Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 674/21 #1Usnesení ÚS ze dne 25.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti kasačnímu rozhodnutí
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2021:3.US.674.21.1
Datum podání12.03.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 265k odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 674/21 ze dne 25. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele L. T., zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2020 č. j. 11 Tdo 1040/2020-654, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností ze dne 12. 3. 2021 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 a 4 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že dovolání v jeho neprospěch bylo podáno z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), přičemž v něm vznesené námitky nejvyššího státního zástupce směřují výhradně do hodnocení důkazů, kdy je rozporováno (ne)prokázání subjektivní a objektivní stránky trestného činu. Nejvyšší soud tím, že dovolání projednal a rozhodl v otázce viny v jeho neprospěch, porušil zákaz reformationis in peius. Uvádí, že svoji podnikatelskou činnost vykonával v důvěře ve výklad trestních předpisů uplatňovaný ze strany orgánů veřejné moci. Změna výkladu byla dle jeho názoru aplikována svévolně a retroaktivně, čímž Nejvyšší soud porušil princip právní jistoty.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 3. 10. 2019 sp. zn. 2 T 99/2018 byl stěžovatel podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") pro skutek, ve kterém byl spatřován přečin šíření toxikomanie podle § 287 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), ve spolupachatelství podle § 23 téhož zákona. Odvolání obvodního státního zastupitelství podané v neprospěch stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 6. 5. 2020 sp. zn. 7 To 104/2020 podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

3. Proti rozhodnutí městského soudu podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch stěžovatele dovolání opřené o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, na základě něhož Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265k odst. 1 téhož zákona zrušil uvedené usnesení městského soudu a rozsudek obvodního soudu a podle § 265l odst. 1 tr. řádu obvodnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolání shledal přípustným s tím, že nejvyšší státní zástupce nerozporuje skutková zjištění, nýbrž jejich hmotněprávní posouzení. Po přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti meritorních rozhodnutí dospěl k závěru o důvodnosti dovolání s tím, že zprošťující rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

4. Za situace, kdy ústavní stížnost brojí proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahujícímu pokyn, aby obvodní soud o věci znovu jednal a rozhodl, se Ústavní soud zabýval tím, zda jsou splněny podmínky projednání takové ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky dané § 75 odst. 1 téhož zákona, vyžadující, aby před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

5. Ústavní soud opakovaně uvádí, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu spočívají především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Tento princip vyplývá z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoli pouze úkolem Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná (srov. např. usnesení ze dne 26. 11. 2004 sp. zn. IV. ÚS 372/04 a ze dne 30. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 287/14, dostupná stejně jako další níže citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz).

6. Ústavní soud proto, až na výjimky, v nichž případnou neústavnost nelze napravit jiným způsobem (např. ve vazebních věcech), do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [srov. nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 a další]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětného stádia řízení ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11).

7. Jak již bylo naznačeno výše, nyní posuzovanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo kladně rozhodnuto o dovolání nejvyššího státního zástupce a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Nejde tedy o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací kauza do stádia řízení před soudem prvního stupně, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze napadené usnesení považovat za způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. výše zmíněný nález sp. zn. IV. ÚS 290/03, usnesení ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3589/14, ze dne 9. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 3477/13, ze dne 11. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 1538/11, ze dne 4. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 1210/11 a další).

8. Lze uzavřít, že úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná ať již tvrzená či skutečná pochybení orgánů činných v trestním řízení v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou též tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá [srov. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 78].

9. Ústavní soud rovněž dospěl k závěru, že nejsou dány důvody připuštění ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle nějž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle § 75 odst. 1 tohoto zákona, přesahuje-li stížnost svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Tato možnost obecně představuje výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je nutné vykládat restriktivně [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94 (N 19/5 SbNU 159)]. Přesah vlastních zájmů stěžovatele, mimo jiné s přihlédnutím k předmětu řízení v nyní posuzované věci, nebyl dán.

10. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2021

Jiří Zemánek v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru