Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 672/13 #1Usnesení ÚS ze dne 21.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Bruntál
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo n... více
Věcný rejstříkstyk rodičů s nezletilými dětmi
rodina
rodiče
rodičovská zodpovědnost
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.672.13.1
Datum podání19.02.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 10, čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 8

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 858, § 855, § 866

94/1963 Sb., § 31, § 27 odst.3, § 44


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 672/13 ze dne 21. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., zastoupené Mgr. Evou Habánovou, advokátkou se sídlem v Brně, Ponávka 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 2. 2012 sp. zn. 13 Co 218/2011 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 8. 2010 sp. zn. 0P 40/2005, 4PaNc 129/2005, 4PaNc 261/2005, 4PaNc 130/2005, 23 PaNc 45/2008, 23PaNc 138/2009 a 23PaNc 139/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včasné ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení jejích práv dle čl. 36 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaná v řízení "o novou úpravu výživného, o novou úpravu výchovy, o nařízení výchovného opatření, o neshodě rodičů při výkonu rodičovské zodpovědnosti, o zákazu styku a zbavení matky rodičovské zodpovědnosti", jehož byla účastníkem.

I. Řízení před soudy

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 3. 3. 2004 č. j. 0P 101/2002-570 ve znění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 10. 2004 č. j. 17 Co 237/2004-828, svěřil nezletilou V. B. a nezletilého M. B. do výchovy otce, matce (dále též "stěžovatelka") stanovil vyživovací povinnost, a rozhodl o úpravě jejího styku s dětmi.

Okresní soud v Bruntále ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl - mimo jiné - tak, že zakázal styk stěžovatelky s oběma nezletilými dětmi, stěžovatelku zbavil rodičovské zodpovědnosti k nim, její návrh, aby děti byly svěřeny do její výchovy zamítl a řízení o návrhu na svěření dětí do ústavní výchovy zastavil.

Z obsáhlého a podrobného odůvodnění (v rozsahu 96 stran) se podává, že soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, a to zejména ohledně aktuálních poměrů všech účastníků, "vývoje situace" a poměrů účastníků za období od roku 2005, průběhu a realizace styků nezletilých se stěžovatelkou, názorů, postojů a přání nezletilých, jakož i vzájemných vztahů, výchovných schopností a možností obou rodičů, osobních, výdělkových, majetkových a finančních poměrů stěžovatelky i otce nezletilých.

K rozhodnutí o zákazu styku stěžovatelky s nezletilými vedlo podle soudu "několikaleté sledování vývoje nezl. dětí, vývoje jejich vztahu k matce, opakované pohovory s nezl. dětmi, průběh styků nezl. dětí s matkou včetně průběhu styků, které byly realizovány v Poradně pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy v Bruntále, kde se uskutečňoval styk nezl. dětí s matkou za odborného dohledu, dále pak chování matky a způsoby jejího jednání". Soud uvedl, že nezletilí se i přes nařizovaná předběžná opatření i výkony rozhodnutí po celou dobu odmítali s matkou stýkat, byli z ní stresovaní, a stěžovatelka při stycích "volila formy nevhodné, nátlakové, citově vydírající". Zlepšení nepřinesla ani asistovaná úprava styku, neboť děti odmítaly s matkou komunikovat, při setkáních s ní byly opakovaně vystaveny výrazné psychické zátěži, přičemž styk se stěžovatelkou nebyl "v souladu s jejich zdárným vývojem". Vztah dětí ke stěžovatelce je jednoznačně negativní, bojí se jí, na možný kontakt reagují úzkostně a vyhýbavě; jejich předávání stěžovatelce "má negativní vliv na jejich stav", stěžovatelka nezletilé "těžce traumatizuje" a manipuluje s nimi v zájmu uspokojení svých potřeb, její výchovné schopnosti jsou nedostatečné a opakovaně selhala v roli matky. Ohledně psychického stavu stěžovatelky dospěl soud na základě provedeného dokazování, včetně znaleckých posudků, k závěru, že "dosahuje hranice duševní choroby, konkrétně poruchy s bludy a její osobnost vykazuje známky poruchy osobnosti s rysy histriónskými", že stěžovatelka je "emočně chladná, nekritická, rigidní, paranoidní, s nezl. dětmi manipuluje, kontakt s ní nezl. děti dlouhodobě poškozuje a nezl. děti tento kontakt dlouhodobě odmítají", její "bludy jsou zaměřené proti nezl. dětem, otci a všem dalším osobám, které jsou s nezl. dětmi v blízkém vztahu a odmítají vyhovět požadavkům matky", je "zcela bez náhledu situace, bez schopnosti empatie, ke svému chování je nekritická", a že "vedena svými zájmy je schopna ohrožovat psychický stav nezl. dětí, a to i přes opakovaná upozornění na nevhodnost jejího chování".

Soud v této souvislosti zdůraznil, že právo dítěte na styk s druhým rodičem je toliko právem a ne povinností, přičemž zájem a práva nezletilých dětí mají přednost před prosazováním práv rodiče, a styk rodiče s nezletilými dětmi by se "neměl vynucovat za každou cenu i proti vůli nezletilého dítěte, zejména pokud k tomuto odmítaní vedou objektivní důvody tak, jako je tomu v daném případě". V zájmu nezletilých přitom je, aby byla řádně zajištěna jejich výchova a aby nebyli vystavováni zásahům ze strany stěžovatelky, která "není schopna korigovat náležitě své jednání", jímž ohrožuje jejich zdravý vývoj a rozvoj, přičemž zhoršení jejího vztahu k nim lze přičítat právě jí. Soud zohlednil též názor obou nezletilých, kteří projevili zřetelně přání zůstat s otcem, s matkou se nechtějí stýkat, a tento jejich názor je po celou dobu řízení neměnný. Nezletilí mají dle soudu ke stěžovatelce negativní vztah, její "impulzivní chování je zneklidňuje, matka svým chováním výrazně narušuje jejich psychickou stabilitu, vyvolává v nich negativní pocity, jako je tenze, nejistota, strach". V řízení přitom nebylo prokázáno, že by názor dětí byl ovlivněn postojem otce, neboť oba "jsou na svůj věk cílevědomí, jasně umí formulovat své potřeby", jsou vedeni "k preciznosti, odpovědnosti, pořádku, režimu, jasným mantinelům, působí přemoudřele, k autoritám mají vždy respekt a po všech letitých sporech si zasluhují, aby vyrůstaly v klidném prostředí".

Soud i kolizní opatrovník "usilovali o sblížení" nezletilých a stěžovatelky za pomoci vhodných a přiměřených opatření (nařizovaná předběžná opatření, výkonu rozhodnutí o styku matky s nezletilými, asistované úpravy styku matky s nezletilými), avšak stěžovatelce se nepodařilo navázat vztah s nezletilými ani v prostředí specializovaného pracoviště, a "není možné pokračovat v pokusech navazovat styk mezi matkou a nezletilými" neboť tyto "pokusy" pro děti představují "výraznou stresovou zátěž ohrožující jejich psychickou integritu"; též terapeutická intervence zde není možná s ohledem na dlouhodobou traumatizaci nezletilých, narušení jejich kontaktů s matkou a vytvoření pozitivních vztahů v nové rodině.

S ohledem na tato zjištění a v souladu se stanoviskem kolizního opatrovníka soud současně shledal, že je nutné v zájmu nezletilých dětí ve smyslu čl. 3 a 8 Úmluvy zbavit matku rodičovské zodpovědnosti, a to pro naplnění důvodů vymezených v § 44 odst. 3 zákona o rodině, neboť v řízení bylo "prokázáno ohrožení duševního vývoje nezletilých, které se děje již několik let a je takového stupně, že zbavení rodičovské zodpovědnosti je jediným účinným prostředkem jejich ochrany"; "zneužívání rodičovské zodpovědnosti .... má ... svůj základ v osobě matky a v jejich postojích při vykonávání této rodičovské zodpovědnosti (tedy v okolnostech subjektivní povahy)", přičemž matka není schopna důsledně chránit zájmy nezletilých tak, aby nebylo ohroženo jejich zdraví, jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Vyžadování styku a kontaktů s nezletilými, které ohrožují jejich zdravý vývoj a jsou pro děti deprimující, je podle soudu tudíž nutné posuzovat jako zneužívání rodičovské zodpovědnosti.

Soud poukázal i na to, že se stěžovatelka dopustila úmyslného trestného činu proti nezletilým, jmenovitě pokusu únosu, za který byla pravomocně odsouzena (viz rozsudek Okresního soudu v Bruntále z 16. 9. 2005 č. j. 4 T 8/2005 - 222 ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2006 č. j. 6 To 148/2006 - 244), a spáchání úmyslného trestného činu je důvodem, pro který je soud rovněž povinen dle § 44 odst. 4 zákona o rodině posoudit, zda tu nejsou důvody pro zahájení řízení o zbavení rodičovské zodpovědnosti.

Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem toto rozhodnutí soudu prvního stupně v rozhodných - z hlediska obsahu ústavní stížnosti - výrocích potvrdil.

V odůvodnění uvedl, že ve způsobu vedení řízení soudem prvního stupně neshledal procesní pochybení, jež by měla za následek nesprávné rozhodnutí věci; jeho skutková zjištění vyhodnotil jako věcně správná a jako taková je převzal i pro odvolací řízení. Po doplnění dokazování ohledně aktuálních poměrů obou rodičů, pohovorem opatrovníka s dětmi, jakož i výpověďmi nezletilých dospěl k závěru, že "v meritorních výrocích je rozsudek ... věcně správný, přičemž ani po doplnění dokazování nevyšla najevo žádná okolnost, která by vedla k odlišnému právnímu posouzení věci".

K zákazu styku stěžovatelky s nezletilými odvolací soud odkázal především na původní rozhodnutí, které "vycházelo ze situace, kdy děti matku odmítaly, otec byl v porovnání s matkou shledán osobností celkově stabilnější, matčina osobnost disharmonická, když ... se u ní projevuje emoční labilita, vyšší stupeň autocentrizmu, tendence výrazněji prožívat a vžívat se do vlastních emocí, sklon k teatrálnosti, dramatizaci, manipulaci s okolím až do úrovně odpovídající poruše hystriónského typu", pročež soud "tehdy apeloval" na otce, aby přiléhavým působením změnil záporné stanovisko dětí ke stěžovatelce, jíž doporučil, aby se zdržela všeho, čím by "vyvolávala ... konfliktní situace, stupňovala napětí a děti v jejich momentálně záporných náladách vůči ní více utvrzovala". Stěžovatelce se však pro absenci schopnosti "empatického a jemného přístupu" navázat bližší vztah s nezletilými nepodařilo, a to nikoli negativním působením otce a jeho ovlivňováním dětí proti ní (jak tvrdí), ale především proto, že "sled negativních zážitků nezl. dětí s matkou vyústil do stavu, kdy děti ztratily k matce jakýkoliv citový vztah, považují ji za osobu, která je obtěžuje a za kterou se musí stydět, matka v nich vzbuzuje obavy a cítí se být matkou ohroženy". Ani formou asistovaného styku v poradně pro rodinu a děti matka nedokázala s dětmi navázat kontakt a přiblížit se jim; v důsledku konfliktu, jež se v poradně v roce 2007 udál, pak došlo k předběžnému zákazu styku stěžovatelky s oběma dětmi. I v následujícím období však stěžovatelka jednala způsobem, který hraničil až s jejich pronásledováním a vedl k jejich psychickému zhroucení. Odvolací soud proto přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že styk matky s nezletilými není v jejich zájmu a nelze je - už i s přihlédnutím k jejich věku - do něj nutit. Současně nelze "ani v nejmenším" předpokládat, že by nařízení rodinné terapie, jíž se stěžovatelka dožadovala, mohlo na tomto stavu něco změnit.

Ohledně výroku o zbavení rodičovské zodpovědnosti stěžovatelky dospěl odvolací soud k závěru, že jde o opatření v zájmu nezletilých nezbytné, neboť "nejen naprosto necitlivé matčino dřívější jednání" při výkonu jejího práva na styk s nezletilými, ale i způsob jejího jednání k nezletilým a v jejich přítomnosti poté, co jí bylo předběžným opatřením uloženo se styku zdržet, je nutno považovat za zneužívání rodičovské zodpovědnosti, přičemž "není rozhodné, do jaké míry je její jednání ovlivňováno nepříznivou strukturou její osobnosti". I když se stěžovatelka po vydání rozsudku soudu prvního stupně"v tomto směru držela zpátky a děti nevyhledávala", od září 2011 "se situace změnila do té míry, že nezl. děti se oprávněně cítí být ohroženy, neboť matka děti vyhledává nejen v místě bydliště, ale čekává na ně i jinde, někdy v doprovodu dalších osob s autem, někdy sama v úkrytu, nezletilého M. dokonce dává sledovat". Na základě těchto "aktuálních událostí" proto dospěl odvolací soud k přesvědčení, že je zbavení stěžovatelky rodičovských práv v zájmu nezletilých vskutku nutné.

Doplnění dokazování o další stěžovatelkou navrhované důkazy odvolací soud odmítl s tím, že by bylo nadbytečné, neboť skutkový stav byl již provedenými důkazy dostatečně a objektivně zjištěn.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 10. 2012 č. j. 30 Cdo 3090/2012-4308 dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné.

II. Ústavní stížnost

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jejího práva na ochranu soukromého a rodinného života, a to v rozporu se zákonen, jmenovitě zákonem o rodině, způsobem zřejmě neoprávněným, jakož i svévolným ve smyslu čl. 8 Úmluvy, neboť jak konstatoval i Evropský soud pro lidská práva (stížnost č. 40094/08), vzhledem k délce řízení byly postupem soudů způsobeny závažné škody na psychice nezletilých, u nichž se z důvodu manipulace otce rozvinul syndrom zavrženého rodiče. Soudy však neučinily žádná opatření, aby tomuto nepříznivému stavu zabránily a neuchýlily se (přes návrhy stěžovatelky) k uložení povinnosti účasti na mimosoudním smírčím nebo mediačním jednání či jiné vhodné rodinné terapii, a naopak bylo nařízeno předběžné opatření spočívající v zákazu jejího styku s nezletilými a "přiblížení se na padesát metrů". Stěžovatelka též oponuje závěrům znaleckých posudků o jejím duševním stavu, z něhož soudy vycházely, a přikládá odborná vyjádření i znalecké posudky, jež vylučují, že by trpěla poruchou s bludy, a současně konstatují, že "diagnóza porucha osobnosti nebývá natolik závažná, aby byla důvodem ke zbavení rodičovských práv nebo zákazu styku". Stěžovatelka má za to, že znalecké posudky založené ve spise jsou zcela protichůdné, a z "výslechu znalce a vyjádření Městského úřadu v Bruntále, odboru sociálních věci" má za zřejmé, že otec děti manipuloval a na vytvoření současné situace se aktivně podílel. Souběžné rozhodnutí o zákazu styku a zbavení rodičovských práv považuje za nepřiměřené s tím, že soudy "smísily" důvody pro tato opatření, a jejich rozhodnutí tak po právní stránce postrádá relevantní zdůvodnění "proč by zbavení rodičovských práv mělo být jediným účinným prostředkem ochrany nezletilých".

S odkazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva kupř. ve věci Kutzner proti Německu, Volenský proti České republice, Andělová proti České republice proto státním orgánům včetně soudů stěžovatelka vytýká, že nevyužily všechny dostupné prostředky k podpoře jejích rodinných vztahů, a ve věci výkonu rozhodnutí nepostupovaly s takovou péčí, která byla v daném případě nezbytná pro zajištění možnosti jejího nerušeného a dostatečně dlouhého kontaktu s oběma dětmi. Za těchto okolností se proto domnívá, že ji nelze činit odpovědnou za neschopnost státních orgánů přijímat rychlá a přiměřená opatření a napadená rozhodnutí soudů je třeba - podle ní - hodnotit jako nesprávná.

III. Podaná vyjádření

K ústavní stížnosti podaly oba soudy vyjádření, jež byla intimována stěžovatelce, která na ně odpověděla. Jelikož - z pohledu rozhodných kritérií ústavněprávního přezkumu - již tato podání nepřinesla podstatné argumentační novoty, a zúčastněným subjektům jsou tato vyjádření známa, upustil Ústavní soud od jejich podrobného záznamu.

IV. Posouzení Ústavním soudem

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy v nyní projednávané věci dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, a v důsledku takového porušení i práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, jelikož takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními dané řízení a jeho výsledek postiženo nebylo.

Podle čl. 32 odst. 4 Listiny mohou být práva rodičů omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. K materiální souladnosti zásahu do základních práv a svobod se zákonem přitom podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy dochází, sleduje-li tento zásah některý nebo některé z legitimních cílů, a je-li pro jejich dosažení nezbytný, tedy zejména přiměřený sledovanému účelu (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Couillard Maugery proti Francii). Za neoprávněný zásah tudíž není možno považovat takový postup soudů při rozhodování o právech a povinnostech k nezletilému dítěti, který je - naopak - v souladu se zákonem o rodině v jeho formální i materiální rovině (srov. kupř. sp. zn. I. ÚS 471/97, sp. zn. II. ÚS 837/07, sp. zn. III. ÚS 3007/09).

V nyní projednávané věci je přitom nepochybné, že oba soudy si zřetelně uvědomovaly, že jimi zvolené zásahy do vztahu mezi rodičem a dětmi musí být skutečně jediným účinným prostředkem ochrany, sledující zájem a blaho dítěte, který převáží nad právem dítěte a rodiče na rodinný život, zachování rodinných svazků, na péči rodičů a osobní kontakt s nimi (srov. sp. zn. I. ÚS 2643/13).

Co do právního východiska se v posuzované věci zcela správně zabývaly především otázkou, zda jsou splněny rozhodné podmínky pro přijetí opatření v podobě zákazu styku a zbavení rodičovské zodpovědnosti, tedy nutnosti zákazu styku v zájmu dítěte (§ 27 odst. 3 zákona o rodině) a existencí zneužívání rodičovské zodpovědnosti, resp. závažného zanedbávání jejího výkonu (§ 44 odst. 3 zákona o rodině).

S ohledem na požadavek řádné výchovy nezletilých a zejména - což je prvořadé - s ohledem stěžejní hledisko, jímž je zde zájem nezletilých dětí, obecné soudy na základě shora zaznamenaných rozhodných skutkových zjištění adekvátně uzavřely, že v řízení byly prokázány okolnosti, jež takový zásah do práva na soukromý a rodinný život odůvodňují.

Smyslem a účelem souhrnu práv a povinností, jež tvoří obsah institutu rodičovské zodpovědnosti (§ 31 zákona o rodině, resp. rodičovské odpovědnosti dle § 858 o. z.) je zabezpečení výchovy dítěte v nejširším slova smyslu, tj. morálního a hmotného prospěchu dítěte (§ 855 o. z.); proto v případě, že rodič ve své rodičovské zodpovědnosti vůči dítěti selhává a není schopen zajistit mu zdravé a stabilní rodinné prostředí, je opodstatněný zásah z pozic veřejné moci, jež je legitimována - prostřednictvím soudního rozhodnutí na základě zákona - zasáhnout. K tomu slouží - mimo jiné - i zákonné instrumenty zásahu do výkonu rodičovských práv a povinností, včetně jejich omezení - jako tomu bylo v dané věci - zákazem styku rodiče s nezletilým dítětem (jakožto svého druhu dílčího práva v rámci rodičovské zodpovědnosti) či zbavením rodičovské zodpovědnosti vůbec. Dominantním hlediskem je však vždy - jakožto nadřazený - zájem nezletilých dětí (§ 27 odst. 3, § 44 zákona o rodině, § 866 o. z., čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).

Není důvod pochybovat o tom, že to byl právě tento zájem (nezletilých dětí), jímž se obecné soudy řídily při rozhodování o zákazu styku stěžovatelky s nimi a o zbavení rodičovské zodpovědnosti; jejich závěrům (a výsledku řízení) lze na bázi přijatých skutkových závěrů stěží oponovat.

Pakliže tyto skutkové závěry (včetně jednotlivých dílčích zjištění) stěžovatelka zpochybňuje, přehlíží, co bylo již výše řečeno ohledně ústavněprávního rámce skutkového přezkumu; Ústavní soud je povolán reagovat jen na situace excesivní, nedostatku srozumitelného odůvodnění či zjevné důkazní neúplnosti, a takovou kritiku vůči napadeným rozhodnutím obecných soudů uplatnit očividně nelze.

Ústavnímu soudu je známa judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve věcech zbavení rodičovské způsobilosti, z níž plyne především apel na obecné soudy zaměřený na pečlivý přezkum skutečnosti, zda dítě je opravdu v ohrožení, a zda zvolený prostředek představuje prospektivní ochranu dítěte (srov. sp. zn. I. ÚS 2643/13).

I při zohlednění těchto kritérií má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí působí ve smyslu ochrany zájmů nezletilých pro futuro, a to právě s ohledem na jejich další psychický vývoj a omezení možnosti zneužití rodičovské odpovědnosti ve formě ohrožení duševního vývoje dětí, čímž sledují ve smyslu čl. 8 Úmluvy legitimní cíl, pakliže je jím ochrana (psychického) zdraví a morálky z pohledu zájmu dítěte (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Haase proti Německu), jenž byl způsobilý převážit nad zájmem rodiče (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Johansen proti Norsku).

Se zřetelem k rozhodným skutkovým zjištěním proto stěžovatelce nelze přisvědčit, že by přijatá opatření byla nepřiměřená; stěžovatelce soudy předestřely adekvátní důvody, pro které zbavení rodičovské zodpovědnosti považovaly za jediný účinný prostředek ochrany nezletilých dětí. Námitka o "smísení" obou uplatněných opatření pak postrádá ústavněprávní relevanci, jestliže může nanejvýše vést ku (částečnému) jejich "zdvojení".

Ústavní soud nepřehlíží, že Evropský soud pro lidská práva již dříve ve věci stěžovatelky (rozhodnutí ze dne 20. 12. 2011, stížnost č. 40094/08) vyslovil, že "se lze důvodně domnívat, že po uplynutí takové doby, během níž byla stěžovatelka od svých dětí odloučena pouze na základě předběžných opatření a bez jakéhokoliv asistenčního nebo mediačního opatření, již není obnova jejich vzájemných vztahů prakticky myslitelná. Za těchto okolností skutečnost, že vnitrostátní orgány nepřijaly všechna opatření, která od nich bylo lze za účelem respektování rodičovských práv stěžovatelky rozumně požadovat, ve spojení s průtahy řízení sp. zn. 0 P 40/2005, vede Soud k závěru, že právo stěžovatelky na respektování rodinného života nebylo chráněno účinným způsobem, jak to požaduje Úmluva" a na tomto "spravedlivém základě se domnívá, že stěžovatelka utrpěla nemajetkovou újmu, která odůvodňuje peněžitou náhradu, a že je jí třeba z toho titulu přiznat částku 5 000 €".

Z tohoto závěru však neplyne, že napadená rozhodnutí soudů v daném čase neobstojí, resp. mohou být vystavena kasačnímu zásahu ze strany Ústavního soudu.

Není realistické očekávat, jak již dovodily i obecné soudy, že případná "asistenční nebo mediační opatření", by v současné době mohlo vést k jiné podobě vztahů mezi stěžovatelkou a jejími dětmi, než ze kterých byla napadená opatření přijata.

Je tudíž namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, pročež Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru