Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 65/93Nález ÚS ze dne 31.05.1994Poučovací povinnost soudů v občanském soudním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 27/1 SbNU 213
EcliECLI:CZ:US:1994:3.US.65.93
Datum podání26.08.1993
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 112 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 3, § 238 odst.1, § 5


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 65/93 ze dne 31. 5. 1994

N 27/1 SbNU 213

Poučovací povinnost soudů v občanském soudním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl dne 31. května 1994 v ústním jednání

a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. L. proti

Městskému soudu v Praze 2, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. května 1993, sp.

zn. 25 Co 261/93, se zrušuje.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/93

Sb. - dále jen zákon), která jinak splňovala podmínky pro ústavní

stížnost zákonem předepsané (§§ 34, 74, odst. 1 lit. a), 4

zákona), napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Městského soudu

v Praze (sp. zn. 25 Co 261/93), a tvrdila, že tímto rozsudkem

vpředu označený soud jako orgán veřejné moci zasáhl do jejího

ústavně zaručeného práva tím, že jí jako navrhovatelce v řízení

před obecným soudem, po vynesení rozsudku v opravném řízení,

poskytl nesprávné poučení o opravném prostředku, a tak jí

znemožnil domáhat se přezkumu rozhodnutí soudu II. stupně v řízení

o dovolání (podle části IV., hlavy třetí o.s.ř.); ve věci samé pak

má stěžovatelka zato, že odvolací soud pochybil, jestliže

- nesprávně aplikovav ust. § 5 odst. 1 zák. č. 87/91 Sb.

- odvolání odpůrce vyhověl a rozsudek soudu I. stupně změnil tak,

že její žalobu zamítl.

Městský soud v Praze vyjádřil se k podané ústavní stížnosti

(§ 43 odst. 3 zákona) tak, že rozsudek soudu I. stupně

přezkoumával v mezích svého oprávnění jako soud odvolací,

a protože v opravném řízení dospěl k odlišnému právnímu závěru než

soud I. stupně, napadené rozhodnutí posuzoval tak (§ 220 odst. 1

o.s.ř.), že žalobu stěžovatelky zamítl; své rozhodnutí pokládá

odvolací soud i nadále za odpovídající zákonu, a proto také

v dalším odkázal na odůvodnění tohoto rozhodnutí s tím, že z něj

jsou dostatečně patrny rozhodovací důvody, kterými se při

posouzení věci řídil. Pokud pak jde o námitku stěžovatelky stran

poučení, poukázal odvolací soud nato, že navrhovatelce se dostalo,

jak po vynesení rozhodnutí, tak i v jeho písemném vyhotovení,

poučení zcela odpovídající zákonu, totiž, že proti jeho

rozhodnutí, jako rozhodnutí odvolacího soudu, není

odvolání přípustné (§ 156 odst. 1 al. 2 o.s.ř.). Pokládá

proto odvolací soud vývody ústavní stížnosti za neopodstatněné,

mimo jiné též proto, že stěžovatelka před zahájením řízení před

Ústavním soudem nevyčerpala všechny procesní prostředky, které

měla podle zákona k ochraně svého práva k dispozici (§ 72 odst.

2 al. 2 zákona) a navrhl proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost

zamítl, pokud by však ještě předtím neshledal důvody pro postup

dle § 43 odst. 1 lit. e), f), § 75 odst. 1 zákona.

Vedlejší účastník (§ 76 odst. 2 al. 1 zákona) rovněž pokládá

rozhodnutí odvolacího soudu za správné a s odkazem na to, že

stěžovatelka vyvolala před soudem I. stupně řízení o obnovu řízení

(§ 232 a násl. o.s.ř.), které není dosud skončeno, Ústavnímu soudu

navrhl, aby ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Ústavní soud, poté co nezjistil důvody bránící meritornímu

projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 zákona), seznámil se

s věcí jednak na podkladě spisu (Obvodního soudu pro Prahu 3, sp.

zn. 4 C 247/92), jednak tím, že u ústního jednání (k němuž, ač

řádně předvoláni, se nedostavili účastník a vedlejší účastník,

takže bylo jednáno v jejich nepřítomnosti - § 101 odst. 2 o.s.ř.,

§ 63 zák. č. 182/93 Sb.) stěžovatelku sám vyslechl a takto:

zjistil:

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 7. 1. 1993 zcela

vyhověl žalobě stěžovatelky, která požadovala zavázat odpůrce

k uzavření dohody stran vydání věci (nemovitostí v řízení před

obecnými soudy blíže označené), a protože proti jeho rozsudku

podal odpůrce odvolání, zabýval se věcí Městský soud v Praze jako

soud odvolací. Ten svým rozhodnutím (rozsudkem ze dne 5. 5. 1993,

sp. zn. 25 Co 261/93) rozhodnutí soudu I. stupně, na podkladě

odlišného právního závěru, změnil tak, že žalobu zamítl.

Podle protokolu o jednání před odvolacím soudem (č. l. 40 v.,

sp. zn. 4 C 247/92 Obvodního soudu) bylo stěžovatelce po vyhlášení

rozsudku dáno poučení "o nepřípustnosti opravného prostředku";

poučení na písemném vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu zní

tak, že "proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné".

Stěžovatelka před Ústavním soudem jako účastnice řízení

vypověděla, že stran svého dalšího případného postupu ve své věci

řídila se poučením, poskytnutým jí odvolacím soudem, a teprve

později, po lhůtě uvedené v § 72 odst. 2 zákona, zjistila, že toto

poučení zákonu neodpovídá; je přesvědčena o tom, že rozhodnutí

odvolacího soudu není věcně ve shodě se zákonem, takže nesprávným

poučením jí bylo navíc zabráněno ve snaze dosíci nápravy vadného

rozhodnutí cestou dovolání; má proto zato, že odvolací soud,

především oním nesprávným poučením, ji zkrátil na jejím právu na

soudní ochranu.

Po těchto zjištěních dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní

stížnosti nelze upřít oprávnění; jestliže Městský soud v Praze

jako soud odvolací svým rozhodnutím změnil rozhodnutí soudu I.

stupně, založil tak pro stěžovatelku proti svému rozhodnutí

zákonný důvod pro další opravný prostředek, jímž je dovolání (§

238 odst. 1 o.s.ř.); jestliže jí posléze poučil tak, že proti jeho

rozhodnutí není odvolání přípustné, poskytl jí poučení sice

nikoli zcela v rozporu se zákonem (o.s.ř.), ale přesto poučení

neúplné. Zde Ústavní soud nesdílí názor odvolacího soudu (č. l.

8 v.), že poučovat účastníky o dalších opravných prostředcích než

o odvolání mu zákon neukládá. Odvolací soud totiž přehlíží, že

jeho povinnost podati účastníkům vyčerpávající poučení pro něj

vyplývá z dalších, případně jiných zákonných ustanovení.

Tak především obecné soudy mají ex lege povinnost poskytovat

účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech

a povinnostech (§ 5 o.s.ř.), přičemž občanské soudní řízení je

jednou ze záruk zákonnosti (§ 3 o.s.ř.); má-li být splněn tento

posléze uvedený účel, je třeba poučovací povinnost vztáhnout nejen

na řízení dle části čtvrté hlavy první o.s.ř. (v němž řízení

zpravidla končí), ale též na řízení dle téže části hlavy třetí

o.s.ř., to ovšem potud - jako je tomu v posuzované věci - pokud

zákon bez omezujících podmínek další opravný prostředek (dovolání)

připouští, když jinak nevznikají pochybnosti o tom, že do

kategorie procesních práv (účastníka) náleží zákonem přípustný

opravný prostředek (další).

Připuštění dovolání ve smyslu § 238 odst. 1 o.s.ř., totiž

- na rozdíl kupř. od obnovy řízení - není nikterak vázáno na

splnění další (omezující) podmínky, takže o tom, zda dovolání

účastník podá nebo nikoli, rozhoduje výlučně on sám, aniž by byl

jakkoli vázán stanoviskem soudu či jinými okolnostmi. V takovém

případě spadá tedy úvaha o podání dovolání (obdobně jako je tomu

u odvolání), výlučně do rozhodovací sféry účastníka řízení

samotného, a proto - má-li být splněn účel poučovací povinnosti,

tak jak se obecně chápe - musí být o tom soudem, proti jehož

rozhodnutí opravný prostředek směřuje, poučen. Na tomto závěru

Ústavního soudu nic nemění skutečnost, že tato poučovací povinnost

odvolacího soudu do novely o.s.ř. expressis verbis nebyla pojata

(§ 156 al. 2, § 157 odst. 1 o.s.ř.).

Leč i kdyby nebylo povinností soudu, vyplývající z již

citovaného ustanovení § 5 o.s.ř. (v tom smyslu, jak bylo

vyloženo), vyplývala by tato povinnost pro obecný soud zcela

zřetelně z ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR (čl. 112 odst.

1 úst. zák. č. 1/93 Sb.); pod tam zmíněný "stanovený postup" (při

úsilí o právo před nezávislým a nestranným soudem) je totiž třeba

zahrnout též právo na zákonem připuštěný přezkum soudních

rozhodnutí soudem instančně nadřízeným, a to (v případech

stanovených zákonem) i tam, kde jde již o rozhodnutí pravomocné.

Také tímto předpisem vyšší právní síly (jde o předpis

ústavní) se měl cítit odvolací soud v posuzované věci vázán.

Protože pak obecné soudy jsou povolány především k tomu, aby

zákonem stanoveným postupem poskytovaly ochranu právům (čl. 90

úst. zák. 1/93 Sb.), je zřejmé, že nesprávným, pokud se týče

neúplným, jeho poučením, byla stěžovatelka na svém ústavně

zaručeném právu (§ 72 odst. 1 lit. a) zákona) na soudní ochranu

(čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) zkrácena.

Jestliže tedy Městský soud v Praze ve věci stěžovatelky

postupoval tak, jak před Ústavním soudem bylo zjištěno, jako orgán

veřejné moci porušil její základní právo na soudní ochranu (čl.

36 odst. 1, čl. 112 odst. 1 úst. zák. č. 1/93 Sb.) a současně tak

nedostál své povinnosti vyplývající z ustanovení čl. 95 odst. 1

úst. zák. č. 1/93 Sb.; proto také jeho vývody ve vyjádření

k ústavní stížnosti sluší odkázati na úvahy Ústavního soudu, jak

shora jsou rozvedeny.

Při úvaze nad nápravou vadného postupu Městského soudu

v Praze byl Ústavní soud veden tím, že i když je poučení

o opravných prostředcích, obdobně jako odůvodnění rozhodnutí částí

rozhodnutí samého (§ 157 odst. 1 o.s.ř.), a to částí očividně

samostatnou, nejde o samostatnost takovou, aby je bylo možno od

vlastního rozhodnutí oddělit a je posléze jako nesprávné či

neúplné zrušit, případně nahradit vlastním výrokem; posléze

uvedenému navíc brání též to, že k nápravě vadného rozhodnutí

cestou reformace není Ústavní soud oprávněn (§ 82 odst. 3 lit. a)

zákona); obdobně nelze v posuzované věci hledat nápravu případně

v extenzivním výkladu (analogií) § 204 odst. 2 o.s.ř., již proto,

že analogie v procesním právu je v zásadě nežádoucí.

Z uvedených důvodů nezbylo proto, aniž by se Ústavní soud

jakkoli zabýval meritem věci, než ústavní stížností napadené

rozhodnutí zrušit (§ 82 odst. 1, 3 lit. a) zákona).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54

odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.).

V Brně dne 31. 5. 1994

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru