Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 63/04Usnesení ÚS ze dne 23.06.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
In dubio pro reo
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.63.04
Datum podání03.02.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 63/04 ze dne 23. 6. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 63/04

Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele R. M., zastoupeného JUDr. P. T., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2003 č. j. 6 Tdo 1370/2003-568, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. června 2003 č. j. 3 To 55/2003-526, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. dubna 2003 č. j. 36 T 9/2002-498, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k dotčení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces plynoucího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 36 T 9/2002, jejž si za účelem přezkoumání tvrzení stěžovatele a následného posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal, Ústavní soud zjistil, že shora citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci došlo v důsledku odvolání stěžovatele (tehdy obžalovaného) ke zrušení výše označeného rozsudku nalézacího soudu (Krajského soudu v Ostravě) a stěžovatel jím byl ve shodě s tímto prvostupňovým rozhodnutím pro stejným způsobem popsaný skutek uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku ve smyslu § 128 odst. 2 tr. zák., ovšem s upřesněním, že se jedná o znění novelizované zák. č. 265/2001 Sb. Došlo taktéž shodně tímto rozhodnutím k odsouzení stěžovatele k peněžitému trestu ve výši 35.600,-Kč s výhradou stanovení náhradního trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán ve stanovené lhůtě, a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu dvou let. Konečně byl stěžovatel citovaným rozsudkem zavázán nahradit poškozené společnosti BOLD PLUS, s. r. o., škodu ve výši 287.310,- Kč, přičemž ve zbytku nároku na náhradu škody byla tato odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Dovolání stěžovatele směřující do rozsudku Vrchního soudu v Olomouci posléze Nejvyšší soud, vycházeje z posuzování podaného mimořádného opravného prostředku z pohledu dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v záhlaví označeným usnesením, jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, odmítl.

Stěžovatel nejprve zrekapituloval průběh proti němu vedeného trestního řízení. Dle blíže rozvedených stížnostních bodů návrhu tvrzené porušení označeného ústavního práva spočívá jednak v tom, že obecné soudy provedené důkazy tendenčně hodnotily, vyvodily z nich nesprávná skutková zjištění a nepostupovaly v souladu s jemu svědčící zásadou in dubio pro reo. Stejně tak odmítly k újmě stěžovatele provést navržené důkazy potvrzující jím předloženou skutkovou verzi. Stěžovatel má za to, že rovněž Nejvyšší soud nedostál své přezkumné povinnosti, a to v důsledku toho, že při zvažování podřazení jeho dovolání pod důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nevzal v úvahu, že hmotněprávní posouzení věci je vždy důsledkem nesprávného hodnocení důkazů, a tudíž i tímto hodnocením byl povinen se v rámci svého přezkumu zabývat.

Stěžovatel uzavřel své vývody konstatováním, dle něhož tak ve věci rozhodující obecné soudy nectily zásadu v pochybnostech ve prospěch obžalovaného, zásadu objektivní (materiální) pravdy a zásadu volného hodnocení důkazů, pročež se dostaly do rozporu s kautelami plynoucími z ustanovení § 2 odst. 2, 5 a 6 tr. řádu. Na podporu své argumentace odkázal na nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 23/93, I. ÚS 307/98 a I. ÚS 483/01.

Pro uvedené se domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil. Ve smyslu § 79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, navrhl odklad v záhlaví uvedených rozsudků, a dále, aby mu byly dle § 83 citovaného zákona přiznány náklady právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.

II.

Ústavní soud vzal v úvahu výhrady stěžovatelem předložené a po jejich posouzení v intencích ústavních kautel dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná. Za této situace považuje za nutné připomenout, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 a čl. 91 Ústavy ČR), není další (třetí či čtvrtou) odvolací instancí a není zpravidla oprávněn zasahovat do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy ČR).

Z obsahu připojeného spisu, především pak ani z napadených rozhodnutí, zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatele shledán nebyl.

Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující princip sebeomezení v rámci jemu svěřených kompetencí, stěžovatelem předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, nejedná-li se o extrémní rozpory zakládající vykročení z mezí ústavních kautel. Řečené se vztahuje obdobně i k následně zvažované možnosti podřazení zjištěných skutkových okolností pod příslušná ustanovení zákona (srov. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 3, č. 34; sp. zn. III. ÚS 166/95, tamtéž, Sv. 4, č. 79, a další).

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné v řízení před obecnými soudy, jimž tyto věnovaly patřičnou pozornost a s nimiž se řádně vypořádaly (§ 125 odst. 1 tr. řádu). Jeho výhradami se opakovaně zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Již Krajský soud v Ostravě v odůvodnění citovaného rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním, jakou a v důsledku jakých úvah jim přikládá důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance ve vztahu k ustálení skutkového základu, jakož i proč neuvěřil obhajobě stěžovatele. Tento postup logicky a věcně, v mezích argumentačního prostoru vytčeného provedenými důkazy, přesvědčivým způsobem odůvodnil, včetně vyrovnání se s námitkami, na něž poukázal stěžovatel opětovně i v ústavní stížnosti. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací se potom s jeho výhradami ve shodě se zákonem v tomto směru rovněž řádně vypořádal. Proto lze v konkrétnostech, aniž by bylo třeba je znovu opakovat, na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, která jsou takto výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy ČR, odkázat.

Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu se poukazuje na to, že jím prezentovaný náhled na dosah dovolacího důvodu zakotveného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odpovídá současnému judiciálnímu výkladu, jenž byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 282/03, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 31, č. 23).

Do rozporu s tezemi vyslovenými v nálezech stěžovatelem označených se obecnésoudy v jeho trestní věci při odůvodňování svých závěrů rovněž nedostaly.

Pakliže nebylo zjištěno dotčení stěžovatele v jeho ústavně zaručených základních právech, byla ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta. Z tohoto důvodu se návrh na odklad vykonatelnosti rozsudků Krajskéhosoudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci stal bezpředmětným. Nebylo lze stěžovateli přiznat ani náhradu nákladů právního zastoupení, když tomu brání již výslovně požadovaná podmínka neodmítnutí ústavní stížnosti v § 83 citovaného zákona uvedená.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2004

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru