Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 676/02Usnesení ÚS ze dne 18.12.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na vzdělání
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.676.02
Datum podání29.10.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 21


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 676/02 ze dne 18. 12. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 676/02

Ústavní soud rozhodl dne 18. prosince 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. D., zastoupeného JUDr. S. B., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne

13. září 2002, sp. zn. 21 Cdo 1781/2001, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

15. prosince 2000, sp. zn. 58 Co 325/2000, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. září 1999, sp. zn. 9 C 303/97, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. září 2002 (21 Cdo 1781/2001-132), rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2000 (58 Co 325/2000-116) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. září 1999 (9 C 303/97) a tvrdil, že jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na vzdělání zaručené čl. 33 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod a části III. čl. 13 odst. 1, 2 písm. c) Mezinárodního paktu

o hospodářských, sociálních a kulturních právech; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označeného ústavně zaručeného práva - stručně shrnuto - došlo tím, že obecné soudy shodně zamítly stěžovatelovu žalobu na určení, že důvodem ke skončení pracovního vztahu, služebního poměru navrhovatele jako vojáka z povolání, v roce 1962 byly okolnosti uvedené v § 21 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

Stěžovatel dále tvrdil, že obecné soudy vycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu, který nesprávně posoudily a nevyvodily patřičné závěry v širších souvislostech, a to především s politickým nátlakem let 1948 až 1989. Svobodná volba stěžovatele studovat na vysoké škole nemohla být realizována z důvodu nedemokratických důvodů panujících ve společnosti, a zejména politické situace panující v armádě. Dále stěžovatel tvrdil, že k odchodu z armády byl přinucen tehdejší politickou situací, čímž byly naplněny důvody uvedené v § 21 zák. č. 87/1991 Sb., a proto závěrem ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z obsahu ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. září 2002 (21 Cdo 1781/2001-132), zásah do práv, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje, shledán nebyl. Dovolání stěžovatele bylo přípustné, neboť obecný odvolací soud připustil proti potvrzujícímu rozhodnutí dovolání k posouzení možnosti svobodné volby vysokoškolského studia za trvání služebního poměru vojáka z povolání jako otázku zásadního právního významu (§ 239 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000). Nejvyšší soud ČR přezkoumal dle § 242 o. s. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2000 (58 Co 325/2000-116) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Dovolací soud nezjistil, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v § 237 odst. 1 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolání stěžovatele zamítl (§ 243b odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).

Dle ustanovení § 21 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, za neplatný právní úkon se pro účely tohoto zákona považuje právní úkon, jímž došlo v rozhodném období ke skončení pracovního nebo služebního poměru z důvodů politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody (§ 2 odst. 2, 3).

K námitkám stěžovatele, že jeho svobodná volba studia na vysoké škole nemohla být realizována z důvodů nedemokratického režimu ve společnosti a politické situace v armádě, je třeba uvést, že nemají vliv na právní posouzení uplatněného nároku žalobce z hlediska důvodnosti vzneseného tvrzení. Služební poměr vojáka z povolání vznikl shodnou vůlí obou stran a k jeho změně mohlo dojít jen dohodou jeho účastníků, změnu však nelze vynucovat. Stěžovatel se snažil změnit existující služební poměr tak, aby mu bylo umožněno studovat vysokou školu, s čímž druhá strana nesouhlasila. Pokud stěžovatel požádal o propuštění do zálohy a jeho žádosti bylo vyhověno, byla to svobodná realizace jeho práva, což nepředstavuje tlak politické perzekuce nebo postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody.

Nejvyšší soud ČR proto dovolání rozsudkem zamítl, a konstatoval, že odvolací soud dovoláním napadenou otázku posoudil správně, přičemž jeho rozhodnutí je plně v souladu se zákonem; zejména jestliže obecné soudy se také řádným a ústavně konformním způsobem vypořádaly s tvrzeními stěžovatele k aplikaci § 21 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, kdy zřetelně a úplně vyložily rozhodovací důvody v odůvodnění svých rozhodnutí, a to natolik úplně (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), že jim ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze nic vytknout.

Již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatel svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložil, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi stěžovatel usiluje

o přezkum věcné správnosti či legality jí napadeného rozsudku odvolacíhosoudu a že tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto usnesení postačí stěžovatele na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat; ústavní stížnost stěžovatele byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána jak povahou uplatněných důvodů, tak - a to především - konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.

Z důvodů takto vyložených byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná a o ní rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 18. prosince 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru