Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 631/99Nález ÚS ze dne 01.06.2000Předpoklady soudního přezkumu rozhodnutí správních orgánů a k náležitostem žalob ve správním soudnictví

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Daň
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 84/18 SbNU 215
EcliECLI:CZ:US:2000:3.US.631.99
Datum podání16.12.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 249 odst.2, § 250h odst.1, § 250j


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 631/99 ze dne 1. 6. 2000

N 84/18 SbNU 215

Předpoklady soudního přezkumu rozhodnutí správních orgánů a k náležitostem žalob ve správním soudnictví

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 1. 6. 2000 v ústním jednání

a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Obchodního domu

T., a. s., , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.

listopadu 1999, sp. zn. 22 Ca 135/99, týkající se přezkumu

rozhodnutí správního orgánu, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co

do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, §

34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka

(v řízení před obecným soudem žalobkyně) rozsudek Krajského soudu

v Ostravě ze dne 10. listopadu 1999 (22 Ca 135/99-19), jímž byla

zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství

v Ostravě ze dne 5. února 1999 (čj. 5377/120/98), které zamítlo

její odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu

v Karviné ze dne 25. května 1998 (čj. 28997/98/367910/4112), jímž

byla stěžovatelce doměřena daň z příjmu právnických osob za rok

1996; tvrdila, že označeným rozhodnutím obecného soudu byla

zkrácena na svých ústavně zaručených právech na soudní ochranu

(čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod), totiž "na

právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého

a nestranného soudu a práva na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí

orgánu veřejné správy soudem"; navrhla proto, aby Ústavní soud

svým nálezem rozhodnutí krajského soudu (viz vpředu) zrušil.

Krajský soud v Ostravě, proti jehož rozsudku ústavní stížnost

směřovala, se jako účastník řízení k výzvě Ústavního soudu (§ 42

odst. 4 zákona) vyjádřil podáním předsedkyně senátu, z něhož

ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 3

zákona), a to tak, že především odmítl vývody stěžovatelky

a odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku;

stran dalšího tvrzení stěžovatelky - stručně shrnuto - zdůraznil,

že pokud se tvrzení stěžovatelky v řízení o žalobě "omezilo na

konstatování, že ze strany žalovaného správního orgánu nebyl

správně vyhodnocen obchodně-právní vztah mezi stěžovatelkou

a společností GANGER & Co, spol. s r. o., aniž by bylo současně

vysvětleno, proč právě z této skutečnosti měl žalovaný správní

orgán vyvodit, že stěžovatelka mohla uplatnit odpisy již v roce

1996, a nebylo tak ve svých důsledcích namítáno žádné porušení

právních předpisů ze strany uvedeného správního orgánu, které by

mohlo vést ke zkrácení subjektivních práv stěžovatelky", nebyly

splněny zákonem stanovené podmínky pro přezkum zákonnosti

správního rozhodnutí, kterou svou žalobou napadla; krajský soud

proto jako účastník řízení o ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní

soud ústavní stížnost stěžovatelky zamítl.

Ústavní stížnost je nedůvodná.

Ústavní soud již dříve v (dosud nezveřejněném) nálezu ve věci

III. ÚS 236/99 vyložil důvody, pro které pokládá za ústavně

souladnou ustálenou rozhodovací praxi obecných soudů a názory

nauky, dle nichž v režimu správního soudnictví (§ 249 odst. 2, §

250h odst. 1 o. s. ř.) je nezbytné ve správním návrhu (žalobě)

uvést žalobní (stížnostní) body, jimiž žalobce konkretizuje svá

tvrzení stran porušení zákona (příp. jiného právního předpisu),

a jimiž ve vztahu k rozhodujícímu soudu vymezuje rozsah přezkumu

zákonnosti žalobou napadeného správního rozhodnutí, jehož se

žalobou dovolává, a který v zahájeném řízení může měnit nebo

rozšiřovat jen podmíněně (k tomu Bureš a spol.: Občanský soudní

řád, komentář II. vydání); pro zvláštní povahu správního

soudnictví a způsob rozhodování v něm tak neplatí obecná zásada

(§ 79 o. s. ř.), že k zákonem stanoveným obsahovým náležitostem

návrhu (žaloby) nepatří právní zdůvodnění návrhového (žalobního)

žádání (petitu), případně že takovým zdůvodněním (pokud bylo jako

procesní superfluum do návrhu pojato) není obecný soud ve svém

rozhodnutí vázán.

Přezkum zákonnosti správního rozhodnutí, o který v řízení

podle hlavy druhé občanského soudního řádu jde, ex lege vylučuje

jiný přezkum správního rozhodnutí než přezkum jeho zákonnosti,

který však jak pro správní soudnictví ovládající dispoziční

zásadu, tak pro okolnosti vyplývající z povahy věci, vyžaduje

(mimo důvody již vyložené), aby z obsahu žaloby již zmíněné

žalobní body jako nepominutelná kritéria rozsudku přezkumné

činnosti správního soudu (obsahovým souhrnem důvodů) byly

dostatečně zřejmé, aniž by však byl nezbytný jinak zcela případný

odkaz na přesné označení zákona (jiného právního předpisu),

případně jeho jednotlivého ustanovení; jen v tomto smyslu absenci

takového označení lze pokládat za "přepjatý formalismus", na jehož

výkladu byly založeny rozhodovací důvody dříve označeného nálezu

Ústavního soudu (III. ÚS 236/99).

Takto vyloženým zásadám stěžovatelčina žaloba nevyhovovala,

neboť její narace (č. l. 1 a 2 spisu obecného soudu) je převážně,

ne-li výlučně, založena na právním zdůvodnění neplatnosti smlouvy

o nabytí stěžovatelčina majetku, která posléze byla předmětem

pozornosti (a důvodem rozhodnutí) finančních orgánů, zatímco

obsahovou argumentaci ve vztahu k tvrzenému porušení zákonnosti jí

napadeného rozhodnutí stěžovatelka zcela opomenula; obecný soud

proto ústavně souladně, byť to v odůvodnění svého rozhodnutí ne

zcela přesně a výstižně vyjádřil (předposlední odstavec odůvodnění

- č. l. 22), dospěl k závěru o nedůvodnosti (přesněji neúplnosti)

stěžovatelčiny žaloby a o ní jako o takové rozhodl zamítavým

výrokem (§ 250j o. s. ř.).

Pro takto rozvedené důvody Ústavní soud neshledal, že by ve

stěžovatelčině věci, vedené před Krajským soudem v Ostravě pod sp.

zn. 22 Ca 135/99, byla porušena stěžovatelčina ústavně zaručená

práva, jmenovitě pak ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl.

36 Listiny základních práv a svobod), a proto bez ústního jednání

(§ 44 odst. 2 zákona) stěžovatelčinu ústavní stížnost zamítl (§

82 odst. 1 zákona).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 1. června 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru