Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 676/10 #1Usnesení ÚS ze dne 13.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Sokolov
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
základní práva a svobody/ tajemství listovní a jiný... více
Věcný rejstříkodposlech
Důkaz
Trestní řízení
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.676.10.1
Datum podání09.03.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 13, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 158

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 88


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 676/10 ze dne 13. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 13. května 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., zastoupené JUDr. Františkem Siegelem, advokátem v Karlových Varech, Dr. Davida Bechera 19, proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 25. 6. 2009 sp. zn. 24 T 54/2008 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. 9 To 508/2009, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 8. 3. 2010 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na ochranu tajemství zpráv podávaných telefonem plynoucího z čl. 13 Listiny a na respektování rodinného a soukromého života dle čl. 8 Úmluvy. Současně stěžovatelka požádala Ústavní soud, aby odložil vykonatelnost shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, a to z důvodu jejího špatného zdravotního stavu.

Jak Ústavní soud zjistil ze soudního spisu Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 24 T 54/2008, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, napadeným usnesením uvedeného okresního soudu byla stěžovatelka podle § 226 písm. a) trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zproštěna (zčásti) obžaloby Okresního státního zastupitelství v Sokolově ze dne 2. 4. 2008 č. j. ZT 1134/2008-28 pro skutky uvedené pod bodem 1 až 4 (výrok I), dále pak byla uznána vinnou trestním činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 trestního zákona a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem; tohoto trestného činu se stěžovatelka měla dle soudu dopustit (stručně řečeno) tím, že bez příslušného oprávnění poskytla konkrétním osobám psychotropní látku zvanou pervitin (výrok II). Proti odsuzující části podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se stěžovatelka podle § 283 odst. 1 tr. ř. odsuzuje k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, pro jehož výkon se zařazuje do věznice s dozorem.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že s ohledem na obsah odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů možno za stěžejní důkaz považovat záznamy o odposlechu telekomunikačního provozu. Ona však od zahájení hlavního líčení namítala procesní nepoužitelnost daného důkazu. Dle stěžovatelky totiž ani jeden z příkazů Okresního soudu v Sokolově ze dne 4. 9. 2007, 18. 10. 2007, 6. 11. 2007, 14. 11. 20007 a 6. 12. 2007, jakož i příslušných podnětů policejního orgánu a Okresního státního zastupitelství v Sokolově nemůže z hlediska příslušných ustanovení trestního řádu a ústavních principů formulovaných v judikatuře Ústavního soudu (zejména v nálezu ze dne 23. 5. 2007 sp. zn. II. ÚS 615/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 45, č. 88) obstát. Tento názor stěžovatelka odůvodňuje tím, že obsah všech příkazů je v podstatě shodný, přičemž v nich absentují konkrétní skutkové okolnosti, které vydání daného příkazu odůvodňují, a také to, na základě jakých konkrétních zjištění je dovozováno, že danou telefonní stanici má ve svém držení stěžovatelka a že ji skutečně používá, nejsou ani připojeny důkazy, ze kterých má toto vyplývat, přičemž takovými důkazy nemohou být ani úřední záznamy. V těchto příkazech je pouze obecně uvedeno, že "operativním šetřením se podařilo zjistit, že podezřelá ke kontaktu s konzumenty užívá další telefonní číslo", stejná formulace je také uváděna v úředních záznamech policejního orgánu ze dne 23. 8. 2007, 17. 10. 2007, 5. 11. 2007, 13. 11. 2007 a 3. 12. 2007. V souvislosti s příkazem Okresního soudu v Sokolově ze dne 18. 10. 2007 upozorňuje stěžovatelka i na to, že žádost policejního orgánu o vydání příkazu k odposlechu ze dne 16. 10. 2007 hovoří o novém telefonním čísle, které by mělo být odposloucháváno, avšak úřední záznam, obsahující odkaz na dané telefonní číslo, je datován až den poté (17. 10. 2007). Dle Ústavního soudu má však, jak stěžovatelka uvádí, platit, že je postup soudu, který odůvodnil vydání příkazu k odposlechu provedeným šetřením orgánů kriminální policie, a to za situace, kdy ve spisu nebyl řádný relevantní důkaz prokazující, že danou telefonní stanici užíval právě obviněný, protiústavním. Odvolacímu soudu pak v dané souvislosti stěžovatelka vytýká, že se s jejími rozsáhlými námitkami vypořádal jen velice stručně.

Stěžovatelka rovněž namítá, že obecné soudy zasáhly do jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces tím, že odmítly důkaz výslechem svědka Š. T., který ona navrhla za účelem prokázání nevěrohodnosti svědka D. N., který ji "jako jediný v přípravném řízení usvědčil [...] ze spáchání předmětného trestného činu" a který v řízení před soudem odmítl vypovídat. Důvodem tohoto návrhu byl obsah výpovědi svědka M. K. ze dne 18. 6. 2009, který se o něm vyjadřoval jako o osobě, která s D. N. prodávala drogy. Soud prvního stupně, jak stěžovatelka sděluje, to odůvodnil tím, že nesdělila adresu tohoto svědka, ovšem tři dny před vyhlášením rozsudku byl soudu doručen přípis, v němž tento svědek, kromě uvedení své adresy, píše o tom, že se mu svědek D. N. svěřil s tím, že ji musí udat, resp. na ni "hodí" prodej drog, aby se sám vyhnul trestnímu stíhání. Uvedený přípis stěžovatelka učinila přílohou svého odvolání, soud druhého stupně však důkaz tímto přípisem i výslechem odmítl provést. Jednalo se o důkaz, kterým měla být zpochybněna věrohodnost důkazu ji usvědčujícího, přičemž důkazy ve prospěch obviněného "musí být provedeny soudy vždy". Dle stěžovatelčina názoru se tak jedná o typický případ tzv. opomenutého důkazu.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Jde-li o námitku nepoužitelnosti odposlechů telefonních hovorů coby důkazů v daném trestním řízení, touto otázkou se již zabýval odvolací soud, přičemž dospěl k závěru, že tyto důkazy byly pořízeny v souladu s § 88 tr. ř. S tímto názorem se Ústavní soud ztotožňuje s tím, že nezjistil ani, že by příslušné příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu trpěly deficitem ústavnosti. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že nebyly uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, na základě nichž měly být odposlechy nařízeny, ani na základě čeho bylo zjištěno, že stěžovatelka příslušné číslo používá. Podezření, že stěžovatelka působí jako dealer drogy zvané pervitin, v souvislosti s nímž byly odposlechy telefonních hovorů nařízeny, naopak dle názoru Ústavního soudu mělo zcela konkrétní podobu a bylo odůvodněno také konkrétními skutečnostmi, přičemž tyto skutečnosti měly oporu v operativním šetření policie, která je získala od odběratelů - konzumentů. Od těchto osob také policie získala telefonní čísla, která stěžovatelka měla při této své činnosti používat a jichž se zmíněné odposlechy měly týkat. Příslušné úřední záznamy se nalézají v trestním spise, přičemž v některých případech je v nich konkretizováno, od jaké osoby byly tyto informace získány. Ústavní soud přitom není názoru, že by výsledky operativního šetření obecně nemohly být dostatečným důvodem pro nařízení odposlechů, zvláště vezme-li v úvahu povahu dané trestné činnosti, kdy poznatky o ní lze zpravidla získat právě jen na základě informací od konzumentů drog, a kdy tudíž usvědčující důkazy možno opatřit právě až na základy dalších úkonů, jakými jsou osobní či domovní prohlídka, odposlechy telefonních hovorů apod. Stěžovatelka poukazuje na to, že v některých případech nebylo zřejmé, od jaké osoby policie zjistila příslušné telefonní číslo, případně že úřední záznam, stran konkrétního telefonního čísla, byl sepsán až po dni, kdy byl podán k soudu příslušný návrh. Posuzováno ve všech souvislostech dané věci, kdy se policie v rámci pokračujícího šetření dozvídala od dalších konzumentů (byť ne všechny jmenovala v úředních záznamech) jiná, stěžovatelkou užívaná telefonní čísla, a kdy se získané informace vzájemně podporovaly a doplňovaly, tato námitka dle názoru Ústavního soudu není s to věcnou (materiální) nedůvodnost nařízení odposlechů založit.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům, že neprovedly důkazy, které ona navrhla, přičemž tvrdí, že bylo jejich povinností tyto důkazy provést. Ústavní soud však opakovaně uvádí, že takovouto povinnost obecné soudy nemají. Jejich povinností je, pokud tomu kterému důkaznímu návrhu nevyhoví, řádně zdůvodnit, proč tak neučinily; příslušné odmítnutí také musí být opřeno o důvod, jenž je z hlediska ústavnosti akceptovatelný, kterým může být, a v posuzované věci byla, nadbytečnost. Vzhledem k obsáhlým a řádně odůvodněným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, opírajícím se velkou měrou o důkazy jiné, než byla zmíněná svědecká výpověď D. N., se pak Ústavnímu soudu jeví zdůvodnění odvolacího soudu, proč danému důkaznímu návrhu nevyhověl, jako postačující, resp. adekvátní.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. S ohledem na skutečnost, že ústavní stížnost nebylo možno meritorně projednat, se Ústavní soud nemohl ani zabývat se stěžovatelčiným návrhem ve smyslu § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, kterýžto sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. května 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru