Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 666/12 #1Usnesení ÚS ze dne 12.04.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Jihlava
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací koluzní vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
prá... více
Věcný rejstříkTrestný čin
odůvodnění
výpověď
interpretace
vazba/prodloužení
stížnost
zasedání
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.666.12.1
Datum podání27.02.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.5

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 73 odst.1 písm.b, § 67 odst.1 písm.b, § 67 odst.1 písm.c, § 71 odst.2, § 71 odst.3, § 148 odst.1 písm.c, § 125 odst.1, § 73d

283/1993 Sb., § 4 odst.1 písm.b

293/1993 Sb., § 29, § 20

40/2009 Sb., § 272 odst.1

459/2011 Sb.


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 666/12 ze dne 12. 4. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 9, proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 4. 1. 2012 č. j. 11 Nt 692/2011-14, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Jihlavě, neboť jím mělo dojít k zásahu do jeho základních práv podle čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a dalšího spisového materiálu, je stěžovatel na základě usnesení policejního orgánu (Policie České republiky, Krajské ředitelství policie kraje Vysočina, územní odbor Jihlava, oddělení obecné kriminality) ze dne 19. 9. 2011, č. j. KRPJ-6156-99/TČ-2011-160771, dle § 160 odst. 1 tr. řádu trestně stíhán pro zločin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku.

Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 20. 9. 2011 č. j. 11 Nt 228/2011-8, rozhodl tak, že podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario se písemný slib stěžovatele nepřijímá a stěžovatel se z důvodů uvedených v § 67 písm. b) a c) tr. řádu bere do vazby. Jeho stížnost proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 9 To 502/2011, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.

Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě usnesením ze dne 20. 12. 2011 č. j. ZT 241/2011-149, rozhodl ve smyslu § 71 odst. 3 tr. řádu tak, že se stěžovatel z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. řádu "ponechává i nadále ve vazbě". Rozhodnutí zahrnovalo rovněž poukaz na usnesení ze dne 9. 12. 2011 č. j. ZT 241/2011-131, kterým tentýž státní orgán rozhodl, že důvod vazby podle § 67 písm. b) tr. řádu u stěžovatele již netrvá (§ 71 odst. 2, věta druhá, tr. řádu).

Stěžovatelova stížnost proti tomuto usnesení byla ústavní stížností napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu coby nedůvodná zamítnuta.

Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 21. 12. 2011 č. j. 11 Nt 271/2011-10, podle § 72 odst. 3 tr. řádu stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby na svobodu zamítl, podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. řádu a contrario nepřijal nabídku převzetí záruky zájmovým sdružením občanů, podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario nepřijal nabídku písemného slibu a rozhodl tak, že se stěžovatel nadále ponechává ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. řádu.

Stěžovatelova stížnost proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2012 sp. zn. 9 To 23/2012, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu coby nedůvodná zamítnuta.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítal porušení základních práv garantovaných shora citovanými články Ústavy, Úmluvy a Listiny, neboť jej obecný soud (Okresní soud v Jihlavě) nevyslechl předtím, než rozhodl o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Poukázal na četnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu (např. na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2198/09 ze dne 22. 10. 2009 a sp. zn. I. ÚS 1104/10 ze dne 21. 10. 2010) a zdůraznil, že rozsah aplikovatelnosti článku 5 odst. 4 Úmluvy přesahuje jeho slovní znění, netýká se jen rozhodování na návrh obviněného, ale i rozhodování o prodloužení vazby. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že v jeho věci nebylo splněno ani jedno z kritérií pro ustoupení od požadavku slyšení, traktovaných v uvedených rozhodnutích (tj. zejména "objektivně nepřekonatelná překážka" nebo rozhodování soudu "bezprostředně poté, co byl obviněný k otázce vazby soudem vyslechnut např. v souvislosti s řízením o stížnosti proti jinému vazebnímu rozhodnutí").

Stěžovatel uvádí, že stížnost proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě ze dne 20. 12. 2011 č. j. ZT 241/2011-149, podal před nabytím účinnosti zákona č. 459/2011 Sb., včleňujícího do trestního řádu ustanovení § 73d, jež zakotvuje institut vazebního zasedání. Dovozuje, že poukázal-li v instanční stížnosti na absenci možnosti vypovídat k vazebním důvodům, dal tím najevo požadavek, aby se takové zasedání konalo, přičemž připomenul, že k důvodům vazby byl soudem naposledy slyšen při vzetí do vazby dne 18. 9. 2011. Jestliže by soud konal vazební zasedání, mohl v jeho rámci vyvrátit údaje zaznamenané v protokolu o domovní prohlídce, kde došlo k záměně "samonabíjecí pistole Scarabeus firmy PPK Holice", jím vlastněné na základě "platného zbrojního oprávnění", se "samopalem Škorpion", a "školních granátů bez jakékoli (výbušné) náplně", což zřetelně indikovala červeně natřená těla jejich pouzder, s granáty funkčními. V rámci vazebního zasedání též mohl být vyslechnut svědek P., jehož výpověď spojitost stěžovatele s předmětnou trestnou činností neprokazovala.

V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil obavy o svoji osobní bezpečnost, odvíjející se ze skutečnosti, že je bývalý příslušník Policie České republiky, a podmínky vazebního stíhání jej staví před volbu mezi vystavováním se ohrožování osobami, na jejichž trestním stíhání se v minulosti podílel, a setrváním na cele v nehumánních podmínkách, jež lze srovnat "zostřenou izolací", uplatňovanou ve vězeňství předlistopadového režimu. Podle jeho názoru k ponechání ve vazbě není dán věcný důvod, neboť se k trestnému činu, z něhož je obviněn, doznal, a stíhaný skutek představoval ojedinělý exces z jeho jinak řádného života, predisponovaný též následky psychické zátěže, které byl systematicky vystavován v průběhu své účasti "na zahraničních misích" ve válečných oblastech (Sierra Leone, Kosovo).

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V dané souvislosti, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody vazbou, jmenovitě rozhodování podle § 67 a § 68, resp. § 71 tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaném čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny, resp. jejím čl. 8 odst. 5, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.

Ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný ve vazbě ponechává či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.

Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 67 písm. c) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.

Jak je uvedeno výše, z napadeného usnesení se podává, že stěžovatel je stíhán pro podezření ze zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku.

Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě a Okresní soud v Jihlavě uplatnili argumentaci přiměřenou procesní fázi, v níž se trestní věc nachází.

Vzali v potaz zvažovanou společenskou nebezpečnost jednání stěžovatele, který měl "úmyslně zapálit domovní dveře a garážová vrata rodinného domu poškozeného L. K.", jakož i rozporné výpovědi stěžovatele a obviněného R. M. ohledně toho, nakolik se měl stěžovatel dopustit předmětného skutku z vlastní iniciativy, resp. zda si ověřil, že v domě poškozeného se v časných ranních hodinách dne 18. 9. 2011 (neděle) nenacházejí žádné osoby. Poukázali též na nutnost vyčkat vyhotovení znaleckého posudku, na jehož podkladě by bylo možné učinit skutková zjištění zejména o rozsahu požárem hrozící škody, a v obdobném argumentačním směru působí ohlášená potřeba znaleckého posouzení obsáhlého důkazního materiálu, zajištěného při domovních prohlídkách.

Za uvedené situace státnímu zástupci okresního státního zastupitelství a okresnímu soudu (aniž by tím Ústavní soud zpochybnil stěžovatelovu argumentaci jen "ojedinělým excesem" z jinak řádného života) nelze vyčítat, že by se při hodnocení podmínek dle § 67 písm. c) tr. řádu dopustili nepřípustné svévole, jak je o ní řeč výše.

I kdyby rozhodujícími orgány zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti předstižné vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů postupu rozhodujících orgánů stanovených trestním řádem zde nejde; nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení (inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu § 67 tr. řádu) zde byly překročeny.

Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující orgány přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvily v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak námitky (natožpak ústavněprávně relevantně) nevznesl. Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních [způsobilých odůvodnit obavu předvídanou § 67 písm. c) tr. řádu], k dispozici není.

Stěžovateli však nelze než přisvědčit, že postup Okresního soudu v Jihlavě, pakliže jej v rámci rozhodování o stížnosti proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě ze dne 20. 12. 2011 č. j. ZT 241/2011-149, nevyslechl, je opodstatněně kritizovatelný - a jen ve výsledku (viz níže) - ještě únosný.

Okresnímu soudu v Jihlavě mělo být zřejmé, že kupř. byli-li stěžovatelé ve věci sp. zn. III. ÚS 2198/09 vzati do vazby usnesením soudu prvního stupně ze dne 29. 4. 2009 ve spojení s usnesením soudu stížnostního ze dne 26. 5. 2009 a Ústavní soud nálezem (s poukazem na absenci výslechu) zrušil specifikované usnesení soudu ze dne 4. 8. 2009, srovnatelná lhůta od předchozího výslechu stěžovatele (dne 18. 9. 2011), uplatněná v projednávané věci, "dostačující" (resp. splňující požadavek "bezprostřednosti") být může jen obtížně (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 404/05, IV. ÚS 414/05, II. ÚS 503/05, II. ÚS 692/06, III. ÚS 914/06, z novějších rozhodnutí pak např. sp. zn. I. ÚS 3157/07, IV. ÚS 2603/07 a I. ÚS 1812/08).

Ačkoli si je Ústavní soud vědom, že nevyvodit odtud kasační důsledky je - v obecné rovině - na hranici akceptovatelnosti, v situaci konkrétní, v dané věci, by takový výsledek přesto přiléhavý nebyl. V již zmíněném nálezu sp. zn. III. ÚS 2198/09 bylo sice vysloveno, že pouhá "pravděpodobnost", že obviněný nebude s to přednést při výslechu další relevantní námitky, které by mohly zvrátit rozhodnutí státního zástupce o nutnosti dalšího trvání vazby, důvodem pro upuštění od jeho výslechu není, nicméně v posuzovaném případě je ve smyslu odlišnosti významné, že stěžovatel ani netvrdí, že bylo možné proti napadenému rozhodnutí okresního státního zastupitelství - v rámci výslechu stížnostním soudem - uplatnit jiné námitky, resp. otevřít přezkum v širším věcném rozsahu, než měl příležitost učinit v písemném odůvodnění (instanční) stížnosti ze dne 23. 12. 2012, resp. v jejím eventuálním doplnění.

Stojí za zaznamenání, že stěžovatel argumentaci chybnou identifikací střelné zbraně a ručních granátů v protokolu o domovní prohlídce, resp. absencí souvislosti se stíhaným trestným činem uplatnil v neomezené míře i mimo rámec vazebního zasedání, a sice ve stížnosti datované dnem 1. 1. 2012 a směřující proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 12. 2011 č. j. 11 Nt 271/2011-10. Úsudek, že uvedením, že mu "nebyla dána možnost se k existenci důvodu vazby vyjádřit", byl již formulován i požadavek na konání vazebního slyšení ke stížnosti proti usnesení státního zástupce, nelze ani logicky přeceňovat.

Především - se zřetelem k materálním podmínkám zásahu Ústavního soudu - je podstatná okolnost, že stěžovatel byl Krajským soudem v Brně řádně vyslechnut dne 2. 2. 2012, v rámci projednávání instanční stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 12. 2011 č. j. 11 Nt 271/2011-10 (v průběhu tohoto vazebního zasedání obhájce předal soudu odborná vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví balistika, pyrotechnika, resp. biologie a genetika, přičemž vyslechnout stěžovatele k závěrům zde obsaženým obhajoba neiniciovala).

Lze se proto přiklonit k úsudku, že materiální smysl požadavku osobního slyšení obviněného zde - konkrétně, resp. ještě - nebyl zasažen ve své podstatě.

Je též zásadou ústavněprávního přezkumu zdrženlivost k hodnocení jednotlivých pochybení, jestliže ve svém souhrnu nepřesahují mez, jež se identifikuje až s protiústavností celkového výsledku posuzovaného (stadia) řízení.

Není bez významu, že stěžovateli byly k dispozici další instrumenty ochrany, jež zákon pro další trvání vazby zakotvuje, a lze vycházet z toho, že je stěžovatel následně využil a příslušné orgány činné v trestním následně i uplatnily.

S ohledem na řečené (se zdůrazněním specifických okolností posuzované věci) je namístě závěr, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, jež by vedly k nutnosti odstranit rozhodnutí, jež bylo ústavní stížností napadeno. Pro budoucno je však namístě upozornit okresní soud, že zřetel na materiální aspekty věci, jenž se uplatnil pro tentokrát, by již při hodnocení důsledků případné další absence stěžovatelova výslechu před soudem (rozhodujícím podle trestního řádu, ve znění zahrnujícím též úpravu vazebního zasedání podle svého § 73d) převážit sám o sobě nemohl.

Ohledně stěžovatelovy námitky omezeními při pobytu ve vazbě, danými jeho předchozím profesním zařazením, lze poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu (srov. sp. zn. III. ÚS 705/2000, III. ÚS 132/05, II. ÚS 152/05, II. ÚS 969/08, III. ÚS 2511/08), z níž vyplývá, že "způsob výkonu vazby nelze spojovat s důvody dalšího trvání vazby", přičemž stěžovateli jsou k dispozici postupy předvídané zejména v ustanovení § 20 a § 29 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby ve spojení s § 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Oponenturu způsobu výkonu vazby tedy nelze efektivně uplatnit ku podpoře těch procesních prostředků, jež směřují k odstranění vazby jako takové (vůbec).

Nad rámec řečeného je přiléhavé konstatovat, že stěžovatel námitku "protiústavnosti" způsobu výkonu vazby výslovně identifikoval jen s požadavkem na zrušení napadeného usnesení, a nikoli s tvrzením existence "jiného zásahu orgánu veřejné moci". K otázce povinnosti státní moci k zajištění bezpečnosti osob ve výkonu vazby lze připomenout např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 2. 2011, Premininy v. Rusko, stížnost č. 44973/04, k "izolaci" po dobu odnětí svobody viz rozsudek velkého senátu téhož soudu ze dne 8. 7. 2004, Ilascu a další v. Moldavsko a Rusko, stížnost č. 48787/99.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.

O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.

Vzhledem k tomuto výsledku řízení nepokládal Ústavní soud za přiléhavé vyzývat stěžovatele k doplnění plné moci pro jeho zástupce (advokáta), která - oproti předložené coby "zvláštní plné moci" podle "zvláštních předpisů" - by obsahovala výslovný údaj, že je určena pro zastupování v řízení před Ústavním soudem (§ 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru