Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 639/06Nález ÚS ze dne 25.01.2007K doručování stejnopisu odvolání protistraně ve věcech nákladů řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Beroun
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedl... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - řádný
Výživné
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 15/44 SbNU 193
EcliECLI:CZ:US:2007:3.US.639.06
Datum vyhlášení13.02.2007
Datum podání09.08.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 210, § 214 odst.2 písm.e


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 639/06 ze dne 25. 1. 2007

N 15/44 SbNU 193

K doručování stejnopisu odvolání protistraně ve věcech nákladů řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila - ze dne 25. ledna 2007 sp. zn. III. ÚS 639/06 ve věci ústavní stížnosti Vratislava B. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2006 č. j. 19 Co 76/2006-33, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že stěžovateli byla uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici Vladěně B. náklady řízení, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2006 č. j. 19 Co 76/2006-33 se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 8. 2006, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2006 č. j. 19 Co 76/2006-33, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud v souladu s ustanovením § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 212/2005.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 2. 11. 2005 č. j. 7 C 212/2005-24 uložil žalovanému Vratislavu B. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") povinnost přispívat na výživu žalobkyně Vladěny B. počínaje dnem 1. 7. 2005 částkou 4 000 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám žalobkyně. Současně soud rozhodl, že dluh na výživném za období od července do října 2005 nevznikl (výrok pod bodem I). Dále bylo zastaveno řízení o stanovení výživného za dobu od 30. 5. 2005 do 30. 6. 2005 (výrok pod bodem II). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá na tuto náhradu nákladů řízení právo (výrok pod bodem III).

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2006 č. j. 19 Co 76/2006-33 byl k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III o nákladech řízení změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 27 132 Kč (výrok pod bodem I). Ve výroku pod bodem II usnesení odvolací soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 535,50 Kč.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že o tom, že ve věci bylo podáno odvolání a že bylo vedeno odvolací řízení, se dověděl až z napadeného usnesení Krajského soudu v Praze. Stěžovateli tak nebylo umožněno se s odvoláním seznámit, jakkoli se k němu a k odvolacímu řízení vyjádřit, navrhovat důkazy a vznášet námitky a vykonávat všechna procesní práva, která účastníku soudního řízení náležejí, neboť bylo rozhodnuto zcela bez jeho vědomí. Stěžovatel uvádí, že nesprávnost napadeného rozhodnutí spočívá zejména v tom, že mu byla uložena náhrada nákladů řízení v obou stupních, ačkoliv byl v řízení minimálně v části týkající se údajných dluhů a nedoplatků na výživném úspěšný. Tuto skutečnost by mohl při projednávání u odvolacího soudu prokázat, avšak postupem soudu mu to bylo znemožněno.

Uvedeným postupem soudu, zejména porušením ustanovení § 210 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), byla podle názoru stěžovatele porušena jeho práva zaručená v občanském soudním řádu a bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Přestože předmětem odvolacího řízení byl pouze výrok o nákladech řízení, stěžovatel se domnívá, že vzhledem k výši nákladů řízení (27 667 Kč) jsou důsledky tohoto rozhodnutí stejně závažné jako při rozhodování o předmětu řízení, a tak porušení ústavně zaručených práv je zde citelné.

Dále stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že při nahlížení do soudního spisu nenalezl plnou moc, kterou by žalobkyně zmocnila JUDr. J. P. k podání odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Berouně. Stěžovatel má za to, že odvolání nebylo podáno účastníkem řízení, neboť advokát nebyl zmocněn k podání odvolání za účastníka řízení, a odvolací soud tedy neměl pro své rozhodování žádný podklad a z tohoto důvodu je podle stěžovatele napadené rozhodnutí nicotné.

III.

Ústavní soud vyzval Okresní soud v Berouně, Krajský soud v Praze a vedlejší účastnici Vladěnu B., aby se k podané ústavní stížnosti vyjádřily. Žádný z nich se ve stanovené lhůtě k podané ústavní stížnosti nevyjádřil.

Stěžovatel souhlasil ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s upuštěním od ústního jednání. Protože Okresní soud v Berouně, Krajský soud v Praze a vedlejší účastnice Vladěna B. se ve stanovené lhůtě nevyjádřily, předpokládal Ústavní soud v souladu s poskytnutým poučením, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. S ohledem na uvedené rozhodoval Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání.

IV.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 259/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 65).

Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, jejichž součástí je princip rovnosti účastníků řízení. Princip rovnosti stran, resp. princip rovnosti příležitostí či princip "rovnosti zbraní" podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je zakotven v ustanovení § 18 občanského soudního řádu a v podmínkách tohoto zákona se promítá v řadě jeho ustanovení, která jsou aplikovatelná i v projednávaném případě (sp. zn. IV. ÚS 88/05, sp. zn. IV. ÚS 310/05, sp. zn. IV. ÚS 748/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 87, svazek 38, nález č. 180, a svazek 42, nález č. 135).

V ustanovení § 1 o. s. ř. se uvádí, že občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízní tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků soudního řízení.

Dle ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. "nejde-li o případy uvedené v § 208 nebo v § 209, doručí předseda senátu odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům".

Dle ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. "jednání není třeba nařizovat, jestliže ... odvolání se týká toliko nákladů řízení, lhůty k plnění nebo předběžné vykonatelnosti".

Ústavní soud se již dříve ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 310/05 zabýval návrhem na zrušení ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. ve slovech "ve věci samé" a ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. ve slovech "odvolání se týká toliko nákladů řízení". Uvedený návrh však Ústavní soud neshledal důvodným. Aniž Ústavní soud v souladu se svou judikaturou přistoupil k zrušení citovaných ustanovení, usměrnil interpretaci těchto ustanovení ústavně konformním způsobem; dotčená ustanovení občanského soudního řádu mohou být v každém jednotlivém občanskoprávním procesu interpretována způsobem, který nezkrátí ústavní procesní práva účastníků sporu.

Ústavní soud již dříve v oblasti kontroly norem zaujal výkladové stanovisko (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 48/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 21, vyhlášen pod č. 121/1996 Sb.), podle kterého "v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod pro zrušení tohoto ustanovení. Úkolem soudů je interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem.".

Ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. představuje kogentní příkaz pro soud prvního stupně, aby v případech, kdy odvolání směřuje proti rozhodnutí ve věci samé, je doručil ostatním účastníkům. Ze zákona tedy sice nevyplývá povinnost soudu doručovat opisy odvolání směřující proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení, to však neznamená, že tak soud prvního stupně nemůže učinit na základě úvahy (ústavně souladné) o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci. Takovou specifickou okolností, která zakládá povinnost soudu doručit opis odvolání protistraně, je např. dosavadní vývoj sporu v první instanci, který zřetelně naznačuje, že protistrana zaujímá k argumentům uváděným v odvolání zřetelně nesouhlasný postoj a odlišně je právně a skutkově hodnotí. Také situace, kdy prvoinstanční rozhodnutí nevyhovělo nebo vyhovělo pouze zčásti nárokům žalobce uplatněným v petitu žaloby a v podaném odvolání se žalobce domáhá změny výroku o nákladech řízení ve svůj prospěch, vyžaduje, aby žalovaný byl s argumenty odvolatele seznámen a mohl se k nim vyjádřit, pokud lze očekávat, že jeho vyjádření může přispět k náležitému posouzení věci. Doručením stejnopisu odvolání protistraně se jí má v takových případech umožnit, aby byla seznámena se skutkovými a právními argumenty uvedenými v odvolání a aby mohla, bude-li to pokládat za potřebné k obraně svých zájmů, předložit soudu své skutkové a právní protiargumenty.

Obdobně odvolací soud nemůže formalistickým způsobem přistupovat ani k interpretaci ustanovení § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. a paušálně nenařizovat jednání v případech uvedených v předmětném ustanovení. Z tohoto ustanovení v žádném případě nevyplývá zákaz nařídit jednání, jde-li o projednání odvolání proti rozhodnutím tam vyjmenovaným (stejně i nález sp. zn. IV. ÚS 748/05). Nařízení jednání dle ustanovení § 214 odst. 1 o. s. ř. je namístě zvažovat zejména tehdy, pokud odvolací soud z předchozího průběhu řízení nebo z obsahu podaného odvolání zjistí, jako je tomu právě v předmětné věci, že základ pro rozhodování odvolacího soudu o nákladech řízení se může odvíjet od sporné skutkové okolnosti, k jejímuž objasnění by mohlo přispět vyjádření účastníka nebo dokazování provedené při jednání.

I v případech řízení o odvolání do nákladového výroku musí být dodržován princip "rovnosti zbraní", procesní pozice účastníků musí být vyvážené.

K ústavně konformnímu výkladu těchto ustanovení se Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tato ustanovení je nutné interpretovat jak v souladu s účelem soudního řízení, kterým je spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků soudního řízení (ustanovení § 1 o. s. ř.), tak i v souladu s požadavky kladenými na soudní řízení ústavními procesními kautelami (srov. nález sp. zn. III. ÚS 202/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 134). Ve svém nálezu ze dne 13. 11. 2003 sp. zn. III. ÚS 202/03 Ústavní soud konstatoval, že jedním ze základních principů, jimiž je soudní řízení ovládáno, je princip rovnosti účastníků, který vyjadřuje skutečnost, že účastníci řízení (strany) musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. V citovaném nálezu Ústavní soud s odkazem na princip rovnosti účastníků občanského soudního řízení dovodil, že pokud za daného skutkového stavu obecný soud nedoručil stěžovateli (v postavení žalovaného) odvolání žalobkyně, neumožnil mu se k němu vyjádřit a rozhodl o nákladech řízení toliko na základě podaného odvolání, zkrátil stěžovatele na jeho procesních právech. Tyto závěry plně dopadají i na projednávanou věc a Ústavní soud neshledal žádný důvod se od nich jakkoliv odchýlit (stejně i nález sp. zn. IV. ÚS 88/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 87).

Rovněž řízení o nákladech řízení je svou povahou kontradiktorní. Z principu rovnosti účastníků v kontradiktorním soudním řízení, resp. z principu rovnosti zbraní vyplývá, že za situace, kdy dosavadní vývoj sporu, povaha napadeného rozhodnutí a argumenty uváděné v odvolání naznačují, že eventuální vyjádření účastníků k podanému odvolání mohou ovlivnit druhoinstanční rozhodnutí, je soud povinen doručit odvolání podané do výroku o nákladech řízení ostatním účastníkům, aby měli stejnou možnost k uplatnění svých práv. Soud je povinen takto postupovat přesto, že z procesního předpisu, konkrétně z ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř., tato povinnost přímo nevyplývá.

Ústavní soud připomíná, že i Evropský soud pro lidská práva, který v souvislosti s rovností účastníků řízení používá pojem "rovnost zbraní", jako jeden z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu, podle své konstantní judikatury vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana (viz např. Dombo Beheer B. V. proti Nizozemí, 1993, Ankerl proti Švýcarsku, 1996, Komanický proti Slovensku, 2002). V případě Beer proti Rakousku (2004, stížnost č. 30428/96) či Baumann proti Rakousku (2001, stížnost č. 76809/01, obě rozhodnutí dostupná v elektronické verzi na http://hudoc.echr.coe.int) Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy je aplikovatelný i na rozhodování o nákladech řízení (za předpokladu, že předmětem tohoto řízení byly občanská práva a závazky) a že k porušení tohoto článku došlo tím, že odvolací soud nezaslal odvolání do výroku o nákladech řízení protistraně a nedal jí tak možnost, aby se k němu vyjádřila a uplatnila svá tvrzení a důkazy.

V projednávané věci bylo tedy namístě, aby Krajskýsoud v Praze před vydáním nového rozhodnutí nejprve doručil odvolání žalobkyně stěžovateli a následně mu poskytl přiměřenou lhůtu k vyjádření se k němu.

Tím, že obecnýsoud stěžovateli (ani jeho řádně zvolenému právnímu zástupci) nedoručil odvolání žalobkyně, odňal mu možnost seznámit se s obsahem podaného odvolání a neumožnil mu tak se k němu vyjádřit, případně realizovat jeho další procesní práva. Pokud toto pochybení nenapravil ani soud druhého stupně, který o odvolání směřujícím do výroku o nákladech řízení rozhodl v neveřejném zasedání toliko na základě podaného odvolání, a navíc jinak, než soud prvního stupně, zkrátil tento soud stěžovatele na jeho procesních právech a porušil tak ústavně chráněné právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nepostupoval při ochraně práva stanoveným postupem, a rovněž porušil i ústavně chráněný princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.

Na základě těchto skutečností Ústavnísoud - aniž se zabýval dalšími námitkami stěžovatele - ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavnísoud nevyhověl návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, neboť pro tento postup neshledal důvod, když hrozící újmu v rozsahu nepoměrně větším, než jaká hrozí odložením vykonatelnosti vedlejšímu účastníkovi, stěžovatel neprokázal.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru