Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 64/06Usnesení ÚS ze dne 31.05.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkvazba/limit délky
EcliECLI:CZ:US:2006:3.US.64.06
Datum podání09.01.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 71 odst.4, § 67

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 64/06 ze dne 31. 5. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti V. P., zastoupeného JUDr. Ivem Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 24, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2005, č. j. 14 To 955/2005-38, a usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. Nt 1606/2005, takto:

Ústavní stížnost seodmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").

K tomu mělo dojít tím, že orgány rozhodující o jeho ponechání ve vazbě "zjevně nepřihlédly" k základním ustanovením, která upravují trvání vazby a postup orgánů činných v trestním řízení ve vazebních věcech vůbec; stěžovatel obšírně dovozuje, že podmínky pro ponechání ve vazbě podle § 71 odst. 4 tr. řádu ve skutečnosti splněny nebyly.

V prvé řadě zpochybňuje závěr, že nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání ve lhůtě tří měsíců skončit; oproti tomu tvrdí, že ve věci docházelo k průtahům, jež byly způsobeny jen postupem orgánů činných v trestním řízení. Ohledně podmínky, vyjádřené obavou, že jeho propuštění na svobodu by ohrozilo účel trestního stíhání, stěžovatel oponuje, že s ohledem na jeho osobní poměry, míru účasti na trestné činnosti a dosavadní délku vazby, splněna nebyla rovněž. Podle stěžovatelova mínění měla být vzata v potaz okolnost, že trvání tzv. předstižné vazby již "nepochybně splnilo preventivní účel v tom směru, aby ho odradilo od páchání jakékoliv trestné činnosti v budoucnosti" a mělo být i přihlédnuto ke "zřejmému zlepšení vztahů mezi ním a jeho rodiči", pročež se nabízela možnost náhrady vazby jimi poskytovanou zárukou, jakož i jeho vlastním slibem.

Stěžovatel dále namítá, že "z hlediska proporcionality a rovného zacházení je zcela nedůvodné, aby na spoluobviněného V. F. nebylo působeno vazbou, zatímco na něho ano".

Ve vztahu k napadenému rozhodnutí krajského soudu pokládá stěžovatel za nesprávné, byla-li jím jeho stížnost zamítnuta pro opožděnost, jestliže byla sice podána po zákonem stanovené třídenní lhůtě, avšak v situaci, kdy byl nesprávně poučen o nepřípustnosti dalšího opravného prostředku.

Na uvedeném základě stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem v záhlaví označená rozhodnutí zrušil, neboť podle jeho názoru jimi, a v řízení, které jejich vydání předcházelo, byly porušeny požadavky rychlosti trestního (vazebního) řízení, rovnosti, a subsidiarity a proporcionality vazby.

Ze spisu Nt 1606/2005 (resp. jeho části), který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že stěžovatel (v řízení "obviněný") je stíhán pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. a) a b) tr. zákona a dále pro pokus trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 tr. zákona k § 247 odst. 1 písm. b) a odst. 3 písm. b) tr. zákona.

O vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. c) tr. řádu bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 15. 4. 2005, č. j. Nt 517/2005. O jeho následném ponechání ve vazbě rozhodl státní zástupce Okresního státního zastupitelství pro Prahu - východ usneseními dne 13. 7. 2005 a 18. 10. 2005. Stížnost proti usnesení státního zástupce byla shora citovaným usnesením okresního soudu zamítnuta, současně nebyl přijat písemný slib obviněného ani nabídka převzetí záruky učiněná jeho rodiči. O stížnosti proti tomuto usnesení rozhodl v záhlaví citovaným rozhodnutím krajský soud tak, že ji jako opožděnou zamítl.

Dne 6. 3. 2006 bylo Ústavnímu soudu doručeno sdělení stěžovatele, že trvá na projednání ústavní stížnosti přesto, že byl usnesením Okresního státního zastupitelství pro Prahu - východ ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Zt 219/2005, z vazby propuštěn. Stěžovatel má za to, že jeho ústavní stížnost je oprávněná a kladné rozhodnutí o ní by pro něj představovalo satisfakci.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona o Ústavním soudu, podal k předmětné ústavní stížnosti vyjádření Krajský soud v Praze, v němž předsedkyně senátu tohoto soudu navrhla, aby byla odmítnuta. Uvedla, že pokud obhájce stěžovatele podal stížnost proti usnesení okresního soudu opožděně, mohl za tvrzených okolností požádat o navrácení lhůty podle § 61 odst. 1 tr. řádu.

Vyjádření poskytl také předseda senátu Okresního soudu Praha - východ, podle něhož ke dni rozhodování o stěžovatelově stížnosti proti usnesení státního zástupce důvody pro ponechání stěžovatele ve vazbě trvaly, a nebyly naplněny předpoklady propuštění na svobodu ani za současného přijetí písemného slibu či záruky důvěryhodné osoby. Předseda senátu uvedl konkrétní okolnosti, které vzal v úvahu při posouzení, zda v případě stěžovatele je zachována zásada proporcionality, a zmínil také postup, jímž prověřil namítané průtahy v řízení.

Stěžovatel dostal příležitost k replice, již využil; na dřívějším hodnocení věci a závěrech setrval.

Ve vazební věci stěžovatele Ústavní soud rozhodoval již dříve (usnesením sp. zn. II. ÚS 527/05), a to tak, že stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl (§ 43 odst. 2 písm. a/ Zákona o Ústavním soudu). Předchozí stížnost byla namířena proti usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 28. 7. 2005, č.j. 14 To 607/2005-40, kterým byla rovněž zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení státního zástupce, jímž bylo rozhodnuto o tom, že se obviněný ponechává ve vazbě a že se nepřijímá jeho písemný slib ani záruka nabízená jeho matkou. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti napadl usnesení ze dne 25. 8. 2005, č.j. 14 To 681/2005-22, jímž Krajský soud v Praze stížnost proti tomuto usnesení zamítl.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. § 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody, jmenovitě rozhodování podle § 71 odst. 3, 4 tr. řádu o ponechání ve vazbě trvající z důvodu podle § 67 písm. c/ tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Argumentu uvedené výkladové (a aplikační) "svévole" se stěžovatel přibližuje námitkou, že podmínky jeho ponechání ve vazbě dle § 71 odst. 4 tr. řádu nebyly splněny.

Tento názor však Ústavní soud nesdílí.

Podle § 67 písm. c/ tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.

Podle § 71 odst. 3 a 4 tr. řádu platí, že jestliže doba trvání vazby v přípravném řízení dosáhne tří měsíců, je státní zástupce povinen do pěti pracovních dnů po uplynutí této doby rozhodnout, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští na svobodu. Rozhodne-li státní zástupce, že obviněný se ponechává ve vazbě, je povinen nejpozději do tří měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí znovu rozhodnout o tom, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se obviněný propouští z vazby na svobodu. Ponechat obviněného ve vazbě lze, jen pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání.

Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaných čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanovena v citovaných ustanoveních trestního řádu.

Ustanovení § 67 písm. c/, stejně jako § 71 odst. 4, věty druhé, tr. řádu, poskytuje široký prostor pro soudní uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojmy "důvodné obavy", "obtížnost věci", "z jiných závažných důvodů" apod.) nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. O relevantní nesprávnost při vymezení relativně neurčitých pojmů zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené závěry - vůbec - obstát, zatímco není samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně.

Stěžovatel se dožaduje především toho, aby bylo prověřeno, zda rozhodující orgány uplatnily vskutku přiléhavě okolnosti svědčící v jeho neprospěch, jež byly v kontextu zmíněných § 67 písm. c/, § 71 odst. 4 tr. řádu pokládány za relevantní, v kontrapozici k okolnostem, které uvádí naopak ku podpoře svého názoru, a jež spočívají především v jeho osobních poměrech, dosavadní délce vazby, způsobu vedení přípravného řízení a tvrzenému minimálnímu podílu na trestné činnosti.

Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 67 písm. c/ ve spojení s § 71 odst. 4 tr. řádu stejně jako posouzení, zda je řízení postiženo zbytečnými průtahy. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu výše zmíněného uvážení (diskrece), jež se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočují tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. kupříkladu usnesení ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. III. ÚS 31/06).

Takový výsledek rozhodujícím orgánům přičítat nelze; i kdyby zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti trvání "předstižné" vazby (také s ohledem na "obtížnost věci" nebo jiné "závažné důvody"), byly hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů postupu stanoveného trestním řádem zde nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze nutného uvážení zde byly překročeny.

Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující orgány přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvily v dostupných zjištěních; dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech ignorovaly skutečnosti způsobilé vyvrátit obavu, že stěžovatel bude opakovat trestnou činnost či dokoná trestný čin, k dispozici není.

K námitce stěžovatele proti zamítavému usnesení krajského soudu je nutné uvést, že vskutku poučení o nepřípustnosti opravného prostředku bylo nesprávné co do výroků, jimiž okresní soud podle § 73 odst. 1 písm. b/ tr. řádu nepřijal písemný slib obviněného a podle § 73 odst. 1. písm. a/ nabídku převzetí záruky podanou jeho matkou a otcem. Z pohledu trestněprávní praxe i doktríny však dobrodiní § 148 odst. 2 tr. řádu lze připínat jen k situaci, kdy bylo podáno poučení nesprávné (o délce lhůty), nikoli kdy nebylo podáno vůbec nebo že stížnost není přípustná; nápravu lze zjednat jen postupy podle § 61 odst. 1 tr. řádu (navrácením lhůty), jež však stěžovatelem využity nebyly.

Co do stěžovatelových námitek ohledně porušení principu rovnosti spočívající v rozdílném přístupu ke spoluobviněným, lze dodat, že je především věcí orgánů činných v trestním řízení, aby posoudily důvodnost vazby v každém individuálním případě s přihlédnutím k jejich podílu na trestné činnosti a ostatním relevantním okolnostem; ze samotného faktu, že spoluobviněný byl z vazby propuštěn, porušení ústavního principu rovnosti neplyne.

Je tedy namístě shrnout, že stěžovatelovy námitky proti rozhodnutím obecných soudů nejsou způsobilé posunout věc jeho stížnosti do ústavněprávní roviny.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2006

Jan Musilv. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru