Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 620/02Nález ÚS ze dne 24.11.2004Zkoumání podmínky protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele v restitučních sporech

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
vlastnické právo/přechod/převod
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 177/35 SbNU 365
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.620.02
Datum podání20.09.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 4 odst.2

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 620/02 ze dne 24. 11. 2004

N 177/35 SbNU 365

Zkoumání podmínky protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele v restitučních sporech

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické - ze dne 24. listopadu 2004 sp. zn. III. ÚS 620/02 ve věci ústavní stížnosti A. P. proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 25. 6. 2002 sp. zn. 20 Co 726/2000 a rozsudku Městského soudu v Brně z 27. 4. 2000 sp. zn. 34 C 114/93, že vedlejší účastníci nejsou povinnými osobami.

I. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2002 sp. zn. 20 Co 726/2000 a rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2000 sp. zn. 34 C 114/93 bylo nerespektováním zákazu libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2002 sp. zn. 20 Co 726/2000 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2000 sp. zn. 34 C 114/93 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností, která rovněž splňovala podmínky přípustnosti (§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, podal dne 13. 11. 1992 návrh na zahájení řízení o povinnosti uzavřít s žalovanými prof. MUDr. V. K. a J. K. dohodu o vydání ideální části 9/10 rodinného domku v B. společně s id. 9/10 pozemků p. č. 2783 a parc. č. 2784 zapsaných na LV č. 620 pro k. úz. Č. P., okr. B. Stěžovatel se domáhal nahrazení projevu vůle žalovaných v dohodě tak, že vydávající uznávají, že původní vlastník nemovitostí A. P. tyto nemovitosti pozbyl v důsledku vysloveného trestu propadnutí majetku rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 10. 1974 sp. zn. 7 T 74/74 a byl následně rehabilitován usnesením téhož soudu ze dne 19. 11. 1990 sp. zn. 4 Rt 113/90, přičemž označené nemovitosti pozbyl způsobem spadajícím pod ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) a § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Vydávající rovněž měli v dohodě uznat, že tyto nemovitosti nabyli smlouvou ze dne 25. 8. 1975 registrovanou Státním notářstvím Brno-město pod sp. zn. 3 RI 20/75 a dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemku z téhož dne v rozporu s tehdy platnými předpisy. Dále se stěžovatel domáhal, aby vydávající vydali ze svého bezpodílového spoluvlastnictví ideální podíl 9/10 rodinného domu č. p. 624 s ideálními 9/10 pozemku na parcele č. 2783 a ideálních 9/10 pozemku na parcele č. 2784 zapsaných na LV č. 620 pro k. úz. Č. P., okres B.

Tento návrh byl nejprve zamítnut rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 9. 1993 č. j. 34 C 114/93-18, když soud prvního stupně konstatoval, že stěžovatel není oprávněnou osobou vzhledem k absenci trvalého pobytu na území ČSFR, resp. České republiky. Krajský soud v Brně zrušil tento rozsudek usnesením ze dne 24. 11. 1994 sp. zn. 20 Co 45/94 a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání, neboť tak reagoval na nález Ústavního soudu vyhlášený pod č. 164/1994 Sb. [nález sp. zn. Pl. ÚS 3/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 1, nález č. 38]. Soud prvního stupně znovu ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 3. 3. 1998 tak, že žalobu opět zamítl vzhledem k tomu, že žalovaní (vedlejší účastníci) nejsou vlastníky ani držiteli žádaných nemovitostí. Krajský soud v Brně na základě odvolání stěžovatele tento rozsudek opět zrušil. Městský soud v Brně následně přijal rozsudek napadený ústavní stížností, který byl Krajským soudem v Brně potvrzen rozsudkem, který je rovněž napaden ústavní stížností.

Stěžovatel proti těmto rozhodnutím namítá, že soudy, jež ve věci rozhodovaly, interpretovaly ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. izolovaně, když vycházely pouze z okolností případu včetně chování žalovaných manželů K. v období až od uzavření kupní smlouvy ze dne 25. 8. 1975. Soudy nevyložily, a tím méně braly v úvahu, význam okolností (včetně jednání žalovaných), které předcházely uzavření kupní smlouvy.

Manželé K. totiž nejprve dne 18. 11. 1974 uzavřeli kupní smlouvu k id. 9/10 těchto nemovitostí, tedy k majetku propadlému stěžovateli na základě rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. 10. 1974 sp. zn. 7 T 74/74, avšak tehdejší Státní notářství Brno-město odmítlo registraci takové kupní smlouvy provést s poukazem na chybějící, resp. odmítaný souhlas ze strany manželů MUDr. F. a M. P., kteří byli v té době na základě kupní smlouvy uzavřené se stěžovatelem podílovými spoluvlastníky id. 1/10. Po odmítnutí manželů P. přenechat id. 1/10 nemovitostí, po zjevném nátlaku jak manžely K., tak československým státem prostřednictvím ONV Brno III, byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 7. 1975 sp. zn. 17 Co 341/75 vyslovena neplatnost kupní smlouvy uzavřené stěžovatelem s manželi P., a tato id. 1/10 nemovitostí připadla státu. Popsaný postup sám o sobě byl podle stěžovatele v rozporu s tehdy platnými předpisy, neboť došlo k nezákonnému zbavení vlastnictví manželů P. a byla otevřena cesta, aby vedlejší účastníci nabyli předmětné nemovitosti z kupní smlouvy z 25. 8. 1975. O těchto krocích státu směřujících k nezákonnému zbavení vlastnictví manželů P. věděli vedlejší účastníci již v letech 1974 - 1975 a tohoto se podle stěžovatele účastnili.

Stěžovatel uvedl, že v řízeních dále poukazoval na skutečnost, že výběr manželů K. proběhl za krajně nepřesvědčivých a nedoložených okolností (údajně 11 zájemců, žádná nabídka včetně nabídky manželů K. se však nedochovala; o vybraném zájemci bylo rozhodnuto na mimořádném zasedání rady ONV Brno III dne 31. 10. 1974 hned následující den po nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku ze dne 3. 10. 1974, přičemž manželé P. nebyli o možnosti odkoupení id. 9/10 nemovitostí nejen informováni, ale byli z této možnosti dokonce vyloučeni; o výběru rozhodl politický, nikoliv správní orgán, a dne 31. 10. 1974 mohl být udělen souhlas s prodejem pouze 9/10 nemovitostí, když s id. 1/10 stát v té době ještě nedisponoval. Dle názoru stěžovatele nemůže jít k jeho tíži důkazní nouze vzniklá z neúplné dokumentace státní správy či přímo v důsledku nevedení takové dokumentace.

Stěžovatel se proto domnívá, že napadenými rozsudky nebyla poskytnuta ochrana jeho právům tak, jak ji garantuje čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a nebyla zachována rovnost při ochraně vlastnických práv, když byla preferována ochrana vlastnictví manželů K. na úkor ochrany původního vlastnictví stěžovatele. S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

K výzvě Ústavního soudu reagovali na podanou ústavní stížnost účastníci řízení. Krajský soud v Brně toliko odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že k věci nemá co dalšího dodat. Městský soud v Brně rovněž v celém rozsahu odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků a vyjádřil názor, že nebylo porušeno žádné z ústavně zaručených práv stěžovatele.

Vedlejší účastníci ve svém vyjádření uvedli, že jsou přesvědčeni o tom, že nedošlo k žádné ujmě na právech stěžovatele, tak jak stěžovatel v ústavní stížnosti namítá.

Soudy ve své rozhodovací činnosti uznaly jeho postavení jako oprávněné osoby podle § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Proto - jak vedlejší účastníci předpokládají - jediným důvodem pro podání ústavní stížnosti byla skutečnost, že stěžovatel se neztotožnil se závěrem soudů o postavení vedlejších účastníků jako povinných osob podle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Vedlejší účastníci ve svém vyjádření rekapitulovali postup obecných soudů v řízení a k tomu dále uvedli následující. Obecné soudy konstatovaly, že stěžovatel je rehabilitovanou osobou podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, když usnesením Městského soudu v Brně sp. zn. Rt 113/90 byl zrušen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3. 10. 1974 sp. zn. 7 T 74/74, jímž byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin opuštění republiky a byl mu uložen mimo jiné trest propadnutí majetku. Tato skutečnost nemá podle vedlejších účastníků vliv na postavení stěžovatele v restituční věci. Stěžovatel má za to, že v důsledku zrušení rozhodnutí v trestních věcech se s účinky ex tunc obnovilo původní vlastnictví k majetku (své stanovisko opírá např. o nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 117/93, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 7). Uvedený nález však nebyl obecnými soudy akceptován a nepřijal jej většinově ani Ústavní soud. V současné době je argumentace tohoto nálezu interpretována způsobem totožným s názory obecných soudů, a to nejen ostatními senáty Ústavního soudu, plénem Ústavního soudu, ale také prvním senátem. Je tedy zřejmé, že oprávněná osoba se může dovolávat ochrany svých práv jen postupem podle zákona č. 87/1991 Sb. Proto podle vedlejších účastníků nelze než konstatovat, že právo stěžovatele podle čl. 11 odst. 1 Listiny nebylo porušeno.

Soud prvního stupně podle vedlejších účastníků správně rozhodl, že nejsou povinnými osobami. Jako podstatné považují pravomocné rozhodnutí Městského soudu v Brně sp. zn. 29 C 95/92, jímž byl zamítnut návrh sice jiných navrhovatelů, avšak týkající se týchž odpůrců, který soud odůvodnil tak, že vedlejší účastníci nejsou povinnými osobami.

Pokud neplatnost smlouvy, na jejímž základě spoluvlastníci manželé P. pozbyli vlastnické právo, byla potvrzena rozsudky Městského soudu v Brně ze dne 21. 5. 1975 sp. zn. 37 C 80/75 a Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 1975 sp. zn. 17 Co 341/75, je těmito závěry soud vázán a nemůže jejich výrok změnit. Stát tak v době, kdy byla uzavřena kupní smlouva, byl výlučným vlastníkem, a tudíž nárok spoluvlastníka v souvislosti s jeho předkupním právem je podle vedlejších účastníků bezpředmětný. Jak soud prvního stupně podle vedlejších účastníků správně konstatuje, žádný právní předpis vydaný po pádu komunistického režimu nevyslovil neplatnost rozsudků, kterými byly prohlášeny za neplatné smlouvy o převodu majetku, jimiž občan před odchodem do ciziny převedl tento majetek na jiného, bylo-li důvodem opuštění republiky. Vedlejší účastníci odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1994 sp. zn. I. ÚS 108/93 (Sbírka rozhodnutí, svazek 2, nález č. 60), v němž Ústavní soud v souvislostech s touto problematikou uvedl, že hodnocení provedených důkazů obecnými soudy váže v konkrétním případě i Ústavní soud, který je nemůže bez opakování provedených důkazů měnit.

Výběr žalovaných (vedlejších účastníků) jako nabyvatelů předmětných nemovitostí vyplývá ze zápisu z mimořádné schůze plánovací a finanční komise konané dne 31. 10. 1974, kdy byl vysloven s prodejem souhlas. Jako důvod je uvedena preference nabyvatele pro jeho zásluhy odborné povahy. Tento důvod již v dnes publikované judikatuře je zakotven tak, že se nejedná o preference politické povahy, ale odborné, a tudíž jím nemohla být splněna podmínka protiprávního zvýhodnění. Vedlejší účastníci rovněž zdůraznili, že kromě úhrady kupní ceny stanovené podle platného cenového předpisu uvolnili státní byt, který do té doby obývali.

Soudy provedly v otázce postavení manželů K. jako osob povinných rozsáhlé dokazování, soudy hodnotily provedené důkazy tak, jak vyžaduje § 132 občanského soudního řádu. Vedlejší účastníci jsou proto přesvědčeni, že závěry, které učinil zejména krajský soud ve svém rozsudku ze dne 25. 6. 2002 sp. zn. 20 Co 726/2000, plně podporují závěr o spravedlivém procesu tak, jak jej má na mysli čl. 36 odst. 1 Listiny.

Podle konstantní judikatury je právo na spravedlivý proces porušeno teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nestranného a nezávislého soudu, popřípadě by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu. Taková situace však podle názoru vedlejších účastníků nenastala. Soudy obou stupňů projevily snahu o nápravu křivdy, která se stěžovateli stala ze strany předchozího totalitního režimu. Skutečnost, že mu nebyly nemovitosti vydány, tedy obnovením původního stavu (restitutio in integrum) není křivdou, ale vzhledem k výroku rozsudků soudů pouze jiným způsobem nápravy takto vzniklé křivdy. Zcela nepochybně totiž určuje možnost nápravy v relutární podobě, tedy poskytnutím náhrady v souladu s ustanovením § 13 zákona č. 87/1991 Sb.

Vzhledem k tomu vedlejší účastníci navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Ústavní soud si k posouzení podané ústavní stížnosti rovněž vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 34 C 114/93, který k důkazu provedl. Ústavní soud dále dotazem u Ministerstva financí zjistil, že stěžovatel po nabytí právní moci napadených rozhodnutí podal podle § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, žádost o poskytnutí finanční náhrady. V průběhu ústního jednání, které se konalo dne 24. 11. 2004, Ústavní soud výslechem vedlejší účastnice zjistil, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem bylo - jak vedlejší účastnice výslovně uvedla - převedeno vedlejšími účastníky nejprve na jejich děti a po té rovněž vedlejšími účastníky ve prospěch pana P. N.

II.

Ústavní stížnost byla podle rozvrhu práce přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. Elišce Wagnerové, a to jako místopředsedkyni soudu zařazené jako nestálý člen do třetího senátu Ústavního soudu. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu. Podle § 8b odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu, ačkoliv má zachovanou sp. zn. III. ÚS 620/02.

Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je důvodná.

III.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, že otázka hodnocení důkazů obecnými soudy je sférou, do níž Ústavnímu soudu přísluší zasahovat pouze ve výjimečných případech, zejména tehdy, pokud jsou skutková zjištění v extrémním rozporu s učiněnými právními závěry (libovůle v rozhodování) nebo pokud je rozhodnutí soudu vystavěné na takovém hodnocení důkazů zjevně nespravedlivé.

Porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je pak zejména skutečnost, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuelně byla účastníky řízení namítána, nicméně obecný soud ji právně nezhodnotil v celém souhrnu posuzovaných skutečností bez toho, že by odůvodnil jejich irelevantnost. Tím se soud dopouští libovůle zakázané v čl. 2 odst. 2 Listiny.

V daném případě je jádrem ústavní stížnosti otázka, zda se soudy dostatečným a především ústavně konformním způsobem vypořádaly s tím, zda jsou vedlejší účastníci povinnými osobami podle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, jinými slovy, zda jsou právní závěry, k nimž obecné soudy, dospěly dostatečně zdůvodněny tak, aby obecné soudy dostály své ústavně zakotvené povinnosti poskytovat ochranu právům.

Obecné soudy rozhodující nyní o restitučním nároku se však podle Ústavního soudu s okolnostmi nabývání nemovitostí vedlejšími účastníky nevypořádaly ústavně konformním způsobem, a to z následujících důvodů.

Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 34 C 114/93 a rovněž z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy zevrubně zkoumaly podmínky uplatnění restitučního nároku stěžovatelem vůči vedlejším účastníkům, o čemž svědčí skutečnost, že odvolací soud opakovaně věc vracel soudu prvního stupně, přičemž výrazně korigoval právní závěry činěné nalézacím soudem.

Předmětem ústavní stížnosti se tak proto stala pouze námitka stěžovatele týkající se právních závěrů obecných soudů stran naplnění podmínek stanovených v § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Účelem zákona o mimosoudních rehabilitacích je zmírnění a odčinění následků některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 v rozporu se zásadami demokratické společnosti respektující práva občanů. Zákon o mimosoudních rehabilitacích vychází z konstrukce, že za splnění předepsaných podmínek se vydávají nemovitosti, které jsou ke dni účinnosti zákona v držení státu nebo právnických osob. Osoby fyzické se stávají povinnými osobami pouze za splnění podmínky nabytí v rozporu s právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele.

Ústavní soud však k těmto podmínkám již v minulosti uvedl, že hodnocení jejich naplnění nemůže být provedeno bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 583/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 31, nález č. 146, str. 299). Ústavní soud ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva proto judikuje, že jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se "starým právem" (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93, Sbírka rozhodnutí, svazek 1, nález č. 1, vyhlášen pod č. 14/1994 Sb., nález sp. zn. Pl. ÚS 42/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 29, nález č. 42, vyhlášen pod č. 106/2003 Sb., a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Streletz, Kessler, Krenz v. SRN).

Z dosavadní ustálené judikatury Ústavního soudu a rovněž Nejvyššího soudu vyplývají základní požadavky na interpretaci ustanovení § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Uvedené ustanovení obsahuje dvě skutkové podstaty. V prvém případě se jedná o situace, kdy k nabytí věci došlo v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, tedy na případy, kdy nabytí věci porušovalo tehdy platnou právní úpravu obsaženou v obecně závazných právních předpisech. Jedná se tedy o případy, kdy mocenské složky tehdejšího režimu při převodu majetku státu na fyzické osoby porušovaly dokonce i právní normy, jež si tehdejší stát stanovoval. Jednalo se tedy o převody nelegální i z hlediska tehdy platné právní úpravy.

Druhou skutkovou postatou zakotvenou v ustanovení § 4 odst. 2 zákona je situace, kdy při nabývání věci byl nabyvatel protiprávně zvýhodněn oproti jiným potenciálním nabyvatelům, a to buď porušením obecně závazných právních předpisů nebo nedodržením pravidel objektivního výběru mezi uchazeči o prodávanou věc. Tato skutková podstata tak pokrývá i případy, kdy sice nedošlo přímo k porušení obecně závazných právních norem, nicméně nabyvatel byl zvýhodněn tak, že nebyla dodržena podmínka rovnosti při přístupu k nabývání nemovitosti. K takové podmínce však nelze přistupovat čistě formálně, ale je vždy třeba sledovat účel, jehož má být restitucí dosaženo, tedy odčinění majetkové křivdy úkony a akty v rozporu se zásadami demokratické společnosti. Jinými slovy, rozpor s platnými právními předpisy lze konstruovat z jakéhokoliv prvku protiprávnosti při nabývání věci (typicky kupní cena stanovená v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy), zvýhodnění je kategorií, v níž je třeba přihlížet k uplatnění kritérií přístupu nabyvatele k převáděné nemovitosti, včetně kritérií výběru nabyvatele.

Podle Ústavního soudu je třeba hodnotit naplnění podmínky protiprávního zvýhodnění, kterou je nutno vztahovat na celý komplex vztahů a jednání mezi vedlejšími účastníky a státem. V tomto směru se ovšem Ústavnímu soudu jeví odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů jako nedostatečná a v konečném důsledku nepřezkoumatelná, když pouze paušálně hodnotí nenaplnění této podmínky a celou věc staví do roviny neunesení důkazního břemene ze strany stěžovatele, aniž by se touto podmínkou podrobněji zabývala. Přitom z důkazního řízení a rovněž z námitek stěžovatele vyplývá celá řada indicií nasvědčujících naplnění podmínky protiprávního zvýhodnění, s nimiž se však soudy nikterak nevypořádaly.

Jak uvedeno shora, otázka protiprávního zvýhodnění totiž pokrývá nejen samotný úkon převodu nemovitostí, nýbrž celý komplex úkonů a vztahů mezi fyzickými osobami jako nabyvateli a státem, který samotnému aktu převodu předcházel. Neférovost výběru nabyvatelů tak bývá typicky dána uplatněnými kritérii výběru osoby nabyvatele mezi skupinou uchazečů, tak i celkovým způsobem přístupu nabyvatele k převodu nemovitosti.

Okolnosti převodu předmětných nemovitostí nasvědčují tomu, že výběr potenciálních zájemců o nemovitosti byl zahájen ještě před tím, než byl vůbec stát oprávněn s nemovitostmi disponovat, což vyplývá z toho, že o vedlejších účastnících jako nabyvatelích bylo rozhodnuto den po nabytí právní moci trestních rozsudků, jimiž byl stěžovatel odsouzen k trestu propadnutí majetku. Přitom obecné soudy se v odůvodněních nikterak nevypořádaly s tou skutečností, na jakou část nemovitostí se výběr vztahoval, když výrok trestního rozsudku zněl na majetek jako celek, přitom však následná kupní smlouva byla uzavřena toliko na id. 9/10 nemovitostí, a teprve poté, co stát zbavil id. 1/10 nemovitostí manžele P., byla s vedlejšími účastníky uzavřena nová kupní smlouva na nemovitosti jako celek, aniž by ovšem výběr vedlejších účastníků byl znovu posuzován za takto nově nastalé situace.

Těmito okolnostmi, ačkoliv byly obecným soudům známy z důkazního řízení a z námitek stěžovatele, se ovšem soudy v napadených rozhodnutích nikterak nezabývaly tak, aby přijaly jasné hodnocení toho, zda mají vliv na posouzení otázky protiprávního zvýhodnění vedlejších účastníků při nabývání nemovitostí. Při hodnocení těchto okolností je podle Ústavního soudu klíčové i shora uvedené posouzení rozsudků obecných soudů týkajících se id. 1/10 nemovitostí, a to posouzení, jež by reflektovalo současné ústavní hodnoty a principy právního státu, ve vztahu k přístupu vedlejších účastníků k nabytí předmětných nemovitostí (z hlediska jejich zvýhodnění při nabývání nemovitosti) a z hlediska jejich případné vědomosti a přímé účasti na celé proceduře.

Pokud se obecnésoudy těmito skutečnostmi nezabývaly a nevypořádaly z hlediska možného naplnění podmínek protiprávního zvýhodnění vedlejších účastníků, nelze jejich hodnocení skutkových zjištění považovat za ucelené a kompletní, stejně tak jako právní závěr, k němuž na základě takového hodnocení dospěly. Tím obecné soudy porušily zákaz libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny, a tak zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavnísoud na závěr konstatuje, že následné převody vlastnického práva k předmětným nemovitostem, které byly v řízení o ústavní stížnosti zjištěny, nemají význam pro posuzování porušení základních práv v napadených rozhodnutích obecných soudů. Bude však na obecných soudech, aby se touto skutečností zabývaly a vzaly ji v úvahu při celkovém hodnocení skutkových zjištění, zejména pokud jde o platnost těchto převodů s ohledem na skutečnost, že probíhá řízení (před obecnými soudy a Ústavním soudem) o restitučním nároku k předmětným nemovitostem.

Ústavnísoud rovněž podotýká, že považuje za vhodné, aby stěžovatel informoval Ministerstvo financí o výsledku řízení před Ústavním soudem, neboť ten má rovněž vliv na posuzování jeho žádosti o finanční náhradu.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavnísoud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru