Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 668/08 #1Usnesení ÚS ze dne 10.07.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
procesní postup
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.668.08.1
Datum podání13.03.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 126

87/1991 Sb., § 3, § 5

99/1963 Sb., § 5, § 43 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 668/08 ze dne 10. 7. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 10. července 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Dipl. Ing. J. C.-M., zastoupeného Mgr. Liborem Kaslem, LL.M., advokátem, adresa pro doručování: Praha 1, Palackého 740/1, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 1. 2006 č. j. 14 C 60/2005-779, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2006 č. j. 26 Co 329/2006-962 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 12. 2007 č. j. 28 Cdo 94/2007-1002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 11. 3. 2008 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že v daném soudním řízení bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, vyjádřené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 bodu 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a "rozvinuté" v čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.

Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 14 C 60/2005, ústavní stížností napadeným rozsudkem téhož soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti Národnímu památkovému ústavu o vydání movitých věcí specifikovaných v příloze daného rozsudku, jenž tvořily mobiliář zámku Dobříš (tento zámek byl v restituci vrácen právnímu předchůdci stěžovatele). Rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním, avšak Krajský soud v Praze jej svým rozsudkem, jež je rovněž napaden ústavní stížností, podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, avšak Nejvyšší soud je shora označeným usnesením odmítl poté, co dospěl k závěru, že není přípustné, a to ani ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel nejprve podrobně popisuje průběh celého soudního řízení. V další části ústavní stížnosti poukazuje na to, že v "původní" restituční žalobě uplatňoval jeho právní předchůdce nárok na "příslušné objekty" a v žalobě specifikované "nemovitosti", přičemž pod pojmem objekty mínil také movité věci tvořící mobiliář zámku Dobříš. K jejich specifikaci v restitučním řízení nepřikročil, protože mu v rozhodném okamžiku nebylo známo, co tento mobiliář tvoří. Ve zmíněném řízení mu pak soudy vyhověly a do výroku pravomocného rozsudku prakticky převzaly petit jeho žaloby. Teprve v okamžiku, kdy mu žalovaný odmítl předat s nemovitostmi i movité věci a kdy již uplynula lhůta stanovená v § 166 o. s. ř., se projevila rozdílná interpretace části pravomocného soudního rozhodnutí. Z hlediska ústavní stížnosti má prý zásadní význam, zda právní předchůdce ve stanovené lhůtě uplatnil nejen nárok na vydání věcí nemovitých, ale také na vydání předmětného movitého majetku. Stěžovatel v této souvislosti znovu poukazuje na skutečnost, že individualizace mobiliáře nebyla v rozhodné době možná, resp. nebylo prokázáno, že by toho byl schopen. Pokud za této situace soudy dospěly k závěru, že stěžovatel, resp. jeho právní předchůdce neuplatnil nárok na vydání věci v zákonem stanovené lhůtě, a že obsahem "původního" rozsudku (tj. rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 4. 1993 sp. zn. 7 C 94/92) bylo pouze stanovení povinnosti žalovaného vydat blíže specifikované nemovitosti, postupovaly při výkladu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, formalisticky a příliš restriktivně, v rozporu se smyslem a účelem tohoto zákona. Stěžovatel je toho názoru, že v zákonné lhůtě byl uplatňován nárok na věci movité, protože pojem "objekty", jak byl užit v žalobě, není synonymem pojmu "nemovitosti", v žalobě rovněž užitého.

Na straně druhé stěžovatel argumentuje tím, že uvedený pojem "objekt" je pojem do určité míry obecný a že - jak uvedly i obecné soudy - soudní rozhodnutí nemá být předmětem výkladu - lze je pouze vykonat. Z výroku rozsudku tak má jednoznačným způsobem vyplývat uložená povinnost, přičemž obecné soudy tuto skutečnost opomenuly zcela zásadním způsobem. Dle stěžovatele musí být žalobní petit přesný, určitý a srozumitelný, a pokud tomu tak není, nelze jej převzít do výroku soudního rozhodnutí, protože by to mělo za následek jeho nevykonatelnost. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na význam poučovací povinnosti obecných soudů ve smyslu § 5 a § 43 odst. 1 o. s. ř., vystupující do popředí zvláště s ohledem na mimořádnost restitučního procesu. Soudy v "předchozím" restitučním řízení pochybnosti o obsahu petitu žalobního návrhu nevyjádřily, a tak jeho právní předchůdce neměl žádný důvod se domnívat, že jím uplatněný nárok na vydání movitých věcí je formulován nedostatečně, resp. nepřesně. V důsledku tohoto pochybení bylo stěžovateli znemožněno uplatnit svůj nárok v řízení před soudem.

Konečně stěžovatel namítá, že se odvolací soud a soud prvního stupně ve svých závěrech v podstatných okolnostech odchylovaly, čímž bylo řízení do značné míry zatíženo zmatečností, docházelo k vydání "překvapivých rozhodnutí" a on nemohl řádně protiargumentovat. Obecné soudy se až do samého závěru řízení nesjednotily na tom, jakým způsobem jeho žalobu posuzovat, tedy zda je žaloba podložena zákonem č. 87/1991 Sb. nebo má povahu ochrany práva oprávněné osoby proti neoprávněnému zásahu do vlastnického práva podle § 126 občanského zákoníku. Stěžovatel zde upozorňuje na rozsudek odvolacího soudu, v němž se uvádí, že požadavek na vydání věci není podložen restitučním zákonem. Jeho pozice byla dále komplikována rozdílným náhledem obecných soudů na to, zda je žalobní návrh pokračováním restitučního řízení či zda se jedná o uplatňování restitučního nároku nového, a to za situace, kdy jednoznačně vyloučil, že by šlo o zcela nový restituční nárok. S touto otázkou se přesvědčivě nevypořádal ani dovolací soud.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení. Nejvyšší soud uvedl, že porušení ústavněprávních předpisů nebylo přesvědčivým způsobem konkretizováno a že zákonné předpoklady přípustnosti dovolání nebyly zjištěny. Krajský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Okresní soud v Příbrami má za to, že ústavní práva stěžovatele porušena nebyla a že se stěžovatel pouze pokouší o přezkum napadených rozhodnutí, jenž však již byl v rámci řádných i mimořádných opravných prostředků proveden. Národní památkový úřad se postavení vedlejšího účastníka řízení omisivně vzdal.

S ohledem na to, že zaslaná vyjádření neobsahují žádné nové skutečnosti či právní argumentaci, Ústavní soud nepokládal za nutné je zasílat stěžovateli k případné replice.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Stěžovatel v ústavní stížnosti jednak namítá, že v "původním" řízení (tj. v řízení vedeném u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 94/92) nebylo možno přesně specifikovat movité věci, jejichž vydání měl v úmyslu se domáhat, a proto je v žalobě označil jako "příslušné objekty", a že mu měl být na základě rozsudku, který převzal do svého výroku petit jeho žaloby, vydán i mobiliář zmíněného zámku. V další části ústavní stížnosti stěžovatel (zřejmě) připouští, že zmíněný rozsudek byl zčásti (tj. jde-li o mobiliář zámku) neurčitý, a tudíž nevykonatelný, avšak poukazuje na to, že obecné soudy v příslušném ohledu nesplnily svou poučovací povinnost.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně upozorňuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Z tohoto pohledu pak Ústavní soud přistoupil k posouzení stěžovatelovy věci.

V prvé řadě je třeba poukázat na to, že námitky stěžovatele, směřující vůči postupu obecných soudů v "původním" řízení, nelze z hlediska nyní posuzované věci považovat za relevantní. Pokud by totiž Ústavní soud (teoreticky) dospěl k závěru, že v tehdejším řízení byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele např. tím, že obecné soudy nesplnily vůči stěžovateli (jeho právnímu předchůdci) svou poučovací povinnost a že je výrok příslušného rozsudku (případně v důsledku toho) vadný, nelze toto pochybení nijak napravit. Zmíněné restituční řízení bylo pravomocně ukončeno v roce 1997, a i kdyby stěžovatel napadl soudní rozhodnutí v něm vydaná, stalo by se tak po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu. Možno snad jen připomenout, že soud prvního stupně v "původním" řízení zcela vyhověl stěžovatelově žalobě, přičemž v podstatě převzal její petit do výroku svého rozsudku. Na tvrzené vadě vyhovujícího rozsudku se tak "podílel" sám stěžovatel, resp. jeho právní předchůdce. Otázka případné (ne)možnosti specifikace mobiliáře v případné výzvě a následné žalobě pak měla být řešena v rámci původního restitučního řízení. V tomto ohledu tak rovněž není argumentace stěžovatele případná. Jak plyne z napadeného rozsudku nalézacího soudu, právní předchůdce stěžovatele ani výzvu stran mobiliáře zámku nepodal, nepokusil se (zřejmě) sám či za přispění soudu ani o jeho specifikaci. Vzhledem k výše uvedeným okolnostem se jeví jako pravděpodobné, že právní předchůdce stěžovatele se (jak se později ukázalo mylně) domníval, že k vydání mobiliáře dojde "automaticky" s příslušnými budovami. Stěžovatel sice poukazuje na v té době chybějící judikaturu, nicméně danou povinnost bylo možno vyvodit i z § 5 odst. 1 věty druhé zákona č. 87/1991 Sb.

Jde-li o druhou alternativu, tedy že bylo povinností žalovaného na základě dohody o vydání věci vydat i věci movité, tato byla odmítnuta ze strany obecných soudů. Ty srozumitelně a v souladu s pravidly logiky zdůvodnily, že v daném případě nepřipadá v úvahu výkon rozhodnutí, jak se původně (zřejmě) stěžovatel domníval, že ale lze postupovat cestou žaloby na ochranu vlastnického práva (konkrétně na vydání věcí) podle § 126 občanského zákoníku, (eventuálně) vzniklého na základě již zmíněného rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 4. 1993 sp. zn. 7 C 94/92; tuto možnost však vyloučily, neboť dospěly k závěru, že výrok "původního" rozsudku se movitých věcí netýká. Stejně tak odmítly (a řádně zdůvodnily), že by tyto movité věci měly být vydány s věcmi nemovitými jako jejich příslušenství. Obecné soudy se zabývaly i tím, zda stěžovateli nevznikl nárok na vydání zmíněného mobiliáře podle zákona č. 87/1991 Sb. V této souvislosti se neztotožnily se stěžovatelem, že by se mohlo jednat o "pokračování" původního restitučního řízení, a pro případ, že by šlo o řízení nové, shledaly, že nedošlo k dodržení zákonné lhůty k uplatnění nároku (§ 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.).

Již z výše uvedeného zřetelně plyne, že se obecné soudy zabývaly uplatňovaným nárokem z pohledu všech eventuálně aplikovatelných právních norem. Stěžovatel, který svůj původní návrh označil za "žalobu na výkon rozhodnutí podle § 251 a dalších OZ rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 4. 1993 spz 7C 94/92" a domáhal se v něm, aby soud vyslovil, že uvedený rozsudek "obsahuje povinnost ve svém výroku vydat ... i objekty k zámku se vážící podle dále uvedeného seznamu ...", k objasnění právní podstaty věci příliš nepřispěl. V průběhu soudního řízení nicméně sám vyloučil, že by šlo o uplatňování nového restitučního nároku. Skutečnost, že by se mohlo jednat o "pokračování" původního restitučního sporu, pak vyloučily obecné soudy, přičemž ani Ústavnímu soudu není z ústavní stížnosti zřejmé, na základě čeho by k takovému závěru bylo možno dospět, jestliže "původní" řízení již bylo pravomocně ukončeno (v souladu s návrhem právního předchůdce stěžovatele).

Pokud se v ústavní stížnosti hovoří o "překvapivosti" soudního rozhodování, a to v souvislosti se závěrem odvolacího soudu vysloveným v napadeném rozsudku stran možné aplikace § 126 občanského zákoníku na danou věc, touto otázkou, jak patrno z příslušného soudního spisu, se v průběhu řízení opakovaně zabývaly soudy všech stupňů, např. nalézací soud již v pořadí prvním rozsudku ze dne 19. 1. 2000, takže stěžovatel měl skutečně široký prostor pro to, aby mohl svou argumentaci v daném směru uplatnit. To ostatně také učinil, poprvé již ve svém odvolání ze dne 11. 4. 2000 proti zmíněnému rozsudku.

Ústavní soud je toho názoru, že příčiny toho, proč nedošlo k vydání předmětných movitých věcí, tkví již v "původním" restitučním řízení, přičemž náprava toho stavu cestou, jakou stěžovatel zvolil, již zjevně možná není. Těžištěm nyní posuzované ústavní stížnosti je vyslovení nesouhlasu s řádně zdůvodněnými právními závěry obecných soudů, aniž by z ní však bylo zřejmé, v jakém konkrétním ohledu tyto soudy při daném posouzení věci zásadním způsobem pochybily, a v důsledku toho porušily ústavně zaručená základní práva či svobody, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává. Důvody pro zásah do nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů tak ze strany Ústavního soudu zjištěny nebyly. Obdobnou stěžovatelovou věcí se již ostatně Ústavní soud zabýval, a to v usnesení ze dne 24. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 553/03, na jehož odůvodnění lze rovněž odkázat.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2008

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru