Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 647/01Usnesení ÚS ze dne 28.02.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkkatastr nemovitostí/vklad
Vlastnictví
katastr nemovitostí/záznam
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.647.01
Datum podání07.11.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

265/1992 Sb., § 2, § 47

40/1964 Sb., § 132 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 647/01 ze dne 28. 2. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele V.K., zastoupeného JUDr. K.D., směřujícím proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2001, čj. 25 Cdo 859/2000-78, takto:

Návrhseodmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel podal dne 6. 11. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. V předmětném návrhu brojil proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2001, čj. 25 Cdo 859/2000-78, kterým bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 1999, čj. 24 Co 350/99-63, kterým bylo zamítnuto odvolání navrhovatele proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 3. 1999, čj. 10 C 101/98-42.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Kladně, sp.zn. 10 C 101/98 a z něj zjistil, že navrhovatel se žalobou u tohoto soudu domáhal zaplacení částky 109.150,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, ke kterému mělo dojít tím, že mu žalovaný - Město S., nevydal ve stanovené lhůtě parcelu č. 360 o výměře 551m2, zapsanou na LV č. 10001 pro obec S., kterou využíval jako parkoviště. Předmětný pozemek měl být vydán na základě rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 12. 1996, sp.zn. 6 C 209/94, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 8. 12. 1997, čj. 6 C 209/94-106, kterým byla stanovena povinnost Města S. pozemek vydat a který nabyl právní moci 12.4.1997. Tímto dnem mělo přejít na navrhovatele vlastnické právo k předmětnému pozemku. Podle navrhovatele není v této souvislosti rozhodné, že k zápisu změny vlastnického práva do katastru nemovitostí došlo s právními účinky od 12. 1. 1998. Jestliže Město S. po právní moci uvedeného rozsudku Okresního soudu pozemek v době od 12.4.1997 do 12.3.1998 dále využívalo, aniž by za to platilo navrhovateli nájem, došlo na jeho straně k bezdůvodnému obohacení a to ve výši 10.000,- Kč za každý měsíc do doby, kdy byl pozemek vydán.

Okresní soud rozsudkem ze dne 2. 3. 1999, čj. 10 C 101/98-42, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání navrhovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 1999, čj. 24 Co 350/99-63, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání. Podle jeho názoru k přechodu vlastnického práva došlo teprve účinností vkladu do katastru nemovitostí dne 12. 1. 1998. Jestliže Město S. vydalo předmětný pozemek dne 2. 3. 1998, učinilo tak bez zbytečného odkladu v přiměřené lhůtě.

Proti tomuto rozsudku podal navrhovatel dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ust. § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Soudům obou stupňů vytýkal, že otázku nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku posoudily odlišně, než jak je řešena v konstantní judikatuře, respekt. tuto otázku odmítly řešit vůbec. Z toho dovozoval zásadní právní význam souzené věci. Podle navrhovatele je rozhodnutí, kterým soud uloží povinné osobě vydat nemovitost, titulem, kterým se obnovuje vlastnictví oprávněné osoby. Je proto nerozhodné, kdy došlo k záznamu o změně vlastnických práv v katastru nemovitostí.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 23. 8. 2001, čj.25 Cdo 859/2000-78, dovolání odmítl. V odůvodnění uvedl, že předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ust. § 239 odst. 2 o.s.ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, jež jsou napadeny dovoláním, má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce skutečně zásadní význam má. Jak vyplývá z obsahu spisu, navrhl žalobce v odvolacím řízení připuštění dovolání jen pro posouzení právní otázky "nabytí vlastnického práva žalobcem", soud se proto zabýval přípustností dovolání jen v tomto rozsahu. V této souvislosti poukázal Nejvyšší soud na to, že z ust. § 5 zákona č. 403/1990 Sb., je zřejmé, že možnost uspokojení restitučního nároku je dána na základě mimosoudní dohody o vydání věci podléhající vkladu do katastru nemovitostí a v případě, že nedojde k dohodě o jejím vydání, na základě soudního rozhodnutí. Vlastnictví k vydávaným nemovitostem přechází teprve vkladem do katastru nemovitostí (§ 133 odst. 2 občanského zákoníka) a to i za stavu, kdy bylo vydáno pravomocné rozhodnutí nahrazující projev vůle povinné osoby. Námitka dovolatele, že vlastnické právo k předmětnému pozemku na něj přešlo dnem právní moci rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 12. 1996, sp.zn. 6 C 209/94, není důvodná. Otázka, kdy se žalobce stal vlastníkem předmětného pozemku sice je otázkou zásadního právního významu, nemohla však být předmětem dovolacího přezkumu, neboť dovolání je v souzeném případě vyloučeno ust. § 239 odst. 3 [§ 238 odst. 2 písm. b)] o.s.ř., když se mohlo jednat jen o nájem za dobu dvou měsíců (od 12.1.1998, kdy došlo k přechodu vlastnictví do 12.3.1998, kdy byl pozemek fakticky vydán) a tedy o částku nepřevyšující 20.000,- Kč.

Uvedené usnesení Nejvyššího soudu napadl navrhovatel včas ústavní stížností. V níž opakoval svůj právní názor, že k přechodu vlastnictví k předmětnému pozemku došlo dnem právní moci rozsudku Okresního soudu v Kladně a nikoliv až vkladem do katastru nemovitostí. Podle navrhovatele tím, že soudy posoudily tuto otázku jinak, zasáhly tím do navrhovatelova základního práva daného mu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.

Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval Nejvyšší soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal. Ze spisového materiálu vyplývá, že Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, se zabýval podaným dovoláním v rozsahu stanoveném příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, že usnesením ze dne 23. srpna 2001 (čj. 25 Cdo 859/2000-78) dovolání odmítl a že své řádně rozhodnutí odůvodnil, takže postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními zákona a tedy způsobem ústavně konformním, a proto svým rozhodnutím nezasáhl do stěžovatelových základních práv, daných mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Navrhovatel se ostatně mýlí, pokud má za to, že vlastnické právo k předmětnému pozemku na něj přešlo dnem právní moci rozsudku obecného soudu; otázku nabytí vlastnického práva řeší ust. § 132 odst. 2 občanského zákoníku a realizace převodu vlastnictví nastává až jeho intabulací do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů (zák. č. 65/1992 Sb.).

Tvrdí-li navrhovatel ve své ústavní stížnosti, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak a že Nejvyšší soud dospěl k jinému právnímu závěru, než je právní závěr jeho, a neuvádí-li skutečnosti, které by nasvědčovaly porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, pak nezbývá, než taková tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s rozhodovacími důvody obecných soudů a odkázat jej na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2001, čj. 25 Cdo 859/2000-78, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatele, daných mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu, než návrh podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2002

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru