Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 661/21 #1Usnesení ÚS ze dne 11.05.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
právo na ... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
dovolání/náležitosti
EcliECLI:CZ:US:2021:3.US.661.21.1
Datum podání11.03.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 241a odst.2, § 236


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 661/21 ze dne 11. 5. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Stuchlého, CSc., zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2020 č. j. 30 Cdo 1251/2020-104, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. července 2019 č. j. 62 Co 119/2019-84, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. února 2018 č. j. 17 C 190/2017-32 a doplňujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. prosince 2018 č. j. 17 C 190/2017-61, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 1 odst. 1 Ústavy, jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 17 C 190/2017, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud rozsudkem ze dne 1. 2. 2018 č. j. 17 C 190/2017-32 uložil vedlejší účastnici, aby stěžovateli zaplatila částku 98 054 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 28. 9. 2017 do zaplacení (I. výrok), zamítl žalobu co do částky 66 946 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 28. 9. 2017 do zaplacení (II. výrok) a uložil vedlejší účastnici, aby stěžovateli na náhradě nákladů řízení zaplatila 8 228 Kč (III. výrok). Doplňujícím rozsudkem ze dne 11. 12. 2018 č. j. 17 C 190/2017-61 obvodní soud zamítl žalobu co do zaplacení úroků z prodlení ve výši 8,05 % z částky 165 000 Kč za dobu od 31. 3. 2017 do 27. 9. 2017 (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu ve spojení s doplňujícím rozsudkem v I. výroku ohledně částky 81 711,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 81 711,50 Kč od 28. 9. 2017 do zaplacení potvrdil a ohledně částky 16 342,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 28. 9. 2017 do zaplacení změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (I. výrok), ve II. výroku jej potvrdil (II. výrok) a uložil vedlejší účastnici, aby stěžovateli na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zaplatila 16 456 Kč (III. výrok).

3. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly stěžovatelem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v tom, že Nejvyšší soud odmítl dovolání, které z přepjatě formalistických důvodů neshledal přípustným a nevypořádal se s tím, zda se v dovolání s odkazem na čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy citovaná judikatura Ústavního soudu na souzenou věc vztahuje či nikoliv, tedy zejména, zda složitost věci je dána tím, že vnitrostátní soudy vytrvale rozhodovaly v rozporu s Úmluvou, Dodatkovým protokolem k Úmluvě a s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, a v jaké míře je "při rozhodování obdobných sporů třeba zohlednit, že ve vertikálních vztazích mezi státem a jednotlivcem se základní práva uplatňují intenzivněji, neboť stát bezprostředně zavazují". Stěžovatel nesouhlasí s Nejvyšším soudem, že v dovolání nevymezil řádně předpoklady (jedno z kritérií) přípustnosti dovolání. Stěžovatel je přesvědčen, že gramatickým výkladem § 237 o. s. ř. lze dovodit, že dovolání je přípustné již proto, že nastolená otázka nebyla dovolacím soudem dosud řešena, případně navíc i tehdy, měla-li by být dovolacím soudem posouzena jinak. Jiné posouzení je tak dodatkovým důvodem k důvodu neřešení otázky. Ve věci stěžovatele je takovým dosud aplikovaným řešením stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, které však pravidla pro náhrady za průtahy v řízení řeší částečně, není však řešením komplexním, poněvadž kupříkladu nestanovuje paušální výši náhrady pro případ průtahů v řízení trvajících déle než deset let, a nezabývá se otázkou, zda za dobu průtahů v řízení lze považovat i dobu, po níž sice soud jedná, tzn. např. koresponduje s účastníky, koná ústní jednání či činí jiné úkony, nicméně to vše za situace, kdy vychází a priori z nesprávného právního názoru, jehož nesprávnost měl v rámci zásady iura novit curia poznat na samém začátku řízení. Stěžovatel zdůrazňuje, že zákon výslovně neukládá dovolateli, aby se rozhodl pro jedno z kritérií, a toto kritérium v dovolání označil jako výlučný důvod přípustnosti dovolání, tato povinnost je založena pouze na extenzivním soudním výkladu. Stěžovatel má za to, že obecné soudy jsou povinny rozhodovat nejen ze zorného úhlu zákonnosti, ale taktéž ústavnosti, což se v souzené věci nestalo. Citované stanovisko Nejvyššího soudu podle stěžovatele s odstupem času přestalo být souladné s čl. 11 a 36 Listiny, čl. 6 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu, jeho současnou aplikací došlo k vyprázdnění citovaných ustanovení, postrádá preventivní a výchovný účinek, a nezohledňuje vývoj minimálních mezd od roku 2011 ve vztahu k reálně přiznávaným náhradám. Za přepjatě formalistické považuje stěžovatel i rozsudky městského soudu a obvodního soudu, které jsou odůvodněny pouze pozitivistickou aplikací zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších přepisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), nerespektují však čl. 36 a čl. 37 Listiny a čl. 6 Úmluvy.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

IV.

Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení její přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu, posléze na posouzení přípustnosti proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu.

7. Jak již bylo shora uvedeno, Nejvyšší soud dovolání odmítl z důvodu, že neobsahuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti, když z dovolání není seznatelné, který předpoklad přípustnosti považuje stěžovatel pro jednotlivé dovolací důvody za splněný. Nejvyšší soud tento svůj závěr podrobně a srozumitelně odůvodnil, a s odkazem na svou judikaturu i judikaturu Ústavního soudu uvedl, že spatřuje-li stěžovatel přípustnost dovolání v tom, že jde o otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, o kterou dosud dovolacím soudem nevyřešenou otázku hmotného práva jde, a dále od kterého svého řešení otázky hmotného práva se má (podle mínění stěžovatele) dovolací soud odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud. Nejvyšší soud zdůraznil, že uvedené platí i tehdy, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod, neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnost dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit. Stěžovatel však v úvodu dovolání pouze částečně parafrázoval obsah § 237 o. s. ř., když uvedl, že "napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, případně též proto, že vyřešené právní otázky mají být dovolacím soudem posouzeny jinak". Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se podle Nejvyššího soudu navzájem vylučuje, a není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.

8. Ústavní soud se po zjištění obsahu dovolání shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že dovolání stěžovatele neobsahuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti, jak jsou stanoveny především v § 237 o. s. ř. Z obsahu dovolání lze sice dovodit snahu stěžovatele, aby se Nejvyšší soud zabýval jeho námitkami, ale současně z něj plyne nerespektování příslušné právní úpravy, konkrétně požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), zejména aby u každé jím definované právní otázky, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu, uvedl předpoklad přípustnosti dovolání, tedy které z jím uvedených právních otázek nebyly dosud dovolacím soudem vyřešeny, a které dovolacím soudem vyřešené právní otázky by měly být posouzeny jinak. Dovolací soud sice není vázán dovoláním v tom smyslu, zda se stěžovatel do důvodu přípustnosti dovolání "trefil", jak namítá stěžovatel v ústavní stížnosti, to však nemění nic na skutečnosti, že z dovolání musí být vždy seznatelné, o který z případů uvedených v § 237 o. s. ř. jde, nepostačuje přitom pouhá citace tohoto ustanovení, nýbrž je nutno uvést např. právní otázku týkající se právní problematiky, kterou dosud dovolací soud neřešil, či otázku, ohledně níž by měl dovolací soud přistoupit ke změně judikatury.

9. Stěžovatel v úvodu dovolání uvádí, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, případně též proto, že vyřešené právní otázky mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Dále stěžovatel uvedl, že obecné soudy jsou vázány čl. 36 Listiny, který byl postupem odvolacího soudu porušen, a předložil několik právních otázek týkajících se použití stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 Cpjn 206/2010 (ve vztahu k míře jeho závaznosti, charakteru dob průtahů a složitosti věci), současně v dovolání konstatoval, že citované stanovisko Nejvyššího soudu není pro danou věc kogentně závazné. Je tedy třeba přisvědčit Nejvyššímu soudu v tom, že stěžovatel nepostupoval způsobem stanoveným v § 241a odst. 2 o. s. ř., a to ani s přihlédnutím k další části dovolání (II. bod), ve které stěžovatel především namítal, že obecné soudy rozhodovaly pouze na základě zákona č. 82/1998 Sb. bez respektu k čl. 36 a 37 Listiny a čl. 6 Úmluvy, vyjadřoval nesouhlas se závěry stanoviska sp. zn. Cpjn 206/2010. Dovolání neobsahuje ani vymezení otázky hmotného či procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), výrok III.]. Odkaz stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu, podle které je třeba věnovat mimořádnou pozornost tomu, aby zákonodárcem stanovené podmínky nevytvářely nerovnost mezi účastníky sporu a aby nepreferovaly žalovaný stát vůči poškozenému občanu, sám o osobě bez uvedení shora uvedených zákonem požadovaných náležitostí dovolání nepostačuje.

10. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).

11. Na základě výše uvedených zjištění Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu má přitom nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části, v níž je navrhováno zrušení rozsudků obvodního soudu a městského soudu.

12. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu, jenž v takovém případě postupoval způsobem předvídaným v § 243c odst. 1 větě první o. s. ř., prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil", to znamená, že nemohl následně přikročit k hodnocení dovolání z hlediska toho, zda jde o dovolání přípustné (viz § 243c odst. 2 o. s. ř).

13. Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), tedy jinými slovy je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatele hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz mutatis mutandis odůvodnění stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku obvodního soudu a rozsudku městského soudu považovat za přípustnou.

14. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru