soudu stěžovatelem tvrzená vada řízení z důvodu, že nebyl proveden důkaz zmiňovanou lékařskou zprávou.

Stěžovatel ve své replice k vyjádření dovolacího soudu setrval na svých tvrzeních uvedených v ústavní stížnosti. Ústavní soud k jeho vyjádření poznamenává, že zatímco v ústavní stížnosti argumentuje pouze hospitalizací na psychiatrické klinice, ve vyjádření uvádí také hospitalizaci na klinice z důvodu závažného úrazu hlavy.

III.

Ústavní soud upustil od ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od něj nelze očekávat další objasnění věci. Účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas.

IV.

K posouzení argumentů stěžovatele obsažených v ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 21/2004. Ze spisu vyplývají následující, pro posouzení ústavní stížnosti relevantní okolnosti.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku ze dne 13. října 2009 č. j. 35 Co 337/2009-258 po doplnění dokazování uvedl, že stěžovatel nezaplatil nájem a plnění spojená s užíváním bytu za dobu delší než 3 měsíce (duben roku 2002, září, listopad a prosinec roku 2003, leden roku 2004 a nedoplatek z vyúčtování za rok 2002). Neuhrazení nájemného v plné výši stěžovatel zdůvodnil svým nárokem na slevu z nájmu z důvodu vyšších stropů v bytě jím užívaném. Vzhledem k tomu, že neprokázal, že mu na slevu z nájmu vznikl nárok, žalobci mu poskytovanou slevu odňali. Odvolací soud dále s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznil, že okolnost, že výše nájemného a záloh na služby spojené s užíváním bytu je sporná, není právně rozhodná pro posouzení, zda je naplněna skutková podstata výpovědního důvodu uvedeného v § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku. Za situace, kdy bylo v řízení prokázáno naplnění výpovědního důvodu daného v uvedeném ustanovení občanského zákoníku, a zároveň za situace, kdy na straně stěžovatele nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly postup podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku, změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že přivolil k výpovědi z nájmu bytu danou stěžovateli žalobci.

K námitce stěžovatele, že obecné soudy se nevypořádaly se skutečností, že stěžovatel (nájemce bytu) nezaplatil nájemné z důvodu objektivně existující tíživé situace - hospitalizace na psychiatrické klinice, Ústavní soud uvádí následující. Ze spisu obecného soudu sp. zn. 26 C 21/2004 vyplývá, že na svou hospitalizaci stěžovatel poukázal ve svém vyjádření k odvolání žalobců (str. 245 spisu). V této souvislosti ve vyjádření uvedl, že byl dvakrát v roce 2003 hospitalizován 3 měsíce na Psychiatrické klinice v Praze 2. Po návratu domů více než rok pokračoval v ambulantním léčení. Stěžovatel dále ve vyjádření uvedl, že poté, co se z předmětného bytu odstěhovala jeho dcera, která se jinak po dobu jeho zdravotní nezpůsobilosti starala o veškeré finanční záležitosti spojené s bydlením, došlo k tomu, že některé platby nájemného uhrazoval se zpožděním, neboť byl v té době značně závislý na psychiatrických lécích a platby nájemného nebyly realizovány. Jako relevantní okolnost pro posouzení jednání žalobců pro rozpor s dobrými mravy však ve svém vyjádření uvádí nikoli svou hospitalizaci (jejíž dobu konkrétně nespecifikuje), ale skutečnost, že platby nájemného pozdržel s ohledem na zápočet nájemného ve vztahu k nákladům, které vynaložil na opravy závad v bytě.

Z protokolu o jednání před odvolacím soudem sp. zn. 35 Co 337/2009 (str. 252 spisu) vyplývá, že zástupce stěžovatele žádný návrh (tedy ani důkaz lékařskou zprávou o hospitalizaci stěžovatele) nepodal.

V podaném dovolání proti rozsudku odvolacího soudu stěžovatel svou hospitalizaci na psychiatrické klinice vůbec neuvádí. Jako dovolací námitky uplatnil skutečnost, že dluhy na nájemném vznikly zhruba v letech 2002 až 2004 a že od té doby nájemné řádně platí. S hledem na dobu vzniku dluhu na nájemném a na nepřiměřenou délku řízení pak dovozoval, že by žaloba měla být posuzována podle § 3 odst. 1 obč. zák. Dále namítal, že vyčíslení jeho dluhů nebylo provedeno korektně, vzhledem k nákladům, které vynaložil na zakoupení zařízení bytu. Uvedl také, že mu původně byla poskytována sleva z bytu, a proto jednal v dobré víře, že mu tato sleva náleží i nadále. Ke všem těmto dovolacím námitkám se dovolací soud vyjádřil. Dovolací soud také zdůraznil, že stěžovatel v rámci aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. argumentuje slevou z nájemného, avšak přehlíží, že v předmětném období nezaplatil na nájemném žádnou částku. Pokud jde o námitku stěžovatele, že dluhy na nájemném vznikly zhruba před sedmi lety a že řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, dovolací soud konstatoval, že při posouzení, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), sice soud přihlíží také k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., avšak délku následného soudního řízení klást k tíži pronajímatele nelze; zde rozhodnou dobou je toliko doba od konce období neplacení nájemného do zahájení řízení o přivolení k výpovědi z nájmu, jímž je toto porušení nájemcových povinností sankcionováno. Vzhledem k tomu, že stěžovatel pro účely posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. žádné jiné okolnosti v nalézacím řízení ani netvrdil, dovolací soud dospěl k závěru, že je vyloučena úvaha o rozporu výpovědi s dobrými mravy.

Tvrzení stěžovatele, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho námitkou, že nezaplatil nájemné z důvodu tíživé situace - hospitalizace na klinice, nelze z hlediska výše uvedeného považovat za relevantní. V odvolacím řízení na tuto skutečnost stěžovatel sice poukázal, nikoli však ve vztahu k posouzení jednání vedlejších účastníků pro rozpor s dobrými mravy; svoji procesní obranu nadále zakládal výlučně na tvrzení o "sporné" výši nájemného. Ostatně údaje o své hospitalizaci jakkoliv nespojil s vyloučením z možností platit nájemné právě v těch obdobích, ve vztahu k nimž mu byla posléze dána výpověď. Vzhledem k tomu, že v dovolání tuto námitku stěžovatel neuvedl vůbec, nelze dovolacímu soudu vytýkat, že se jí ve svém rozhodnutí nezabýval. Námitka stěžovatele, že dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí v podstatě pouze odkázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, není důvodná. Dovolací soud podrobně odůvodnil své rozhodnutí a vyjádřil se ke všem námitkám stěžovatele uvedeným v jeho dovolání.

Ústavní soud po přezkumu ústavnosti napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolací soud náležitě zhodnotil zjištěné skutečnosti a na jejich základě učinil právní závěry, které řádně odůvodnil. Ve věci postupoval v souladu s relevantními ustanoveními občanského zákoníku a s judikaturou obecných soudů, aplikovanou v dané oblasti. Dovolací soud vyčerpávajícím způsobem vyložil meze aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (porušení dobrých mravů) na danou věc, jíž se stěžovatel domáhal. Ústavní soud zcela odkazuje na skutkové a právní závěry dovolacího soudu. Napadeným rozhodnutím dovolacího soudu nedošlo k porušení základního práva stěžovatele, jak tento tvrdí v ústavní stížnosti. Nelze ostatně pustit ze zřetele ani zákonem aprobovaný zájem pronajímatelů (na řádném plnění povinností nájemcem) a tomu odpovídající povahu argumentu prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák.; ten je zde uplatnitelný nikoli v poloze přímého "práva" nájemce, nýbrž ve smyslu odepření práva pronajímatele, aby k jím - v souladu se zákonem - dané výpovědi bylo přivoleno. Je samozřejmé, že "odepřít právo" vyžaduje důvody adekvátně silné.

V.

Na základě uvedeného Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako nedůvodnou a jako takovou ji podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zamítl.

Odlišné stanovisko soudce Jana Musila

Nesouhlasím s výrokem a s odůvodněním nálezu sp. zn. III. ÚS 678/11 a podle § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, k němu zaujímám odlišné stanovisko, které odůvodňuji takto:

1. V občanskoprávním sporu, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí dovolacího soudu, vyslovily obecné soudy souhlas s tím, aby pronajímatelé vypověděli stěžovateli nájem bytu z důvodu nezaplacení nájemného a záloh na služby za dobu delší než tři měsíce, čímž měl být naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku (dále jen "obč. zákoník"), v tehdy platném znění. Zároveň usoudily, že výpověď z nájmu bytu nelze pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zákoníku.

2. Podle mého názoru interpretovaly obecné soudy tato ustanovení obč. zákoníku extrémně vadně. Došlo tím k dotčení ústavně chráněného práva na spravedlivý soudní proces obsaženého v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů státní moci stanoveného v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny.

3. Obecné soudy při svém rozhodování nedostatečně posoudily dopad svého rozhodnutí na základní právo na zachování lidské důstojnosti vyplývající z čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Výpověď z nájmu bytu je mimořádně závažným právním úkonem dotýkajícím se existenčních podmínek důstojného lidského života. Je notoricky známou skutečností, že ztráta bydlení přivádí postižené občany do krajně svízelných poměrů hraničících s ohrožením jejich sociálního statusu a základních biologických potřeb. Jestliže toto konstatování platí obecně o kterémkoli člověku, potom tím spíše platí pro skupinu osob nemocných, starých a jinak fyzicky hendikepovaných. Chtěl bych připomenout, že zvláštní ochrana nemocných patří k tradičním hodnotám evropské (a křesťanské) civilizace. To vše vyžaduje, aby soudy povolané k poskytování právní ochrany dle čl. 36 odst. 1 Listiny hodnotily podmínky pro přivolení k výpovědi z bytu se zcela mimořádnou pečlivostí. V tomto případě projevil takovou pečlivost pouze prvoinstanční soud, který opakovaně odmítl přivolit k výpovědi, zatímco soudy odvolací a dovolací bohužel zhodnotily skutkové okolnosti vadně, s použitím formálních a nepřiléhavých argumentů.

4. Je nesporné, že stěžovatel je osobou trpící závažnou psychickou chorobou, s níž se opakovaně léčil v psychiatrické léčebně. Doba zhruba čtyř měsíců, v níž nájemné neplatil, se z převážné části vztahuje právě k době jeho hospitalizace, tedy k době, kdy i zdánlivě jednoduché úkony, jako je možnost disponování s penězi nebo realizace peněžních převodů, jsou značně ztíženy, ne-li nemožné. Jestliže za takové situace, která byla vlastníkům nájemního domu známa, přikročili pronajímatelé k podání návrhu na přivolení soudu k výpovědi, je zcela namístě posoudit toto jednání pronajímatelů jako výkon práv v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zákoníku. Tak ostatně tuto skutečnost posoudil správně též prvoinstanční soud.

5. Odvolací a dovolací soudy zdůvodnily svá rozhodnutí právně formálními, obecnými a paušálními úvahami, nezohledňujícími konkrétní okolnosti případu. Takovou povahu má např. argument soudů, že stěžovatel v průběhu občanskoprávního sporu prý netvrdil a neprokazoval svou hospitalizaci na psychiatrické klinice a nedomáhal se neplatnosti výpovědi z bytu pro rozpor s dobrými mravy; namísto toho se prý bránil toliko tím, že pozdržením plateb nájemného chtěl uplatnit nárok na slevu z nájemného (z důvodu sníženého stropu obytných místností) a nárok na zápočet nákladů, které vynaložil na opravy závad v bytě.

6. Jsem toho názoru, že ve vztahu k osobám, které trpí psychickou chorobou (o jejíž existenci v tomto případě obecné soudy věděly), nelze uplatňovat stejně náročné procesněprávní požadavky (např. povinnost včasného uplatnění precizně formulovaných právních námitek, předložení formálně dokonalých důkazních návrhů nebo dokonce předložení relevantních důkazů apod.), jaké lze oprávněně požadovat od jiných (zdravých) účastníků řízení. Ze soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 26 C 21/2004 jsou patrny tyto skutečnosti:

* je zřejmé, že stěžovatel je v plném invalidním důchodu z důvodu psychické choroby;

* již ve svém písemném vyjádření k žalobě ze dne 24. 5. 2005 (č. l. 15) žalovaný zmiňuje, že "neustálý tlak ze strany rodiny Š., mající za cíl vystěhovat mne, ... znamenal pro mě dlouhodobý pobyt na psychiatrické klinice a plný invalidní důchod";

* v protokole o soudním jednání ze dne 9. 3. 2005 (č. l. 50) upozornil právní zástupce žalovaného na existenci listiny o zdravotním stavu žalovaného, "která dokládá to, proč se žalovaný třeba chová jiným způsobem, než je očekáváno";

* lékařské potvrzení psychiatra doc. MUDr. K. H., založené ve spise (č. l. 85), upozorňuje na "zhoršení depresivní poruchy" žalovaného;

* v protokole o soudním jednání ze dne 10. 5. 2007 (č. l. 138) žalovaný uvádí, že "se psychicky zhroutil a musel se léčit na psychiatrii asi 2 měsíce";

* ve vyjádření ze dne 29. 9. 2009 k podanému odvolání žalobců (č. l. 245) žalovaný uvádí, že "stresující šikana mě po deseti letech dostala až na Psychiatrickou kliniku v Praze 2, kde jsem byl dvakrát v roce 2003 hospitalizován tři měsíce".

7. Mají-li obecné soudy splnit svou ústavní povinnost poskytovat účinnou ochranu lidským právům, pak v případě těch osob, u nichž vyvstává pochybnost, že pro svou psychickou poruchu nejsou s to dostát své povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a označovat důkazy k prokázání svých tvrzení, musí soudy být takovým osobám zvláště nápomocny. Jedině tak lze reálně splnit direktivu vyslovenou v § 6 o. s. ř., podle níž má být soudní ochrana práv rychlá a účinná. Takový postup ostatně nabízí např. § 120 odst. 3 o. s. ř., podle něhož "může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny".

8. Lze poukázat i na tu notoricky známou skutečnost, že osoby psychicky nemocné často nechtějí na existenci své choroby výslovně upozorňovat, aby se nevystavovaly zvláštní pozornosti a difamujícím projevům svého okolí; některé osoby si ani nejsou své choroby vědomy. Tím lze např. vysvětlit skutečnost, že stěžovatel volil zpočátku jiný způsob své obrany proti podané žalobě (námitku slevy z nájemného a započtení vynaložených nákladů na opravy). Vadný způsob právní argumentace nelze takovým osobám klást k tíži, jak to učinily odvolací a dovolací soud.

9. Odvolací a dovolací soud se podle mého názoru nedostatečně vypořádaly s námitkou, že dlužné nájemné bylo (byť se zpožděním) vyrovnáno. Tato skutečnost vyplývá z výpovědi žalobkyně (č. l. 168 spisu) potvrzující, že dlužné částky byly vyrovnány nejpozději v roce 2007. Z obsahu spisu lze usoudit, že žalovaný nepatří k žádné typické skupině "neplatičů" nájemného, u nichž je snad namístě volit důraznější postup k vymožení dluhů. Naopak je zřejmé, že (s výjimkou žalované čtyřměsíční doby) platil stěžovatel nájemné po mnoho let předtím i poté řádně a pravidelně.

10. Zvláštní pozornost si zasluhuje fakt, že k neplacení nájemného mělo docházet s přestávkami v roce 2002, 2003 a v lednu 2004, zatímco k definitivnímu rozhodnutí dovolacíhosoudu došlo až dne 9. 12. 2010; přitom v mezitímním intervalu zhruba osmi let bylo nájemné řádně placeno. Je obecně uznávanou zásadou jakéhokoli sankcionování, že sankce, má-li být účinná, musí následovat co možné nejdříve po porušení právní povinnosti. V daném případě postrádá toto dodatečné "potrestání" dlužníka jakýkoli rozumný smysl, protože dlužná částka byla vyrovnána a dlužník po mnoho následujících let nájemné pravidelně platí.

11. Poukazuji rovněž na skutečnost, že odvolací a dovolacísoud nerespektovaly předchozí soudní judikaturu. V dřívějším rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 471/98 se praví: "Nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce ... výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy." (Právní rozhledy č. 8/1998).

12. Nesouhlasím s argumentem, uvedeným v závěru odůvodnění nálezu, že jedním z důvodů k zamítnutí ústavní stížnosti je také "zákonem aprobovaný zájem pronajímatelů (na řádném plnění povinností nájemcem)". Ten je zajisté třeba respektovat, avšak k samozřejmým požadavkům ústavněprávního přezkumu by mělo patřit také poměření, zda tento chráněný zájem (ochrana vlastnictví), kolidující v daném případě s jinými ústavními hodnotami (ochrana lidské důstojnosti nemocného člověka, zájem na spravedlivém procesu), nebylo možno ochránit šetrnějšími a přiměřenějšími prostředky. V daném případě by k ochraně majetkového zájmu žalobců plně postačovala běžná žaloba na zaplacení dlužného nájemného; razantní občanskoprávní sankce v podobě výpovědi z nájmu bytu je za shora uvedených okolností neproporční a nezasluhuje ústavněprávní ochrany.

13. Ze všech uvedených důvodů se domnívám, že ústavní stížnosti mělo být vyhověno a že napadený rozsudek dovolacíhosoudu měl být zrušen.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru