Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 626/12 #1Usnesení ÚS ze dne 26.04.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 5
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkDokazování
Promlčení
Dobré mravy
důkaz/volné hodnocení
Exekuce
řízení/zastavení
Bezdůvodné obohacení
žaloba/na plnění
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.626.12.1
Datum podání22.02.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 3 odst.1, § 100, § 451

513/1991 Sb., § 265

99/1963 Sb., § 268 odst.1 písm.g, § 80 písm.b, § 120, § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 626/12 ze dne 26. 4. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HORA HOLDING, s. r. o. se sídlem České Budějovice, Skuherského 53, zastoupené JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem Hradec Králové, Střelecká 437, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 11. 2010 č. j. 10 EC 41/2009-85 a Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2011 č. j. 12 Co 155/2011-128, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů v její obchodní věci s odůvodněním, že jimi byla porušena její základní práva dle článku 90, 95 a 96 Ústavy, článku 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 10 EC 41/2009 se podává, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 11. 2011 č. j. 12 Co 155/2011-128 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 11. 2010 č. j. 10 EC 41/2009-85, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, jíž se po žalované domáhala zaplacení částky 44 310 Kč, kterou žalovaná obdržela od svého bývalého dlužníka na úhradu postoupené pohledávky, a v rozporu se smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou se stěžovatelkou (postupníkem) ji stěžovatelce nepředala. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že o žalovaném nároku stěžovatelky bylo již pravomocně rozhodnuto (pravomocným platebním rozkazem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2005 č. j. Ro 368/2005-187) a proto stěžovatelka nemůže úspěšně uplatňovat nárok na vrácení zaplacené částky, a plnění vymožené v následném exekučním řízení nelze mít za bezdůvodné obohacení. Odvolací soud se také ztotožnil se soudem prvního stupně, že námitka promlčení nebyla žalovanou vznesena v rozporu s dobrými mravy, jak namítala stěžovatelka, neboť si musela být vědoma rizika promlčení již dne 31. 3. 2005, kdy se dozvěděla o zaplacení předmětné částky dlužníkem žalované, a tuto skutečnost neuplatnila ani v nalézacím ani exekučním řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v době doručení platebního rozkazu nevěděla o zaplacení žalované částky dlužníkem žalované, a proto nemohla tuto námitku uplatnit. Ve skutečnosti, že si žalovaná ponechala žalovanou částku a zároveň uplatnila nárok na zaplacení pohledávky, ačkoli ji proti své pohledávce započetla, spatřuje stěžovatelka porušení dobrých mravů a zásad poctivého obchodního styku. Je přesvědčena, že její právo na vrácení bezdůvodného obohacení promlčeno nebylo, neboť běh promlčecí doby bylo třeba počítat nikoli od přijetí předmětné částky od dlužníka žalované, ale teprve přijetím této částky v rámci vymoženého plnění 200 552 Kč od soudního exekutora. Stěžovatelka obvodnímu soudu též vytýká, že dostatečně nezjistil skutkový stav také proto, že neprovedl důkaz výslechem stěžovatelkou navržených svědků. Konečně namítá, že se proti exekuci bránila návrhem na její zastavení, o kterém však bylo rozhodnuto více než dva a půl roku po jeho podání v době, kdy již byla exekuce skončena, neboť pod tlakem exekuce celou vymáhanou částku uhradila.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využil. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, námitkami, jež stěžovatelka vznáší v ústavní stížnosti, se zabývaly, a ve vztahu k nim přijaly konkrétní závěry, jež mají racionální podklad, jsou srozumitelně odůvodněné a logicky hájitelné. Nikterak se nenaznačuje, že jsou naopak excesivní, nepředvídatelné či jinak "svévolné", což jediné by mohlo hrát v ústavněprávním přezkumu, vymezeném standardním výkladem čl. 36 odst. 1 Listiny, roli. Stěžovatelka opomíjí, že věcná (podústavní) správnost není kritériem tohoto přezkumu, nemá-li být Ústavní soud běžnou opravnou instancí v režimu obecného soudnictví.

Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorií návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru