Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 634/09 #1Usnesení ÚS ze dne 31.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS České Budějovice
SOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkDokazování
žaloba/na určení
pozemek
Držba
Vlastnictví
vlastnické právo/ochrana
Katastr nemovitostí
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.634.09.1
Datum podání19.03.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

344/1992 Sb., § 8

40/1964 Sb., § 129 odst.1

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2, § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 634/09 ze dne 31. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. H., zastoupené JUDr. Milošem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 3. 2008 sp. zn. 27 C 45/2006 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. 8 Co 2256/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a ustanovení čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.

V záhlaví označeným rozsudkem zamítl Okresní soud v Českých Budějovicích stěžovatelčinu žalobu, jíž se proti žalovaným K. a L. Š. domáhala určení, že specifikované pozemky, vyznačené v geometrickém plánu Ing. K. č. 264-19/2007 ze dne 2. 6. 2007, byly ke dni 12. 6. 1974 v podílovém spoluvlastnictví jejích právních předchůdců, manželů J. a M. J. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích toto rozhodnutí rovněž napadeným rozsudkem potvrdil, a následné dovolání, podané souběžně s posuzovanou ústavní stížností, bylo Nejvyšším soudem usnesením ze dne 27. 4. 2011 odmítnuto jako nepřípustné.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že předmětem sporu byla část pozemků, jež měla být spolu s dalšími pozemky součástí přídělu ve prospěch právních předchůdců stěžovatelky na základě listiny Národního pozemkového fondu ze dne 7. 5. 1948, a které byly jimi užívány do roku 1958, kdy je vyklidili. Manželé J. učinili dne 3. 4. 1965 prohlášení o vzdání se přídělu, jež bylo rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (ze dne 31. 1. 1991, sp. zn. 13 C 9/91) deklarováno jako neplatné, bylo určeno jejich vlastnické právo, a dodatečně projednáno dědictví (po zůstaviteli J. J., zemřelému dne 12. 6. 1974), jehož předmětem však sporná část pozemků (parc. č. 1418/2 a 4765) nebyla (v té době byla vedena v evidenci nemovitostí jako část pozemku ve vlastnictví žalovaných). Rozhodnutím Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Českých Budějovicích ze dne 4. 6. 2004 bylo z podnětu manželů Š. rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 8 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, o opravě chyby v katastrálním operátu, po níž byla sporná část pozemků evidována jako jejich vlastnictví; jelikož následná správní žaloba stěžovatelky (a dalších dvou žalobců) nebyla úspěšná (stejně jako jejich kasační stížnost), stěžovatelka (s dalšími žalobci) zahájila řízení o určení, v němž rozhodly obecné soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími.

Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy ústavně nekonformně využily skutková zjištění učiněná v rámci správního řízení, aniž by samy předmětné důkazy prováděly a hodnotily, čímž jí odepřely právo na soudní ochranu a spravedlivý proces; v této souvislosti připomíná, že ve správním řízení, z něhož obecné soudy v posuzované věci vycházely, nebyla zjišťována existence vlastnického práva, ale pouze hodnocen postup katastrálního úřadu, který v rámci opravy chyby změnil zápis v katastru nemovitostí. Porušení práva na spravedlivý proces se měly obecné soudy dle stěžovatelky dále dopustit tím, že jí neposkytly ústavně konformní poučení o aktivní legitimaci, resp. o žalobním nároku, jehož se měla domáhat, pročež se musela domáhat určení vlastnictví svých rodičů ke dni úmrtí jejího otce; tím měl nalézací soud omezit její argumentační možnosti, například potud, že byla vyloučena eventualita uplatnění toho vlastnického titulu, jímž je vydržení. V důsledcích těchto procesních vad, uzavřela stěžovatelka, bylo porušeno i její právo vlastnit majetek.

Stěžovatelka rovněž polemizuje se závěrem obecných soudů o tzv. "klidné držbě"; poukazuje na skutečnost, že se tento závěr odvíjí od "nezájmu" socialistické organizace (Státního plemenářského podniku), jakožto protiprávního uživatele předmětných pozemků (původního přídělu manželů J.), o spornou část pozemků v rámci mapování v roce 1989, jehož účastníky byli žalovaní, jimž zjištění o "klidné držbě" evidentně konvenovalo. Obecné soudy se nezabývaly ani otázkou hranice mezi pozemky parc. č. 1418/1 a pozemky parc. č. 1425/1 a parc. č. 25/l, čímž zůstalo jejich rozhodnutí v části týkající se pozemku parc. č. 1418/2 zcela neodůvodněné, a nijak nezhodnotily ani tvrzení (a odpovídající důkazy), že sporná část pozemků byla katastrálním úřadem oddělena od pozemku v jejím spoluvlastnictví a nejprve byla správně zapsána na její list vlastnictví, a až poté bez jakéhokoliv odůvodnění zapsána na list vlastnictví žalovaných. Stěžovatelka poukazuje konečně i na to, že nalézací soud na jedné straně odmítl provést jí navržené důkazy (výslech svědkyně O. a vypracování znaleckého posudku), na straně druhé zamítl její žalobu s tím, že neunesla důkazní břemeno.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. O toto ustanovení opřená argumentace ústavní stížnosti je zde klíčová, neboť dotčení dalších dovolávaných práv (vlastnických) mohlo z povahy věci nastat jen tehdy, pakliže napadené soudní řízení (procesními postupy a dosaženým výsledkem) se zpronevěřilo zásadám tzv. spravedlivého procesu, předjímaného citovaným článkem Listiny.

Je však prima facie zřejmé, že toto právo jí upřeno nebylo, neboť se jí dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, nebyla nijak omezena ve svých procesních právech, možnosti reagovat na procesní úkony protistrany, jakož i vyjadřovat se k provedeným důkazům, resp. navrhovat důkazy vlastní, a nedostatek rovného postavení vůči žalovaným stěžovatelka netvrdí rovněž. Proti nepříznivému rozhodnutí soudu jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila, a odvolací soud se jím věcně zabýval (posléze podala i dovolání).

To je v zásadě vše, co z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne tedy odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.

Není-li kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, pak se jeho kontext nemůže projevit jinak než poměřením, zda interpretace rozhodných ustanovení podústavního práva obecnými soudy založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatelky (o což zde nejde - viz výše) anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Oproti očekáváním stěžovatelky však skutkové a právní závěry, jež byly obecnými soudy v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze.

Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva. Na podrobné, obšírné a výstižné odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů lze přitom odkázat.

Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.

Již jen nad tento rozhodný rámec lze v jednotlivostech zaznamenat následující.

Stěžovatelce není možno přisvědčit, že by obecné soudy v projednávané věci vycházely pouze ze skutkových zjištění učiněných ve správním řízení; významné je, že byť jim z povahy věci bylo k dispozici obdobné penzum důkazů, důkazy týkající se vlastnictví sporné části pozemků byly převážně provedeny v řízení předmětném. Namítá-li dále stěžovatelka, že byla nalézacím soudem neadekvátně poučována o svých procesních právech, je třeba konstatovat, že tato pochybení nikterak nekonkretizuje, resp. neuvádí, jak tím (žalobou o určení vlastnictví k datu úmrtí jejího otce) bylo zasaženo do sféry jejích základních práv, a zejména jakou jinou žalobu, jejíž volbu mohl soud ovlivnit, měla za daných okolností k dispozici. Ostatně směřují-li tyto její námitky do oblasti případného vydržení sporné části pozemků, postačí připomenout, že i touto otázkou se nalézací soud (implicite) zabýval (srov. str. 8 odůvodnění napadeného rozsudku).

Namítá-li dále stěžovatelka, že se obecné soudy nedostatečně (či zcela vůbec) nezabývaly zkoumáním hranic předmětných pozemků, sluší se uvést, že v odůvodnění napadených rozhodnutí toto tvrzení nemá oporu, přičemž stěžovatelka v ústavní stížnosti neodkazuje na žádný konkrétní (relevantní) důkaz (k němuž by se soud nevyjádřil), jenž měl být v tomto ohledu opomenut, resp. nedokládá, jak by takový důkaz mohl ovlivnit výsledek daného řízení. Nadto není důvod oponovat úvaze nalézacího soudu, že sporná část pozemků nepředstavuje část žádného rodového "gruntu", jenž by byl "ve vlastnictví rodiny žalobkyně po velmi dlouhou dobu, ale jedná se o zábor po Němcích, když rodiče žalobkyně, ani žalobkyně samotná, k přidělené půdě neměli žádné historické kořeny a ani povědomí, jak se celá záležitosti s hranicí pozemku historicky vyvíjela." Přisvědčit nelze konečně stěžovatelce ani ohledně údajného nedostatečného odůvodnění závěru o tzv. klidné držbě, neboť i s touto otázkou se nalézací soud v dostatečné míře vypořádal (srov. str. 8 rozsudku, kde je zaznamenáno, že žalovaní se ke sporné části pozemků vždy chovali jako ke své, a to i v době, kdy manželé Johnovi nemovitosti užívali, v důsledku čehož neobstojí stěžovatelčino tvrzení o relevanci "pasivity Státního plemenářského podniku"). Ústavně konformně je konečně odůvodněno (viz str. 7 rozsudku nalézacího soudu) i neprovedení stěžovatelkou navržených důkazů pro jejich zjevnou nadbytečnost (pouze pro úplnost se poznamenává, že nadbytečnost některých navrhovaných důkazů a závěr o neunesení důkazního břemene nejsou bez dalšího v rozporu).

Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.

Z výše uvedených důvodů senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Za těchto okolností již Ústavní soud nevyvozoval žádné důsledky z okolnosti, že po podání ústavní stížnosti Nejvyšší soud (usnesením ze dne 27. 4. 2011 sp. zn. 22 Cdo 1860/2009) odmítl jako nepřípustné stěžovatelčino dovolání, a že stěžovatelka toto rozhodnutí poté nezahrnula do svého petitorního žádání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru