Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 673/05Usnesení ÚS ze dne 23.05.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro nepříslušnost - § 43/1/d)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda pohybu a pobytu
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkazyl
Správní soudnictví
lhůta
EcliECLI:CZ:US:2006:3.US.673.05
Datum podání21.12.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 106, § 42, § 40

325/1999 Sb., § 12


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 673/05 ze dne 23. 5. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 23. května 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. T. Q., právně zastoupeného Mgr. Umarem Switatem, advokátem AK se sídlem Kloknerova 2212/10, 148 00 Praha 4, proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 11. 6. 2004 č. j. OAM-1951/VL-20-05-2004, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2005 č. j. 24 Az 394/2004-59, a proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2005 č. j. 3 Azs 297/2005-74, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2005 č. j. 3 Azs 297/2005-74, a rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 14. 12. 2005 sp. zn. GAA0016679, za účasti 1) Ministerstva vnitra ČR, 2) Krajského soudu v Ostravě, a 3) Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 21. 12. 2005 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel v zastoupení Mgr. Janem Hejdou, advokátem AK se sídlem nám. Míru 18, 436 01 Litvínov, domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 11. 6. 2004 č. j. OAM-1951/VL-20-05-2004, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2005 č. j. 24 Az 394/2004-59, jakož i usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2005 č. j. 3 Azs 297/2005-74, a to pro porušení čl. 36 a čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud do doby meritorního rozhodnutí odložil vykonatelnost rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 14. 12. 2005 sp. zn. GAA0016679, kterým bylo rozhodnuto o vycestování stěžovatele z území ČR nejpozději dne 28. 12. 2005.

Dne 6. 1. 2006 byl Ústavnímu soudu doručen přípis právního zástupce stěžovatele Mgr. Jana Hejdy, který v uvedené věci Ústavnímu soudu sdělil, že dne 5. 1. 2006 svému klientovi T. T. Q. vypověděl plnou moc.

Dne 22. 12. 2005 byla Ústavnímu soudu doručena další ústavní stížnost téhož stěžovatele, tentokráte zastoupeného Mgr. Umarem Switatem, advokátem AK se sídlem Kloknerova 2212/10, 148 00 Praha 4, doplněná podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 27. 3. 2006, kterou se stěžovatel domáhal zrušení téhož usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2005 č. j. 3 Azs 297/2005-74, a to z důvodu porušení čl. 36, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále navrhl, aby Ústavní soud Nejvyššímu správnímu soudu přikázal, aby výzva k odstranění vad kasační stížnosti byla řádně doručena do vlastních rukou stěžovateli s účinky zachování lhůty. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti odložil vykonatelnost usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2005 č. j. 3 Azs 297/2005-74.

Stěžovatel tedy podal ve dnech po sobě následujících dvě ústavní stížnosti proti témuž usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2005 č. j. 3 Azs 297/2005-74, avšak pokaždé v zastoupení jiným právním zástupcem a s odlišnou právní argumentací.

Vzhledem k tomu, že jde o totožnou věc, ve které podal tentýž stěžovatel dvě ústavní stížnosti proti témuž usnesení Nejvyššího správního soudu, bylo podle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto o jejich spojení ke společnému řízení.

II.

V prvním podání Ústavnímu soudu doručeném dne 21. 12. 2005 podaném v zastoupení JUDr. Hejdou, stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť tlumočník přibraný v řízení prováděl toliko volný překlad, který se liší od překladu doslovného.

Ve svém druhém podání Ústavnímu soudu doručeném dne 22. 12. 2006, doplněném podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 27. 3. 2006, které stěžovatel podal v zastoupení Mgr. Switatem, stěžovatel uvádí, že advokátem podaná kasační stížnost neměla náležitosti kasační stížnosti, a proto byl jeho právní zástupce výzvou ze dne 15. 9. 2005 dle ust. § 106 odst. 3 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), vyzván k odstranění vad ve lhůtě jednoho měsíce. Zástupce stěžovatele na výzvu nereagoval a dne 19. 10. 2005 byla kasační stížnost odmítnuta. Stěžovatel namítá, že výzva k odstranění vad kasační stížnosti nebyla stěžovateli doručena a rovněž tak napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o podané kasační stížnosti mu dodnes nebylo doručeno.

K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 Az 394/2004.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2005 č. j. 24 Az 394/2004-59 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 11. 6. 2004 č. j. OAM-1951/VL-20-05-2004, kterým bylo rozhodnuto o neudělení azylu stěžovateli z důvodů uvedených v ust. § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zák. č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zák. č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, a zároveň bylo rozhodnuto, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování dle ust. § 91 cit. zák. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadl stěžovatel kasační stížností, která byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2005 č. j. 3 Azs 297/2005-74 podle ust. § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., ve spojení s ust. § 120 s. ř. s. odmítnuta jako opožděná.

S ohledem na důvod odmítnutí kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem se Ústavní soud zaměřil nejprve na posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2005 č. j. 3 Azs 297/2005-74.

Nejvyšší správní soud napadeným usnesením ze dne 15. 9. 2005 č. j. 3 Azs 297/2005-74 odmítl jako opožděnou kasační stížnost stěžovatele, když zjistil, že v projednávané věci byla zásilka s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě doručována do vlastních rukou stěžovatele (v řízení před Krajským soudem v Ostravě žalobce) T. T. Q. na místo na kterém se stěžovatel v době řízení o žalobě zdržoval) prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Protože stěžovatel nebyl na této adrese zastižen a jiné místo pro doručování nebylo známo, byla písemnost uložena u provozovatele poštovních služeb dne 20. 6. 2005 a stěžovateli byla v místě doručování zanechána výzva k jejímu vyzvednutí. Stěžovatel si písemnost určenou do vlastních rukou v úložní době nevyzvedl, a proto byl za den doručení rozsudku považován den 30. 6. 2005. Z předloženého spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel si zásilku u provozovatele poštovních služeb osobně převzal dne 4. 7. 2005. S odkazem na ust. § 106 odst. 2 s. ř. s., ust. § 40 odst. 2 a odst. 4 s. ř. s., Nejvyšší správní soud konstatoval, že v daném případě byl určujícím pro počátek lhůty počítané podle týdnů den doručení rozsudku, tj. čtvrtek 30. 6. 2005 a posledním dnem dvoutýdenní lhůty pro podání kasační stížnosti tak byl čtvrtek 14. 7. 2005. Kasační stížnost však byla stěžovatelem předána k poštovní přepravě teprve dne 15. 7. 2005, a byla tak podána opožděně.

Stěžovatel namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Dle citovaného ustanovení se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, příp. jiného orgánu, je ovšem třeba podotknout, že je povinen tak činit "stanoveným postupem", tj. v souladu s příslušnými procesními předpisy. V posuzovaném případě tomu tak nebylo, neboť stěžovatel podal kasační stížnost opožděně, a Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo, než ji v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního odmítnout. Ústavní soud v postupu tohoto soudu žádné vady nezjistil a ústavní stížnost ani žádné námitky v daném ohledu neobsahuje.

Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2005 č. j. 3 Azs 297/2005-74, kterým byla kasační stížnost stěžovatele jako opožděná odmítnuta, nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Bylo věcí samotného stěžovatele, aby své právo podat kasační stížnost realizoval "stanoveným postupem" ve smyslu čl. 36 Listiny, tj. včas. Stěžovatel nevyužil řádně všechny zákonem předvídané prostředky k ochraně svého práva a toto zanedbání nelze napravovat ústavní stížností.

Pokud stěžovatel namítá, že došlo k porušení čl. 37 odst. 4 Listiny, pak jeho aplikace na daný případ nepřichází v úvahu vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud rozhodoval s ohledem na formální vady podaného návrhu bez jednání.

Ve svém druhém podání Ústavnímu soudu doručeném dne 22. 12. 2006 stěžovatel uvádí, že advokátem podaná kasační stížnost neměla náležitosti kasační stížnosti, a proto byl právní zástupce stěžovatele vyzván výzvou ze dne 15. 9. 2005 k odstranění vad ve lhůtě jednoho měsíce dle ust. § 106 odst. 3 s. ř. s., přičemž zástupce stěžovatele na výzvu nereagoval a dne 19. 10. 2005 byla kasační stížnost odmítnuta. Stěžovatel namítá, že výzva k odstranění vad kasační stížnosti nebyla stěžovateli doručena. Ze spisového materiálu však Ústavní soud zjistil, že tyto skutečnosti stěžovatelem tvrzené v ústavní stížnosti nemají oporu ve vyžádaném soudním spise.

V tomto svém druhém podání stěžovatel rovněž namítá, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o podané kasační stížnosti mu nebylo dodnes doručeno. K tomu Ústavní soud uvádí, že dle ust. § 42 odst. 2 s. ř. s., má-li účastník nebo osoba zúčastněná na řízení zástupce, doručuje se pouze zástupci; má-li účastník nebo osoba zúčastněná na řízení něco osobně vykonat, doručí se i jim. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v řízení před Nejvyšším správním soudem byl stěžovatel zastoupen Mgr. Janem Hejdou a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2005 č. j. 3 Azs 297/2005-74 právní zástupce stěžovatele Mgr. Jan Hejda převzal v souladu s ust. § 42 odst. 2, věta první s. ř. s., dne 19. 10. 2005.

III.

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Podle ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel podal kasační stížnost opožděně. Opožděným podáním kasační stížnosti se stěžovatel dopustil procesního pochybení, které Nejvyššímu správnímu soudu zabránilo, aby se jeho kasační stížností věcně zabýval. Stěžovatel tak vlastním jednáním tento opravný prostředek, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval, (řádně) nevyčerpal.

Nevyčerpání procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje, zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 11. 6. 2004 č. j. OAM-1951/VL-20-05-2004, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2005 č. j. 24 Az 394/2004-59 podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh nepřípustný, když neshledal splnění podmínek pro postup dle ust. § 75 odst. 2 cit. zákona. V části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2005 č. j. 3 Azs 297/2005-74, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) cit. zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhal toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2005 č. j. 3 Azs 297/2005-74 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 14. 12. 2005 sp. zn. GAA0016679, je třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by stěžovatel uvedená rozhodnutí po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli poskytuje, napadl ústavní stížností, a Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.

Pokud se stěžovatel domáhá vydání nálezu, jímž by Ústavní soud Nejvyššímu správnímu soudu přikázal, aby výzva k odstranění vad kasační stížnosti byla řádně doručena do vlastních rukou stěžovateli s účinky zachování lhůty, je nutno konstatovat, že se jedná o návrh, o kterém Ústavní soud není oprávněn rozhodovat, neboť Ústavní soud má Ústavou a zákonem přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překračovat. Ústavní soud nemá právo přikázat orgánu veřejné moci konat ve smyslu takového pozitivního jednání, jak stěžovatel požaduje. V této části proto Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, - aniž se zabýval důvodností podaného návrhu ústavní stížnost odmítl, neboť k projednání uvedeného návrhu není Ústavní soud příslušný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. května 2006

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru