Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 672/21 #1Usnesení ÚS ze dne 22.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Hodonín
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti (dílčímu) procesnímu rozhodnutí
Věcný rejstříksoudce/podjatost
soudce/vyloučení
EcliECLI:CZ:US:2021:3.US.672.21.1
Datum podání12.03.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 30, § 31


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 672/21 ze dne 22. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. S., t. č. Vazební věznice Brno, zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Bašty 416/8, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2021, č. j. 7 To 32/2021-319, a usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 20. 1. 2021, č. j. 3 T 143/2019-305, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených usnesení obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadeným usnesením Okresní soud v Hodoníně zamítl návrh stěžovatele na vyloučení přísedícího JUDr. K. Longavera z projednávání a rozhodování trestní věci stěžovatele. Krajský soud v Brně následně zamítl stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení okresního soudu.

3. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny procesní podmínky řízení, kladené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak není a ústavní stížnost je nepřípustná.

4. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají k dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit (věc je pro ně definitivně "uzavřena"). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech jednotlivců příslušný soud, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve, než tak mohla učinit instanční soustava obecných soudů. Princip právního státu a subsidiarity takové souběžné rozhodování nepřipouští.

5. V nyní posuzovaném případě je zřejmé, že vydáním napadeného rozhodnutí ve věci podjatosti soudní řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici prostředky podle trestního řádu. Teprve po vyčerpání těchto opravných prostředků, bude-li se stěžovatel i nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se proto stěžovateli otevřela cesta k podání věcně projednatelné ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu. Dle Ústavního soudu je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

6. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jež umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: (1.) rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, a dále je třeba, aby (2.) se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.

7. V posuzované věci Ústavní soud naplnění shora zmiňovaných podmínek neshledal. Stěžovatel totiž podal ústavní stížnost v situaci, kdy předmětné trestní řízení nebylo dosud skončeno a ústavní stížnost brojí "pouze" proti rozhodnutí o opravném prostředku proti rozhodnutí o podjatosti přísedícího JUDr. K. Longavera.

8. Ústavní soud přitom v minulosti již mnohokrát rozhodl, že rozhodnutí o podjatosti či nepodjatosti soudců jsou toliko rozhodnutími procesními, jimiž se řízení nekončí. Pokud případné vady těchto rozhodnutí zakládají zároveň i porušení základních práv či svobod, je zásadně nutné dát šanci zhojit tato porušení nejprve příslušným orgánům veřejné moci. Teprve nezjednají-li tyto orgány nápravu, je možno brojit i proti takovým procesním porušením základních práv či svobod ústavní stížností podanou proti meritornímu rozhodnutí (resp. proti poslednímu prostředku nápravy proti meritornímu rozhodnutí). K tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 497/02, ze dne 13. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 64/04, ze dne 11. 6. 2007 sp. zn. III. ÚS 964/07, ze dne 10. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 1686/07, ze dne 19. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 665/15, ze dne 16. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 693/16, ze dne 28. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2237/16, ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 587/16, ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3117/15, ze dne 30. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2625/16 či ze dne 2. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 4040/17 nebo ze dne 23. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 4042/19.

9. Ústavní soud proto dospívá k závěru, že ústavní stížnost podaná proti procesnímu rozhodnutí o podjatosti soudce (resp. přísedícího) zásadně není z důvodu subsidiarity ústavní stížnosti přípustná a že stěžovatel není nijak zbaven možnosti ochrany svých základních práv v dalším průběhu řízení, včetně možného podání ústavní stížnosti proti poslednímu opravnému prostředku po vydání konečného rozhodnutí ve věci samé, pokud podle jeho názoru k nápravě vad řízení ze strany obecných soudů v tomto dalším průběhu nedošlo.

10. Konečně Ústavní soud uvádí, že v této věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

11. Možnost přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti za situace, kdy tato podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je třeba jako výjimku z obecného pravidla vykládat restriktivně [srov. např. nález ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94 (N 19/5 SbNU 159)]. Ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu míří zejména na situace, kdy existuje silný a významný veřejný zájem na tom, aby ústavní stížnost byla projednána (podrobně viz Langášek, T. in Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 386 a násl., či Filip, J. in Filip, J., Höllander, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 580 a násl.). Z judikatury Ústavního soudu se k tomu podává, že k aplikaci citovaného ustanovení dochází zejména tehdy, nelze-li od dalšího postupu ve věci, a to ani před obecnými soudy, očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv stěžovatele, a také v případech, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu [srov. usnesení ze dne 6. 1. 1997 sp. zn. III. ÚS 16/96 (U 1/7 SbNU 325), nález ze dne 22. 9. 1998 sp. zn. Pl. ÚS 1/98 (N 103/12 SbNU 71; 281/1998 Sb.)], anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost [srov. nález ze dne 29. 11. 1994 sp. zn. I. ÚS 89/94 (N 58/2 SbNU 151)], případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům [srov. nález ze dne 24. 4. 1996 sp. zn. I. ÚS 38/95 (N 35/5 SbNU 283)], resp. je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy [srov. nález ze dne 14. 10. 1997 sp. zn. I. ÚS 322/96 (N 127/9 SbNU 161)] či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu [srov. nález ze dne 25. 2. 1999 sp. zn. III. ÚS 467/98 (N 31/13 SbNU 221)]. Na přesah vlastních zájmů stěžovatele je proto třeba usuzovat toliko z vnějších okolností, neboť ve fázi, kdy Ústavní soud řeší pouze otázku přípustnosti ústavní stížnosti, nepřísluší mu meritorně řešit důvodnost vznesených ústavněprávních námitek (srov. usnesení ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 446/04 a usnesení ze dne 12. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1671/11).

12. V nyní posuzované věci stěžovatel tento přesah vlastních zájmů spatřuje (bod 16 ústavní stížnosti) v okolnosti, že se jedná o trestní řízení, v rámci něhož může být dosti výrazným způsobem rozhodnuto o jeho povinnostech, takže je namístě, aby rozhodoval skutečně nestranný a nezávislý přísedící. Stěžovatel tedy nepředkládá vůbec žádné tvrzení či argument, z něhož by bylo možno tento "podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele" ve shora uvedeném "vnějším" smyslu dovodit, a který teprve by mohl výjimečně umožnit přezkum napadeného rozhodnutí, byť zatím stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně jeho práv. Argumentace samotným trestním řízením je v tomto ohledu nepostačující, protože pokud by ji zdejší soud akceptoval, pak by zřejmě musel připustit ústavní stížnost v jakémkoliv trestním řízení, jelikož již jeho samotná podstata představuje výrazný zásah do právní sféry obžalovaných.

13. Pokud stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 4071/17 ze dne 31. 7. 2018, byl podstatný přesah osobního zájmu stěžovatele shledán v tom, že daná právní otázka (tzn. limity procesněprávní použitelnosti důkazu záznamem, jímž má být doložena podjatost soudce) dosud nebyla v judikatuře Ústavního soudu řešena. Existenci žádné podobné dosud neřešené právní otázky však v nyní posuzované věci stěžovatel netvrdí a ani Ústavní soud sám nezjistil žádnou okolnost, která by mohla vést k výjimečnému přezkumu napadených rozhodnutí na základě nepřípustně podané ústavní stížnosti.

14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl pro její nepřípustnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2021

Vojtěch Šimíček v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru