Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 62/15 #1Usnesení ÚS ze dne 21.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 6
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkDokazování
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.62.15.1
Datum podání08.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 250


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 62/15 ze dne 21. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., t. č. Věznice Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Mgr. Gabrielou Plášilovou, advokátkou se sídlem v Chebu, Březinova 18/13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 sp. zn. 7 Tdo 1395/2014, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2009 sp. zn. 7 To 321/2009 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 4. 2009 sp. zn. 16 T 90/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud z důvodu tvrzeného porušení základních práv a svobod zaručených v čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho trestněprávní věci.

Obvodní soud pro Prahu 6 výše uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona a odsoudil jej podle § 250 odst. 2 tr. zákona za použití § 35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců; podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona mu výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let, a podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu rozhodl o nároku poškozeného na náhradu škody. Podle § 35 odst. 2 tr. zákona pak zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 9. 2008 sp. zn. 16 T 1/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Soud prvního stupně podle § 226 písm. b) tr. řádu stěžovatele zprostil obžaloby pro skutek ve zprošťujícím výroku popsaný.

Městský soud v Praze z podnětu odvolání státního zástupce shora označeným usnesením podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, ve zprošťujícím výroku a ve výroku podle § 229 odst. 3 tr. řádu (bod 1.) a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona, výroku o trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, a ve výroku o náhradě škody ohledně konkretizovaného poškozeného, zařadil stěžovatele k výkonu uloženého trestu odnětí svobody podle § 39a odst. 1 písm. b) tr. zákona do věznice s dozorem (bod 2.). Podle § 259 odst. 1 tr. řádu dále odvolací soud v rozsahu zrušení trestní věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji znovu rozhodl (bod 3.) a nakonec odvolání stěžovatele podle § 256 tr. řádu zamítl (bod 4.).

Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že svým jednáním trestné činy, za něž byl odsouzen, nespáchal, a připomíná, že soud prvního stupně jej uznal vinným až svým v pořadí třetím rozsudkem. Stěžovatel s ohledem na prokázané krácení tržeb dovozuje, že vůbec nebylo prokázáno, zda vznikla škoda, a v tomto směru nedošlo ani k vypracování znaleckého posudku. Má za to, že nastala situace tzv. opomenutých důkazů, neboť soud zamítl návrh na provedení dokazování listinami (zejména účetními doklady), které se podle jeho mínění nacházejí v dispoziční sféře policejního orgánu nebo státního zástupce; tyto doklady by měly potvrzovat, že vzniklý neúspěch podnikatelského záměru zapříčinili zaměstnaní řidiči neodváděním tržeb. Jeho vývoj stěžovatel považuje za nepředvídatelný a odtud dovozuje, že se nemohl dopustit trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona v souvislosti s konkretizovaným úvěrem. Stěžovatel dále soudu vytýká, že dne 14. 8. 2007 došlo k výslechu svědků mimo hlavní líčení, a jejich výslech nebyl následně proveden u hlavního líčení a ani protokoly o výsleších zde nebyly čteny; neměl tedy možnost být jim přítomen a nemohl se k nim vyjádřit. Konečně stěžovatel upozorňuje i na to, že celé řízení, až do rozhodnutí Nejvyššího soudu, trvalo více než 9 let, průtahy v řízení nastaly zejména po vyhlášení rozsudků Městským soudem v Praze, kdy po dobu několika let byly způsobeny doručováním rozsudku a opakovaným předkládáním a vracením spisu s dovoláními Nejvyššímu soudu.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Přes poukaz na konkrétní ustanovení Ústavy a Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení (a jeho výsledek) postiženo není.

Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Přijaté skutkové závěry mají v dokazování věcné i logické zakotvení, a k závěru, že jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze; výhradami stěžovatele k posouzení stíhaného jednání se obecné soudy - z hledisek ústavního práva adekvátně - již vypořádaly.

Zpochybňuje-li stěžovatel jednotlivá skutková zjištění obecných soudů, otevírá polemiku s hodnocením důkazů obecnými soudy, a charakterem formulovaných námitek staví Ústavní soud do pozice jen další přezkumné instance, jež mu však nepřísluší.

Neobstojí ani stěžovatelova námitka týkající se tzv. opomenutých důkazů. Pokud obecné soudy některé jím uplatněné důkazní návrhy zamítly, učinily tak proto, že odpovídající zjištění učinily z jiných důkazních pramenů.

Výhrada ohledně výslechu svědků mimo hlavní líčení dne 14. 8. 2007 zůstává situována v obecné rovině; stěžovatel neuvádí, k jakým závěrům pro výsledek řízení určujícím odtud rozhodující soudy dospěly (z odůvodnění rozhodnutí napadených ústavní stížností vyplývá, že vycházely zejména z listinných důkazů), a ani nespecifikuje argumenty, které kvůli jím oponovanému postupu obecných soudů nemohl efektivně uplatnit.

Není též důvodu k úsudku, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů stojí v kolizi s nálezy Ústavního soudu, které se týkají korelace mezi délkou řízení a přiměřeností výše trestu (nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. IV. ÚS 380/09 ze dne 12. 10. 2009 a sp. zn. I. ÚS 2859/09 ze dne 8. 6. 2010). Ústavní soud zde kladl důraz na povinnost soudů zkoumat vztah délky řízení k dalším atributům řízení, jako jsou složitost jeho předmětu, požadavky na provádění dokazování v průběhu řízení, jednání a procesní aktivity účastníků řízení aj., a připomínal rovněž, že není jeho úlohou předjímat, jaký konkrétní trest či v jaké výši má být uložen tak, aby byl ústavní princip proporcionality respektován; přitom ve stěžovatelově věci šlo o poměrně složitý skutkový základ, a dlužno zaznamenat, že stěžovatel ztotožňuje průtahy a nepřiměřenou délku řízení zejména s řízením dovolacím.

Ani situace, kdy by bylo možné z ústavněprávních hledisek obecným soudům vytknout, že se neuchýlily k aplikaci institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody, zde přesvědčivě dovoditelná není (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 908/12 ze dne 17. 5. 2012).

Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného je tím odůvodněno; podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji proto senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 21. května 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru