Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 655/04Usnesení ÚS ze dne 16.06.2005

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Nájem
EcliECLI:CZ:US:2005:3.US.655.04
Datum podání15.11.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 451 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 655/04 ze dne 16. 6. 2005

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 655/04

Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. P.L., zastoupeného advokátkou JUDr. M.L., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 6. 1999, čj. 9 C 323/95-83, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2001, čj. 58 Co 331/2001-142, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 8. 2004, čj. 33 Odo 661/2004-179, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 12. 11. 2004 napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 8. 2004, čj. 33 Odo 661/2004-179, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2001, čj. 58 Co 331/2001-142, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 6. 1999, čj. 9 C 323/95-83, s tím, že byla jimi porušena jeho ústavně zaručená základní práva obsažená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (právo na soudní ochranu).

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 domáhal toho, aby žalované - Mč.P. - byla uložena povinnost vydat mu neoprávněný majetkový prospěch ve výši 100 000 Kč s 16% úrokem z prodlení ode dne podání žaloby do zaplacení. Uvedený soud však jeho žalobu rozsudkem napadeným touto ústavní stížností zamítl, když dospěl k závěru, že nešlo o žádný z případů uvedených v ustanovení § 451 odst. 2 občanského zákoníku, neboť stěžovatel plnil pouze to, k čemu se zavázal platnou nájemní smlouvou ze dne 28. 12. 1992. K následně podanému odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu podle

§ 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to rozsudkem, jenž je rovněž napaden touto ústavní stížností. Toto rozhodnutí stěžovatel napadl dovoláním, které však Nejvyšší soud ČR shora označeným usnesením jako nepřípustné podle § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 11. 2000) odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že jako soukromý odborný lékař si pronajal od žalované nebytové prostory, přičemž úhrada provozních nákladů byla sjednána paušální částkou. V průběhu užívání se domáhal vyúčtování nákladů na režii s tím, že je k tomu oprávněn, neboť jím placená částka mnohonásobně převyšuje hodnotu skutečně poskytovaných služeb, soud prvního i druhého stupně ale dospěl k závěru, že v daném případě platí "dispozitivnost" právní normy, resp. že dohoda o nájmu nebytových prostor obsahuje dohodu o výši provozních nákladů tak, že je nájemce bude platit paušální částkou, přičemž povinnost pronajímatele tyto náklady vyúčtovat neexistuje. Stěžovatel v návaznosti na to poukazuje na skutečnost, že soudy připustily provedení důkazu znaleckým posudkem, kterým mělo být zjištěno, zda hrazená paušální částka není hrubě nepřiměřená skutečně účelně vynaloženým nákladům pronajímatele. V následně vypracovaném znaleckém posudku však nebyly zodpovězeny všechny otázky a posudek samotný byl na velmi nízké úrovni, znalec neměl od pronajímatele všechny potřebné podklady a údaje; pokud nějaké údaje k dispozici byly, ty se týkaly nákladů k více budovám a nikoliv k III. poliklinice, kde se pronajaté prostory nacházejí. Vzhledem k tomu nemělo být dle stěžovatele na základě tohoto posudku vůbec rozhodováno. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pak stěžovatel uvedl, že dovolání bylo v dané právní věci přípustné. S ohledem na výše uvedené důvody stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny formální předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Z ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost za včas podanou, když lhůtu pro podání ústavní stížnosti odvíjí od data doručení napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, ke kterému došlo, jak sám uvádí, dne 15. 9. 2004. Pro posouzení včasnosti podání ve smyslu výše citovaného ustanovení je třeba zkoumat, zda ve věci stěžovatele bylo dovolání jako mimořádný opravný prostředek posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytoval. O takový případ by mohlo jít pouze tehdy, pokud by se jednalo o procesní prostředek přípustný.

Výjimku z tohoto pravidla vytváří ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, dle kterého pro případ, že byl mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Vzhledem k tomu je Ústavní soud povinen rovněž zkoumat, zda přípustnost mimořádného opravného prostředku nezávisela na uvážení příslušného orgánu.

Jak již bylo zmíněno, dovolání stěžovatele bylo odmítnuto z důvodu, že nebylo přípustné. Proto Ústavní soud posuzoval, zda se tak stalo důvodně, tedy zda postup Nejvyššího soudu ČR byl v souladu s právem na spravedlivý proces (soudní ochranu), jehož se stěžovatel dovolává, eventuálně rovněž zda se tak nestalo z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu ve smyslu posledně citovaného ustanovení. Jde-li o první možnost, stěžovatel v ústavní stížnosti sice napadá skutečnost, že Nejvyšší soud ČR jeho dovolání odmítl, nikde však neuvádí, v čem konkrétně jeho pochybení spatřuje (a proč by tak jeho dovolání mělo být pokládáno za přípustné). Přitom z ústavní stížností napadeného usnesení dovolacího soudu je zřejmé, že se tento soud příslušnou otázkou podrobně zabýval, přičemž v odůvodnění řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, vyložil, proč stěžovatelovo dovolání za přípustné nepokládá. Jestliže ústavní stížnost žádné námitky v daném ohledu neobsahuje a z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nejsou patrny žádné zjevné vady, jež by nasvědčovaly tomu, že došlo k denegatio iustitiae ze strany uvedeného soudu (čímž by se věc posouvala do ústavněprávní roviny), pak nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že ústavní stížnost

nutno - v této části - pokládat za zjevně neopodstatněnou.

Dále se Ústavní soud zabýval otázkou, zda dovolání stěžovatele nebylo Nejvyšším soudem ČR shledáno nepřípustným z důvodů závisejících na jeho uvážení. O takový případ by se mohlo jednat, pokud by byly splněny podmínky plynoucí z ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2000), tedy že by odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání učiněnému nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. Jak plyne z usnesení dovolacího soudu, stěžovatel návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodal, a tak dovolací soud nemohl řešit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, resp. zda je vzhledem k této skutečnosti dovolání přípustné.

Z výše uvedeného plyne, že posledním procesním prostředkem ochrany práv stěžovatele bylo odvolání, a tak lhůta pro podání ústavní stížnosti začala běžet od doručení rozsudku odvolacíhosoudu. Pokud bylo rozhodnutí odvolacího soudu stěžovateli doručeno přede dnem 19. 2. 2004, kdy stěžovatel, jak plyne z usnesení Nejvyššího soudu ČR doplňoval své dovolání, a pokud ústavní stížnost podal k poštovní přepravě dne 13. 11. 2004, je zřejmé, že tak učinil ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu opožděně.

S ohledem na výše uvedené důvody nezbylo Ústavnímusoudu, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout, a to zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené citovaným zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2005

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru