Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 665/15 #1Usnesení ÚS ze dne 19.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti (dílčímu) procesnímu rozhodnutí
Věcný rejstříksoudce/podjatost
soudce/vyloučení
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.665.15.1
Datum podání05.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 30 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 19. března 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu J. T., t. č. ve Věznici Kuřim, P. O. Box 21, 664 34 Kuřim, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, se sídlem v Brně, Veveří 57, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2015 sp. zn. 11 Tvo 30/2014 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. listopadu 2014 sp. zn. 5 To 50/2014, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel dne 5. března 2015 návrh ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, článku 1, článku 2 odst. 3 a článku 4 Ústavy České republiky a článku 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2014 sp. zn. 50 T 14/2011 uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, o němž měl rozhodovat Vrchní soud v Olomouci.

Při zahájení veřejného zasedání konaného dne 26. 11. 2014 u Vrchního soudu v Olomouci ve věci sp. zn. 5 To 50/2014, kde se rozhodovalo o odvolání stěžovatele, vznesl stěžovatel prostřednictvím svého obhájce námitku podjatosti soudce Mgr. Pavla Götha, kterou odůvodnil tím, že Mgr. Göth již totožný skutek veřejně posoudil ve svém rozsudku vydaném Krajským soudem v Brně dne 18. 1. 2012 sp. zn. 52 T 8/2010, kde zaujal k souzené věci a k jejím skutkovým zjištěním jednoznačné stanovisko v neprospěch stěžovatele.

Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 26. 1. 2014 sp. zn. 5 To 50/2014 soudce Mgr. Pavla Götha ve smyslu § 31 odst. 1 trestního řádu a § 30 odst. 1 trestního řádu nevyloučil z úkonů trestního řízení v trestní věci Krajského soudu v Brně sp. zn. 50 T 14/2011 a ve věci meritorně rozhodl.

Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost dle § 31 odst. 2 trestního řádu, kterou Nejvyšší soud zamítl usnesením ze dne 21. 1. 2015 č. j. 11 Tvo 30/2014-11.

Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je podle jeho názoru nepřezkoumatelné a neústavní, neboť se soud nevypořádal s jeho námitkami uvedenými v předmětné stížnosti. Stěžovatel zejména poukazuje na to, že Nejvyšší soud zcela pominul navržený důkaz rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2012 sp. zn. 52 T 8/2010, kde soudce Mgr. Pavel Göth jednoznačně vyjadřuje svůj názor při posouzení skutkových zjištění, která již tehdy byla předmětem řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 14/2011. Stěžovatel dále uvádí, že dotyčný soudce Mgr. Pavel Göth v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 8/2010 několikrát porušil závazná procesní pravidla pro vedení trestního řízení, a to vždy v neprospěch stěžovatele. Podle stěžovatele Nejvyšší soud pochybil, když ani tyto námitky ve svém rozhodnutí nikterak nezohlednil.

Dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, v tomto případě obecné soudy v rámci trestního řízení, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.

Má-li Ústavní soud rozhodnout o ústavní stížnosti namířené proti rozhodnutím obecných soudů o nevyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení, musí mít k dispozici věrohodné podklady o tom, že napadená rozhodnutí jsou skutečně "posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje" (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); od doručení takového rozhodnutí se také odvíjí dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti. Je třeba konstatovat, že z obsahu podané ústavní stížnosti nelze vůbec seznat, v jakém stadiu se nachází příslušné trestní řízení, zejména z ní není patrno, zda ve věci samé bylo podáno dovolání a s jakým výsledkem dovolací řízení skončilo. Není také patrno, zda v podaném dovolání byla námitka podjatosti soudce uplatněna. Navrhovatel má přitom povinnost v ústavní stížnosti pravdivě vylíčit všechny rozhodující skutečnosti (viz § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti, ani zamítnutím stížnosti proti tomuto rozhodnutí, řízení v trestní věci stěžovatele nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné. Možnost namítat podjatost soudce rozhodujícího ve věci stěžovateli zůstává zachována i nadále, přinejmenším v rámci dovolání dle příslušných ustanovení trestního řádu [§ 265b odst. 1 písm. b) TŘ]. Ústavní soud zdůrazňuje, že teprve po vyčerpání všech procesních prostředků způsobilých napravit tvrzená pochybení by se stěžovateli otevřela cesta k eventuálnímu zásahu Ústavního soudu.

V dané procesní situaci nelze napadené usnesení Nejvyššího soudu považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatele, který má k dispozici další prostředky jak své právo hájit. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 2. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1603/13).

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako stížnost nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2015

Jan Musil v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru