Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 640/13 #1Usnesení ÚS ze dne 30.10.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/návrh na určení lhůty k p... více
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.640.13.1
Datum podání17.02.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

6/2002 Sb., § 174a

82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 640/13 ze dne 30. 10. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Emila Štulíře, zastoupeného Mgr. Barborou Chalašovou, advokátkou se sídlem Opletalova 1015/55, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2012 č. j. Aprk 44/2012 - 108, spojené s návrhem na náhradu nákladů právního zastoupení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 2. 2013 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, pro tvrzené porušení jeho základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu byl zamítnut stěžovatelův návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), podaný dne 6. 12. 2012. Stěžovatel žádal nařízení ústního jednání nebo určení lhůty pro rozhodnutí bez jednání ve věci projednávané před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 5 A 240/2011. Za rozhodnou považoval skutečnost, že od 22. 11. 2011, až do doby podání předmětného návrhu, nebylo ve věci učiněno žádného úkonu směřujícímu k projednání a rozhodnutí věci, ačkoliv dle něj pro to neexistoval žádný rozumný důvod.

3. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dne 24. 7. 2011 stěžovatel podal žalobu k Městskému soudu v Praze proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 20. 7. 2011 č. j. MV-56576-2/VS-2011 ve věci uložení peněžité sankce za správní delikt. Dne 16. 8. 2011 soud stěžovatele vyzval k odstranění vad podání. Dne 31. 8. 2011 rozhodl o osvobození stěžovatele od soudních poplatků a současně s tím prodloužil stěžovateli lhůtu k odstranění vad podání. Dne 20. 9. 2011 stěžovatel zaslal soudu doplnění žaloby a stejnopis napadeného rozhodnutí. Dne 16. 11. 2011 žalovaný předložil vyjádření k žalobě a vyrozuměl soud, že stěžovatel podal podnět k přezkoumání rozhodnutí dle § 94 a násl. správního řádu. Dne 14. 12. 2011 soud žalovaného požádal o sdělení, zdali v tomto přezkumném řízení bylo již rozhodnuto, odpověď žalovaného včetně doplnění spisového materiálu soud obdržel dne 6. 1. 2012.

4. Stěžovatel podal dne 6. 1. 2012 návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, který byl postoupen k rozhodnutí Nejvyššímu správnímu soudu. Ten jej napadeným usnesením zamítnul. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že Městský soud v Praze nebyl nečinný. Prováděl všechny potřebné procesní úkony v přiměřené lhůtě tak, aby mohl rozhodnout s přihlédnutím k pořadí, v jakém se věci vyřizují. Též konstatoval, že daná věc nepodléhá režimu přednostního vyřizování. Neztotožnil se s argumentem stěžovatele, dle něhož se nejednalo o složitou věc, neboť Městský soud v Praze již o věci jednou rozhodoval, neboť stěžovatel učinil obsáhlé podání, s nímž se musel soud náležitě obeznámit. Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud konstatoval, že vyhovění návrhu by ve svém důsledku znevýhodňovalo ty účastníky, jejichž žaloby napadly dříve, než žaloba navrhovatele. K poukazu stěžovatele na celkovou dobu řízení přesahující 8 let Nejvyšší správní soud uvedl, že se pravděpodobně nejedná o přiměřenou dobu, nicméně v daném řízení není příslušný toto přezkoumávat a odkázal stěžovatele na využití jiných právních prostředků [§ 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)].

II.

Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníka řízení

5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že rozhodující pro posouzení, zdali došlo v řízení před Městským soudem v Praze k průtahům v řízení je období, kdy nebyly ve věci činěny žádné úkony směřující k jeho projednání a rozhodnutí, ačkoliv by pro to existoval jakýkoliv rozumný důvod. Odmítl argumentaci Nejvyššího správního soudu, že soud je povinen při vyřizování věcí postupovat podle pořadí v jakém došly k soudu. Tento důvod je totiž dle něj nutné považovat za problém organizačního charakteru, který nelze přičítat k jeho tíži. V souvislosti s tím také poukázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu [konkrétně na nález sp. zn. I. ÚS 663/01 ze dne 19. 2. 2002 (N 16/25 SbNU 121)]. Dále stěžovatel namítá nejednotné a svévolné rozhodování Nejvyššího správního soudu ve věcech týkajících se průtahů v řízení. Svůj případ srovnal s 26 obdobnými návrhy (kterým bylo vyhověno), přičemž došel k závěru, že v některých z nich bylo návrhu vyhověno, ačkoliv doba, kdy docházelo k průtahům, byla kratší nežli doba v případě stěžovatele. V kontextu rozdílného přístupu v rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu stěžovatel také považuje za irelevantní argument, podle kterého by vyhovění stěžovatelova návrhu znevýhodnilo účastníky řízení, jejichž žaloby napadly dříve, nežli žaloba navrhovatele.

6. Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu "), Nejvyšší správní soud, aby se k projednávané věci vyjádřil.

7. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále se vyjádřil k argumentaci stěžovatele výčtem rozhodnutí senátu, ve kterých Nejvyšší správní soud rozhodoval ve věcech průtahu. Tuto argumentaci nepovažuje za relevantní, a to z důvodu, že každý z případů je posuzován individuálně na základně různých kritérii. Nelze tak bez dalšího dovozovat nárok na vyhovění žádosti pouze odvoláním se na posuzovanou délku nečinnosti v jednotlivých řízeních.

8. Stěžovatel k vyjádření Nejvyššího správního soudu předložil Ústavnímu soudu repliku, v níž setrval na názoru, že argumentace výčtem rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věcech průtahů je oprávněná. Příkladem uvedl několik rozhodnutí (a jejich krátký rozbor), která považoval za srovnatelná se svým případem, čímž chtěl doložit nepředvídatelnost rozhodování Nejvyššího správního soudu ve věcech průtahů v řízení.

III.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Po obeznámení se s ústavní stížností, napadeným rozhodnutím, vyjádřeními účastníků řízení a vyžádaným spisovým materiálem Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Jak Ústavní soud konstatoval již nesčetněkrát, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) stojící mimo soustavu obecných soudů, nelze považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví a jeho úkolem není přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí.

11. Právě takového hodnocení věcné správnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se však stěžovatel po Ústavním soudu domáhá, když zpochybňuje jeho závěr, že v dané věci nebyly naplněny podmínky pro určení lhůty k provedení úkonu ve smyslu § 174a zákona o soudech a soudcích. Ústavní soud má nicméně za to, že námitky stěžovatele jsou neopodstatněné. Především není pravdou, že by Nejvyšší správní soud odmítl určit lhůtu k provedení úkonu toliko z důvodu, že "soud je povinen při vyřizování věcí postupovat podle pořadí v jakém došli k soudu", jak se snaží ve své stížnosti naznačit stěžovatel. Nejvyšší správní soud dospěl po zhodnocení průběhu řízení u Městského soudu v Praze k závěru, že k datu podání návrhu na určení lhůty nebylo lze tento soud považovat za nečinný. To dovodil zejména s ohledem na skutečnost, že Městský soud v Praze prováděl náležitě všechny úkony potřebné ke shromáždění podkladů pro rozhodnutí (cf. např. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. Aprk 11/2012 - 65 ze dne 4. 6. 2012, č. j. Aprk 23/2012 - 66 ze dne 20. 8. 2012, nebo č. j. Aprk 8/2012 - 57 ze dne 17. 4. 2012, které stěžovatel srovnává s rozhodnutím v jeho věci), dále vzal v úvahu obsáhlost stěžovatelova podání (55 stran textu), s nímž se rozhodující soud musí náležitě obeznámit, a také přihlédl k tomu, že stěžovatelova věc nevyžaduje přednostní vyřízení, takže ji soud vyřizuje v pořadí, v jakém napadla.

12. Po obeznámení se se spisovým materiálem Městského soudu v Praze vedeným pod sp. zn. 5 A 240/2011 dává Ústavní soud ve věci rozhodujícím obecným soudům za pravdu, že se jedná o věc skutkově i právně nikoliv jednoduchou, k čemuž přispívá svými obsáhlými podáními i sám stěžovatel. Na tom nic nemění ani skutečnost, že Městský soud v Praze rozhoduje ve věci již podruhé, neboť předmětem přezkumu je nové rozhodnutí Ministerstva vnitra, stěžovatel (jak sám konstatuje) svoji argumentaci rozšířil a především ve věci jedná jiný senát Městského soudu v Praze, který se s věcí potřebuje náležitě obeznámit. Nadto stěžovatel nesouhlasil s rozhodnutím ve věci samé bez jednání a trval na jeho nařízení (přípis na č. l. 87).

13. Napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se nepříčí ani judikatuře Ústavního soudu. Odkazuje-li stěžovatel konkrétně na nález sp. zn. I. ÚS 663/01, je Ústavní soud nucen konstatovat, že tento odkaz je nepřiléhavý, neboť skutkové okolnosti v něm řešené se značně liší od nyní projednávaného případu. Ústavní soud v tomto nálezu konstatoval průtahy, které byly založené vyčkáváním soudu s vyřízením návrhu jen proto, že neměl k dispozici příslušný spis, tedy z technických a nikoliv meritorních důvodů. Navíc se jednalo o tzv. rejstříkové řízení, tedy specifický typ řízení, kdy soud posuzuje zpravidla toliko formální podmínky návrhu, má omezený prostor pro vlastní uvážení a neposuzuje obtížné skutkové i právní okolnosti konkrétní věci. Proto zde nebyl dán důvod s rozhodnutím čekat. V projednávaném případě se o obdobnou věc zcela evidentně nejedná. Závěry vyplývající z předmětného nálezu, podobně jako i z dalších nálezů Ústavního soudu týkajících se průtahů v řízení, nelze aplikovat na jiné případy zcela mechanicky. V tomto směru lze přisvědčit argumentaci Nejvyššího správního soudu v podaném vyjádření, že každý případ je potřeba posuzovat individuálně.

14. Z toho důvodu se Ústavní soud neztotožnil ani s námitkou stěžovatele, že Nejvyšší správní soud v dané věci rozhodoval svévolně, neboť v obdobných věcech lhůtu k provedení úkonů určil. I z rozhodnutí, které mají svědčit tomuto stěžovatelovu závěru (a na něž příkladmo odkazuje ve své ústavní stížnosti a replice), se podává, že v daných věcech zavážily okolnosti, které v případě stěžovatele přítomny nebyly (ať už je to nesprávný procesní postup soudu, v důsledku něhož soud věc vyřizoval nedůvodně pomalu, či celková doba řízení přesahující od podání žaloby do podání návrhu na určení lhůty 2 a více let, apod.). Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci správně přihlédl k individuálním okolnostem případu, přičemž jeho závěr, že k datu podání návrhu na určení lhůty rozhodování soudu nebylo zatíženo průtahy, z pohledu Ústavního soudu obstojí.

15. Konečně, argumentuje-li stěžovatel tím, že celková doba řízení v jeho věci (včetně řízení před správním orgánem) je již cca 8 let, i zde musí Ústavní soud přisvědčit Nejvyššímu správnímu soudu, že mu v řízení o určení lhůty podle § 174a zákona o soudech a soudcích nepřísluší hodnotit přiměřenost celkové doby řízení, nýbrž pouze to, zda soud v konkrétním řízení je zcela nečinný, jednotlivé úkony činí bezdůvodně s velkými časovými odstupy, provádí úkony nekoordinovaně či úkony nadbytečné, apod. Pokud by se měl totiž Nejvyšší správní soud podrobně zabývat celkovou dobou řízení, vedlo by to paradoxně k ohrožení efektivity a účelu tohoto prostředku nápravy, kterým je urychlení konkrétního soudního řízení. I s ohledem na skutečnost, že dle ustanovení § 174a odst. 6 zákona o soudech a soudcích je soud povinen rozhodnout ve lhůtě 20 pracovních dnů, je zjevné, že návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu nemůže sloužit ke komplexnímu přezkumu celkové doby řízení, tak jak je tomu v rámci řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu.

16. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatele, aby náklady jeho zastoupení zaplatil stát (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2014

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru