Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 65/94Nález ÚS ze dne 10.11.1994K otázce zrušení podmínky trvalého pobytu k uplatnění restitučního nároku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
základní ... více
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
pobyt
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 54/2 SbNU 123
EcliECLI:CZ:US:1994:3.US.65.94
Datum podání03.05.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 95 odst.1

2/1993 Sb., čl. 3, čl. 11 odst.1, čl. 14 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 3 odst.1, § 5


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 65/94 ze dne 10. 11. 1994

N 54/2 SbNU 123

K otázce zrušení podmínky trvalého pobytu k uplatnění restitučního nároku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 10. listopadu 1994

v ústním jednání v senátě ve věci ústavní stížnosti proti Vrchnímu

soudu v Praze, Krajskému soudu v Praze a Okresnímu soudu

v Benešově u Prahy, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 1994 sp. zn.

3 Cdo 76/93, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. prosince

1992 sp. zn. 10 Co 223/92 a rozsudek Okresního soudu v Benešově

u Prahy ze dne 25. srpna 1992 sp. zn. 3 C 540/91 se

zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností napadá navrhovatel ve výroku

tohoto nálezu uvedená rozhodnutí obecných soudů s tím, že

v projednávané věci bylo konkrétně porušeno jeho právo vymezené

v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v němž se

zakotvuje právo vlastnit majetek. Poukazuje na to, že podle tohoto

ustanovení vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný

obsah a ochranu a dále se zaručuje dědění. Dovozuje, že k porušení

výše uvedených práv došlo chybným výkladem pojmu "trvalý pobyt",

kterým se v § 3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. vymezuje, kdo je

oprávněnou osobou podle tohoto zákona. Uvádí, že všechny zmíněné

soudy zabývající se touto kauzou došly ke shodnému závěru, který

je pregnantně vyjádřen ve shora citovaném rozhodnutí Vrchního

soudu v Praze (tzv. právní věta uvedená v odůvodnění). Tento

výklad však nepovažuje za správný a s odkazem na již zmíněný čl.

11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod navrhuje, aby Ústavní

soud ČR svým nálezem napadená rozhodnutí zrušil.

V těchto souvislostech potom nutno poukázat na zmíněná

rozhodnutí všech tří uvedených obecných soudů, ze kterých plyne,

že pod pojmem "trvalý pobyt" ve smyslu ust. § 3 odst. 1 zák. č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů

pozdějších (a z toho plynoucí fakt, že se jedná o osobu

oprávněnou), se rozumí trvalý pobyt nikoliv ve smyslu evidenčním

- přihlášení se k trvalému pobytu na příslušném úřadě, ale ve

smyslu faktickém. Ze skutkových zjištění obecných soudů

jednoznačně vyplynulo (také dle odůvodnění Vrchního soudu

v Praze), že v době právně významné pro uplatnění restitučního

nároku navrhovatele neměl tento v ČSFR trvalý pobyt. Přestože byl

v ČSFR přihlášen k trvalému pobytu, (skutečný) trvalý pobyt měl ve

Spolkové republice Německo, kde měl svůj byt, rodinu i zaměstnání.

Navrhovatel tedy nesplňoval jeden z předpokladů pro úspěšné

uplatnění nároku podle zák. č. 87/1991 Sb.

Vrchní soud v Praze jako účastník tohoto řízení o ústavní

stížnosti ve svém vyjádření ze dne 5.8.1994 uvedl, že považuje za

sporné, zda napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze došlo

k porušení práva navrhovatele vlastnit majetek. Uvedl, že

navrhovatel není vlastníkem nemovitosti, jejíhož vydání se

domáhal. Podle stávajícího právního stavu jsou jejími vlastníky

vedlejší účastníci s tím, že navrhovatel nebyl zbaven vlastnictví

rozhodnutím soudu ve věci vedené u Okresního soudu v Benešově

u Prahy pod sp. zn. 3 C 540/91, ale rozhodnutím trestního soudu

v minulých letech. Pokud jde o výklad pojmu "trvalý pobyt",

odkázal Vrchní soud v Praze na odůvodnění stížnosti napadeného

vlastního rozhodnutí. Dodal, že při vázanosti zákonem vychází

soudce především z toho, co zákonodárce zákonem stanovil či

vyjádřil, nikoliv z toho, jaké měl záměry, resp. co zamýšlel.

Ústavní soud ČR se při svém rozhodování seznámil se skutkovým

stavem projednávané věci i s právními aspekty jejího posouzení,

vycházeje ze spisu Okresního soudu v Benešově u Prahy sp. zn.

3 C 540/91 i z výslechu samotného navrhovatele. Ten také uvedl, že

ústavní stížnost byla podána v době, kdy ještě nebyl vydán nález

Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 3/94 týkající se trvalého pobytu

osob žádajících o vydání nemovitostí dle zákona č. 87/1991 Sb.

S ohledem na tuto skutečnost s poukazem na účinnost citovaného

nálezu Ústavního soudu ČR od 1. listopadu 1994 potom navrhl podané

ústavní stížnosti vyhovět a předmětná rozhodnutí obecných soudů

zrušit tak, aby se soudy opět mohly zabývat žalobou stěžovatele.

Ústavní soud ČR takto zjistil, že předmětem sporu mezi

navrhovatelem a vedlejšími účastníky v řízení před obecnými soudy

byla žaloba na vydání rozsudku, že žalovaní manželé P. jsou uznáni

povinnými uzavřít se žalobcem R. B. dohodu o vydání věci dle

zákona č. 87/1991 Sb. (dále je rozveden celkový obsah zmíněné

dohody). Okresní soud v Benešově u Prahy potom rozsudkem pod sp.

zn. 3 C 540/91 žalobu zamítl zásadně s tím, že žalobce nemá trvalý

pobyt na území republiky z hlediska ust. § 3 odst. 1 zákona č.

87/1991 Sb., nesplňuje tak podmínku osoby oprávněné, a protože jde

o podmínku sine qua non pro úspěšné uplatnění nároku, nelze již

z tohoto důvodu žalobě vyhovět, a v důsledku toho se soud již

dalšími důvody a námitkami účastníků v tomto řízení nezabýval.

Krajský soud v Praze potom jednal na základě včas podaného

odvolání žalobce a rozsudkem sp. zn. 10 Co 223/92 ze dne

8.12.1992 zmíněný rozsudek Okresního soudu v Benešově u Prahy

potvrdil a rozhodl zároveň o přípustnosti dovolání s tím, že jde

o rozhodnutí zásadního právního významu ohledně pojmu trvalý pobyt

ve smyslu ust. § 3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. (§ 238 odst. 2

písm. a) o.s.ř.). V odůvodnění svého rozhodnutí potom v podstatě

uvedl, že se ztotožňuje se skutkovými i právními závěry okresního

soudu. Ve věci konečně jednal Vrchní soud v Praze, který

rozhodoval o dovolání žalobce proti citovanému rozsudku Krajského

soudu v Praze a rozhodnutím sp. zn. 3 Cdo 76/93 ze dne 28.2.1994

dovolání zamítl s odůvodněním, které je již uvedeno shora - tedy

výkladem pojmu trvalý pobyt ve smyslu ust. § 3 odst. 1 zákona č.

87/1991 Sb.

Za dané situace nutno poukázat na nález Ústavního soudu ČR

sp. zn. Pl. ÚS 3/94 ze dne 14. července 1994, který byl publikován

ve Sbírce zákonu ČR v částce 52 pod č. 164, když Sbírka zákonů ČR

byla rozeslána dne 11.8.1994. Zmíněný nález Ústavního soudu ČR ve

své výrokové části zní takto: Dnem 1. listopadu 1994 se zrušují:

1. v ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, část

věty za (druhou) čárkou ve slovech "a má trvalý pobyt na jejím

území" a v ust. § 3 odst. 4 téhož zákona, ve znění zákonů jej

měnících a doplňujících (před účinností zákona č. 116/1994 Sb.

označeném jako odst. 2), část věty ve slovech "a mají trvalý pobyt

na jejím území",

2. v ustanoveních § 5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících

a doplňujících, slova "ode dne účinnosti tohoto zákona".

Z odůvodnění citovaného nálezu Ústavního soudu ČR je potom

zřejmé, že dospěl k závěru, že zmíněná ustanovení zákona č.

87/1991 Sb. jsou v rozporu s čl. 1 Ústavy, který prohlašuje Českou

republiku za právní stát založený na úctě k právům a svobodám

člověka a občana, s čl. 1 Listiny základních práv a svobod,

zaručujícím rovnost v právech, s čl. 3 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod, zakazujícím diskriminaci v oblasti základních práv

a svobod, s čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,

stanovícím zásadu, že meze základních práv a svobod mohou být za

podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod upraveny

pouze zákonem, s čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod,

který určuje, že zákon na omezení základních práv a svobod musí

platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené

podmínky, s čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Evropské

konvenci (Úmluvě) o ochraně lidských práv a svobod určujícím, že

každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj

majetek a s čl. 10 Ústavy, podle něhož ratifikované a vyhlášené

mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách,

jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají

přednost před zákonem. Zmíněné ustanovení zákona bylo dále

shledáno v rozporu s čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod, který zmocňuje zákonodárce stanovit, že určité věci

mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se

sídlem v České a Slovenské Federativní Republice a rovněž je

v rozporu s čl. 14 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod,

který zakotvuje svobodu pohybu a pobytu a další práva v něm

uvedená.

Takto se v daném případě jedná o změnu právní úpravy, a to

v uvedených ustanoveních zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, ve znění zákona č. 264/1992 Sb., zákona č.

267/1992 Sb. a zákona č. 133/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, a také ve znění nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS

3/94 publikovaného ve Sbírce zákonů ČR v částce 52 pod č. 164.

Tato změna právní úpravy postihuje podmínku zmíněného trvalého

pobytu, která také byla jediným důvodem, pro který obecné soudy

zamítly původní žalobu navrhovatele. V této souvislosti nelze

obecným soudům vytknout porušení práv, která označuje navrhovatel,

protože svá rozhodnutí přijímaly za jiné právní situace, totiž

v době, kdy v plném rozsahu platil a byl účinný zákon č. 87/1991

Sb., ve znění pozdějších zákonů. S ohledem na uvedené se ani

Ústavní soud ČR nezabýval pojmem trvalý pobyt z hlediska samotné

projednávané věci i skutečností shora popsaných. S poukazem na

takto podanou ústavní stížnost, a tedy doposud ve věci neskončené

řízení, nutno znovu upozornit na změnu práva, a takto i na Listinu

základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku

České republiky a podle které se může každý domáhat stanoveným

postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36

odst. 1 Listiny). Tato ústavní zásada takto prohlašuje právo na

soudní (a jinou právní) ochranu a zaručuje každému zákonné

a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho (a to i tvrzeného)

práva, a to za plného respektování podmínek plynoucích z čl. 95

odst. 1 Ústavy ČR, dle něhož je soudce při rozhodování vázán

zákonem. To platí samozřejmě i v případě změny práva, a tedy

i příslušného zákona, jak je tomu v dané věci. Rozhodnutí všech

obecných soudů má svůj základ již v rozsudku soudu I. stupně a za

dané situace tak Ústavnímu soudu ČR nezbylo, než aby svým nálezem

zrušil všechna rozhodnutí obecných soudů jak uvedeno ve výroku

uvedeného nálezu.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí Ústavníhosoudu ČR se nelze

odvolat.

V Brně dne 10. listopadu 1994

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru