Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 621/15 #1Usnesení ÚS ze dne 26.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
právo na soudní a jinou právní... více
Věcný rejstříkDokazování
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.621.15.1
Datum podání02.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 185, § 209, § 168 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., t. č. Věznice Všehrdy, zastoupeného Mgr. Hynkem Navrátilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 sp. zn. 3 Tdo 1454/2014 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2014 sp. zn. 2 To 12/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení práva na spravedlivý proces.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 12. 2012 sp. zn. 46 T 6/2012 stěžovatele uznal vinným ze spáchání pod bodem IV. zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a pod bodem V. jednak zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jednak zvlášť závažného zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Za to [a za jednání popsané pod bodem III. rozsudku, které soud prvního stupně posoudil jako pokračující zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku] jej podle § 168 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.

Vrchní soud v Praze (poté, co jeho v pořadí první rozsudek - tj. rozsudek ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. 2 To 12/2013 - zrušil Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 3 Tdo 1296/2013) po novém projednání odvolání stěžovatele proti předmětnému rozsudku nalézacího soudu (omezen ve svém přezkumu zákonností a odůvodněností výroků o vině pod body IV. a V.) ústavní stížností napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. řádu rozsudek Městského soudu v Praze zrušil ve výroku o vině pod body IV. a V. a ve výroku o úhrnném trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání pod bodem d) zvlášť závažného zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku a pod body a) až d) pokračujícího přečinu sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2, v případě jednání ad d) též podle odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za dílem dokonaný a dílem nedokonaný pokračující zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d), § 21 odst. 1 tr. zákoníku (bod III. výroku rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2014 sp. zn. 2 To 12/2013) stěžovatele podle § 168 odst. 4, § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. 2 To 12/2013 nedotčen.

Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu) odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy při svém rozhodnutí vycházely pouze z těch skutečností, které uváděla konkretizovaná poškozená, nevěnovaly však pozornost jeho tvrzením ani tvrzením svědků Jana Demétera, Tibora Šimčíka a Martina Špiváka, z nichž vyplývá, že poškozená se veškerých sexuálních styků účastnila zcela dobrovolně. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, že by se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha, která by ji několik měsíců výrazně omezovala v běžném způsobu života; po celou dobu, kdy měla porucha trvat, totiž chodila do zaměstnání a navázala dokonce novou známost, čímž zůstalo nevysvětleno, v čem byla poškozená natolik omezena. Nebyl proveden důkaz výpovědí označeného svědka, jehož výpověď z přípravného řízení byla před soudem pouze čtena, a z níž podle stěžovatele vyplývá, že poškozená se měla tomuto svědkovi přiznat, že si v minulosti přivydělávala prostitucí. Podle stěžovatele je pak krajně nepravděpodobné, že by při svých zkušenostech mohla být bezbranným subjektem sexuálního nátlaku a zneužívání, nebo že by se u ní v rámci sexuálního styku s více lidmi mohla rozvinout posttraumatická stresová porucha. Vzhledem ke zcela jednostrannému hodnocení důkazů a nedůvodnému pominutí výslechu svědka se stěžovatel domnívá, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, v důsledku čehož přijaly jednostranná a předpojatá skutková zjištění.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Přes odkazovaná ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve - procesně neregulérně - podaného dovolání.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritických skutků (resp. jeho pachatelství) jsou jen podústavně vedeným sporem s obecnými soudy, které se s jím uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.

Z hlediska znaků stíhaných trestných činů zůstává bez významu stěžovatelem uváděný způsob obživy poškozené "v minulosti". Dlužno připomenout, že ve vztahu k poškozené byl vyhotoven znalecký posudek z oboru psychologie a odvětví psychiatrie, který se zabýval rovněž otázkou rozvoje posttraumatické stresové poruchy. Není též pochyb, že obecné soudy se jednotlivými svědeckými výpověďmi adekvátně zabývaly též z hlediska jejich věrohodnosti. Stojí za zaznamenání, že k interpretaci zvlášť závažného zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 tr. zákoníku se Nejvyšší soud výstižně vyjádřil již v usnesení ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 3 Tdo 1296/2013.

Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Není důvod k pochybnostem, že dovolání stěžovatele nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným, jestliže bylo podáno z jiných než přípustných dovolacích důvodů [§ 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu]. Ostatně i nad tento rámec se dovolací soud k některým stěžovatelovým úvahám vyjádřil.

Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru