Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 618/04Nález ÚS ze dne 03.03.2005Možnost účastníka řízení právně i skutkově argumentovat před soudem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkpoučení
procesní postup
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 44/36 SbNU 469
EcliECLI:CZ:US:2005:3.US.618.04
Datum vyhlášení03.03.2005
Datum podání22.10.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 107 odst.3

99/1963 Sb., § 118a odst.2, § 220


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 618/04 ze dne 3. 3. 2005

N 44/36 SbNU 469

Možnost účastníka řízení právně i skutkově argumentovat před soudem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila - ze dne 3. března 2005 sp. zn. III. ÚS 618/04 ve věci ústavní stížnosti T. S. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze 17. 12. 2002 sp. zn. 19 Co 182/2002 potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, jíž se domáhal zaplacení peněžité částky.

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 19 Co 182/2002 ze dne 17. 12. 2002 se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces, v záhlaví uvedené rozhodnutí krajského soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 5 C 154/2001 ze dne 27. 2. 2002, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele směřující proti Mgr. J. M. na zaplacení částky 650 000 Kč s přísl.

Jak patrno z obsahu spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 5 C 154/2001, stěžovatel se svou žalobou, směřující proti vedlejšímu účastníku, domáhal zaplacení uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení. Tvrdil, že s vedlejším účastníkem uzavřel dne 22. 7. 1998 kupní smlouvu, na jejímž podkladě mu byl za uvedenou částku prodán byt v domě v J., o němž však později zjistil, že nebyl ve vlastnictví vedlejšího účastníka. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 22. 7. 1998 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl byt v J., na základě které zaplatil stěžovatel vedlejšímu účastníku celkem částku 650 000 Kč. Uvedenou smlouvu považoval soud prvního stupně za neplatnou proto, že vedlejší účastník skutečně vlastníkem bytu nebyl, a proto nemohl na stěžovatele vlastnické právo převádět. Vzhledem k tomu, že stěžovatel na základě této smlouvy plnil žalovanou částku, dospěl soud prvního stupně k závěru, že na straně vedlejšího účastníka vzniklo ve smyslu § 451 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.") bezdůvodné obohacení, a to jako majetkový prospěch v uvedené výši, získaný plněním z neplatného právního úkonu, který by byl povinen stěžovateli vrátit. Vedlejší účastník však vznesl námitku promlčení, kterou soud posoudil jako důvodnou. Dospěl totiž k závěru, že stěžovatel od počátku, tzn. od podpisu kupní smlouvy dne 22. 7. 1998, věděl, že žalovaný na něj nepřevádí žádné právo ani žádný prospěch, a věděl tedy o tom, že na jeho úkor byl žalovaným získán prospěch, a pokud tedy žaloba byla u soudu podána teprve dne 11. 7. 2001, stalo se tak po uplynutí dvouleté subjektivní lhůty stanovené ustanovením § 107 odst. 1 obč. zák., a z tohoto důvodu žalobu stěžovatele zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, v němž jednak namítal nesprávné hodnocení provedených důkazů, opakovaně tvrdil, že o tom, že vedlejší účastník není vlastníkem předmětného bytu se dozvěděl teprve z výpisu z katastru nemovitostí, který si opatřil až počátkem roku 2001 v souvislosti s podáním návrhu na vklad do katastru nemovitostí, a teprve tehdy mu počala běžet subjektivní promlčecí lhůta k podání žaloby. Kromě toho namítal, že ani v případě, že by promlčecí lhůta ke dni podání jeho žaloby skutečně uplynula, nemohlo by být k námitce promlčení přihlédnuto, a to s ohledem na ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., neboť účastníci uzavřeli neplatnou kupní smlouvu týkající se bytu, na základě které stěžovatel poskytl protistraně částku 650 000 Kč, zatímco vedlejší účastník jemu žádné protiplnění neposkytl, a on sám tedy námitku promlčení nemohl vznášet. Odvolací soud pak ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Jak patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, při posuzování smlouvy uzavřené mezi účastníky, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že úmyslem účastníků nebylo uzavřít kupní smlouvu, ale jednalo se o dohodu, dle níž se vedlejší účastník zavázal, že nebude nadále uplatňovat své užívací právo k bytu, a vlastník domu V. J. jako třetí účastník smlouvy se smlouvou souhlasil s tím, aby uživatelem bytu se stal stěžovatel. Částku 650 000 Kč tak považoval za tzv. "odstupné" za závazek vedlejšího účastníka, že nebude nadále uplatňovat své užívací právo k bytu. Dále se již nezabýval tím, jak v rozhodnutí výslovně uvedl, zda by taková dohoda eventuálně nebyla v rozporu s dobrými mravy, a tudíž neplatná, neboť i kdyby dospěl k závěru, že dohoda je neplatná, bylo by právo stěžovatele na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčeno, jak správně i podle jeho názoru dovodil již soud prvního stupně. Aplikace § 107 odst. 3 obč. zák. pak podle krajského soudu v daném případě nepřichází v úvahu, neboť vedlejší účastník neměl k předmětnému bytu vlastnické právo, které by se nepromlčovalo, takže se nejednalo o případ, kdy by jedna ze stran promlčení nemohla namítat.

Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel také dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 7. 2004 sp. zn. 32 Odo 359/2003 odmítl, neboť neshledal, že by v daném případě měl rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, případná aplikace § 107 odst. 3 obč. zák. by mohla přicházet v úvahu pouze tehdy, pokud by stěžovatel v žalobě vyjádřil synallagma vzájemných závazků stěžovatele a vedlejšího účastníka. Plnění z neplatné smlouvy, která je dvoustranným právním úkonem, je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení definovaných ustanovením § 451 obč. zák. Jejím důsledkem je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vydat vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli, jak výslovně stanoví § 457 citovaného zákona, který je speciální úpravou bezdůvodného obohacení ve vztahu jak ke smlouvě zrušené, tak ke smlouvě neplatné. Právě toto ustanovení zakládá vzájemnou podmíněnost plnění mezi účastníky smlouvy. Jestliže ustanovení hmotného práva váže povinnost plnění jednoho z účastníků na povinnost druhého z nich (tzv. synallagma), pak žádný z účastníků se nemůže svého nároku domáhat, jestliže žalobní návrh sám nebo ve spojení se vzájemným návrhem žalovaného neumožňuje soudu, aby tuto vzájemnou vázanost restituční povinnosti mohl vyjádřit ve výroku svého rozsudku, aniž by tak překročil návrh [§ 153 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.")]. Jinými slovy nemůže být vyhověno žalobě na plnění ze synallagmatického závazku, jestliže žaloba sama nebo vzájemný návrh žalovaného neváží požadované plnění na povinnost žalobce k odpovídajícímu plnění, případně pokud ke vrácení plnění druhé strany již nedošlo. V daném případě toto synallagma v žalobě vyjádřeno nebylo, nemohlo jí tudíž být vyhověno a za této situace Nejvyšší soud uzavřel, že není otázkou zásadního právního významu, jak byla posouzena otázka promlčení nároku stěžovatele. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí řešilo specifickou otázku konkrétního právního vztahu mezi účastníky řízení, nebylo možno dovodit, že by rozhodnutí mělo potřebný judikatorní přesah, který by odůvodnil zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Pokud jde o námitky stěžovatele týkající se vad řízení, k těm pak dovolací soud uvedl, že ty samy přípustnost dovolání nezakládají a přihlížet k nim by bylo možné pouze v případě, že by šlo o dovolání přípustné.

Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jemuž kromě nesprávného hodnocení důkazů vytýká, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž je sám zopakoval, dospěl k odlišným skutkovým zjištěním, a v tomto směru se stěžovatel dovolává judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, která v uvedeném postupu spatřuje zásah do práv účastníka řízení na spravedlivý proces. Za nesprávný považuje i postup odvolacího soudu, pokud tento soud bez dalšího rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 336/99 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 25, nález č. 5], v němž byla zdůrazněna zásada, že změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, kdy se z ústavněprávního hlediska účastníkům řízení otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně předložit nové důkazy. Konečně pak stěžovatel opakovaně dává najevo své přesvědčení o tom, že ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. mělo být v jeho případě aplikováno z důvodů, které rozvedl již v předchozím řízení, a pokud obecné soudy dospěly k závěru, že toto ustanovení aplikovat nelze, je přesvědčen o tom, že jde o nesprávnou aplikaci jednoduchého práva, která měla za následek porušení základních práv a svobod stěžovatele, přičemž v této souvislosti poukazuje na obecné závěry Ústavního soudu, obsažené v jeho rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 747/2000 (Sbírka rozhodnutí, svazek 29, nález č. 7). Navrhl proto zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v podstatě odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, vyjádřil přesvědčení, že jím k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele nedošlo a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastník pak ve svém písemném vyjádření, obdobně jak to činil v řízení před obecnými soudy, zpochybňuje platnost dohody a potvrzení ze dne 22. 7. 1998 s tím, že podle jeho názoru rozhodnutí obecných soudů nejsou stižena pochybeními, v důsledku kterých by bylo možno dovozovat porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavnímusoudu jako soudu, který není součástí soustavy obecných soudů, nepřísluší - jak dává opakovaně ve svých rozhodnutích najevo - hodnotit zhodnocení důkazů provedených v té které věci obecnými soudy, a nemohl proto ani v této věci zaujímat stanovisko ke zhodnocení provedeného dokazování, tedy ke skutkovým závěrům učiněným soudy obecnými. Tím více však Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti musí dbát na dodržování procesních zásad zajišťujících právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.

Již ve svých dřívějších nálezech (např. sp. zn. III. ÚS 765/02, sp. zn. III. ÚS 4/97 - viz dále) Ústavnísoud s odkazem na funkci a smysl Ústavy České republiky, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, zdůraznil nezbytnou povinnost státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. Také v posuzované věci to znamená povinnost soudů interpretovat jednotlivá ustanovení občanského soudního řádu v prvé řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. V označených nálezech dal také Ústavní soud najevo, že změna právního náhledu, jež změnu rozhodnutí soudu prvního stupně neopodstatňuje (§ 220 o. s. ř.), je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní.

V posuzované věci je z odůvodnění rozhodnutí krajskéhosoudu patrno, že tento soud se částečně, pokud jde o úmysl účastníků směřující k uzavření smlouvy, odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž dokazování zopakoval, zejména však měnil právní náhled na věc. Soud prvního stupně totiž při hodnocení platnosti předmětné smlouvy vycházel z toho, že se jednalo o smlouvu kupní (při tomto posouzení plnil na jejím podkladě pouze stěžovatel, k čemuž Ústavní soud poznamenává, že za této situace aplikace ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., které předpokládá návrat vzájemně přijatého plnění na základě neplatné smlouvy, skutečně nepřicházela v úvahu). Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně totéž ujednání účastníků - jehož platnost následně ani neposoudil - hodnotil jako dohodu, podle níž se vedlejší účastník zavázal, že nebude uplatňovat nadále užívací právo k bytu, a částku 650 000 Kč zaplacenou stěžovatelem považoval za odstupné za závazek vedlejšího účastníka, že nadále nebude uplatňovat své užívací právo k bytu (oprávněností užívacího práva se soudy nijak nezabývaly). Za tohoto stavu však měl odvolací soud (i s přihlédnutím k tomu, že podle současné právní úpravy je jeho činnost v zásadě činností přezkumnou), při dodržení zásad spravedlivého procesu rozhodnutí zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a dát tak stěžovateli možnost reagovat na změněný právní náhled (viz také nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 218/95, sp. zn. III. ÚS 139/98, sp. zn. III. ÚS 4/97, sp. zn. I. ÚS 336/99, sp. zn. III. ÚS 765/02 - Sbírka rozhodnutí, svazek 9, nález č. 160; svazek 12, nález č. 106; svazek 20, nález č. 164; svazek 25, nález č. 5; svazek 30, nález č. 65). V daném případě tak měl postupovat tím spíše, že sám se již otázkou platnosti takto jím nově posouzené předmětné smlouvy nezabýval, přitom při jím dovozeném právním stavu - a případném zjištění neplatnosti dohody - již přicházela v úvahu vzájemná restituční povinnost obou účastníků smlouvy (v době rozhodování odvolacího soudu stěžovatel ještě v předmětném bytě bydlel a byl si i vědom své povinnosti byt uvolnit, resp. vrátit, alespoň tak tomu nasvědčuje obsah spisu, např. formulace výzvy k mimosoudnímu jednání na č. l. 8), a aktualizovala se tak i poučovací povinnost soudu ve smyslu § 5 o. s. ř. v poměru ke správné formulaci petitu žaloby uvedené synallagma vyjadřujícího (viz Rc 26/1975). Ústavní soud samozřejmě nemůže spekulovat o reakci stěžovatele, nicméně nemůže ani vyloučit v důsledku procesních úkonů stěžovatele nově nastalou situaci, která by vyvolala nutnost nového zvažování otázky promlčení, a to ať již z pohledu § 107 odst. 3 obč. zák. či z pohledu souladu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy.

Pokud tedy odvolacísoud bez dalšího rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a to po změně právního náhledu nezakládajícího důvod změny rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 220 o. s. ř.), aniž by postupoval podle § 118a odst. 2 o. s. ř., pak nejednal v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto odňal stěžovateli reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů byl proto rozsudek odvolacího soudu podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušen.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru