Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 654/12 #1Usnesení ÚS ze dne 10.05.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkprocesní nástupnictví
žaloba/na plnění
účastník řízení/přibrání/přistoupení/záměna
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.654.12.1
Datum podání24.02.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 107a, § 92 odst.2, § 202 odst.2, § 80b odst.2 písm.b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 654/12 ze dne 10. 5. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. Alešem Podrábským, advokátem v Děčíně, Masarykovo nám. 193/20, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2011 č. j. 21 Cdo 2032/2010-168, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se domáhala zrušení napadaného rozhodnutí s tím, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka uvedla, že v řízení vedeném u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 8 C 358/2004 se domáhala vydání rozsudku, jímž by byla žalovanému subjektu označenému jako Česká republika - Ministerstvo financí uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 5 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu zdůvodnila tím, že byla u žalované (jejích právních předchůdců) v pracovním poměru od 2. 9. 1985 ve funkci kuchařka a vedoucí školní jídelny, že dne 17. 10. 2002 obdržela výpověď z pracovního poměru s tím, že pracovní poměr měl skončit dne 31. 1. 2002, že však na základě její žaloby byla uvedená výpověď z pracovního poměru pravomocným rozhodnutím soudu určena za neplatnou a že stěžovatelce v důsledku porušení právních povinností ze strany zaměstnavatele vznikla škoda spočívající v tom, že v roce 2002 neobdržela "další plat", na který jí vznikl nárok.

Stěžovatelka v průběhu řízení třemi samostatnými podáními ze dne 30. 6. 2007 navrhla Okresnímu soudu v České Lípě, aby do řízení vstoupili jako žalovaní Město Nový Bor, Základní škola Nový Bor, příspěvková organizace, a Krajský úřad Libereckého kraje. Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 20. července 2007 č. j. 8 C 358/2004-46 návrhy stěžovatelky ze dne 30. 6. 2007 zamítl. Dospěl k závěru, že podmínky pro připuštění procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř. nejsou splněny, neboť "není ničím prokázáno, že by k přechodu či převodu nároku došlo po zahájení řízení". Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo zamítnuto. Dovolací soud uvedl, že obsah všech tří podání stěžovatelky nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, že se jimi domáhala postupu podle ustanovení § 107a o. s. ř., nikoli záměny účastníků podle ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.

Při přezkumu rozhodnutí z hlediska dotčení ústavně zaručených základních práv či svobod (viz výše vymezená role Ústavního soudu) je nutno vzít na zřetel charakter projednávané věci. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutí o procesním nástupnictví ve sporu o částku 5 000 Kč spolu s příslušenstvím. Ústavní soud dospěl k závěru, že eventuální pochybení obecného soudu není vzhledem k míře, jakou mohla být stěžovatelka fakticky dotčena, natolik intenzivní, aby dosáhlo ústavněprávní roviny.

Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku

2 000 Kč (§ 202 odst. 2 o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009; nyní již 10 000 Kč), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu, představujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatelky (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01 a další, nověji viz usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či usnesení ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 2552/09 s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony; všechny judikáty dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen řádný opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.

Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.

Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru