Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 628/2000Nález ÚS ze dne 26.04.2001Sepisování protokolu o hlavním líčení a provádění jeho oprav. Právo na obhajobu.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkprocesní postup
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 67/22 SbNU 87
EcliECLI:CZ:US:2001:3.US.628.2000
Datum podání24.10.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 41 odst.6, § 214, § 57 odst.2, § 125, § 41 odst.1, § 214


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 628/2000 ze dne 26. 4. 2001

N 67/22 SbNU 87

Sepisování protokolu o hlavním líčení a provádění jeho oprav. Právo na obhajobu.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v jednání konaném dne 26. 4. 2001

v senátě o ústavní stížnosti L. R., nyní ve výkonu trestu odnětí

svobody ve věznici H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci,

sp. zn. 3 To 53/2000, ze dne 30. 8. 2000, ve spojení s rozsudkem

Krajského soudu v Brně, sp. zn. 11 T 12/99, ze dne 10. 1. 2000, za

vedlejší účasti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci,

takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 3 To 144/2000, ze

dne 31. 8. 2000 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 3 To

53/2000, ze dne 30. 8. 2000, jakož i rozsudek Krajského soudu

v Brně, sp. zn. 11 T 12/99, ze dne 10. 1. 2000, se zrušují.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 24. 10. 2000 se navrhovatel domáhá

zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2000, sp.

zn. 3 To 53/2000 a s ním spojeného rozsudku Krajského soudu

v Brně, sp. zn. 11 T 12/99, ze dne 10. 1. 2000. To proto, že

vydáním uvedených rozhodnutí byla zasažena jeho základní práva

označená v čl. 2 odst. 3, 4, čl. 90 věta první, čl. 95 Ústavy ČR

a v čl. 2 odst. 2, 3, 4, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37

odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále

Listina).

Z vyžádaného spisu od Krajského soudu v Brně, sp.zn. 11T

12/99, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl uznán vinným

trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b)

trestního zákona (dále tr. zák.) a byl mu uložen nepodmíněný trest

odnětí svobody v trvání 5 let. Stejným trestným činem byl uznán

vinným i tehdy spoluobžalovaný M. R. Ve skutkové větě soud I.

stupně uvedl, že navrhovatel a M. R. společně po předchozí dohodě

a předložení objednávky odebrali od společnosti D., (s.r.o.) Z.

živé vepře v úmyslu za ně nezaplatit a tak uvedené společnosti

způsobili škodu ve výši 665.280,- Kč. Proti uvedenému rozsudku

podal navrhovatel odvolání, ve kterém namítl, že nebyl

individualizován jeho podíl na spáchaném jednání a nesprávně bylo

uvedeno, že s R. jednal společně, když toto tvrzení soudu

nevyplývá ani z provedených důkazů. Poukázal na to, že stran

zamyšleného jednání mezi nimi nebyla uzavřena žádná dohoda a on

sám byl jen pasivním účastníkem bez toho, že by se na něčem

podílel. K prověření této skutečnosti navrhoval provedení výslechu

dalších čtyř svědků, čemuž soud nevyhověl. Poukázal i na to, že ve

skutečnosti Jatka P. (kam byli nakonec vepři dodáni) uhradila

firmě D. prokazatelně částku 554.400,- Kč a výsledná škoda tak

fakticky a reálně představuje částku ve výši 100.880,- Kč.

I v této souvislosti potom poukázal na nepřiměřenost trestu, který

mu byl uložen. Konečně vznesl námitku, že v průběhu řízení před

nalézacím soudem došlo právě tímto soudem k úpravám protokolů

o konaných hlavních líčeních, a to v rozporu s ust. § 57 odst. 2

trestního řádu (dále tr.ř.), když uvedené protokoly byly po

skončení hlavních líčení upravovány s tím, že jde o opravy

a doplnění v souladu s trestním řádem. Tyto opravy však nebyly

vyznačeny ani podepsány tím, kdo je provedl tak, aby původní zápis

zůstal zachován, ale do těchto protokolů bylo zasahováno tak, že

původní text byl v místech, kde se zásahy prováděly zcela

odstraněn a nahrazen textem novým a nebyla tak respektována ani

Instrukce Ministerstva spravedlnosti ČR č. 1100/98-OOD

(kancelářský řád), kdy protokoly se sepisují trvalým způsobem

a přeškrtnutá místa musí zůstat čitelná a musí být vyznačeno, kdo

a kdy opravu provedl. Poukázal i na to, že zmíněné protokoly byly

zapisovány do počítače, který byl vybaven tiskárnou (v jednací

síni), nic tedy nebránilo jejich okamžitému vytištění a předání

opisu obhájcům, kteří o to (před zahájením hlavního líčení) také

výslovně žádali z hlediska ust. § 41 odst. 6 tr.ř. Přesto však

jejich žádosti nebylo vyhověno s tím, že předsedkyně senátu vždy

sdělila, že musí nejprve protokol ještě překontrolovat a až poté

je možné si protokol převzít, případně požádat o jeho zaslání.

S ohledem na uvedené zásahy do původních souborů tak navíc nelze

v současné době (ke dni podaného odvolání a ani do budoucna) obsah

zmíněných protokolů tak, jak byly původně vyhotoveny, verifikovat.

Za dané situace pak navrhovatel upozornil i na možnost vstupu do

počítačové sítě krajského soudu i neoprávněné osoby a poukázal na

rozdíly mezi vlastním průběhem hlavních líčení a upravenou

protokolací, když jeho obhájci nebylo umožněno nahlédnout do

originálních záznamů o hlavním líčení zachycených na disketě

počítače (§ 65 odst. 1 tr.ř.). Zdůraznil, že protokol o hlavním

líčení je nutno považovat za důkaz o tom, jaký byl skutečný průběh

hlavního líčení. Na jednotlivých konkrétních svědeckých výpovědích

potom poukázal na rozdíly mezi originálními výpověďmi a jejich

zachycením do upravených protokolů soudem. Namítl i nedůvodné

odepření přístupu příbuzných navrhovatele do jednací síně při

konaném hlavním líčení a také na to, že část hlavních líčení byla

konána bezdůvodně v nepřítomnosti navrhovatele, který také nebyl

seznámen s obsahem výpovědi spoluobžalovaného, který byl vyslýchán

v jeho nepřítomnosti, stejně tak nebyl dotázán (§ 214 tr.ř.) na

možnost svého vyjádření k provedenému důkazu (hl. líčení ze dne

27. 10. 1999). Navrhovateli nebylo ani přes jeho výslovné žádosti

umožněno nahlédnout do spisu a tak mu bráněno ve výkonu jeho

obhajoby. Konečně (s ohledem na soudem zjištěný skutkový stav)

uvedl, že soud nevěnoval pozornost právní kvalifikaci jednání

navrhovatele z hlediska do úvahy přicházejícího spolupachatelství

(§ 9 odst. 2 tr. zák.), případně účastnictví (§ 10 odst. 1 tr.

zák.). O podaném odvolání rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, který

jej usnesením, č.j. 3 To 53/2000-746, ze dne 30. 8. 2000, zamítl,

když předtím usnesením z téhož dne, č.j. 3 To 53/2000-744, podle

§ 23 odst. 1 tr.ř. trestní věc proti obž. R. ze společného řízení

vyloučil a následující den (31. 8. 2000) rozsudkem, č.j. 3 To

144/2000-770 rozhodl meritorně. V důvodech svého rozhodnutí

konstatoval, že soud I. stupně v průběhu řízení dodržel všechna

stěžejní ustanovení trestního řádu, zejména i ta, která zajišťují

práva obhajoby navrhovatele. Dospěl k závěru, že dokazování bylo

konáno v dostatečném rozsahu a provedené důkazy nevzbuzují důvodné

pochybnosti o vině navrhovatele. Nelze soudu I. stupně vytknout,

že některý z důkazů nutných pro skutková zjištění neprovedl nebo

jej nehodnotil, a to s tím, že hodnocení důkazů je výsadním právem

soudu procesního. K námitkám stran protokolace u hlavního líčení

uvedl, že "na rozdíl od obhajoby nespatřuje odvolací soud takovéto

závažné pochybení nalézacího soudu, hraničící s trestnou činností,

neboť obsah výpovědí svědků je shodný s tím, co vypověděli

v přípravném řízení ve všech podstatných bodech. Protokoly byly

nepochybně diktovány hlasitě a z protokolů o hlavních líčeních se

nepodává, že by některý z obhájců měl k obsahu diktování

připomínky". Poukázal i na to, že při konání hlavních líčení není

zachycena zmínka o tom, že některý z obhájců požadoval opis

protokolu o hlavním líčení na počátku jednání. V tomto směru

zmínil zprávy podané příslušnou předsedkyní senátu soudu I.

stupně, který ve věci rozhodoval a také zapisovatelkou či

správkyní počítačové sítě Krajského soudu v Brně. Za formální

chybu, bez vlivu na věcnou správnost potom považoval okolnost, že

protokol nebyl vytištěn ke konci hlavního líčení, byť v jednací

síni byla u počítače i tiskárna. Odmítl též námitku navrhovatele

stran nahlížení do spisu s tím, že se dle jeho zjištění jednalo

o jedinou žádost, které bylo vyhověno. K odepření přítomnosti

příbuzných navrhovatele v jednací síni konstatoval, že takové

rozhodnutí je plně v kompetenci senátu, když navíc přicházel

v úvahu jejich svědecký výslech, který byl také posléze

uskutečněn. Uvedl, že jde (z hlediska právní kvalifikace)

o spolupachatelství což plyne z dikce výrokové věty, z tam

uvedeného slova "společně". Odvolací námitky tak shledal

nedůvodnými, vyjma nevyhotovení protokolu v závěru jednotlivých

jednacích dnů v průběhu hlavního líčení, když napadený rozsudek

nevykazuje žádnou z vad uvedenou v § 258 odst. 1 písm. a) - d)

tr.ř. Pochybení neshledal ani ve výroku o uloženém trestu, když

k námitce stran výše způsobené škody (jejího reálného rozsahu) ani

žádné stanovisko nezaujal.

V podané ústavní stížnosti navrhoval vznesl námitky, které

jsou v zásadě shodné s těmi, které uplatnil již v rámci svého

odvolání, které podal v řízení před obecnými soudy. Namítá takto:

především v rozporu s trestním řádem (§ 57 odst. 2 tr.ř.)

prováděnou protokolaci soudem I. stupně při jím konaných šesti

hlavních líčeních. Originální zápisy protokolů nebyly vytištěny

a původní text byl nedůvodně a navíc v rozporu s trestním řádem

přepisován. V upravené verzi protokolů jsou uvedeny začasté

skutečnosti rozporné s tím co bylo originálně v hlavním líčení

řečeno některými svědky i tehdy obžalovanými a popsaný přepis je

formulován tak, že šel vždy k tíži navrhovatele. Nebyly

vyznačovány námitky obhajoby činěné v rámci hlavních líčení,

nebylo vyhověno ani žádostem obhájců o opis protokolů po skončení

hlavních líčení. Přitom záznamy z protokolů byly v počítači

bezdůvodně zničeny a nelze je tak zajistit pro případné srovnání

uváděných textů v protokolech o hlavním líčení. V tomto postupu

soudů, když namítaná pochybení nenapravil ani soud odvolací přes

zřetelné a závažné výhrady navrhovatele v uvedeném směru, spatřuje

navrhovatel porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR i článků 8 odst.

2 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále vznesl v řízení o ústavní

stížnosti námitku spočívající v tom, že byl nucen soudem I. stupně

vypovědět svému obhájci JUDr. K. V. plnou moc, ačkoli byl

s kvalitou svého právního zastoupení spokojen. Ve výzvě soudu

(vzdát se uvedeného obhájce) spatřuje nezákonný postup ústící

v porušení čl. 2 odst. 2,3, čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 3

Listiny, jakož i čl. 2 odst. 3, 4, čl. 90 věty první a čl. 95

odst. 2 Ústavy ČR. Znovu poukázal i na to, že soudem I. stupně

nebylo, přes jeho opakované žádosti umožněno nahlédnout do

trestního spisu ve své věci a znemožněno mu tak právo postupovat

ve smyslu ust. § 65 odst. 1 tr.ř., když tato možnost mu byla

poskytnuta teprve v rámci odvolacího řízení. Dovozuje, že takto:

byla porušena jeho základní práva uvedená v čl. 37 odst. 2 a v čl.

40 odst. 3 Listiny. Konečně opakuje své výhrady stran provedeného

dokazování a závěrů z něj vyvozených, kdy tyto dle jeho názoru

jsou v příkrém rozporu právě z důkazů provedených a navíc vytýká

soudům nezájem o jím nabízené vysvětlení některých skutečností

prostřednictvím dalších svědků. Celkové vedení dokazování má za

neobjektivní, nekomplexní a vedené tendenčně, proti jeho osobě.

Namítá i to, že v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud

argumentuje i skutečnostmi, které byly uvedeny v jiném řízení,

totiž v rozhodování Krajského soudu v Ostravě o obnově řízení

v jiné věci navrhovatele, která v době rozhodování odvolacího

soudu nebyla pravomocně skončena. V těchto svých výhradách

označený postup obecných soudů pokládá za takový, který se

neslučuje s jeho základními právy označenými v čl. 8 odst. 2

Listiny a čl. 95 odst. Ústavy ČR a také v čl. 6 odst. 1, 2, 3

písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských a základních svobod (dále

Úmluva). Uzavřel, že souhrnně byla takto porušena jeho základní

práva na soudní ochranu a na spravedlivé soudní řízení, a proto

navrhl obě napadená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušit.

Ve vyjádření Vrchního soudu v Olomouci, které si Ústavní soud

vyžádal se pouze stručně uvádí, že oba soudy se s námitkami

navrhovatele vypořádaly a v tomto směru je odkázáno odůvodnění

napadeného usnesení s tím, že ústavní stížnost je nedůvodná. Proto

také ji navrhl zamítnout.

Vrchní státní zastupitelství v Olomouci přípisem Ústavnímu

soudu sdělilo, že ústavní stížnost byla vzata na vědomí s tím, že

nevyužívá (jako vedlejší účastník) svého oprávnění se k ní

vyjádřit.

Ústavní soud po zvážení všech shora uvedených skutečností,

vycházeje ze spisového materiálu ve věci pořízeného, z argumentace

navrhovatele i vyjádření účastníka, dospěl k závěru, že podaná

ústavní stížnost je důvodná. Z hlediska ústavněprávního, které

jediné zakládá ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti

soudů obecných takto zjistil, že ty ve své rozhodovací činnosti

postupovaly v rozporu zejména s obsahem hlavy páté Listiny

základních práv a svobod. Především důvodnou se jeví námitka

stěžovatele spočívající v postupu nalézacího soudu ve vztahu

k vyhotovení jednotlivých protokolů z hlavních líčení jím

konaných. Sepisování protokolu v trestním řízení upravuje hlava

třetí, oddíl druhý trestního řádu (§§ 55-58). Kromě náležitostí,

které musí takto sepsaný protokol obsahovat je klíčovým to, že

protokol o hlavním líčení má charakter veřejné listiny a je nutno

jej považovat za důkaz právě o tom, jaký byl ve skutečnosti průběh

hlavního líčení. Tak i ustálená judikatura obecných soudů (např.

rozhodnutí R 50/69 - I. - Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek). Jinými slovy řečeno, z takového protokolu musí být

zřejmé co se v hlavním líčení stalo a jak také proběhlo.

I v případech opravy protokolu po hlavním líčení (a to výlučně

písařských chyb nebo jiných zřejmých nesprávností) se oprava musí

provést tak, aby původní zápis zůstal čitelný, přičemž opravu

provede ten kdo ji nařídil. Tyto opravy se nesmějí dotýkat obsahu

nebo smyslu protokolovaných výpovědí. Podstatné v těchto

souvislostech ovšem zůstává to, že protokol i o hlavním líčení

musí být v originální verzi (včetně případných eventuálních

písařských chyb či jiných zřejmých nesprávností) součástí

příslušného spisového materiálu právě proto, aby případně vznesené

námitky, a to zejména i obžalovaným, mohly být verifikovány, resp.

aby na ně mohlo být reagováno i v rámci odvolacího řízení. V daném

případě postupem nalézacího soudu, který nezachoval protokoly

o hlavních líčeních v původní podobě, nemohly být vážné námitky

v tomto směru přezkoumány a tento zásadní důkaz nemohl být

proveden. Své námitky v tomto směru za takto vzniklé situace

nemohl uplatnit především stěžovatel v rámci své obhajoby, která

vycházela i z okolností za kterých probíhala hlavní líčení. Pro

neexistenci originálních protokolů vyhotovených v hlavních

líčeních takto nebylo možné vůbec ověřit četné námitky jeho

samotného či jeho obhájců, právě při hlavních líčeních (jak

stěžovatel tvrdí) vznesených. To včetně případných žádostí obhájců

o opis těchto protokolů, když se nejeví žádný rozumný důvod, proč

jim nemohl být vydán. V této souvislosti je snad na místě uvést,

že pokud je protokolováno pomocí počítače s připojenou tiskárnou,

není důvod opis takového protokolu odmítnout vytisknout i na

žádost po skončení hlavního líčení. Slovo "předem" obsažené v ust.

§ 41 odst. 6 tr.ř. (vyžádání si kopie obhájcem) je nutno vztáhnout

na technické možnosti soudu (psací stroj), když v současné době

začasté je technické zařízení, na kterém je protokol vyhotoven již

takové úrovně, která bez obtíží umožní vyhotovení příslušné kopie

kdykoli. V tomto směru je právo zejména i obžalovaného či jeho

obhájce na vyhotovení opisu protokolu zjevné a takto jej může

vyžadovat právě i z hlediska jím uplatňované obhajoby, která se

může odvíjet i z přesně zachycených skutečností plynoucích právě

z průběhu hlavního líčení, když při něm vyhotovený protokol je,

jak již řečeno důkazem o jeho průběhu. Pokud není zachován

originál záznamu (protokolu) o hlavním líčení. potom jakékoli

námitky vznášené k průběhu hlavního líčení jsou v zásadě

nepřezkoumatelné a v konečném důsledku znemožňují uplatnit zejména

obžalovanému vykonávat svou obhajobu. Tak se stalo

i v projednávané věci, kdy v rozporu s již citovanými ustanovení

trestního řádu (a konečně i citované instrukce MS) bylo výrazně

zasaženo právo navrhovatele na jeho obhajobu v trestním řízení,

které bylo proti němu vedeno. Nutno dodat, že nic nebránilo

povinnosti založit protokol ještě při jednání do spisu, a to v tom

znění jak byl diktován, tedy bez úprav. Na uvedené výhrady sice

reagoval odvolací soud, ovšem způsobem, který nelze akceptovat.

Uvedl sice, že se jedná o závažné pochybení, námitky však odmítl

s tím, že obsah výpovědí svědků (v protokolu o hlavním líčení) je

v podstatných bodech shodný s tím co vypověděli v přípravném

řízení. Zcela tak opominul právě racio vznesené námitky, tedy to,

že originál protokolů nebyl s ohledem na postup soudu prvého

stupně k dispozici a vlastně tak ani nemohl posoudit do jaké míry

uváděné výpovědi byly shodné či nikoli, stejně jako nemohl

posoudit případně vznesené námitky či připomínky k diktování

protokolů, včetně případných žádostí o opis zmíněných protokolů.

Odvolání na vyjádření předsedkyně senátu nalézacího soudu,

zapisovatelky či správce počítačové sítě je za daných okolností

(bez existence originálních protokolů) nepřípadné. Veškerá tvrzení

či vyjádření ať už soudu či navrhovatele nebo jeho obhájců jsou

jednoduše nepřezkoumatelná a takto z nich ani při odůvodnění

rozhodnutí nelze vycházet. Stran námitek navrhovatele ohledně jeho

právního zastoupení JUDr. V. (kolize zájmů) je na místě odkázat na

usnesení Vrchního soudu v Olomouci, č.j. 3 To 1169/99-341, které

o uvedeném hovoří, kdy v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na

neexistenci zmíněné kolize zájmů, a to i s tím, že v dané chvíli

bylo pro inkriminovaný skutek sděleno obvinění výhradně M. R.,

přičemž navrhovatel byl v té době v procesním postavení svědka.

Požadavek nalézacího soudu tak byl v tomto směru odmítnut a jeho

pochybení napraveno, když i s ohledem na další právní zastoupení

navrhovatele zajištěné (zjednané) bez průtahů nemohlo ohrozit

výkon jeho práv v souvislosti s uplatněnou obhajobou. Jinými slovy

namítané porušení práv na obhajobu nebylo zasaženo způsobem, který

by dosáhl až úrovně protiústavnosti, tedy takové, který svým

rozsahem by možnosti navrhovatele účinně a dostatečně se hájit

omezila. Stran nahlížení do spisu (odmítnutí soudem této možnosti)

požadované navrhovatelem nutno poukázat na odůvodnění ústavní

stížnosti, které v tomto směru je obecné, bez konkrétních

informací a ty také neplynou z obsahu soudního spisu. Nezbývá tedy

než tyto námitky, jako neprokázané odmítnout s dodatkem, že

z obsahu spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 11 T 12/99,

zřetelně plyne, že do něj nahlížel a tento studoval obhájce

navrhovatele, a to několikrát. Nelze tedy mít za prokázané, že

námitky v tomto směru vznesené navrhovatele jsou oprávněné

a zakládají jím namítanou protiústavnost založenou takto postupem

obecných soudů. Konečně zásadní výhradou učiněnou navrhovatelem je

činnost obecných soudů při provádění dokazování a zejména

hodnocení důkazů z této činnosti vzešlých. Na tomto místě je nutno

uvést, že i Ústavní soud sdílí určité pochybnosti právě z hlediska

provedených důkazů a závěrů z něj vyvozených. S ohledem na

výsledky provedeného dokazování (tak jak vyplývají i z přípravného

řízení) nelze mít za nepochybné, že navrhovatel byl rovnocenným

společníkem M. R. při jednání, které vyústilo v uznání viny

trestným činem podvodu. Z výpovědi obou tehdy obžalovaných (R.

i Ro.), tak jak jsou zachyceny v příslušném trestním spisu spíše

plyne, že naprosto rozhodující osobou byl R. Stejné vyplývá

i z dalších důkazů, zejména četných svědeckých výpovědí učiněných

i v konaných hlavních líčeních. Tak svědek V. (čl. 439 soudního

spisu) uvedl, že Ro. se vyjadřoval pouze k veterinárnímu osvědčení

prodávaných prasat a pouze sledoval jednání, jinak jednal pouze

R., svědek K. o navrhovateli ani nehovořil, stejně tak svědek ing.

T. K. (čl. 513-17), představitel firmy Ka. Nelze v těchto

souvislostech přehlédnout ani výpověď M. R. učiněnou jako úvodní

v hlavním líčení konaném dne 27. 10. 1999, a to že navrhovatel mu

měl pouze pomoci (radou) a to v zásadě výlučně tím, že pokud

zamýšlený prodej prasat na Slovensko nemohl být realizován, sdělil

R., že by bylo možné prasata prodat v P. V rámci téhož hlavního

líčení na položené dotazy odpověděl tak, že nebyl navrhovateli

podřízen ani zavázán, nedostával od něj pokyny, navrhovatel

nepodepisoval v souvislosti s obchodem firmy D,, s.r.o., žádné

doklady, neprokazoval se žádnou plnou mocí, neobdržel od R. žádné

peníze a ani mu nebyly slíbeny. Sám navrhovatel neposkytoval žádné

finanční prostředky v souvislosti s obchodem, neradil mu co má

dělat. Pouze se jednání v souvislosti s uvedeným "obchodem"

(zřejmě pasivně) účastnil. Takto zjištěným skutečnostem v rámci

odůvodnění svých rozhodnutí nevěnovaly obecné soudy odpovídající

pozornost a lze tedy mít za to, že takto provedené důkazy nejsou

odpovídajícím (souladným) způsobem hodnoceny. Ústavní soud již

několikrát ve svých rozhodnutích judikoval, že provádění

dokazování i jeho hodnocení je samozřejmě věcí obecného soudu,

provedené důkazy a právní hodnocení z nich plynoucí však nesmí být

ve výrazném rozporu (sp. zn. III. ÚS 150/99, III. ÚS 84/94, III.

ÚS 166/95 a další). Podle přesvědčení Ústavního soudu v daném

případě tento nezbytný požadavek obecné soudy nesplnily z důvodů

již uvedených. Ústavní princip nezávislosti soudů při výkonu

jejich funkce a jejich vázanost pouze zákonem i z hlediska

dokazování je nutno chápat tak, že soudcům jistěže nelze

přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy provést a jak

je hodnotit. Právě ovšem v této souvislosti musí soudy dostát

požadavkům zákona na odůvodnění svého rozhodnutí (§ 125 tr.ř.).

Odůvodnění o výroku o vině musí být výrazem jednoznačného

(nepochybného) závěru o jaký trestný čin jde (event. o přípravu

k němu či pokus o něj). Skutek lze mít za zjištěný jen tehdy,

je-li prokázán výsledky dokazování provedeného v hlavním líčení

a je také nezbytné v odůvodnění rozsudku uvést konkrétně, co

kterým důkazem bylo zjištěno, čemu soud uvěřil v případě rozporů

či různosti důkazů, kterým a proč uvěřil. Nelze než uzavřít, že

dokazování prováděné i v trestním řízení musí být provedeno

v dostatečné kvalitě a rozsahu, při dodržení všech zákonných

požadavků a pouze takto může vést ke správnému, spravedlivému

a přesvědčivému rozhodnutí ve věci. Naznačeným postupem obecných

soudů tak v tomto směru byla zasažena navrhovatelova základní

práva obsažená v čl. 8 odst. 2 i čl. 36 odst. 1 Listiny a také

v čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy. Námitky stran neprovedení navržených

důkazů navrhovatelem je však na místě odmítnout. To proto, že zde

se soudy zabývaly jejich důvodností z hlediska projednávané věci,

dospěly k závěru, že se jeví jako nadbytečné a tento svůj postoj

přesvědčivě vysvětlily. Nad rámec podané ústavní stížnosti je na

místě dodat, že dle přesvědčení Ústavního soudu se v dané věci

obecné soudy nakonec potřebným způsobem nezabývaly ani otázkami

spolupachatelství (neuvedeno výslovně ve výroku rozsudku),

námitkami navrhovatele stran reálně způsobené výše škody či

úvahami z hlediska přípravy či pokusu k trestnému činu. I přes

shora řečené, odsuzující rozsudek neobsahuje bližší úvahy

o případné míře zavinění navrhovatele v rámci uvažovaného

spolupachatelství. Konečně úvahy odvolacího soudu v souvislosti

s dosud nepravomocně skončeným jiným řízením navrhovatele (obnova

řízení, ať už se týká čehokoli), nejsou na místě a odkaz na takové

řízení v projednávané věci představuje znovu zasažení čl. 36 odst.

1 Listiny.

Je ovšem na tomto místě připomenout, že veškeré tyto úvahy

Ústavního soudu se nesou pod aspektem již vpředu řečeného stran

nesprávného postupu obecných soudů ohledně protokolace konané

u hlavních líčení vedených před soudem nalézacím.

Ústavní soud se v projednávané věci nemohl s ohledem na její

charakter vyhnout úvahám o zásadě tzv. beneficia cohaesionis,

jejíž podstatou je změna rozsudku i ve prospěch té osoby, která

opravný prostředek nepodala (v daném případě ústavní stížnost),

jestliže jí ovšem prospívá důvod, pro který bylo změněno

rozhodnutí ve prospěch osoby, která opravný prostředek podala.

Formálním předpokladem takového postupu je sice to, že o všech

obžalovaných bylo rozhodnuto v témže řízení a týmž rozsudkem, tato

formálnost však nesmí být mechanicky užívána tam, kde zjevně je na

místě toto pravidlo uplatnit z hlediska faktického (reálného)

stavu řízení před soudy. V daném případě nepochybně v témže řízení

konal a posléze i rozhodoval nalézací soud. V řízení odvolacím pak

soud vyloučil usnesením ze dne 30. 8. 2000 věc tehdy obžalovaného

R. dle § 23 odst. 1 tr.ř. za společného řízení s tím, že

v dohledné době vyprší dvouletá vazební lhůta (důvodem byla

nepřítomnost obhájce obž. R. u veřejného zasedání konaného dne

30. 8. 2000). Důvodem označeného postupu odvolacího soudu tak dle

odůvodnění jeho usnesení bylo urychlení řízení trestního stíhání

obž. R. Následujícího dne (31. 8. 2000) však bylo v jeho věci

rozhodnuto meritorně (rozsudkem). Z uvedeného potom není zřejmé

proč odvolací soud užil takový postup (vyloučení věci), když mu

zjevně nic nebránilo věci odložit a o obou tehdy obžalovaných

rozhodnout právě v témže řízení a týmž rozhodnutím. Tímto postupem

o jehož správnosti a racionálnosti není Ústavní soud přesvědčen,

tak za daného stavu nelze eliminovat možnost užití zásady

beneficium cohaesionis. Byť (v důsledku označeného postupu) nebyly

naplněny formální znaky citované zásady, nepochybně je dán

společný důvod zrušení uvedených rozhodnutí, který spočívá,

stručně řečeno, ve shora nalezeném a konstatovaném zjištění

vadného postupu v řízení předcházejícím napadeným rozhodnutím,

tedy v řízení, které mohlo způsobit nesprávnost některého

z posléze obecnými soudy učiněných výkroků, týkajícími se nejenom

navrhovatele samotného, ale zjevně i tehdy spoluobžalovaného M. R.

Jenom jako obiter dictum Ústavní soud poznamenává, že v řízení

před obecnými soudy je nezbytné důsledně respektovat i zásadu

zákazu reformationis in peius.

S poukazem na uvedené tak nezbylo Ústavnímu soudu než

označená rozhodnutí zrušit pro uvedené rozpory, zejména

s ústavněprávními principy spravedlivého procesu, když Ústavní

soud zrušil i napadené rozhodnutí soudu nalézacího v jehož rámci

již k popsaným pochybením došlo, maje na mysli i ekonomii

a efektivnost trestního řízení vedeného předsoudy.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně dne 26. dubna 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru