Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 623/15 #1Usnesení ÚS ze dne 08.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Promlčení
banka/bankovnictví
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.623.15.1
Datum podání02.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 396, § 398, § 397


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 623/15 ze dne 8. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 8. října 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti MARIENFARM spol. s r. o., adresa: Jankovcova 1193/31, 170 00 Praha 7, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Vinohradská 32, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. listopadu 2014 č. j. 29 Cdo 3315/2012-217, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, a za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ve včas podané ústavní stížnosti napadá společnost MARIENFARM spol. s r. o. (dále rovněž "stěžovatelka" nebo "žalobkyně") v záhlaví usnesení označený rozsudek a navrhuje jeho zrušení pro údajné porušení článku 1, článku 3, článku 4 a článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatelka v postupu dovolacího soudu, který podle jejího názoru vyložil ve věci aplikovaný právní předpis (tj. § 397 a § 398 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "obch. zák.") "v příkrém rozporu s jeho zněním a smyslem způsobem, který nešetří základní práva stěžovatelky". Za extrémně vadný podkládá stěžovatelka právní názor dovolacího soudu, že neoprávněným odepsáním částek z běžného účtu vedeného právní předchůdkyní žalované vznikla škoda, a že právo na jejich vrácení bylo již promlčeno.

Obecné soudy prý ve věci vadně aplikovaly ust. § 397 obch. zák., podle něhož, "nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky" a ust. § 398 obch. zák., podle něhož "u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti."

Nesouhlasný právní názor, oponující právnímu závěru obecných soudů, stěžovatelka opírá o znění ustanovení § 396 obch. zák., podle něhož "U práva na peněžní prostředky uložené na běžném nebo vkladovém účtu běží promlčecí doba ode dne zániku smlouvy o vedení těchto účtů".

Stěžovatelka tvrdí, že neoprávněným odepsáním peněžních prostředků z běžného účtu, vedeného bankou, se pohledávka klienta za bankou nesnižuje, ale zůstává nezměněna, nedochází prý tedy ke vzniku škody, a nemůže ani dojít k jejímu promlčení v promlčecí době platné pro náhradu škody.

Podle názoru stěžovatelky jsou finanční prostředky uložené na účtu v bance pohledávkou; tu však lze snížit pouze jedním ze zákonem předpokládaných způsobů. Zánik pohledávky odepsáním finančních prostředků z účtu u banky je proto zcela nezákonným způsobem zániku pohledávky, který byl podle názoru stěžovatelky dovolacím soudem "uměle vykonstruován". Protože tedy ke snížení pohledávky bankou nemůže dojít tím, že banka peníze z účtu klienta nezákonným způsobem odepíše, nemůže se takové jednání podle tvrzení stěžovatelky "přetransformovat" na vznik škody, která se promlčuje ve lhůtě, jejíž počátek vymezuje ustanovení § 398 obch. zák.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu rozhodnutí, napadeného ústavní stížností, se zjišťuje:

U Obvodního soudu pro Prahu 1 byl pod sp. zn. 24 C 89/2010 veden civilní spor mezi společností MARIENFARM spol. s r.o. a společností UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. (dále též "žalovaná") o zaplacení částky 1 271 358,- Kč s příslušenstvím. V tomto sporu bylo prokázáno, že právním předchůdcem žalobkyně je Karl-Heinz Lehmannn-Andres, že právní předchůdkyní žalované je banka HYPO BANKA CZ a. s., a že dne 3. 2. 1994 uzavřel Karl-Heinz Lehmannn-Andres smlouvu o běžném účtu s bankou HYPO BANKA CZ a. s.

Žalobkyní bylo ve sporu tvrzeno, že HYPO BANKA CZ a. s. v době mezi 23. 6. 1994 a 2. 4. 1997 neoprávněně odepsala z uvedeného běžného účtu žalovanou částku 1 271 358, Kč. Žalovaná částka měla být z běžného účtu odepisována postupně bez souhlasu právního předchůdce žalobkyně; ten se prý o odepsání peněžních prostředků z běžného účtu dozvídal vždy zpětně ze zasílaných výpisů z běžného účtu.

Právní předchůdkyně žalované ve sporu namítla promlčení práva na vrácení těchto peněžních prostředků.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. června 2011 č. j. 24 C 89/2010-166 žalobu zamítl. Uvedl, že právo na vrácení peněžních prostředků mohl právní předchůdce žalobkyně uplatnit vždy prvního dne poté, kdy se o neoprávněném odepsání prostředků ze svého běžného účtu prostřednictvím výpisů dozvěděl. Vzhledem k tomu, že o posledním odepsání peněžních prostředků se právní předchůdce žalobkyně dozvěděl z výpisu z běžného účtu ze dne 2. dubna 1997 či nejpozději z výpisu ze dne 28. listopadu 1997, a vzhledem k tomu, že žaloba právního předchůdce žalobkyně byla soudu prvního stupně doručena až dne 22. února 2007, měl soud prvního stupně námitku promlčení uplatněného nároku za důvodnou, a právo na vrácení peněžních prostředků právnímu předchůdci žalobkyně nepřiznal.

K odvolání žalobkyně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 4. 2012 č. j. 69 Co 97/2012-196 tak, že v meritu věci potvrdil prvostupňový rozsudek. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a přitakal též jeho právnímu posouzení věci v tom směru, že právo na vrácení odepsaných peněžních prostředků již bylo promlčeno. Námitku žalobkyně, podle níž je v projednávané věci promlčení práva (přesněji: samo vznesení námitky promlčení) v rozporu s dobrými mravy, shledal odvolací soud neopodstatněnou.

O dovolání žalobkyně rozhodl Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 27. listopadu 2014 č. j. 29 Cdo 3315/2012-217 tak, že dovolání proti té části výroku odvolacího soudu, která se týkala částky 1 271 358,- Kč s příslušenstvím, odmítl jako nedůvodné.

III.

Stěžovatelka, byť petitem ústavní stížnosti napadá toliko rozsudek dovolacího soudu, ve skutečnosti oponuje právnímu názoru vyslovenému ve všech výše citovaných rozhodnutích obecných soudů.

Názor obecných soudů je takový, že neoprávněným odepsáním částek z běžného účtu vedeného u banky vzniká škoda, a že právo na náhradu škody se promlčuje ve lhůtách, jejichž počátek se odvozuje z ust. § 397 a § 398 obch. zák. Ústavní soud konstatuje, že tento právní názor je setrvale zastáván v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu České republiky; lze poukázat např. na závěry uvedené v rozsudku tohoto soudu ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. 29 Cdo 1622/2009 nebo v rozsudku ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 29 Cdo 2155/2008.

Stěžovatelčin nesouhlasný právní názor se naproti tomu opírá o znění ustanovení § 396 obch. zák., přičemž tvrdí, že neoprávněným odepsáním peněžních prostředků z běžného účtu vedeného bankou se pohledávka klienta za bankou nesnižuje, ale zůstává nezměněna; nedochází prý tedy ke vzniku škody a nemůže ani dojít k promlčení nároku na vrácení částek, odepsaných z běžného účtu, v promlčecích lhůtách, jejichž počátek se odvozuje z ust. § 397 a § 398 obch. zák.

IV.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že mu v zásadě nepřísluší posuzovat výklad a následnou aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze, pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. K tomu dochází zejména tehdy, pokud je nepřípustně postiženo některé ze základních práv nebo svobod, pokud je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy, nebo pokud soudy přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).

Rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle článku 36 Listiny (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, č. 66).

Úloha Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy) je v zásadě odlišná od kompetencí Nejvyššího soudu, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury obecných soudů, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva v souvislosti s posouzením otázek zásadního právního významu. Sjednocování judikatury přísluší Nejvyššímu soudu (ust. § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích ve znění pozdějších předpisů) a Ústavní soud zejména v oblasti hmotného práva nemůže provádět její korekci. Jestliže nadto jsou rozhodnutí obecných soudů v této věci v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a poukaz na jeho rozhodovací praxi je v nich obsažen, nenáleží Ústavnímu soudu do této kompetence Nejvyššího soudu v daných souvislostech jakkoli zasahovat.

Ústavní soud ověřil, že závěrům dovolacího soudu nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout, tvrzení stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv proto neshledal důvodným.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru