Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 623/2000Nález ÚS ze dne 27.05.2003Dokazování v trestním řízení - použití nezákonných důkazů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHoleček Miloš
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
Věcný rejstříkdůkaz/nezákonný
důkaz/volné hodnocení
presumpce/neviny
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 69/30 SbNU 163
EcliECLI:CZ:US:2003:3.US.623.2000
Datum vyhlášení04.06.2003
Datum podání20.10.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

120/1976 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 14 odst.2

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 37, čl. 38, čl. 40 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 1, § 2 odst.1, § 2 odst.2, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 623/2000 ze dne 27. 5. 2003

N 69/30 SbNU 163

Dokazování v trestním řízení - použití nezákonných důkazů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 27. května 2003 sp. zn. III. ÚS 623/2000 ve věci ústavní stížnosti D. Ch. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 23. 8. 2000 sp. zn. 3 To 668/2000, jímž byl částečně zrušen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích z 22. 5. 2000 sp. zn. 2 T 35/2000, kterým byl stěžovatel uznán vinným vedle jiných trestných činů i trestným činem loupeže a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, jakož i tresty zákazu řízení motorových vozidel, zákazu pobytu a propadnutí věci; též byl zavázán k náhradě škody.

Výrok

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 23. 8. 2000 č. j. 3 To 668/2000-506 se v části výroku, která ponechává nedotčen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích z 22. 5. 2000 č. j. 2 T 35/2000-438, ruší.

Odůvodnění:

Dne 20. 10. 2000 došel Ústavnímu soudu návrh z 18. 10. 2000, jímž stěžovatel D. Ch. napadá uvedené rozhodnutí obecného soudu.

Stěžovatel má za to, že napadeným soudním rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 a v čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5, 8 a 11, č. 209/1992 Sb., č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb., (dále jen "Úmluva") a právo na poskytnutí ochrany právům způsobem zákonem stanoveným a soudem zákonem vázaným podle čl. 4 ve spojení s čl. 90 a 95 Ústavy České republiky, č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústava").

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích z 22. 5. 2000 č. j. 2 T 35/2000-438 byl stěžovatel uznán vinným vedle jiných trestných činů uvedených ve výroku rozsudku okresního soudu i trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. zák.") spáchaným třemi skutky. Posledního z nich se dopustil tím, že 8. 9. 1999 v době kolem 9.00 hodiny v obci R. částečně maskován parukou, černými brýlemi a bílou páskou na čele vstoupil do budovy pošty, namířil pistolí na pracovnici P. S. a přinutil ji k vydání peněžní hotovosti v částce nejméně 18 536 Kč ke škodě České pošty, s. p. Za všechny trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody podle § 234 odst. 1 a § 35 odst. 1 tr. zák. v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou, jakož i tresty zákazu řízení motorových vozidel, zákazu pobytu a propadnutí věci; též byl zavázán k náhradě škody podle specifikace uvedené v rozsudku soudu prvního stupně.

Stěžovatel (obžalovaný) popřel, že by se všech uvedených jednání dopustil.

Ústavní stížností napadeným usnesením příslušného krajského soudu byl k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d) a f) a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. ř.") částečně zrušen ve výroku o uložení trestu zákazu pobytu a ve výroku o náhradě škody. Jinak zůstal tento rozsudek nedotčen.

Ve svém návrhu stěžovatel předně uvádí, že v případě trestného činu loupeže - stran uvedeného posledního skutku - byli po zahájení trestního stíhání vyslechnuti jako svědkové čtyři policisté, kteří od stěžovatele kritického dne po činu opatřovali vysvětlení podle § 158 odst. 3 tr. ř. Soud prvního stupně v hlavním líčení provedl důkaz výslechem těchto policistů ke skutečnostem, které byly obsahem zmíněných vysvětlení. Ovšem podle dosavadní judikatury, jestliže byli v trestní věci vyslechnuti jako svědci příslušníci (tehdejší) Veřejné bezpečnosti, kteří prováděli operativní šetření na místě, jejich výpovědi lze použít jako důkaz před soudem, jen pokud vypovídali o skutečnostech, o kterých se nedozvěděli z vysvětlení podaných podle § 158 odst. 3 tr. ř. nebo podle § 19 odst. 1 zákona č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti, (Rt 26/89, Sbírka rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, část trestní, 1989, č. 4 - 5, s. 205).

Použití uvedených důkazů soudem jakožto usvědčujících, to ve spojení s ostatními důkazy, zejména s ne zcela jednoznačnými výsledky poznávacího řízení (tj. rekognicí) a s výsledky odorologické expertizy doplněné výslechy psovodů, které je zpochybňují, vytvořilo u posledního skutku pro stěžovatele nepříznivou důkazní situaci; totéž lze říci i o nevyvrácené možnosti přenosu mikrostop a vlasů (biologických stop).

Stěžovatel ve svém odvolání vytýkal kromě jiného i použití nezákonného důkazu, odvolací soud se tím však zabýval jen povrchně.

Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušení usnesení obecného soudu, jak se uvádí v petitu ústavní stížnosti.

Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon") vyjádření účastníka a vedlejších účastníků.

Předseda senátu 3 To Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastník řízení konstatoval, že právní názor vyslovený v ústavní stížnosti ohledně nepoužitelnosti důkazů svědeckými výpověďmi policistů, které svým obsahem vycházely z vysvětlení podle § 158 odst. 3 tr. ř., je akceptovatelný. Přesto, že soud prvního stupně nevhodně popsal v odůvodnění svého rozsudku i nepoužitelné části svědeckých výpovědí policistů, neshledal účastník v takovémto postupu natolik zásadní pochybení, které by ovlivnilo rozhodnutí ve věci samé a jež by snad vedlo k nezákonnému odsouzení stěžovatele. Podle názoru účastníka je skutečností, že ani okresní ani krajský soud k vyjádřením stěžovatele, která učinil před zasahujícími policisty, při rozhodování o vině stěžovatele nepřihlížel, tedy nehodnotil je jako skutečnosti jej usvědčující. K výpovědím zasahujících policistů okresní soud přihlédl pouze v té části, pokud popsali okolnosti zajištění stěžovatele, nález věcí pocházejících či použitých k loupeži a tehdejší chování stěžovatele.

S ohledem na uvedené skutečnosti má účastník za to, že napadeným rozhodnutím nebyla v uvedených směrech porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, a navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastníci, pokud na výzvu k vyjádření vůbec reagovali, se svého procesního postavení vzdali.

Replika stěžovatele došla Ústavnímu soudu 24. 10. 2001. Konstatuje v ní, že skutečnosti uváděné již v ústavní stížnosti jsou vyjádřením účastníka potvrzeny. Pokud účastník uvádí, že postup soudu prvního stupně shledává zákonným, potom s tímto zlehčujícím tvrzením nelze souhlasit, neboť pro ně není opora ve skutkových zjištěních okresního soudu podle § 125 věty první tr. ř.

Z uvedených důvodů stěžovatel na podané ústavní stížnosti trvá.

II.

Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle § 42 odst. 3 zákona vyžádal, zejména vyšetřovací a trestní spis Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 2 T 35/2000, jakož i vyjádření Policie České republiky ke způsobu zajištění srovnávacích pachových stop a srovnávacích biologických stop (vlasů) stěžovatele, a dospěl k následujícím závěrům.

Podaná ústavní stížnost je důvodná.

Podstata jejích námitek spočívá jednak v nezákonném provedení a použití výpovědí čtyř policistů vyslechnutých svědecky ke skutečnostem, které už byly obsahem vysvětlení, jež získali od stěžovatele před zahájením trestního stíhání, jednak v nezákonném provedení a použití dalších důkazů, jmenovitě rekognicí, odorologické a biologické expertizy.

Z protokolu o hlavním líčení, jakož i z rozsudku okresního soudu senát Ústavního soudu zjišťuje, že ve vztahu k předmětu dokazování, tj. zejména k onomu poslednímu skutku loupeže, uvedli dva z policistů, že zahlédli ve vozidle stěžovatele značky Honda paruku, která údajně byla použita při tomto loupežném přepadení. Další dva policisté vypověděli, že jim stěžovatel popsal, co kritického dne od rána až do policejního zajištění dělal, včetně údaje o tom, že věci v autě, s nímž toho dne podle jeho udání nikdo jiný nejezdil, jsou jeho, tedy i peníze (protokol o hlavním líčení, rozsudek okresního soudu).

Jak uvádí nalézací soud ve svém rozsudku, z popsaných důkazů (mezi nimiž byly uvedeny i výpovědi policistů, dodává senát Ústavního soudu), je nade vši pochybnost zřejmé, že přepadení pošt v J., K. a R. bylo provedeno mužem, který předtím odcizil a použil dva různé automobily VW Golf, v posledním případě pak osobní vůz VAZ 2101, přičemž vůz shodného typu a barvy byl prodán obžalovanému (stěžovateli) krátce před přepadením této pošty. Naposledy uvedený automobil se nepodařilo nalézt, ale obžalovaný (stěžovatel) byl s věcmi pocházejícími z loupeže a použitými při ní zajištěn u svého automobilu Honda.

Z uvedeného je zřejmé, že se okresní soud při svých závěrech o vině stěžovatele opíral alespoň dílem též o svědecké výpovědi policistů, nakolik se obsahově shodovaly s údaji k předmětu dokazování, které poskytl předtím stěžovatel v rámci vysvětlení při svém zajištění. Použil tedy důkazy - výpovědi svědků - získané v rozporu se zákonem (§ 97 a § 101 odst. 2 věta druhá tr. ř., v kontextu citovaného rozhodnutí Rt 26/89).

Účastník, krajský soud v napadeném usnesení k tomu uvedl, že "... okresní soud sice při popisu obsahu jednotlivých ... výpovědí zasahujících policistů citoval i vyjádření obžalovaného (stěžovatele) před těmito policisty, ale při souhrnném hodnocení důkazů ... nikterak takovými výroky neargumentoval a nebral je jako podklad pro své rozhodnutí.". Toto tvrzení účastníka by ovšem bylo možné akceptovat jen, jestliže by okresní soud v rozsudku vyloučil ze souhrnného hodnocení důkazů právě ty části svědeckých výpovědí policistů, které jako takové použít možné nebylo, a to se nestalo.

Okresní soud v rozsudku dále konstatoval, že "Dva přímí svědci obžalovaného D. Ch. při rekognicích identifikovali, svědkyně P. S. podle tvaru obličeje za použití maskování, jako užil pachatel. Svědek J. P. rovněž podle tvaru obličeje v obžalovaném identifikoval muže, který před vloupáním do pošty na poště v R. kolem pošty projížděl v automobilu VAZ 2101 ... Že jde o muže totožného s mužem, který poštu následující den přepadl, potvrzuje výpověď svědkyně P. S." .

K parametrům rekognice se Ústavní soud již vyslovil ve svých rozhodnutích sp. zn. IV. ÚS 37/01, Sb. n. u. ÚS, sv. 24, roč. 2001 - IV. díl, č. 154, s. 133, a sp. zn. III. ÚS 256/01, Sb. n. u. ÚS, sv. 25, roč. 2002 - I. díl, č. 37, s. 287. V obou případech řešil náležitosti tohoto procesního úkonu a jeho ústavní konformnost, byla-li rekognice provedena podle fotografií. Ve věci této ústavní stížnosti se jedná o problém jiný, a sice o respektování požadavků, které klade na rekognici in natura kriminalistika, a o jejich projev v rovině zákonné, popř. ústavní.

Podle požadavků kriminalistické teorie (Musil, J. a kol. Kriminalistika. Praha: Naše vojsko 1994. s. 167; Musil, J., Konrád, Z., Suchánek, J. Kriminalistika. 1. vyd. Praha: C. H. Beck 2001. s. 323), významných z toho hlediska, jak byla rekognice provedena svědky P. S. a J. P. , "... speciální úprava zevnějšku rekognované osoby ... je možná a účelná jen tehdy, je-li zcela bezpečně zjištěno, že v době spáchání činu tato osoba měla určitý identifikační znak, který v době rekognice již nemá (např. že měla na očích tmavé brýle...).". Dále se k tomu uvádí: "Přípravou objektů rekognice rozumíme ... zajištění, aby všechny objekty rekognice vykazovaly shodné druhové identifikační znaky (např. ztotožňovaný objekt má černé vlasy a knír, všechny objekty přibrané musí být černovlasé s knírem...).".

Těmto požadavkům je třeba rozumět tak, že jsou-li splněny uvedené podmínky, musí být provedena i speciální úprava zevnějšku poznávané osoby. V opačném případě je důkazní hodnota výsledku takto provedené rekognice výrazně oslabena, ne-li zcela anulována.

V prvém případě, kdy poznávající (identifikující) osobou byla svědkyně P. S., neproběhl tento úkon v souladu se všemi požadavky, které na něj klade kriminalistická teorie a praxe, tedy včetně nutnosti speciální úpravy zevnějšku rekognované (identifikované) osoby, tj. obviněného. Obviněný i další osoby přibrané byly upraveny sice tak, že měly na hlavě paruky, nikoliv však kudrnaté (mahagon nebo kaštan) jak je předtím popsala svědkyně, když přišla při páchání trestného činu do přímého kontaktu s obviněným, nýbrž paruky s vlasy jen zvlněnými a dílem šlo o mahagon, dílem o kaštan. Dále měly bílou čelenku a tmavé brýle; ty svědkyně popsala jako sluneční, velké kulaté, přičemž barevná fotodokumentace průběhu této rekognice dokládá, že u všech zúčastněných byly použity sice tmavé brýle, ale menšího elipsovitého tvaru; bílá čelenka pak u některých osob přibraných měla tvar spíše obvazu. Sama osoba znovupoznávaná, čili stěžovatel, zaznamenala do protokolu o rekognici písemnou námitku o tom, že on jediný ze všech zúčastněných nebyl oholen. Podle barevné fotodokumentace byla neoholena ještě jedna osoba přibraná, což také neodpovídá příslušným požadavkům. Poznávající osoba přesto poté identifikovala jednu z poznávaných osob, a to obviněného (stěžovatele). To se opakovalo i při druhém poznávacím úkonu; v obou případech podle tvaru obličeje, ačkoliv při předcházejícím výslechu tato svědkyně uvedla, že obličeje si vůbec nevšimla.

V případě druhém fungoval coby osoba poznávající svědek J. P., který pozoroval obviněného den před spácháním loupeže v blízkosti místa činu. Toho mimo jiné popsal v protokolu o svědecké výpovědi před rekognicí jako osobu, která měla tmavší husté vlasy mahagonové až černé barvy a na očích brýle, jež mohly být tmavé; prohlásil též, že je schopen obviněného identifikovat podle tvaru obličeje. Při rekognici samotné však, jak dokládá barevná fotodokumentace, součástí speciální úpravy zevnějšku obviněného a osob přibraných tmavé ani jiné brýle nebyly. Použily se pouze paruky mahagonové a kaštanové barvy. Svědek při prvním poznávacím aktu identifikoval poznávanou osobu, a to obviněného (stěžovatele), podle paruky a vizáže obličeje. Při aktu druhém, provedeném bez paruk, si nebyl identifikací obviněného jist, nicméně odůvodnil ji poukazem na tvar obličeje poznávané osoby.

Právní úprava účinná do 31. 12. 2001 požadovala v § 93 odst. 2 a v § 103 tr. ř. z hlediska, které se tu sleduje, aby osoba rekognovaná byla ukázána "... mezi několika osobami ... téhož druhu." Je třeba mít za to, že "tímtéž druhem" je nutno rozumět i druhovou shodu ve speciální úpravě zevnějšku rekognované osoby, pokud byly splněny zmíněné předpoklady vyžadované kriminalistickou teorií.

Ve věci této ústavní stížnosti dva poznávající svědci obviněného (stěžovatele) přesto identifikovali, i když zmíněný požadavek nebyl zcela splněn. Obviněného identifikovala nejprve svědkyně při obou poznávacích aktech podle tvaru obličeje, ačkoliv si jej nevšimla. Svědek při prvém poznávacím úkonu označil obviněného (stěžovatele) podle paruky a obličeje, při druhém poznávacím aktu, provedeném bez paruk, jej identifikoval jen podle tvaru obličeje, ale nebyl si jist, zda je to on, koho viděl den před loupeží u pošty. Je pravda, že vada ve speciální úpravě zevnějšku byla u obou rekognicí jen částečná [u první charakter paruky a tvar slunečních brýlí, u druhé chybějící (tmavé) brýle], přesto poznávající svědkové obviněného identifikovali již při prvním poznávacím aktu podle paruky, resp. podle tvaru obličeje. Tu by se dalo namítat, že jiná paruka či jiné anebo dokonce chybějící brýle neměly v tomto konkrétním případě na znovupoznání vliv, takže právě tyto nedostatky ve speciální úpravě zevnějšku osoby poznávané a osob přibraných nezakládají rekognici nezákonnou nebo ne takovou, která vylučuje použití jejích výsledků. Ovšem každé zeslabení speciální úpravy zevnějšku, jak dokazuje zejména druhý poznávací akt svědkem, znamená zeslabení i věrohodnosti poznatků získaných takto vadně provedenou rekognicí. Proto i nedostatek v použitých parukách či jiné anebo zcela chybějící brýle jsou podle názoru Ústavního soudu takovou vadou z hlediska kriminalistického, která zapříčiňuje nezákonnost rekognice a případnou nepoužitelnost jejích výsledků; k tomu ještě přistupuje rozpor provázející rekognici svědkyní P. S., která opakovaně identifikovala obviněného na základě takového znaku jeho zevnějšku, kterého si v době původního kontaktu s pachatelem loupeže vůbec nevšimla.

Uvedené hodnocení obou rekognicí okresním a krajským soudem, jakož i závěry, které z nich dovodily, jsou ve světle toho, co bylo o kriminalistických a zákonných parametrech rekognice řečeno, proto neodpovídající.

Rekognice, pokud by přicházela v úvahu i v souvislosti s prvními dvěma případy loupeží, se týkala jen J. a vykazovala rovněž nedostatky.

Šlo tu o svědkyni K. J. jako poznávající osobu, která se setkala s obviněným před spácháním trestného činu. Jeho vzhled z této doby popsala následovně: "...světlé vlasy ... jako napomádované ... kouty. ... Obličej ... kulatější, na sobě měl kraťasy, triko, a na nohou sportovní boty.". Při rekognici samotné však poznávaná osoba a osoby přibrané byly u prvního poznávacího aktu vybaveny parukami různého zabarvení, oblečeny měly kalhoty dlouhé a košile, sportovní obuv měla jen jedna z nich. Při druhém poznávacím aktu byly bez paruk, jak dokládá barevná fotodokumentace této rekognice. Není divu, že svědkyně ani v jednom případě obviněného jako osobu poznávanou vůbec neidentifikovala (rozsudek soudu prvního stupně).

V k...ém případě rekognice být provedena nemohla, protože jediný poznávající svědek nebyl schopen pachatele této loupeže dostatečně popsat.

To ovšem nalézacímu soudu nebránilo, aby v odůvodnění svého rozsudku uvedl: "Byly-li pak v souvislosti s tímto přepadením (loupež v R.) zajištěny shodné mikrostopy jako v případech pošt v J. a K., navíc svědci shodně ve všech případech popisují použitou zbraň, na místech byly nalezeny pachové stopy obžalovaného, svědčí to o pachatelství obžalovaného i v těchto případech. Tento závěr nemůže ovlivnit ani obhajobou zmiňovaná skutečnost, že svědkyně K. J. v předvedených figurantech nepoznala muže, který se den před přepadením pošty v J. u ní na poštu dotazoval. Tato svědkyně totiž viděla muže bez masky, zatímco při rekognici jí byli předvedeni maskovaní muži, z nichž vybrala jednoho, jehož paruka alespoň dle fotodokumentace měla kouty. Není se co divit, že když muže odmaskovali, označila již téhož muže, protože jediný měl tmavě modrou košili.".

Podle názoru obecného soudu tedy zjevně vadně provedená rekognice svými závěry nijak nezpochybňuje vinu stěžovatele, neboť ta je opřena o jiné vyjmenované důkazy (mikrostopy, použitá zbraň, pachové stopy). Tím se ovšem nalézací soud výrazně dotýká zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.).

Krajský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí k tomu uvedl: "... směřovaly úvahy okresního soudu zcela logicky při hodnocení všech ve věci provedených důkazů k závěru o uzavřeném důkazním řetězci, jenž dostatečně svědčí o vině obžalovaného stíhanou trestnou činností. V případě poslední loupeže (R.)... je zde výpověď svědkyně S. a svědka P., obžalovaný je zajišťován nedlouho po loupežném přepadení s věcmi, které byly použity při loupeži, s penězi, jichž se pachatel při loupeži zmocnil. V této souvislosti není důvod ani natolik zpochybňovat průběh rekognicí provedených se svědky S. a P. Průběh těchto rekognicí je zachycen na barevné fotodokumentaci a není zřejmé, že by ustrojení obžalovaného a jiných figurantů bylo natolik odlišné, že by snad poznávající osobě muselo být zcela jasné, kdo má být poznán.". Jinak vyjádřeno, podle názoru účastníka zpochybněná zákonnost provedených rekognicí v podstatě nevadí, jestliže jejich výsledky přesto potvrzují vinu stěžovatele. S tímto závěrem se Ústavní soud ztotožnit rovněž nemůže.

Zákonnost rekognicí se odvíjí v prvé řadě od ustanovení § 93 odst. 2 (§ 103) tr. ř. Dále pak bude důležité i ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. o přípustnosti důkazů. Kritérium završující potom představuje zásada zákonnosti trestního řízení vyjádřená v § 2 odst. 1 tr. ř. Podle § 89 odst. 2 tr. ř. může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Limitem této na první pohled neomezené formulace musí být zásady trestního práva procesního, čili zásada zákonnosti trestního řízení, jakož i zásady další, které naplňují obsah principu spravedlivého procesu (např. presumpce neviny aj.). Svým způsobem "cílovou" zásadu v tomto kontextu pak představuje zásada uvedená v § 2 odst. 5 tr. ř. (zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností). V kolizi s těmito zásadami se proto nacházejí podle názoru Ústavního soudu rekognice, které díky pochybením již z hlediska kriminalistické teorie porušují § 93 odst. 2 (§ 103 ) tr. ř.

Nalézací soud ve svém rozsudku dále uvádí: "Podle zajištěných shodných mikrostop a pachových stop z míst činů (jak loupežné přepadení, tak krádeže automobilů) musel obžalovaný D. Ch. přijít do styku s věcmi použitými při loupežích a krádežích automobilů, tyto stopy ostatně byly zajištěny i na věcech, které měl doma. Bylo tedy otázkou, zda obstojí obhajoba obžalovaného spočívající v tvrzení, že všechny tyto stopy mohly být zaneseny na místa činu R. Č. tím, že si od obžalovaného půjčoval auto, ve kterém měl své oblečení a věci včetně zbraní, a R. Č. toto oblečení při loupežích používal a tím zanechal na místech činů stopy D. Ch.". Krajský soud ve svém ústavní stížností napadeném rozhodnutí k pachovým stopám dodává: "... výsledek jejich zkoumání není zpochybněn ani tím, na co upozornili vyslýchaní policejní kynologové, kteří se zmínili o tzv. čichové paměti psa, která má přetrvávat 14 dnů. V projednávaném případě byli ke zkoumání zajištěných pachových stop, jejich porovnávání s pachovými konzervami obžalovaného, použiti vždy odlišní psi."

V té návaznosti považuje třetí senát Ústavního soudu za potřebné upozornit na nález vedený pod sp. zn. I. ÚS 394/97, Sb. n. u. ÚS, sv. 10, roč. 1998 - I. díl, č. 28, str. 179, podle kterého možnost odebrání pachové stopy lze dovozovat z ustanovení § 114 odst. 2 trestního řádu, podle něhož "je-li k důkazu třeba provést zkoušku krve nebo jiný obdobný úkon, je osoba, o kterou jde, povinna strpět, aby jí lékař nebo odborný zdravotnický pracovník odebral krev nebo u ní provedl jiný potřebný úkon, není-li spojen s nebezpečím pro její zdraví". S ohledem na povahu úkonu (odběr pachové stopy) není nezbytné v tomto případě trvat na tom, aby odběr provedl lékař nebo zdravotnický pracovník. Ústavní soud nezpochybňuje obecnou věrohodnost samotného důkazu pachovou zkouškou (přestože tento důkaz v teorii i v praxi trestního řízení nebývá přijímán jednoznačně a bezvýhradně); na základě tohoto důkazu je však možno pouze dospět k závěru, že stěžovatel se v blíže neurčené době s největší pravděpodobností v bytě poškozeného nacházel, nelze z něj však jednoznačně a bez důvodných pochybností dovodit, že právě stěžovatel se dopustil trestného činu, za který byl trestně stíhán a později i odsouzen.

Podrobný postup k provádění důkazu pachovými stopami nabízí dále výkladové stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství č. 10/95. Podle tohoto pramene je potřebné, aby zajištěná pachová stopa byla popsána v protokole o ohledání místa činu. Byla-li zajištěna jinak, je nutno ji popsat většinou v protokolu o dodatečném ohledání místa činu nebo jiného místa, stejně tak jako předmět, z něhož byla sejmuta. Odběr srovnávací pachové stopy se provádí u prověřovaných osob a nejčastěji u obviněného. Je ovšem nezbytné pořízení protokolu nebo úředního záznamu o tom, že byl proveden odběr srovnávací pachové konzervy. Při odběru je nutno postupovat podle § 114 odst. 3 tr. ř. (prohlídka těla a jiné podobné úkony). Osoba musí být seznámena s tím, že se odběr bude provádět a zda je ochotna se mu podrobit. V případě odmítnutí lze vynucovat splnění této povinnosti jen uložením pořádkové pokuty podle § 66 tr. ř.

Pachové stopy zajištěné na místech činů ve věci této ústavní stížnosti byly řádně popsány v protokolech o ohledání těchto míst. Naproti tomu odběr srovnávací pachové stopy (pachové konzervy obžalovaného), ve spisech označené jako SPK 76/98; 570/99 (D. Ch., 18. 5. 1973), protokolárně ani jiným způsobem zdokumentován není. Na dožádání Ústavního soudu u příslušných orgánů, které srovnání pachových stop odborně prováděly, aby takový protokol či jiný doklad daly k dispozici, se mu dostalo opět jen kopií zpráv o výsledku srovnání pachových stop již založených ve vyšetřovacím spise.

Z hlediska požadavků formulovaných v citovaném výkladovém stanovisku, které vycházejí nepochybně z kriminalistické teorie, orgány činné v přípravném řízení i obecné soudy ve věci této ústavní stížnosti zřejmě pochybily v tom, že srovnávací pachová stopa nebyla stěžovateli odebrána postupem podle § 55 odst. 1 tr. ř., tedy protokolárně, ani na základě alespoň úředního záznamu. Citované ustanovení totiž požaduje, aby o každém úkonu trestního řízení, jímž je i odběr prováděný podle § 114 odst. 2 a 3 tr. ř., byl sepsán protokol, zpravidla při úkonu nebo bezprostředně po něm. Smyslem toho je, aby takový úkon byl ověřitelný, aby nemohlo dojít k záměně při odběru pachových stop nebo dokonce k nežádoucí manipulaci s nimi. Projekce této vady do roviny zákona se opírá o § 89 odst. 2 tr. ř., jehož hranice představuje zásada zákonnosti trestního řízení vyjádřená v § 2 odst. 1 tr. ř. Citovaná zákonná ustanovení byla popsaným postupem a tím, že jej obecné soudy akceptovaly, porušena.

Pouze stručně, nad rámec toho, co bylo řečeno, připouští-li citované výkladové stanovisko dokumentaci odběru srovnávací pachové stopy také jen úředním záznamem, hodnotí dnes Ústavní soud tento postup rezervovaně, a to tak, že by mělo zůstat jen u protokolu. Z hlediska platné právní úpravy obsažené v § 114 odst. 2 tr. ř., ve znění novely č. 265/2001 Sb., lze odběr srovnávacích pachových stop přirovnat k odběru biologického materiálu, který není spojen se zásahem do tělesné integrity osoby, jíž se takový úkon týká. Proto by měl také pro tyto případy platit právní režim citovaného ustanovení, jehož podstatou je souhlas zmíněné osoby s odběrem; viz též Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F., Trestní řád. Komentář. I. díl. 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002. s. 766.

V souvislosti s důkazním významem pachových stop nelze ponechat stranou ani svědecké výpovědi policejních kynologů. K dotazu obhájkyně stěžovatele, zda připadá v úvahu, aby se pachová stopa majitele oblečení, který oblečení používal, přenesla na předměty, jichž se toto oblečení dotýkalo v době, kdy je měl na sobě někdo jiný (např. pachatel), uvedli, že přenos pachu je možný. Na věcech, s nimiž přišly osoby do styku, podle všech zjištěných zkušeností tyto pachy zůstávají. Pokud používají oblečení dvě osoby, a toto oblečení se pak dotkne nějakého předmětu, nebo na něm leží, je možné a pravděpodobné, že na tom místě ulpí oba pachy nebo jejich část.

Ve světle těchto zjištění, jakož i vzhledem ke způsobu vyvracení existence osoby R. Č. při dokazování, nelze považovat obhajobu stěžovatele za vyvrácenou bez důvodných pochybností. Skutečnost, že policie zjistila dvě osoby stejného jména, které ani neodpovídaly popisu osoby R. Č. udanému stěžovatelem, ještě neznamená, že R. Č. jako osoba neexistoval, nehledě na jinak nevyvrácenou svědeckou výpověď družky stěžovatele u hlavního líčení, která měla asi dvakrát nebo třikrát Č. vidět, když si přišel ke stěžovateli pro auto. Důvodné skutkové pochybnosti v tomto směru by mohly odpadnout, jestliže by se dalším dokazováním dospělo ke zjištění takových skutečností, které by reálnou existenci R. Č. buď potvrdily nebo vyvrátily. Zůstává-li však dalšími důkazy neodstranitelná pochybnost v tomto ohledu, je soud povinen respektovat příslušnou procesní zásadu (in dubio pro reo) plynoucí ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.).

Rozsudek nalézacího soudu též konstatuje, že: "Zajištěné vlasy nalezené mezi sedadlem řidiče a spolujezdce byly porovnávány se vzorky vlasů obžalovaného D. Ch. a M. B. a bylo zjištěno, že zajištěné vlasy mají shodné morfologické vlastnosti s vlasy D. Ch. ...". Podle ústavní stížností napadaného usnesení účastníka "... nelze uvěřit obhajobě obžalovaného ohledně osoby R. Č., nemůže soud přijmout ani takové vysvětlení, že mikrostopy, pachové stopy či biologická stopa v podobě vlasu byly na místa činů či do vozidel použitých k loupežným přepadením zavlečeny takovouto údajně jinou osobou.". Nehledě na to, že účastník považuje obhajobu stěžovatele za vyvrácenou vzdor tomu, co konstatuje v tomto směru Ústavní soud, odkaz také na usvědčující biologické stopy je zatížen do jisté míry podobnou vadou jako použité stopy pachové. Namísto protokolárního zajištění srovnávacího biologického materiálu (stopy), tj. vlasu stěžovatele (§ 114 odst. 2; § 55 odst. 1 tr. ř.), zjistil Ústavní soud z písemného vyjádření Policie České republiky, Správy Jihočeského kraje, Odboru kriminalistické techniky a expertiz v Českých Budějovicích, jakož i z přiložené kopie žádosti o dodatečné porovnání biologických stop, že srovnávací biologická stopa byla u stěžovatele zajištěna (neuvádí se ovšem jak) a připojena v obálce ke zmíněné žádosti. Na tomto místě by bylo možné zopakovat v podstatě vše, co bylo řečeno v dané souvislosti o pachových stopách a o nutnosti řádného zákonného zajištění srovnávacích pachových konzerv, a to z hlediska právního stavu před novelou trestního řádu č. 265/2001 Sb. Vzhledem k tomu však, že odběr biologického materiálu, tj. vlasů stěžovatele, proběhl právě před touto změnou právní úpravy, lze namítat, že pouhý úřední záznam jako doklad o odběru vlasů tehdy stačit mohl; za takový by bylo možno považovat kopii žádosti ředitele tehdejšího okresního úřadu vyšetřování o "porovnání v oboru biologie". I kdyby Ústavní soud tuto námitku akceptoval, důkaz zmíněnou biologickou stopou ve spojení s ostatními důkazy nepřímými (mikrostopy, pachové stopy), jakož i přímými, ale zatíženými právními vadami, by na celkové důkazní situaci nic podstatného nezměnil.

Zda a nakolik zjištěné právní vady dosahují do roviny ústavněprávní, záleží na tom, jak bylo s takto zatíženými důkazy naloženo a jaké jiné důkazy viny v této věci obecný soud vzal v potaz.

III.

Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, již dříve konstatoval (sp. zn. I. ÚS 230/96, Sb. n. u. ÚS, sv. 7, roč. 1997, č. 27, str. 173), že není součástí soustavy obecných soudů a že mu nepřísluší hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy bez dalšího. To však nemění nic na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími, popř. řízeními jim předcházejícími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

V tomto směru, jak plyne z bodu II. odůvodnění, byla zjištěna právní pochybení orgánů činných v trestním řízení a zejména pak obecného soudu, jehož rozhodnutí je předmětem ústavní stížnosti.

Vina stěžovatele posledním případem loupeže, tj. r...ým, je opřena o výsledky rekognicí se svědky P. S. a J. P., dále o výsledky vyhodnocení pachových stop. Podepřena je též svědeckými výpověďmi policistů, kteří stěžovatele zajišťovali po činu. S odvoláním na pachové stopy a mikrostopy spojené s prvním (j...ým) a druhým (k...ým) případem loupeže se dovozuje vina stěžovatele i zde. Stejným způsobem se činily závěry o vině stěžovatele krádežemi osobních aut, tu i s odkazem na důkaz vyhodnocením biologické stopy (vlasů). Všechny vyjmenované důkazy - přímé i nepřímé (snad s výjimkou biologických) - však trpí vadami podrobně rozvedenými v bodu II., byť by tvořily podle názoru účastníka "... uzavřený důkazní řetězec, jenž dostatečně svědčí o vině obžalovaného stíhanou trestnou činností ...".

Navíc obhajoba stěžovatele, ať již účelová či nikoliv, musí být vyvrácena bez důvodných pochybností, má-li být argumentem pro vinu obviněného. To se podle názoru Ústavního soudu nestalo. Přes veškeré úsilí orgánů činných v trestním řízení zůstala pochybnost stran existence osoby R. Ć.

Jiné důkazy než takto stručně zrekapitulované vinu stěžovatele trestnými činy, pro něž byl odsouzen, nepodepírají, nepočítají-li se již zmíněné mikrostopy a biologická stopa; ty ovšem jen jako nepřímé důkazy viny samy o sobě nestačí.

Opíral-li pak obecný soud závěr o vině o zmíněné nezákonné důkazy jakožto o důkazy nikoliv jen podpůrné, vedlejší, znamená jejich nezákonnost i nespravedlivost procesu, tudíž i jeho neústavnost. Pro tento případ je nutno brát v potaz i charakter právní vady (nezákonnosti) procesního úkonu. Činí-li zjištěná vada onen procesní úkon, resp. důkaz takto získaný absolutně neúčinným, zakládá neústavnost; v takových případech musí proto jít o úkon zatížený vadami podstatnými a neodstranitelnými.

Rekognice živé osoby je neopakovatelná, to na rozdíl od rekognice např. mrtvého. Opakováním rekognice živé osoby proto její podstatnou vadu odstranit nelze. Byly-li rekognice v dané trestní věci stiženy podstatnými a neodstranitelnými vadami, za které považuje Ústavní soud zjištěná pochybení (tj. nerespektování požadavku na druhovou shodu ve speciální úpravě zevnějšku rekognované osoby a osob přibraných), je nepoužitelnost (neúčinnost) takovéhoto důkazu nabíledni. Bude-li přesto použit k rozhodujícímu důkazu o vině, jedná se o právní vady dosahující do ústavní roviny, nehledě na samu problematičnost závěrů o vině stěžovatele z takových rekognicí plynoucích.

Analogicky to platí i o použitých pachových a s uvedenou výhradou uvedenou i o biologických stopách jako nepřímých důkazech viny stěžovatele. Pouze s tím rozdílem, že kdyby vadně provedené tyto důkazy byly nahrazeny důkazy provedenými zákonným způsobem (požadavek protokolárního zajištění srovnávacích těchto stop) a teprve tyto nové použity k důkazu o vině v souladu s požadavky trestněprocesní teorie kladenými na použití důkazů nepřímých, mohla by být situace jiná. To se ovšem nestalo.

Právo na spravedlivý proces je podle názoru Ústavního soudu limitem práva na řádný zákonný proces v tom významu, že ne každá nezákonnost rovná se nespravedlivosti a neústavnosti, ale pouze taková, která vede za uvedených předpokladů k vině obviněného (stěžovatele). Také sama zákonnost limituje spravedlivost procesu tím, že nezákonný proces jeho spravedlivost přinejmenším ohrožuje, zejména tak, že nemůže vést ke spravedlivému potrestání pachatele (§ 1 tr. ř.). Základem takovéhoto potrestání musí být skutkový stav věci zjištěný bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Případné nezákonnosti nelze omluvit účelovým konstatováním, že celková spravedlivost procesu byla přece zachována, a tím snad byl garantován i spravedlivý trest. Nezákonný proces nemůže přispět k rozhodnutí o oprávněnosti trestního obvinění proti konkrétní osobě, resp. není s to tuto oprávněnost náležitě garantovat.

Proto rámcem spravedlivého procesu může být jedině proces vedený zákonným způsobem. Zákonnost, poněkud schematicky vyjádřeno, je tu formou trestního řízení, spravedlivost pak žádoucí kvalitou (obsahu) trestního řízení.

Pochybení na úrovni jednoduchého práva zatěžující napadené rozhodnutí obecného soudu a řízení mu předcházející proto dosahují podle názoru Ústavního soudu do ústavní roviny v těchto směrech.

Porušení zásady zákonnosti trestního procesu zakotvené v § 2 odst. 1 tr. ř. se promítlo do ustanovení čl. 90 Ústavy a čl. 8 odst. 2 Listiny; tomu na úrovni Úmluvy odpovídá ustanovení čl. 6 odst. 2, jakož i čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, č. 120/1976 Sb. (dále jen "Pakt"), kde se hovoří o nutnosti prokázání viny zákonným způsobem.

Porušení zásady presumpce neviny, vyjádřené coby jedné z garancí spravedlivého trestního řízení v § 2 odst. 2 tr. ř., dosáhlo takto na čl. 40 odst. 2 Listiny, jakož i na čl. 6 odst. 2 Úmluvy a čl. 14 odst. 2 Paktu. Touto cestou se dostává i k právu na spravedlivý proces, jinak garantovaný v čl. 37 a 38 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v čl. 14 odst. 1 Paktu. To samé by bylo možno konstatovat o zásadě zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností obsažené v § 2 odst. 5 tr. ř.

Zásada volného hodnocení důkazů, jak o ní hovoří § 2 odst. 6 tr. ř., mimo jiné znamená, že hodnocení důkazů, má-li být s ní konformní, musí též respektovat jako jedno z hledisek tohoto hodnocení i zákonnost důkazů. Chybné jejich hodnocení právě z tohoto pohledu se opět promítá do zásady zákonnosti (čl. 90 Ústavy, čl. 8 odst. 2 Listiny, čemuž na úrovni Úmluvy odpovídá ustanovení čl. 6 odst. 2, jakož i čl. 14 odst. 2 Paktu).

IV.

Na základě právního a ústavněprávního rozboru obsaženého v bodech II. a III. odůvodnění tohoto nálezu dospěl Ústavnísoud k závěru, že podané ústavní stížnosti bylo nutno v rozsahu uvedeném ve výroku nálezu vyhovět.

Bylo-li vyhověno ústavní stížnosti, nezbylo Ústavnímusoudu než podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 23. 8. 2000 č. j. 3 To 668/2000-506 v uvedeném rozsahu zrušit.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru