Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 650/01Usnesení ÚS ze dne 19.07.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základ... více
Věcný rejstříkvlastnické právo/omezení
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.650.01
Datum podání08.11.2001
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

129/2000 Sb., § 19

157/2000 Sb., § 1 odst.1, § 1 odst.2

2/1993 Sb., čl. 11


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 650/01 ze dne 19. 7. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů Olomouckého kraje, zastoupeného hejtmanem ing. J. B., a Zastupitelstva Olomouckého kraje, se sídlem v Olomouci, právně zastoupených JUDr. P. R., advokátem, proti rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, č.j. 24 325/2001-14, ze dne 25. 9. 2001,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelé podali dne 7. 11. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 8. 11. 2001. Návrh směřoval proti rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, č.j. 24 325/2001-14, ze dne 25. 9. 2001. Označeným rozhodnutím byly do působnosti Olomouckého kraje s účinností ode dne 1. 10. 2001 převáděny věci, práva a závazky, s nimiž hospodaří předškolní zařízení, školy a školská zařízení (specifikovaná v příloze), včetně těchto předškolních zařízení, škol a školských zařízení. Současně uvedeným rozhodnutím byly do působnosti Olomouckého kraje převedeny nemovité věci uvedené v příloze B. S těmito částmi rozhodnutí navrhovatelé souhlasí. V další části napadeného rozhodnutí Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen MŠMT) stanovilo s odvoláním na ustanovení § 19 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o krajích"), čtyři podmínky pro další hospodaření a nakládání s nemovitým majetkem převáděným tímto rozhodnutím do vlastnictví kraje.

Navrhovatelé zásadně nesouhlasí s podmínkami uvedenými pod bodem druhým, třetím a čtvrtým, protože podle jejich názoru jsou tyto podmínky nezákonné a současně i protiústavní. Protiústavnost těchto podmínek spatřují navrhovatelé v tom, že jejich stanovením bylo porušeno právo na samosprávu podle čl. 8 Ústavy ČR a omezena jejich možnost toto právo plně realizovat. Napadené rozhodnutí odporuje také ústavnímu zákonu č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územně samosprávných celků, i Evropské chartě místní samosprávy a také údajně výrazně omezuje jejich vlastnické právo k nabytým nemovitostem, chráněné čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které nabyli přechodem blíže specifikovaného majetku, neboť např. kraj je v případě nájmu třetí osobě nucen - pod hrozbou značné sankce - vyžádat si k uzavření takového smluvního vztahu od státu souhlas. Proto v daném vztahu vystupuje spíše jako správce cizího majetku. V tom stěžovatelé spatřují rovněž porušení čl. 11 odst. 4 Listiny, podle něhož vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Současně byl, podle jejich názoru, porušen i čl. 4 Listiny, neboť MŠMT při stanovení napadených podmínek nerespektovalo zákon a jeho meze. Při omezení vlastnického práva nebylo šetřeno podstaty a smyslu základních práv. Dále také tvrdí, že jde o rozhodnutí v napadené části nezákonné, a dovozují jeho rozpor se zákonem č. 129/2000 Sb., o krajích. Poukazují přitom zejména na skutečnost, že podle uvedeného zákona je hospodaření s majetkem kraje v jeho samostatné působnosti. Součástí předmětného rozhodnutí je i omezení výkonu vlastnických práv ve formě podmínek převodu, které prý přesahuje zmocnění obsažené v ustanovení § 19 zákona č. 129/2000 Sb., podle něhož má stát právo při bezúplatném převodu či přechodu movitých věcí, práv a nemovitostí na kraj vyhradit si podmínky pro další hospodaření a nakládání s tímto majetkem.

Stěžovatelé rovněž uvádějí, že jediným možným opravným prostředkem je žaloba proti rozhodnutí správního orgánu podle části páté, hlavy druhé zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), kterou proto podali k Vrchnímu soudu v Praze. Z procesní opatrnosti však, když napadené rozhodnutí není správním rozhodnutím zcela obvyklým, současně podali předmětnou ústavní stížnost.

Ústavní soud přezkoumal podaný návrh a, aniž by se zabýval meritem věci, dospěl k závěru, že tento návrh není přípustný.

Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když navrhovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

V souzené věci podali stěžovatelé ústavní stížnost za situace, kdy, jak sami uvádějí, zároveň podali proti v záhlaví označenému rozhodnutí MŠMT žalobu k Vrchnímu soudu v Praze. Je přitom zřejmé, že v rámci správního soudnictví je úkolem soudu přezkoumat zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy, jimiž se zakládají, mění, ruší či závazně určují práva nebo povinnosti fyzických či právnických osob (§ 244 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě stěžovatelé podali žalobu proti takovému rozhodnutí MŠMT (tedy orgánu veřejné správy), jímž se zjevně zakládají, mění, ruší či závazně určují práva nebo povinnosti právnické osoby (Plzeňského kraje). Proto Ústavní soud usuzuje, že stěžovatelé podali ústavní stížnost, byť dosud všechny procesní prostředky k ochraně svých práv nevyčerpali.

Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Dospěl ovšem k závěru, že postup podle uvedeného ustanovení v projednávaném případě není možný, a to z následujících důvodů:

Ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, představuje výjimku z obecné zásady stanovící podmínku, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva. Každou takovou výjimku je proto nutno interpretovat restriktivním způsobem. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí příslušného orgánu v této věci (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 534/99 nebo sp. zn. I. ÚS 267/01, nepublikováno). Z porovnání citovaného ustanovení s § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a především s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR (podle něhož Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod) je zřejmé, že citované ustanovení sice představuje výjimku z podmínky vyčerpání procesních prostředků, jež má stěžovatel k dispozici, leč neznamená výjimku ze zásady, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoliv jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Koncepce specializovaného a koncentrovaného ústavního soudnictví je totiž v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Je proto sice součástí soudní moci, nicméně zřetelně oddělen od soustavy obecných soudů. Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (a ostatně i k jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoliv zákonnosti či dokonce jiných hledisek. Nezbytný předpoklad pro to, aby Ústavní soud tuto svoji ústavní maximu mohl náležitě plnit, proto představuje ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Ústavní soud ve své činnosti respektuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Stav "dvojkolejnosti" v řízení, kdy by stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly příslušný orgán veřejné moci a zároveň i Ústavní soud, je z hlediska funkce ústavního soudnictví v ČR nežádoucí.

V této souvislosti nelze opomenout ani následující procesní okolnost. Jestliže by totiž Ústavní soud připustil existenci souběžných řízení o ústavní stížnosti a o podaném opravném prostředku (proti témuž rozhodnutí) a jestliže by o tomto opravném prostředku ještě před rozhodnutím Ústavního soudu sice bylo rozhodnuto, avšak nebylo by mu vyhověno, byl by stěžovatel nucen změnit (tj. rozšířit) svoji původní ústavní stížnost i o návrh na zrušení tohoto nového rozhodnutí. Ústavní soud by takovou změnu návrhu musel samostatným usnesením připustit či nepřipustit (§ 95 o.s.ř. ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu). Pokud by změna návrhu připuštěna nebyla, nebo pokud by stěžovatel svůj původní návrh ve výše uvedeném smyslu nezměnil, musela by být ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, neboť situace, kdy rozhodnutí orgánu veřejné moci vyššího stupně zůstane rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, odporuje principu právní jistoty (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 219/96, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, str. 563).

Na základě uvedených úvah, se zřetelem nejen na dikci § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, nýbrž - a to především - i na ústavní postavení a funkci Ústavního soudu, lze učinit závěr, že postup podle citovaného ustanovení je možný pouze tehdy, jestliže stěžovatel nevyužije všechny procesní prostředky k ochraně svých práv a v důsledku toho se napadené rozhodnutí stane rozhodnutím "konečným". Je však vyloučeno postupovat podle tohoto ustanovení tehdy, jestliže stěžovatel vedle ústavní stížnosti podá k ochraně svého práva i jiný přípustný procesní prostředek, o němž není dosud rozhodnuto. To se stalo právě v souzené věci.

Přestože podstata souzené věci prima facie nasvědčuje tomu, že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů, byl Ústavnísoud z výše uvedených důvodů nucen učinit závěr, že postup podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nelze použít.

Vzhledem k uvedenému nezbylo proto Ústavnímusoudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona odmítnout jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru