Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 62/95Nález ÚS ze dne 30.11.1995Jiný zásah orgánu veřejné moci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/ tajemství listovní a jiných záznamů a zpráv
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků říz... více
Věcný rejstříkprocesní postup
vazba/důvody
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 78/4 SbNU 243
EcliECLI:CZ:US:1995:3.US.62.95
Datum podání27.03.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 13, čl. 37, čl. 38 odst.2, čl. 8 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 88 odst.4, § 214, § 1 odst.1

182/1993 Sb., § 72 odst.1, § 75 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995

N 78/4 SbNU 243

Jiný zásah orgánu veřejné moci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl dne 30. listopadu 1995 v ústním

jednání a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. Ch.,

takto:

I. V trestní věci stěžovatelky M. Ch., vedené před Městským

soudem v Praze pod sp. zn. 10 T 45/93, se přikazuje předsedovi

senátu 10 T tohoto soudu, aby v označené trestní věci

z trestního spisu zn. 10 T 45/93 vyřadil a ve lhůtě 15 dnů od

doručení tohoto nálezu zničil všechny záznamy o komunikaci

stěžovatelky s jejím obhájcem JUDr. P., ať na magnetofonových

nosičích nebo v písemné formě.

II. V ostatním se ústavní stížnost zamítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, předloženou Ústavnímu soudu ČR dne

27. března 1995, brojí stěžovatelka - ve své trestní věci před

obecnými soudy dosud pravomocně neskončené - proti procesnímu

postupu obecného soudu prvého stupně a tvrdí, že tímto postupem,

který nemá oporu v procesních předpisech (trestním řádu), došlo

(dochází) k opakovanému porušení jejich ústavně zaručených

základních práv (§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.),

zejména pak těch, která vyplývají z ustanovení čl. 40 odst. 3,

čl. 36 odst. 2 (ve spojení s čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 5),

případně též z čl. 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen

Listiny); v podrobném odůvodnění pak obecnému soudu I. stupně

stěžovatelka vytýká, že předseda senátu

a) jí (a zejména též jejímu obhájci), v průběhu hlavního

líčení ve dnech 20. až 24. března 1995, neumožnil nahlédnout do

trestního spisu věci se týkajícího buď vůbec nebo jen v omezeném

a nedostatečném rozsahu, a tak jí výrazně ztížil (příp.

znemožnil) účinnou obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny),

b) průtahy v předložení věci nadřízenému soudu k rozhodnutí

o opravném prostředku (stížnosti do vzetí do vazby) postupoval

nejen v rozporu s procesními příkazy zákona (§ 146

odst. 2 tr ř.), ale současně též v rozporu s ústavními kautelami

(čl. 38 odst. 2 ve spojení s čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 5 Listiny

a konečně

c) v její trestní věci neučinil potřebná opatření směřující

k tomu, aby nebylo použito odposlechu a záznamu telekomunikačního

provozu mezi ní a jejím obhájcem, a tak porušil tajemství zpráv

podávaných telefonem (čl. 13 Listiny).

V takto konkretizovaném a popsaném jednání (procesním

postupu) obecného soudu spatřuje stěžovatelka jiný zásah orgánu

veřejné moci, jímž obecný soud, jako takový orgán, porušil její

ústavně zaručená základní práva, a proto navrhla, též s odkazem

na ust. § 80 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., aby Ústavní soud,

v již dříve označených bodech, vyslovil neústavnost procesního

postupu obecného soudu a dále, aby mu zakázal, aby

1) i nadále jí a jejímu obhájci odpíral nahlédnutí do celého

trestního spisu,

2) působil průtahy v předkládání spisu nadřízenému soudu a

3) použít odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu

mezi ní a jejím obhájcem.

Ústavní stížnost, co do formálních náležitostí, splňovala

zákonem předepsané podmínky (§§ 34 odst. 1, 2, 72 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb.), a proto nebyly shledány překážky, které by bránily

jejímu věcnému projednání (§ 42 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.).

Předseda senátu, který trestní věc stěžovatelky projednává,

a jehož se námitky ústavní stížnosti týkají, vyjádřil se k věci

(§§ 30 odst. 3, 42 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.) tak, že jak

tvrzení, tak i vývody ústavní stížnosti odmítl a v podrobném

vyjádření poukázal na to, že pokud stěžovatelku, resp. jejího

obhájce, omezil v možnosti nahlédnout do spisu, stalo se tak

teprve poté, kdy žádosti o to byly vzneseny již po zahájení

hlavního líčení, v jeho průběhu a v době, kdy v něm byly

prováděny důkazy; zdůraznil však, že jakmile procesnětechnické

překážky odpadly (v přestávkách, po skončení jednacího dne

apod.), byl dán spis stěžovatelce i jejímu obhájci k dispozici

a byly také pořízeny fotokopie těch částí spisu, o které obhájce

stěžovatelky předsedu senátu požádal. Obdobně odmítl výtky, že by

zbytečně otálel s předložením spisu nadřízenému soudu

k rozhodnutí o stížnosti proti vzetí stěžovatelky do vazby a tuto

otázku objasnil tak, že i když byla stěžovatelka vzata do vazby

(z důvodu § 67 písm. a), b) tr. ř.) usnesením ze dne 17. 3. 1995

a spis byl předložen nadřízenému soudu dne 31. 3. 1995, stalo se

tak proto, že jednak soud I. stupně nepokládal za účelné přerušit

dosud probíhající hlavní líčení (nařízené do 31. 3. 1995), jednak

že vyhotovení příslušného rozhodnutí, s ohledem na povahu věci

a rozhodovacích důvodů (rozhodnutí čítá 12 stran a dotýká se řady

skutkových okolností), vyžádalo si dobu, která, s ohledem na

skutkovou stránku projednávané věci a obsáhlost dokazování, se

nejeví nikterak nepřiměřená; rozhodně odmítl výtku stěžovatelky,

že by v její trestní věci s předložením spisu otálel záměrně,

a že by tak způsobil zbytečné průtahy při rozhodování nadřízeným

soudem o její vazbě. Pokud pak jde o "použití operativní techniky

formou odposlouchávání a záznamu telekomunikačního provozu"

odkázal na příslušné "opatření ze dne 10. 10. 1994" a jeho

odůvodnění, zdůraznil, že citované opatření bylo vydáno zcela ve

shodě se zákonem (§ 88 odst. 1, 2, 4 tr. ř.) a - pokud jde

o hovory stěžovatelky s obhájcem - nezamýšlí záznamem o nich

- pokud byl obsahově vůbec pořízen - vésti v průběhu hlavního

líčení důkaz, z něhož by při ustálení skutkového stavu obecný

soud v očekávaném rozhodnutí vycházel (§ 88 analog. 1 al. 2,

3 tr. ř); odmítl proto i tuto část stěžovatelčina tvrzení a své

vyjádření uzavřel tak, že v řízení proti stěžovatelce respektoval

všechna její práva jako obžalované, zejména pak ta, která mají

charakter ústavně zaručených základních práv. Závěrem svého

vyjádření předseda senátu obecného soudu, s odkazem na ust. § 75

odst. 1, 2 zák. č. 182/1993 Sb., vyjádřil své přesvědčení, že pro

dosud probíhající hlavní líčení není v posuzované věci zákonného

důvodu pro to, aby se Ústavní soud ústavní stížností stěžovatelky

zabýval, čímž měl zřejmě na mysli návrh na postup ve smyslu § 43

odst. 1 písm. c), příp. písm. f) zák. č. 182/1993 Sb.).

Obdobným způsobem na ústavní stížnost reagoval i vedlejší

účastník, tj. městský státní zástupce v Praze; i on má za to, že

stěžovatelkou uplatněná interpretace zákonných ustanovení

(především § 129 odst. 1 per analog., příp. § 65 odst. 1 tr. ř.)

je výrazem nepochopení procesních rozhodnutí, dovodil, že touto

stížností je napadena "standardní procesní situace trestního

stíhání", označil závěry ústavní stížnosti pro zjevnou

jednostrannnost za chybné a již z tohoto důvodu odmítl její

vývody, zejména pokud se vztahovaly k tvrzenému porušení ústavně

zaručených základních práv a svobod a dospěl ke konečnému závěru,

že "požadavek obžalované k zásahu Ústavního soudu není

opodstatněný".

Ústavní stížnost je důvodná jen z části.

Jak z obsahu samotné ústavní stížnosti, tak i z výsledků

šetření, která provedl Ústavní soud sám, vyplývá, že trestní věc,

v níž je stěžovatelka stíhána pro podezření z trestných činů

podvodu, padělání a pozměňování veřejné listiny a maření výkonu

úředního rozhodnutí (§§ 250 odst. 1, 4, 176 odst. 1, 2 písm. b),

171 odst. 1 písm. c) tr. z.), a jíž se ústavní stížnost dotýká,

je vedena před Městským soudem v Praze (pod sp. zn. 10 T 49/93),

a že ke dni ústního jednání o ní není pravomocně skončena; pro

úplnost sluší však dodat, že s ohledem na aboliční rozhodnutí

prezidenta republiky ze dne 18. srpna 1995 a prohlášení

stěžovatelky ve smyslu § 11 odst. 2 tr. ř., nebude lze v označené

věci rozhodnout jinak, než postupem ve smyslu téhož zákonného

ustanovení; citovaný aboliční příkaz prezidenta republiky měl

ovšem za následek, že stěžovatelka byla z vazby dne

18. srpna 1995 propuštěna.

Základním problémem, který ve věci posuzované ústavní

stížnosti bylo třeba řešit, je výklad pojmu "jiný zásah veřejné

moci", na němž je odůvodnění ústavní stížnosti vybudováno; zde má

stěžovatelka zřejmě za to, že jakýkoli postup obecného soudu

v průběhu probíhajícího řízení, není-li zcela v souladu

s procesními kautelami, a stěžuje-li její procesní postavení

(jako obžalované - účastníka řízení), je současně též zásahem do

ústavně zaručených základních práv (čl. 36 a násl. Listiny),

z čehož - ještě před pravomocným skončením věci samotné - eo ipso

vyplývá bezprostřední ústavní ochrana.

S tímto názorem se však Ústavní soud neztotožňuje; především

je zcela očividné, že stěžovatelkou navrženou jurisdikcí by

Ústavní soud výrazně a způsobem v zásadě nežádoucím zasahoval do

činnosti a rozhodovací pravomoci obecných soudů a již tím by se

ocitl v pozici jim nadřízeného soudu, ačkoli - jak opakovaně bylo

již dříve Ústavním soudem vyloženo (sr. kupř. nález č. 5, č. 34,

49 apod. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. I,

C. H. Beck 1994), jeho ústavní postavení jej ze soustavy obecných

soudů (obecněji, ze soustavy orgánů veřejné moci) vyčleňuje; není

tedy Ústavní soud (další) přezkumnou instancí v této soustavě

a jeho ingerence do rozhodovací pravomoci a činnosti orgánů

veřejné moci je možná jen za splnění zvláštních podmínek (sr.

nálezy citované výše).

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu

v individuelních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě

přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných

rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným

způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími

z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či

tu kterou materii; v zásadě tedy pravomoc Ústavního soudu směřuje

(za splnění dalších podmínek - § 72 odst. 2 al. 2 zák. č.

182/1993 Sb.) vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci

a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak

nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy

protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována.

Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat

tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní

a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně

zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje

trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok

sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto

orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému

řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům

"takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného

rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp.

nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato

podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je

k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (žaloba,

opravné prostředky, zákonem připuštěná svépomoc apod.).

Naznačeným kritériím posuzovaná ústavní stížnost z převážné

míry nevyhovuje; zde nejde ani tak o to, že řízení, proti jehož

způsobu vedení obecným soudem I. stupně stěžovatelka v různých

směrech brojí, dosud probíhá, jako především o to, že -

s výjimkou předsedou senátu obecného soudu I. stupně nařízeného

odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu - byly

stěžovatelce k dispozici jí nevyužité procesní prostředky obrany,

jimiž procesním rozhodnutím předsedy senátu bylo lze čelit

(§ 203 odst. 3 tr. ř.). V této souvislosti nelze však opomíjet,

že řízení před soudem (jako ostatně každé řízení před orgánem

veřejné moci) jako zákonem upravený proces poznávání (zjišťování)

a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotněprávní

normy, na níž posléze spočine meritorní rozhodnutí ve věci samé,

v celém svém průběhu zpravidla podléhá procesnímu vývoji

(změnám), jehož případné vady lze jen stěží přezkoumat (napravit)

jinak než ex post a v rámci přezkumu vydaného rozhodnutí, včetně

řízení, jež mu předcházelo; nelze proto "jiný zásah orgánu

veřejné moci" spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním

postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které

dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě

neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých

důsledcích je zatěžuje jako celek (včetně z něj vyplynuvšího

rozhodnutí); proto i protiústavní procesní vady lze v rámci

přezkumu celého řízení napravit obvyklým a zákonem předvídaným

způsobem, a to především obecnými soudy samotnými.

Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných

soudů je proto in concreto na místě teprve tehdy, jestliže by

takové vady nebyly odstraněny ani v řízení opravném (§ 75

odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.) činností a v rozhodovací pravomoci

nadřízeného obecného soudu, k jehož povinnostem přirozeně náleží,

aby se posouzením vytýkaných vad zabýval a ve svém vlastním

rozhodnutí se s nimi zákonným a dostatečným způsobem v rozsahu

své přezkumné činnosti a rozhodovací pravomoci vypořádal a dostál

tak svým povinnostem uloženým mu i ústavním příkazem (čl. 10

al. 1, čl. 45 před středníkem úst. zák. č. 1/1993 Sb.).

O takový případ však u námitek stěžovatelky stran předložení

spisu v její trestní věci nadřízenému soudu a stran tvrzeného

ztížení její obhajoby odpíráním nahlédnutím do něj očividně

nejde.

Podle zjištění Ústavního soudu spis v trestní věci

stěžovatelky byl obecným soudem I. stupně předložen nadřízenému

soudu bezprostředně poté, co Ústavnímu soudu byla její ústavní

stížnost předložena (viz č. l. 34 spisu Ústavního soudu) a již

tím odpadl vlastní důvod této námitky, jakož i vůbec potřeba úvah

nad požadovaným předběžným opatřením (§ 80 zák. č. 182/1993 Sb.),

případně stran tvrzených průtahů v řízení o opravném prostředku,

z nichž stěžovatelce vznikla (mohla vzniknout) vážná

a neodvratitelná újma (§ 75 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.); lze

proto přijmout vyjádření předsedy obecného soudu I. stupně,

totiž, že doba od 17. 3. 1995 (den vzetí stěžovatelky do vazby)

do 31. 3. 1995 (předložení věci nadřízenému soudu k rozhodnutí

o podaném opravném prostředku) s ohledem na povahu věci,

rozsáhlost dokazování a obšírnost rozhodovacích důvodů vazebního

rozhodnutí, též s přihlédnutím k probíhajícímu hlavnímu líčení

nejeví se jako výrazně nepřiměřená; podle přesvědčení Ústavního

soudu je tomu tak proto, že ústavní imperativ (projednat věc)

"bez zbytečných průtahů" (čl. 38 odst. 2 al. 1 Listiny) je

zákonným znakem relativním, který v té které konkrétní věci

nemůže být vyložen bez přihlédnutí k její povaze a stupni její

obtížnosti, případně k jiným okolnostem, které podmiňují splnění

vlastního účelu řízení (v posuzované věci § 1 odst. 1 tr. ř.).

I když tedy omezení osobní svobody zákonnou vazbou je vždy

citelným a výrazným zásahem do ústavně zaručených základních práv

a svobod jedince a zákonné důvody pro ni, stejně tak jako samotné

trvání vazby, proto musí být vždy pečlivě váženy, ke "zbytečným

průtahům" v rozhodovacím procesu o ní by došlo teprve tehdy,

jestliže doba mezi uvalením vazby a pravomocným rozhodnutím o něm

je ve výrazném rozporu nejen s účelem trestního řízení

(a zákonnými důvody vazby), ale též s povahou a významem ústavně

zaručeného základního práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1

Listiny); zde ovšem spíše než o procesní aspekty půjde zpravidla

již o etické zásady výkonu soudní moci (soudcovského povolání),

které přirozeně by měly procesní garance žádoucím, tj. ústavně

konformním způsobem dotvářet. Jen na okraj a pro úplnost zbývá

dodat, že i kdyby byl v posuzované věci shledán onen výrazný

rozpor, o kterém byla již zmínka, nápravu nebylo by lze hledat

v řešení v stěžovatelkou navrženém postupu, ale spíše v postupu

ve smyslu § 75 odst. 2 lit. b) zák. č. 182/1993 Sb., neboť toto

ustanovení ve vztahu k "jinému zásahu orgánu veřejné moci" je

zřetelně v poměru speciality.

Obdobná je situace i co do tvrzeného ztížení obhajoby

stěžovatelky odpíráním nahlédnutí do spisu jak vůči jejímu

obhájci, tak vůči ní samotné; aniž by bylo třeba zabývati se

touto námitkou podrobněji, i ze skutkového hlediska postačí

odkázat stěžovatelku na předchozí úvahy (včetně odkazu na ust.

§ 203 odst. 3 tr. ř.); ústavně zaručené základní právo vyjádřit

se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 al. 1 Listiny,

§ 214 tr. ř.) přirozeně obsahuje v sobě předpoklad, že jde

o důkazy, s nimiž se jak obžalovaný sám, tak i jeho obhájce měli

možnost seznámit natolik, aby jim byly zcela srozumitelné, a aby

k nim - ze svého hlediska - mohli zaujmout stanovisko.

Tento zcela samozřejmý předpoklad, který je ovšem nutno

vztáhnout k oběma procesním stranám, tedy i na státní

zastupitelství, s sebou ovšem nese jistý nárok na čas: jde-li

o důkaz prováděný v řízení před soudem (v hlavním líčení) vůbec

poprvé, od jeho povahy a stupně obtížnosti bude odvislé, jakým

způsobem předseda senátu (příp. samosoudce), k žádosti stran, jim

poskytne v dostatečném rozsahu k obeznámení potřebný čas, vždy

však tak, aby provedení důkazu (a jeho zhodnocení z pozice té

které procesní strany) se mohlo dít za plné ingerence obou

procesních stran, neboť jen tak lze dosíci ústavně předpokládané

jejich procesní rovnosti (čl. 37 odst. 3 Listiny) v řízení,

respektování jejich ústavně zaručeného práva na vyjádření

k prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a vůbec zásad

spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny); obdobně jako

v předchozím případě i zde se uvažované procesní zásady prolínají

s etikou výkonu soudcovské moci, nicméně případná pochybení

v nich mohou (a měla by být) napravena v řádném řízení opravném,

tedy v první řadě a především obecnými soudy samotnými.

Podstatně jinak je tomu v případě odposlechu a záznamu

telekomunikačního provozu.

Podle zjištění Ústavního soudu k odposlechu a záznamu

telekomunikačního provozu na telefonní stanici stěžovatelky došlo

příkazem (nařízením) předsedy senátu obecného soudu I. stupně ze

dne 18. října 1994, a to s účinností od téhož dne do

10. ledna 1995; tato doba obdobným opatřením byla prodloužena

o další 4 měsíce, tedy do 10. dubna 1995 (§ 88 odst. 2, al. 2,

3 tr. ř. v tehdy platném znění).

Podle Ústavním soudem vyžádaných kopií protokolů

o prováděném odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu na

telefonní stanici stěžovatelky byl odposlech v soudem nařízené

době prováděn kriminálním odborem Policie ČR, přičemž v různých

dobách a různém čase byla podchycena i komunikace stěžovatelky

s jejím obhájcem (kupř. č. l. 2725, 2730, 2735, 2737 a další

spisu obecného soudu - viz přílohy spisu Ústavního soudu);

písemné záznamy obsahují buď resumé inkriminované komunikace nebo

více méně podstatný výtah z ní nebo jen stručnou zmínku o tom, že

k takovému hovoru v tu kterou dobu došlo (č. l. 2824, 2830

a další dtto).

Ze sdělení I. náměstka policejní prezidenta (č. l. 79 spisu

Ústavního soudu) se podává, že veškerý inkriminovaným odposlechem

a záznamem pořízený materiál, tj. jak přímé záznamy o komunikaci

(nahrávky), tak i písemné záznamy o ní byly policejním orgánem

předány předsedovi senátu obecného soudu I. stupně dne

7. 12. 1994 (za první sledované období) a dne 26. 6. 1995 (za

období další), a že v současné době v dispozici policejních

orgánů není jakákoli další dokumentace, vztahující se ke

komunikaci na stěžovatelčině telefonní stanici.

Lze tedy skutkově uzavřít, že posuzovaný odposlech a záznam

telekomunikačního provozu v době od 10. 1. 1995 do 10. 4. 1995

obsahuje též v různém rozsahu komunikaci stěžovatelky s jejím

obhájcem, a že záznamy o tom jsou součástí příslušného trestního

spisu Městského soudu v Praze.

Tajemství listin, jiných písemností a záznamů jakkoli

uschovávaných nebo dopravovaných, včetně tajemství zpráv

podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením

jako základní lidské právo v zásadě požívá ústavní ochrany

(čl. 13 Listiny), která je omezena toliko ústavní výhradou

svěřenou zákonu; tu pro oblast trestního stíhání představuje

zákon č. 141/1961 Sb., v současně platném znění - trestní řád;

zde je však třeba přihlédnout k právní úpravě platné před a po

novele provedené zákonem (č. 152/1995 Sb. ze dne 29. 6. 1995)

s účinností ke dni 1. června 1995.

S ohledem na současný právní stav pro další úvahy postačí

konstatování, že procesnímu postupu předsedy senátu 10 T

Městského soudu v Praze, jímž sledování telefonní stanice

stěžovatelky v době před účinností novely bylo nařízeno,

z hlediska v té době platného režimu nelze nic podstatného

vytknout, zejména, jestliže nic nenasvědčuje tomu, že by

v průběhu dosud probíhajícího trestního řízení bylo jakkoli

zneužito případných poznatků, získaných sledováním telefonní

komunikace stěžovatelky s jejím obhájcem.

Přesto však nebylo možné opomenout změnu vyvolanou již dříve

zmíněnou novelou; ta totiž do té doby platnou úpravu upřesnila

tak, že přikázala policejnímu orgánu - jestliže v průběhu

odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu zjistí, že

obviněný komunikuje se svým obhájcem - aby odposlech ihned

přerušil, záznam o jeho obsahu zničil a informace, které se v té

souvislosti dozvěděl, nijak nepoužil (§ 88 odst. 1

al. 3 tr. ř.), což znamená, že pro komunikaci obhájce s jeho

klientem ústavně přípustná výjimka zásahu do tajemství

dopravovaných zpráv neplatí. V takovém případě je uvažovaná

komunikace, též jako dotýkající se advokátního tajemství (§ 19

odst. 1 zák. č. 128/1990 Sb.), jakmile to jen její průběh

a psychická schopnost policejního orgánu komunikaci sledujícího

dovolí, tj. jakmile takový orgán, ať již podle obsahu telefonátu

nebo podle charakteru zvukového obrazu komunikujících osob zjistí

o jakou komunikaci jde - z procesních hledisek probíhajícího

trestního řízení - chráněna absolutně.

Podle přesvědčení Ústavního soudu ratio současné právní

úpravy, které nelze ztrácet ze zřetele, spočívá v tom, aby jiné

orgány v trestním řízení činné a rozhodující (vyšetřovatel,

státní zástupce, soudci) nebyly protiprávně získanými

informacemi, které přirozeně nemají a nemohou mít povahu ani

podpůrného důkazu, procesně nepřípustným způsobem ovlivňovány,

řečeno jinými slovy, - při střetu dvou zájmů - ústavně chráněnému

tajemství dopravovaných zpráv je třeba dát přednost před účelem

trestního řízení (§ 1 odst. 1 tr. ř.); důsledkem toho ovšem je,

že jakýkoli záznam, dotýkající se ústavně chráněného tajemství,

nesmí být prováděn nebo protokolárně podchycen (§ 88

odst. 4 tr. ř.), a to ani pouhým sdělením, že k ústavně chráněné

komunikaci vůbec došlo; proto také zařazení magnetofonových

nahrávek nebo písemných sdělení o nich (bez ohledu na jejich

formu nebo obsah) do trestního spisu je nejen zákonně ale

i ústavně zcela nepřípustné.

I když k sledování telefonní stanice stěžovatelky došlo

ještě v době před účinností novely a v téže době bylo též

ukončeno, jeho důsledky, pokud jde o záznamy o hovorech

stěžovatelky s jejím obhájcem, dosud přetrvávají.

Obecný soud I. stupně proto pochybil, jestliže takovýto

protizákonný a současně též protiústavní stav trpí, a to bez

ohledu na to, že k informacím získaným protiprávním odposlechem,

případně též záznamem telekomunikačního provozu mezi

stěžovatelkou a jejím obhájcem, nezamýšlí ve svém dalším

procesním postupu jakkoli přihlédnout; svou povahou jde o stav,

který vybočuje z mezí již samotného zákona (§ 88 odst. 1

al. 3 tr. ř.), a který má, též pro své přetrvávající následky

i poté, co samotný zásah do ústavně zaručeného základního práva

již skončil, znaky "jiného zásahu veřejné moci"; jím nejen na

straně stěžovatelky, ale současně též na straně jejího obhájce je

protiústavním způsobem zasahováno do jejich základního lidského

práva na ochranu tajemství zpráv podávaných telefonem tak, jak

toto ústavně zaručené základní právo vyplývá z čl. 13 Listiny.

Bylo proto potřebné přikázat jak obnovení stavu před

inkriminovaným porušením ústavně zaručeného základního práva tak

uložit i povinnosti k tomu směřující (§ 82 odst. 2 lit. b) zák.

č. 182/1993 Sb.), a to v rozsahu, jak ze znělky tohoto nálezu se

podává.

Se zásadní námitkou účastníka řízení (předsedy senátu

obecného soudu II. stupně), co do návrhu na odmítnutí ústavní

stížnosti a s obdobnou námitkou vedlejšího účastníka (Městského

státního zastupitelství v Praze) se Ústavní soud nemohl

ztotožnit, neboť z povahy věci a zejména pro právní aspekty z ní

vyplývající, nebylo možno dovodit zákonnou podmínku zjevné

neopodstatněnosti návrhu (§ 43 odst. 1 lit. c) zák. č.

182/1993 Sb.); o ústavní stížnosti bylo proto meritorně

rozhodnout způsobem a v rozsahu, jak ze znělky tohoto nálezu se

podává, zatímco ostatní vývody a stanoviska účastníka

a vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti bylo třeba

odkázat na odůvodnění tohoto nálezu.

Ze všech těchto důvodů bylo proto o ústavní stížnosti

stěžovatelky rozhodnuto, jak z výroku tohoto nálezu je patrno

(§ 82 odst. 1, 3 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54

odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 30. 11. 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru