Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 634/02Usnesení ÚS ze dne 05.12.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.634.02
Datum podání27.09.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

99/1963 Sb., § 237 odst.2 písm.a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 634/02 ze dne 5. 12. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 634/02

Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. N., zastoupeného JUDr. Z. L., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. července 2002, sp. zn. 25 Cdo 1271/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel, ve své věci o zaplacení

30.949,- Kč s přísl. proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti, rozhodnutí obecného soudu (25 Cdo 1271/2002- 96) a tvrdil, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a soudní ochranu s odkazem na čl. 36 Listiny základních práv a svobod a Ústavu ČR.

Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. července 2002 bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti zamítavému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne

27. března 2002 (5 Co 611/2002-82), jímž částečně změnil rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 7. ledna 2002 (6 C 16/2001-59). Stěžovatel odůvodnil porušení svých ústavně zaručených práv (svobod) tím, že dovolací soud nesprávně odmítl dovolání jako nepřípustné s poukazem na ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč. Dle tvrzení stěžovatele, z hlediska přípustnosti dovolání není rozhodující, na kolik byla rozhodnutí odvolacího soudu souhlasná či nesouhlasná, ale že napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč.

Na základě těchto tvrzení stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jak vpředu je označeno.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z rozhodovacích důvodů dovolacího soudu, pojatých do odůvodnění jeho rozhodnutí, vyplývá, že Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné; aniž by se mohl věcí dále zabývat dle § 243b odst. 5 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání odmítl.

Dle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb. ve znění účinném od 1.1.2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I. z. č. 30/2000 Sb. občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím

20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se nepřihlíží.

Pokud odvolací soud (Krajský soud v Českých Budějovicích) změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu o zaplacení 30.949,- Kč s příslušenstvím zamítl, jde ve skutečnosti, ohledně zamítnutí žaloby co do částky 15.474,50 Kč s příslušenstvím, o potvrzující rozsudek, neboť v této části jsou rozsudky soudů obou stupňů souhlasné (rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 7. ledna 2002 - 6 C 16/2001-59); co do částky 15.474,50 Kč s příslušenstvím jde o rozsudek měnící. Vzhledem k tomu, že rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nároku obsahujícím dělitelné plnění, došlo k rozštěpení uplatněného práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem; přípustnost dovolání je třeba posuzovat vůči jednotlivým nárokům samostatně.

Námitky (tvrzení) stěžovatele mají již charakter jednak polemiky s rozhodovacími důvody obecných soudů, jednak - a to především - výhrady vůči věcné správnosti či legalitě ústavní stížností napadeného rozhodnutí dovolacího soudu; zde však stěžovatel přehlíží, že takovýto přezkum je ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu z jeho pravomoci vyloučen (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), a proto také takto uplatněná tvrzení jsou z hlediska ochrany ústavnosti nerozhodná. Protože judikatura Ústavního soudu je obecně přístupná, pro odůvodnění tohoto rozhodnutí zcela postačí stěžovatele na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám již dříve vyloženým cokoli dodávat.

Pro důvody takto vyložené a s přihlédnutím k rozhodovacím důvodům dovolacíhosoudu, vůči nimž nemá Ústavní soud výhrady, a konečně též v intencích ustálené rozhodovací praxe byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná; zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen povahou vyložených důvodů, ale - nikoli v poslední řadě - též konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.

Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že k porušení ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele nedošlo, a proto ústavní stížnost stěžovatele byla shledána jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána již samotnou povahou tvrzení ústavní stížnosti. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 5. prosince 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru