Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 663/11 #1Usnesení ÚS ze dne 08.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Třebíč
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
Výživné
manžel
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.663.11.1
Datum podání03.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 91, § 18, § 96 odst.1

99/1963 Sb., § 132, § 120


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 663/11 ze dne 8. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. H. V., zastoupené JUDr. Věrou Krčmovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, kpt. Jaroše 2, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 12 Co 340/2008, a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 20. 11. 2007, č. j. 9 C 19/2004-117, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") v záhlaví označená rozhodnutí, které obecné soudy vydaly v její občanskoprávní věci.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 20. 11. 2007, č. j. 9 C 19/2004-117, Okresní soud v Třebíči v řízení o výživné manželky změnil předchozí usnesení ze dne 25.10. 1999, č. j. 8 C 726/99-19 (jímž byl schválen smír, v němž se manžel stěžovatelky zavázal jí platit na výživném 10.000 Kč měsíčně) tak, že se tato vyživovací povinnost ku dni 29. 1. 2004 zrušuje. Vycházel z toho, že manželství účastníků, uzavřené dne 26. 10. 1998, i nadále trvá, účastníci však spolu nikdy nebydleli ani nevedli společnou domácnost, manžel platil výživné řádně do května 2004, poté již plnění vyživovací povinnosti "nebylo v jeho finančních možnostech, neboť jeho příjmy počínaje rokem 2003 podstatně poklesly", vzájemné kontakty účastníků probíhají jen prostřednictvím četných soudních řízení (týkajících se zejména vyživovací povinnosti mezi manželi, výchovy, výživy a úpravy styku s nezletilým J., jakož i rozsahu v manželství nabytého majetku), a dospěl k závěru, že manželství plní toliko jedinou funkci, jíž je hrazení výživného, přičemž tomuto poskytování finančních prostředků chybí ze strany manželky jakákoliv kompenzace prostřednictvím osobní péče o společnou domácnost, plnění manželských povinností, či alespoň odpovídající a prokázaná snaha. Podle soudu prvního stupně nelze pominout ani to, že nezletilý J. byl svěřen do péče manžela stěžovatelky, jakož i to, že byl zproštěn obžaloby pro skutek neplacení výživného a to "s odkazem" na "podivné vztahy mezi manžely", a je tak namístě závěr, že další plnění vyživovací povinnosti je již (a to dlouhodobě) v rozporu s dobrými mravy.

Krajský soud v Brně též ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se s jeho závěry plně ztotožnil. S poukazem na rozhodná ustanovení § 91, § 18 a § 96 odst. 2 zákona o rodině a principy z nich vyplývající v odůvodnění uvedl, že je nutné bedlivě zvažovat, zda lze - vzhledem k rozhodným okolnostem - po tom kterém z manželů spravedlivě požadovat, aby plnil i nadále svoji vyživovací povinnost k druhému za situace, kdy z jeho strany dochází k zásadnímu porušování některých z jeho povinností, nebo jestliže nikoli po přechodnou dobu nenaplňuje principy, na nichž je soužití manželů postaveno, aniž by mu v tom bránily skutečně objektivní skutečnosti. V posuzovaném případě se dle odvolacího soudu okolnosti manželského soužití vymykají obecnému pojetí fungování manželství a rodiny a stav, v jakém se manželství nyní "nachází", již není přechodný, ale dlouhodobý a neměnný. Je tím toliko formální a jediným, co účastníky dlouhodobě pojí, je skutečnost, že se z jejich vztahu narodilo dítě; nicméně i péče o ně a styk s ním je důvodem jejich sporů a následných soudních řízení. Stěžovatelka v řízení neprokázala, že nastalý stav byl a je dán výhradně postoji manžela, a nenaznačila, že by někdy projevila snahu na daném stavu cokoliv změnit; je navíc zcela evidentní, má za to odvolací soud, že současně vychází z toho, že plnění výživného je nutně dáno již (a pouze) tím, že její manželství i nadále formálně trvá.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy postupovaly v řízení v rozporu s rozhodnými ustanoveními občanského soudního řádu, neboť extrémně vybočily ze zákonných zásad provádění dokazování a hodnocení důkazů, jejich rozhodnutí nejsou založena na dostatečně zjištěném skutkovém stavu a jsou poznamenána tím, že v řízení nerespektovaly zásadu rovnosti jeho účastníků. Již v řízení o uložení vyživovací povinnosti, které v roce 1999 skončilo schválením smíru, byly podrobně zjišťovány okolnosti soužití resp. "nesoužití" účastníků, a ačkoliv se zde uplatněná skutková tvrzení zcela shodovala s těmi, jež shodně uvádí i v tomto řízení, bylo tehdy konstatováno, že přiznání výživného manželce je v souladu s ustanovením § 91 zákona o rodině a není v rozporu s dobrými mravy; nyní je však "tatáž věc" posouzena tak, že přiznání výživného manželce v rozporu s dobrými mravy je. Žalobce podle jejího názoru vznesl tvrzení, která nijak a ničím nedoložil, a přesto bylo jeho návrhu vyhověno, zatímco jí bylo soudy nesprávně přičítáno k tíži, že "ona sama ... v řízení nenabídla nic, z čeho by bylo lze dovozovat, že nastalý stav je dán výhradně postoji žalobce a že ona sama někdy vůbec projevovala upřímnou snahu na tomto stavu cokoliv změnit". K důkazům, které v řízení předložila, se pak soudy řádným způsobem nevyjádřily, a naopak, k jedinému důkazu předloženého žalobcem (rozsudek v trestní věci) přihlédnuto bylo. Odvolací soud pak "v podstatě převzal neprokázaná tvrzení" soudu prvního stupně, aniž by jeho závěry byly jakkoliv podloženy odpovídajícími skutkovými zjištěními. Kromě toho logicky vadně aplikoval ustanovení § 96 odst. 2 zákona o rodině, jestliže bez komplexního zhodnocení všech rozhodných skutečností dospěl k závěru, že přiznání výživného by bylo v rozporu s dobrými mravy, přičemž jeho rozhodnutí trpí ve vztahu k tomuto závěru i nedostatkem řádného a přesvědčivého odůvodnění.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění (§ 120 odst. 1, 2 o. s. ř.). Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, případně které se zjišťují ve zvláštním režimu (§ 134, § 135 o. s. ř.).

To je relevantní i v dané věci, jestliže se námitky stěžovatelky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že obecnými soudy přijaté skutkové závěry nemají oporu v provedeném dokazování a z něj vycházejících skutkových zjištěních.

Ohledně hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§ 120 o. s. ř. a následující), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že oba soudy založily své skutkové závěry na náležitě identifikovaných důkazech, a není spolehlivého poznatku, že při jejich provádění a hodnocení nepostupovaly v rámci příslušných procesních zásad, zvažujíce všechny rozhodné okolnosti jednotlivě i v jejich souhrnu. Jestliže z jednotlivých dílčích zjištění učinily obecné soudy logické a srozumitelné závěry, které z pohledu těchto zásad obstojí, není pro ingerenci Ústavního soudu postačujícím důvodem ani to, že by přicházela v úvahu i skutková verze jiná. Bylo řečeno, že Ústavní soud není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, a zejména ne instancí skutkovou.

Také co do právního posouzení věci nelze mít námitky stěžovatelky za dostatečně efektivní. Jak se podává z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy neposuzovaly (jen) výslovná zákonná kriteria pro stanovení výživného manželce, nýbrž vycházely ze zdůrazněného kontextu dlouhodobě panujících poměrů, které mezi účastníky (z pohledu základních funkcí manželství) panují, a jimž přikládaly způsobilost ovlivnit jak posouzení nároku na výživné jako takového, tak i jeho trvání. Proti tomu nelze ani z pohledu podústavního práva, natožpak pozic ústavněprávních, nic namítat. Namítá-li stěžovatelka, že manželské "nesoužití" zde bylo již v době stanovení vyživovací povinnosti, přehlíží, že rozhodná existence změny poměrů je založitelná nejen na přítomnosti skutečností zcela nových, nýbrž i na kvalitativní změně těch, jež již existovaly dříve. Jinak řečeno, konkrétní, pro založení vyživovací povinnosti rušivá okolnost, se stane rozhodným způsobem významnou až teprve tehdy (a poté), když relevantní dobu trvá, čímž nejenže posílila svoji kvalitu překážky, nýbrž i osvědčila tak též svoji nezměnitelnost.

Dospěly-li soudy na základě zjištění o dlouhodobě panujících poměrech v manželství účastníků k závěru, že další plnění výživného stěžovatelce by s ohledem na skutečnost, že vyhroceně kolizní stav mezi manželi se ani po delší době nezměnil (přičemž k jeho konsolidaci měl přispět - kromě jiného -io výživném schválený smír), bylo v rozporu s dobrými mravy, nelze mu v této souvislosti ničeho vytknout, neboť (za daných okolností) není závěrem ani neodůvodněným (jak se domnívá stěžovatelka) ani svévolným.

Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru