Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 632/20 #1Usnesení ÚS ze dne 24.11.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkpoplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.632.20.1
Datum podání28.02.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

549/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 9 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb., § 9 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 632/20 ze dne 24. 11. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěch Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů Jany Kořístkové a prof. MUDr. Vladimíra Kořístka, DrSc., zastoupených JUDr. Hanou Rámešovou, sídlem Skácelova 2792/34, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2019 č. j. 20 Co 396/2019-563 a Městského soudu v Brně ze dne 26. září 2019 č. j. 34 C 297/2004-553, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1. MUDr. Zdeňka Pavlíčka a 2. Petra Němečka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatelé podali dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 4. 2019 č. j. 20 Co 319/2009-523. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za dovolání, a to ve lhůtě patnácti dnů od doručení výzvy k zaplacení. Současně byli stěžovatelé poučeni, že nebude-li soudní poplatek ve lhůtě stanovené soudem zaplacen, soud řízení zastaví.

3. Městský soud zjistil, že soudní poplatek nebyl zaplacen ve stanovené lhůtě. Městský soud na základě posouzení věci podle § 4 odst. 1 písm. c), e) až j), § 7 odst. 1 a § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění platném od 30. 9. 2017 (dále jen "zákon o soudních poplatcích") v záhlaví uvedeným usnesením dovolací řízení zastavil.

4. K odvolání stěžovatelů krajský soud usnesením také napadeným touto ústavní stížností potvrdil usnesení městského soudu. Stěžovatelé měli za to, že k nezaplacení poplatku ve lhůtě došlo nikoli jejich vinou; k zaplacení využili služeb České pošty, s. p. (dále jen "pošta"), nicméně v důsledku tvrzeného administrativního pochybení dané pracovnice byl ve lhůtě podaný příkaz k úhradě adresován na nesprávné číslo bankovního účtu. Byť krajský soud nerozporoval sdělení stěžovatelů, že příkaz k úhradě na přepážce poštovního úřadu zadali, uvedl, že musel vyjít z výsledku řízení - soudní poplatek z dovolání ve lhůtě k tomu určené zaplacen nebyl a finanční prostředky se do sféry dispozice soudu (ve lhůtě) nedostaly. Krajský soud konstatoval, že podle zákona o soudních poplatcích se k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty nepřihlíží; zákonodárce údajně zohlednil zájem státu na okamžitém zaplacení poplatku. Krajský soud dospěl k závěru, že postup městského soudu byl správný a krajský soud nemůže za daných okolností sjednat pro stěžovatele individuální spravedlnost a zohlednit (případné) pochybení přepážkové pracovnice pošty. Krajský soud dodal, že je povinností odesílatele přesvědčit se o správnosti údajů jím zadaných do systému a nese výlučnou odpovědnost za to, že se finanční prostředky ve sféře dispozice adresáta ocitnou.

II.

Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení jejich práva na soudní ochranu, neboť soudy v napadených usneseních nezohlednily, že skutečnost, že soudní poplatek nebyl ve stanovené lhůtě připsán na účet soudu, nenastala v tomto případě jejich vinou. Stěžovatelka vyplnila příslušný formulář příkazu k úhradě, v němž měla správně uvést požadované údaje. Na základě těchto údajů zaměstnankyně pošty požadovanou transakci potvrdila a provedla. Stěžovatelé byli přesvědčeni a oprávněně se domnívali, že soudní poplatek za dovolání řádně a včas uhradili, neboť důvěřovali profesionalitě zaměstnanců pošty. Nicméně zaměstnankyně pošty neoddělila při zadávání příkazu předčíslí a vlastní číslo bankovního účtu, pročež ani nemohla být platba na správný účet připsána. Stěžovatelé doufali, že soudy jim lhůtu k zaplacení soudního poplatku za dovolání prominou, což se nestalo. Proto se domnívají, že byli neústavně trestáni za pochybení pošty a byla vůči nim použita nezvykle tvrdá míra represe, neboť postupem obecných soudů jim bylo zamezeno uplatnit svá práva u soudu ve věci o vydání nemovitostí.

6. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že na věc měl být použit institut "prominutí zmeškání lhůty" podle § 58 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), nikoli striktně jen

§ 9 zákona o soudních poplatcích, neboť je zřejmé, že z jejich strany nešlo o neochotu zaplatit soudní poplatek za dovolání.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, pročež se musí vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou. Z uvedeného též plyne, že Ústavní soud nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.

9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska uvedených ústavních pravomocí soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti představuje prismatem napadených rozhodnutí polemiku s významem důvodů, pro které nebyl zaplacen soudní poplatek a s nepoužitím institutu prominutí zmeškání lhůty k jeho zaplacení.

11. Soudy přehledně vysvětlily, že stěžovatelé nesou odpovědnost za připsání částky ve výši soudního poplatku na účet soudu. Byť lze tvrzené pochybení zaměstnankyně pošty shledat politováníhodným, není v mezích přezkumné pravomoci Ústavního soudu (viz výše) blíže přehodnocovat význam důvodů, které vedly k nezaplacení soudního poplatku. Stěžovatelé si mohli a měli číslo bankovního účtu, na nějž byla platba odeslána, zkontrolovat, a chybu tak mohli včas odhalit a následným problémům předejít. Není úkolem Ústavního soudu, aby tuto běžnou životní opatrnost nahrazoval.

12. Ústavní soud může jen podtrhnout konstatování obecných soudů, že soudní poplatek byl splatný podáním dovolání; výzva k jeho zaplacení ve lhůtě 15 dnů je projevem vstřícnosti zákonodárce, který podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích umožňuje zaplatit soudní poplatek i přesto, že nebyl zaplacen současně s podáním dovolání (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1335/18 nebo ze dne 26. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1680/18). Skutečnost, že navrhovatelé v praxi spoléhají na soudem poskytnutou dodatečnou lhůtu, nečiní zákonem stanovený okamžik splatnosti poplatku obsoletním, pročež Ústavní soud neshledal ústavněprávní nedostatky v posouzení nepřipsání platby na účet soudu ve lhůtě stanovené soudy.

13. Městský soud stanovil stěžovatelům v souladu se zákonem dostatečnou lhůtu k zaplacení soudního poplatku, pročež Ústavní soud neshledává prostor pro svůj kasační zásah, který je na místě toliko v případě excesu, jenž v posuzovaném případě nenastal. Zastavení řízení je ústavně souladným následkem nastalé procesní situace (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 1789/20).

14. Měly-li soudy podle stěžovatelů zvážit prominutí lhůty k zaplacení soudního poplatku, vyplývá z ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí, že tuto námitku stěžovatelé v řízeních před obecnými soudy nevznesli. Proto ani nemohly soudy pochybit tím, že lhůtu neprominuly. Nadto judikatura dovozuje, že jde o lhůtu, jejíž zmeškání nelze prominout (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020 sp. zn. 32 Cdo 2190/2020).

15. Lze proto uzavřít, že napadená rozhodnutí jsou dostatečně, přezkoumatelně a v souladu s ústavním pořádkem odůvodněna. Stěžovatelé prokazatelně nezaplatili vyměřený soudní poplatek, a nejde tak o rozhodnutí svévolná nebo o projev přepjatého formalismu (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. I. ÚS 2661/20).

16. V posledku Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu není možné vykládat tak, že by se stěžovatelům garantoval úspěch v řízení nebo se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejich představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů, z jehož rámce soudy nevybočily. Okolnost, že stěžovatelé se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18).

17. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2020

Jiří Zemánek, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru