Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 637/02Usnesení ÚS ze dne 05.12.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
lhůta
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.637.02
Datum podání30.09.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

30/2000 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 240 odst.1, § 243b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 637/02 ze dne 5. 12. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 637/02

Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. Š., a J. Š., , obou zastoupených JUDr. V. J., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne

11. června 2002, sp. zn. 28 Cdo 965/2002, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne

14. srpna 2001, sp. zn. 20 Co 249/2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. září 2002, a jinak co do formálních náležitostí, s výjimkou formální vady v předložených plných mocích (substituční doložky), ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojili stěžovatelé ve své občanskoprávní věci proti rozhodnutím obecných soudů (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. června 2002 - 28 Cdo 965/2002-158 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. srpna 2001 - 20 Co 249/2000) a tvrdili, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), na spravedlivé projednání věci (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod) a práv obsažených v čl. 4 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Podle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé poukazovali na to, že postup Nejvyššího soudu ČR (odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti podle bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb.) je nesprávný a dále zpochybňovali závěr odvolacího soudu, týkající se znaleckého posudku. Stěžovatelé navrhli zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu ČR, jak jsou vpředu označena.

Ústavní stížnost je zčásti opožděná, zčásti zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelé (v právním postavení žalobců v řízení před obecnými soudy) se žalobou, která byla zamítnuta rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. listopadu 1999

(7 C 321/95-119), domáhali uložení povinnosti žalovaným (M. a P. M.) uzavřít s nimi dohodu o vydání domu č. p. 312 a pozemků parc. č. 764 a 765 v Ž. Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím toto rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil.

Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. června 2002 (28 Cdo 965/2002-158) bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. srpna 2001 (20 Co 249/2000) podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť dovolací soud dospěl k závěru, že bylo v dané věci podáno opožděně, neboť dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným před účinností uvedeného zákona anebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (bod 17, hlava první, dvanáctá část zák. č. 30/2000 Sb.).

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu nelze v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, považovat dovolání za procesní prostředek, který zákon k ochraně ústavně zaručených práv (svobod) poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 40/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 6, Praha 1994). Analogicky lze uvedené vztáhnout i na situace, kdy stěžovatel svým procesním postupem (opožděně podaným dovoláním) zapříčinil to, že se dovolací soud z tohoto důvodu nemohl dovoláním zabývat. Podle odůvodnění vpředu označeného usnesení dovolacího soudu bylo rozhodnutí odvolacího soudu (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. srpna 2001 - 20 Co 249/2000) doručeno právnímu zástupci stěžovatelů dne 6. listopadu 2001. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu dne 30. září 2002. Stěžovatelé tedy podali svou ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně, jak je vpředu označen, zjevně po uplynutí 60denní lhůty (§ 72 odst. 2 zákona), proto bylo nutno ústavní stížnost posoudit v této části jako opožděnou [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona], a jako takovou ji odmítnout.

Ústavní stížností se proto bylo nutno zabývat z hlediska porušení tvrzených práv, to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti), tedy zda tím, že Nejvyššísoud ČR posoudil dovolání jako nepřípustné nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelů. V uvedeném rozsahu bylo přezkoumáno napadené rozhodnutí dovolacího soudu a bylo zjištěno, že Nejvyšší soudu ČR posoudil dovolání v souladu se zásadami občanského soudního řádu a zněním čl. 17 hlavy první dvanácté části zák. č. 30/2000 Sb. a v souladu se zákonem jej jako opožděné odmítl [§ 243b odst. 4 ve spojení s § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění před novelizací provedenou zák. č. 30/2000 Sb.]. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně souladným způsobem vyložil, proč bylo dovolání stěžovatele posouzeno jako nepřípustné

(§ 157 odst. 2, § 167 odst. 2 o. s. ř.), pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto dovolacímusoudu cokoli vytknout. K porušení tvrzených ústavně zaručených práv proto ve věci nedošlo; návrh na zrušení ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, jak je vpředu označeno, byl proto shledán jako zjevně neopodstatněný, a jako takový odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž by se předtím jevilo účelné vésti stěžovatele k odstranění formální vady ve vykázaných plných mocích jejich zástupce (§ 31 odst. 1 zákona).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 5. prosince 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru