Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 619/2000Nález ÚS ze dne 24.05.2001Náhrada nákladů řízení vynaložených nadbytečně

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkNáklady řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 79/22 SbNU 165
EcliECLI:CZ:US:2001:3.US.619.2000
Datum vyhlášení24.05.2001
Datum podání19.10.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142, § 150, § 101 odst.2, § 146 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 619/2000 ze dne 24. 5. 2001

N 79/22 SbNU 165

Náhrada nákladů řízení vynaložených nadbytečně

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci návrhu na zahájení

řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů F. B. a A. B-ové, proti

usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. 20 Co 88/2000-102, ze dne

21. 7. 2000, za vedlejší účasti ing. M. V., takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. 20 Co 88/2000-102, ze

dne 21. 7. 2000, se zrušuje.

Odůvodnění:

Navrhovatelé podali dne 18. 10. 2000 návrh na zahájení řízení

o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen

Ústavnímu soudu dne 19. 10. 2000. Návrh směřoval proti usnesení

Krajského soudu v Brně, č.j. 20 Co 88/2000-102, ze dne 21. 7.

2000, jímž bylo změněno usnesení Okresního soudu v Uherském

Hradišti, č.j. 11 C 81/98-86, ze dne 6. 12. 1999, ve výroku

o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, a rozhodnuto o nákladech

odvolacího řízení. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru

navrhovatelů zasaženo do jejich ústavního práva na spravedlivý

proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále

jen "Listina"). Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 11

C 81/98, vedený u Okresního soudu v Uherském Hradišti. Ze

spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelé jako

žalobci v řízení před obecnými soudy podali žalobu na stanovení

povinnosti zdržet se zastínění nemovitosti, kterou v průběhu

řízení změnili na žalobu na stanovení povinnosti zdržet se

přístavby rodinného domu čp. 58 v Ostrožské Nové Vsi. Na základě

důkazů provedených v řízení před soudem I. stupně pak navrhovatelé

podáním ze dne 4. 11. 1999, doručeným soudu I. stupně dne 4. 11.

1999, vzali svůj návrh zpět s návrhem na zastavení řízení.

Současně navrhli, aby soud rozhodl o nákladech řízení za použití

§ 150 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Jako důvody

zvláštního zřetel hodné uplatnili skutečnost, že žalovaný započal

stavět přístavbu bez stavebního povolení a jedinou legální obranou

navrhovatelů bylo podání připomínek v řízení o odstranění stavby.

Jelikož správní orgán odkázal navrhovatele na soud, neměli

k posouzení zákonnosti počínání žalovaného jinou možnost než podat

občanskoprávní žalobu. Za důvod zvláštního zřetele hodný uplatnili

dále i své sociální postavení důchodců, první navrhovatel také

značně podlomené zdraví, když by náhrada nákladů řízení pro ně

znamenala výrazný zásah do jejich životní situace. Okresní soud

v Uherském Hradišti usnesením, č.j. 11 C 81/98-86, ze dne 6. 12.

1999, rozhodl tak, že ve výroku I. řízení zastavil, ve výroku II.

rozhodl o nákladech řízení tak, že navrhovatelé jsou společně

a nerozdílně povinni uhradit žalovanému částku 23.891,40 Kč, ve

výroku III. pak rozhodl o nákladech řízení, které jsou

navrhovatelé povinni zaplatit Českému státu ve výši 2.961,70 Kč.

V odůvodnění výroku o nákladech řízení vůči žalovanému pak soud I.

stupně uvedl, že postupoval podle § 146 odst. 2 o.s.ř., jednotlivé

částky zahrnuté do celkové částky nákladů podrobně rozvedl a uvedl

rovněž, proč nepoužil ustanovení § 150 o.s.ř.

Do výroku II. podali navrhovatelé odvolání, v němž

argumentovali celkovými okolnostmi případu a důvody pro podání

žaloby a svou sociální situací a žádali, aby odvolací soud změnil

výrok soudu I. stupně o nákladech řízení tak, že se účastníkům

náhrada nákladů řízení nepřiznává. Krajský soud v Brně jako soud

odvolací rozhodl ve věci usnesením, č.j. 20 Co 88/2000-102, ze dne

21. 7. 2000 tak, že změnil výrok soudu I. stupně o nákladech

řízení účastníků ve vypočtené výši, v níž zjistil početní chybu

soudu I. stupně, avšak podstatu tohoto výroku nezměnil, protože

náhrada nákladů řízení byla žalovanému přiznána. Odvolací soud

konstatoval, že soud I. stupně správně při procesním zavinění

navrhovatelů posoudil otázku náhrady nákladů řízení mezi účastníky

podle § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř. Při zkoumání, zda jsou důvody

hodné zvláštního zřetel, konstatoval odvolací soud, že soud I.

stupně nepochybil, pokud dospěl k závěru, že v daném případě není

na místě použití § 150 o.s.ř. Pokud se týká majetkových

a sociálních poměrů navrhovatelů, tyto přes výzvu soudu nebyly

doloženy ani v odvolacím řízení. Z těchto důvodů proto nepřiznání

náhrady žalovanému nepřicházelo v úvahu. Dále uvedl, že nelze

zpochybňovat právo navrhovatelů obrátit se se svými námitkami,

které vznášeli v průběhu stavebního řízení, na soud. Jedná se

o jejich právo, nikoliv však povinnost. Soud se v daném případě

nemohl z důvodu zpětvzetí návrhu na zahájení řízení ze strany

navrhovatelů zabývat ani důvodností či nedůvodností vznesených

námitek, ale musel posuzovat procesní hlediska, pro které bylo

řízení zastaveno. V dané věci bylo důvodem zastavení řízení

zpětvzetí návrhu navrhovateli, nikoliv však z důvodu chování

žalovaného. Navrhovateli tak bylo procesně zaviněno zastavení

řízení a žalovanému náleží náhrada nákladů řízení, které v řízení

účelně vynaložil.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně podali navrhovatelé

návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože podle jejich

názoru napadeným usnesením došlo k porušení jejich ústavního práva

na spravedlivý proces, když toto právo nepochybně zahrnuje i právo

na spravedlivé rozhodnutí o nákladech řízení. Porušení svého

základního práva spatřovali v tom, že odvolací soud odůvodnil

nemožnost přihlédnutí k majetkovým a sociálním poměrům tím, že

tyto skutečnosti na výzvu soudu nebyly doloženy. Navrhovatelé se

domnívají, že odvolací soud pochybil, protože k provedení

požadovaného úkonu nestanovil v rozporu s § 55 o.s.ř. konkrétní

lhůtu. Za nespravedlivé dále považovali skutečnost, že soud I.

stupně neakceptoval řádnou a včasnou žádost o odročení jednání

z důvodu pracovní neschopnosti navrhovatele. Další porušení

uvedeného práva spatřovali navrhovatelé i ve skutečnosti, že

odvolací soud se velmi kuse vypořádal s jejich argumentací,

obsaženou v odvolání. Konečně porušení svého práva spatřovali

i v tom, že odvolací soud stanovil povinnost náhrady nákladů

částkou nepatrně vyšší než soud I. stupně. Navrhovatelé proto

žádali, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Současně

žádali, aby Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti

napadeného rozhodnutí.

K výzvě Ústavní soudu podal vyjádření Krajský soud v Brně

jako účastník řízení. Ve svém vyjádření se plně odvolal na

odůvodnění, obsažené v napadeném rozhodnutí.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření i vedlejší účastník

řízení. Ve vyjádření uvedl, že podle jeho názoru napadenými

rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení žádného základního

práva navrhovatelů. Dále uvedl, že pokud obecný soud rozhoduje

o náhradě nákladů řízení, může náhradu zcela či z části nepřiznat,

úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ, musí vycházet ze

všech okolností konkrétní věci. Meritorně k tomu, že nebyly

shledány důvody pro postup podle § 150 o.s.ř. vedlejší účastník

uvedl, že i on je důchodce, a proto nevidí rozdíl mezi postavením

navrhovatelů a jeho postavením. Vedlejší účastník proto navrhoval,

aby Ústavní soud podaný návrh zamítl.

Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud

se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od

něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba

účastníci, tedy navrhovatelé podáním ze dne 26. 3. 2001 a Krajský

soud v Brně podáním ze dne 26. 4. 2001 vyjádřili svůj souhlas

s upuštěním od ústního jednání a také vzhledem k tomu, že Ústavní

soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další

objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval,

že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto

právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do

rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout

pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení,

jehož byl navrhovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva

a povinnosti chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou

podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelé se

dovolávali ochrany svého základního práva podle čl. 36 odst. 1

Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení jemu

předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je opodstatněný.

Návrh směřoval do rozhodnutí odvolacího soudu, kterým tento

soud rozhodoval o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky.

Ústavní soud prozkoumal jednotlivé důvody, v nichž navrhovatelé

spatřovali porušení svého práva na spravedlivý proces

a konstatoval, že podstatou většiny námitek je nesouhlas

navrhovatelů s právním posouzením možnosti aplikace § 150 o.s.ř.

ve vazbě na § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř., kdy Ústavnímu soudu

nepřísluší zhodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního

zřetele pro použití § 150 o.s.ř. Jestliže obecné soudy postupovaly

v intencích daných příslušným ustanovením a své rozhodnutí řádně

odůvodnily, nelze ve skutečnosti, že nebylo použito ustanovení §

150 o.s.ř. spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.

Konkrétně pak v dané souvislosti není akceptovatelná námitka

navrhovatelů, že odvolací soud nestanovil lhůtu pro doložení

majetkových a sociálních poměru a nepoučil navrhovatele o důkazní

povinnosti. Odvolací soud usnesením, č.j. 20 Co 88/2000-98a, ze

dne 29. 5. 2000 vyzval navrhovatele k doplnění odvolání ve

stanovené lhůtě, nehledě na to, že sami navrhovatelé se dovolávali

použití § 150 o.s.ř. a podle obecných ustanovení bylo jejich

procesní povinnosti své tvrzení a uplatněné skutečnosti také

doložit. Pokud jde o námitku, že odvolací soud stanovil povinnost

náhrady nákladů vyšší částkou než soud I. stupně, konstatoval

Ústavní soud, že tato změna byla vyvolána početní chybou soudu I.

stupně při výpočtu výše náhrady, což odvolací soud vysvětlil

v odůvodnění svého rozhodnutí. V těchto případech základní práva

navrhovatelů nebyla porušena.

Ústavní soud vzhledem k námitce navrhovatelů, týkající se

neakceptování omluvy z jednání, zkoumal dále postup soudu I.

stupně. Ze spisového materiálu č.l. 33-35 zjistil, že navrhovatel

F. B. se z jednání dne 20. 1. 1999 řádně omluvil ze zdravotních

důvodů s doložením rozhodnutí o pracovní neschopnosti, č.j.

S 4963191, ze dne 5. 1. 1999, doručeno soudu I. stupně dne 11. 1.

1999, a následným přípisem, doručeným dne 12. 1. 1999, požádal

o odročení jednání, protože mu na něm velmi záleží. Přípisem ze

dne 14. 1. 1999 sdělil soud I. stupně navrhovateli, že jednání

proběhne, ale nebude skončeno, protože s ohledem na předmět sporu

bude nutno ve věci vypracovat znalecký posudek a navrhovatel bude

mít příležitost se k věci osobně vyjádřit, a proto nyní soud

jednání neodročuje. Dne 20. 1. 1999 proběhlo ve věci jednání

v nepřítomnosti účastníka. Ustanovení § 101 odst. 2, věta druhá

o.s.ř., ve znění platném v době rozhodování, stanoví, že

nedostaví-li se účastník řádně předvolaný k jednání ani nepožádal

z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat

v nepřítomnosti takového účastníka. V předmětné věci však, jak

bylo uvedeno výše, se navrhovatel řádně omluvil a navíc požádal

o odročení s tím, že chce být řízení přítomen, což lze vyvodit

z jeho sdělení, že na věci má mimořádný zájem. V takovém případě,

konstatoval Ústavní soud, neměl soud I. stupně ve věci jednat

a měl nařízené jednání přeložit, když omluva a žádost o odročení

byly soudu I. stupně doručeny včas. Náklady, které v souvislosti

s tímto jednáním vznikly protistraně a byly zahrnuty do nákladů,

které je navrhovatel povinen uhradit, byly tak vynaloženy neprávem

(nadbytečně). Vzhledem k této skutečnosti Ústavní soud

konstatoval, že obecné soudy svým postupem porušily právo

navrhovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny,

když nepochybně součástí obsahu tohoto práva je i právo hradit jen

ty náklady, které byly důvodné. Náklady vynaložené protistranou na

jednání dne 20. 1. 1999 byly z pochybení soudu I. stupně

nadbytečné a k jejich úhradě neměl být navrhovatel zavázán.

Uvedené pochybení potom nenapravil ani soud odvolací.

S poukazem na uvedené tak nezbylo Ústavnímu soudu než

rozhodnout jak stanoveno výrokem tohoto nálezu, když dospěl

k závěru, že v uvedeném rozsahu bylo zasaženo základní právo

navrhovatelů obsažené v čl. 36 Listiny, tedy jejich právo na

spravedlivý proces, když s ohledem na vyslovené nerozhodoval

o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně dne 24. května 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru