Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 617/2000Nález ÚS ze dne 04.10.2001Opomenuté důkazy - k řádnému (spravedlivému) procesu v trestním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifik... více
Věcný rejstříkDůkaz
PoznámkaRozsudek ESLP Melich a Beck proti ČR z 24. 7. 2008 č. 35450/04: vysloveno porušení čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. d) Úmluvy; po nálezu III. ÚS 617/2000 z 4. 10. 2000 následuje usnesení I. ÚS 184/03 z 25. 3. 2004.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 143/24 SbNU 27
EcliECLI:CZ:US:2001:3.US.617.2000
Datum podání18.10.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.3, čl. 40 odst.3, čl. 46 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.2, § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 226 písm.a, § 226 písm.c, § 2 odst.4, § 125 odst.2, § 164 odst.3, § 226a, § 226b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 617/2000 ze dne 4. 10. 2001

N 143/24 SbNU 27

Opomenuté důkazy - k řádnému (spravedlivému) procesu v trestním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 4. 10. 2001 v ústním jednání

a v senátě, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., za účasti

vedlejšího účastníka Městského státního zastupitelství v Praze,

proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2000, sp.

zn. 5 To 113/2000, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2000, sp.

zn. 5 To 113/2000, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne

29. září 1999, sp. zn. 1 T 128/99, se v celém rozsahu zrušují.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co

do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, §

34, § 72 odst. 1 písm. a), 4 zákona], napadl stěžovatel ve své

trestní věci pravomocné usnesení Městského soudu v Praze ze dne

13. března 2000 (5 To 113/2000), jímž tento soud jako soud

odvolací zamítl jeho odvolání do rozsudku obecného soudu I. stupně

(Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 1 T 128/99) a tvrdil,

stručně shrnuto, že v této jeho trestní věci orgány veřejné moci

nejen svými rozhodnutími, ale celkovým postupem v průběhu celého

trestního stíhání porušovaly a porušily jeho ústavně zaručené

právo na ústavně souladný proces (čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod), a to natolik, že

"řízení jako celek nesplňuje kritéria spravedlivého procesu".

V odůvodnění ústavní stížnosti, s odkazem na rozvedená

a konkretizovaná procesní pochybení, stěžovatel posléze dovodil,

že orgány činné v jeho trestní věci "od samotného počátku

postupovaly s předběžným přesvědčením o jeho vině (a o vině

spolustíhaného) a trestní řízení vedly nikoli za účelem objektivně

zjistit skutkový stav, ale dosáhnout jeho odsouzení"; obecným

soudům pak vytkl - opět stručně shrnuto - že v intencích

předchozího řízení k těmto procesním vadám nejen nepřihlédly,

ačkoli na ně v řízení před nimi poukazoval, a nejen že je ve

vlastním řízení nenapravily, ale nadto vývody jeho obhajoby zcela

opomenuly, což ve svých důsledcích porušuje jednu ze základních

zásad ovládajících trestní řízení, totiž zásadu presumpce neviny.

Protože stěžovatel v opravném řízení obecnému soudu I. stupně

vytýkal - mimo jiné - též nedostatečnost zdůvodnění jeho

rozhodnutí, bylo na místě očekávat, že odvolací soud k těmto

námitkám přihlédne a ve svých rozhodovacích důvodech (odůvodnění

svého rozhodnutí) vyloží, jak se s nimi - především v oblasti

skutkových zjištění, v souvislosti s hodnocením obecným soudem I.

stupně provedených důkazů - vypořádal. Odvolací soud však (bez

bližšího zdůvodnění) odkázal na skutková zjištění obecného soudu

I. stupně, která pokládal za správná, dovodil, že ani řízení,

které vydání stěžovatelem napadeného rozhodnutí předcházelo,

netrpí podstatnými vadami; odvolací námitky stěžovatele tak

neshledal důvodnými a jeho odvolání zamítl. Tímto způsobem

odvolací soud porušil "garance spravedlivého procesu", neboť

"odkazem na rozhodnutí soudu prvého stupně nelze řešit situaci

tam, kde je namítáno, že prvoinstanční odůvodnění je nedostatečné

nebo chybí, nebo tam, kde jsou namítány skutečnosti, ke kterým se

první instance nevyjadřuje vůbec".

Shrnuv posléze své výhrady vůči postupu a rozhodnutí

odvolacího soudu v tvrzení, že odvolací soud pochybil, jestliže se

nezabýval nedostatečností odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí,

nevěrohodností svědkyň (J-ové, V-é a Š-ové), námitkou absence

závěru obecného soudu I. stupně o motivu inkriminovaného jednání

a námitkou "zmaření zjištění objektivního skutkového stavu

nesplněním povinnosti zajistit (sc. přítomné) svědky na místě

incidentu", stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem

rozhodnutí odvolacího soudu, jak vpředu je označeno, zrušil.

Účastník řízení, Městský soud v Praze, k výzvě Ústavního

soudu (§ 42 odst. 4 zákona), podáním předsedkyně senátu, z něhož

ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 2

zákona), se k věci vyjádřil tak, že tvrzení stěžovatele odmítl,

připomněl, že ústavní stížnost v podstatě opakuje výhrady obsažené

v opravném prostředku, a i když připustil, že v odůvodnění svého

rozhodnutí "mohl podrobněji rozvést své úvahy při hodnocení

důkazů", své vyjádření uzavřel konstatováním, že "hodnocení důkazů

je výlučným právem soudu I. stupně a že odvolací soud nemůže

napadený rozsudek zrušit jen proto, že by bylo možné tytéž důkazy

hodnotit s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem".

Procesní návrh stran rozhodnutí o ústavní stížnosti účastník

řízení nevznesl.

Obdobné stanovisko ke stěžovatelově ústavní stížnosti zaujal

i vedlejší účastník řízení, Městské státní zastupitelství

v Praze, dle jehož přesvědčení obecné soudy postupovaly ve

stěžovatelově trestní věci v souladu se zákonem a do ústavně

zaručených práv stěžovatele svými rozhodnutími nezasáhly.

Ústavní stížnost je důvodná.

Podle pravomocných rozhodnutí obecných soudů dopustil se

stěžovatel (spolu s dalším odsouzeným) dne 28. ledna 1999 ve

večerních hodinách v Praze 1, Spálené ulici, (skutkem ve znělce

rozsudku obecného soudu I. stupně blíže popsaném) trestného činu

útoku na veřejného činitele [§ 155 odst. 1 písm. a) tr. z.]; jak

podle enunciátu rozsudku obecného soudu I. stupně, tak podle jeho

odůvodnění šlo o incident mezi stěžovatelem (dalším

spoluodsouzeným) a tříčlennou hlídkou Policie České republiky,

který posléze vyústil v brachiální útok stěžovatele vůči jednomu

z policistů, když předtím druhý spoluodsouzený obdobným způsobem

napadl jiného člena této hlídky. Podle odůvodnění rozhodnutí

obecného soudu I. stupně skutková zjištění (závěry o nich)

spočívají především na výpovědích členů policejní hlídky

(L., B. a P.) a následně též na výpovědích náhodně přítomných

svědků MUDr. I. D. a H., která však celý průběh posuzovaného

incidentu nepostřehla. Výpovědi dalších svědkyň (J-ové a V-é)

ponechal obecný soud I. stupně při úvaze nad důkazní situací

stranou vzhledem k tomu, že "obě jsou přítelkyněmi obžalovaných,

takže vzhledem k tomuto osobnímu vztahu mohou být jejich výpovědi

poněkud ovlivněny"; obdobným způsobem se obecný soud I. stupně

vypořádal i s výpovědí svědkyně Š-ové, kterou posléze k návrhu

obhajoby vyslechl v hlavním líčení; "určité pochybnosti" stran

její výpovědi nalézací soud odůvodnil tím, že obžalovaní se o této

svědkyni dozvěděli "prostřednictvím děvčat, která byla na místě".

Stěžovatel sám - ve shodě s obhajobou spoluodsouzeného

- spáchání inkriminovaného trestného činu popřel, resp. popřel své

zavinění na něm, neboť jak on, tak spoluodsouzený "se pouze při

napadení policisty bránili" a pokud se sám dostal do fyzického

kontaktu s poškozeným policistou (stržm. P.), stalo se tak

v souvislosti s tím, že se snažil vyškubnout z jeho sevření

v době, kdy spoluobžalovaný (M.) již ležel na zemi byv k ní

přitlačován dalšími policisty (nstržm. B. a nstržm. L.).

Ústavní soud, přihlédnuv k tvrzením stěžovatele v odůvodnění

ústavní stížnosti, provedl v ústním jednání důkaz trestním spisem

Obvodního soudu pro Prahu 4 (sp. zn. 1 T 128/98), z něhož je

patrno, že

a) incidentu mezi odsouzenými a policejní hlídkou byla

přítomna skupina lidí v počtu asi dvaceti osob (č. l. 70)

a že následně na místo incidentu dorazila policejní

posila,

b) již v přípravném řízení zamítl vyšetřovatel stěžovatelův

návrh na doplnění vyšetřování výslechem svědkyně Š-ové,

o níž předpokládal, že "bude vypovídat ve prospěch

obviněných" s odůvodněním, že "zcela jistě by nedošlo

k zásadnímu zvratu důkazní situace, neboť jsou zde

výpovědi napadených policistů, které nelze pominout"

(č. l. 126),

c) z výpovědí svědkyň V-é, J-ové a Š-ové (vyslechnuté

u hlavního líčení) se podává podstatně odlišný popis

průběhu inkriminovaného incidentu, jemuž byl přítomen

hlouček lidí, neboť dle nich - stručně a souhrnně řečeno

- konflikt mezi odsouzenými a policejní hlídkou neměl

takový charakter, jaký vyplývá z výpovědí na něm

zúčastněných policistů, případně jaký je patrný

z výrokové části prvostupňového rozsudku, ale byl spíš

"neškodnou obranou" odsouzených (sv. Š-ová na č. l. 154).

Pod aspekty těchto zjištění, odhlédnuto již od toho, že

i vylíčení inkriminovaného incidentu policisty a sv. MUDr. D. je

postiženo vzájemnými nepřesnostmi, z nichž jen část lze zřejmě

přičíst na vrub různým jeho fázím, které jednotlivci mohli vnímat

rozličně, příp. je nezaznamenali vůbec, jsou závěry odvolacího

soudu, proti jehož rozhodnutí směřují výhrady stěžovatele

především, až na další předčasné a jako takové jsou nepřesvědčivé;

podle přesvědčení Ústavního soudu je tomu tak proto, že (ad a, b)

již v předprocesní fázi posuzovaného řízení došlo k pochybením,

která nemohla neovlivnit následné vyšetřování; jestliže totiž

členové zasahující policejní hlídky měli za to, že stěžovatel

(a druhý spoluodsouzený) jednají vůči nim způsobem zakládajícím

podezření z trestného činu, bylo na nich - zejména poté, co se

situace zklidnila příjezdem posily - aby přiměřeným a zákonem

předvídaným způsobem [§ 13 odst. 2 písm. f zák. č. 283/1991 Sb.,

o Policii České republiky] zajistili důkazní situaci natolik, aby

skutkový základ věci mohl být následně zjištěn co nejúplněji, a to

i z hlediska okolností svědčících ve prospěch podezřelých (§ 2

odst. 5, § 164 odst. 3 tr. ř.), a to tím spíše, jestliže se

někteří z přihlížejících osob k podání svědectví sami hlásili (sv.

P. č. l. 151). Tvrzení, že situace byla pro zasahující policisty

"komplikovaná", příp. "že většina přítomného davu byla proti nám"

(sc. policistům, sv. P. č. l. 70) nebo že "v autě nebylo dost

místa" (sv. L. č. l. 151), na důvodnosti učiněného závěru nic

nemění.

K obdobnému, procesně však závažnějšímu pochybení, došlo i ve

vyšetřování věci; jestliže vyšetřovatel zamítl stěžovatelův návrh

na doplnění vyšetřování jen proto, že usoudil, že navrhovaný důkaz

by vyzněl pravděpodobně "ve prospěch obviněných" a že by jeho

provedením "nedošlo k zásadnímu zvratu důkazní situace" a že

nadále "by zde stála dvě tvrzení proti sobě" (č. l. 126), šlo

o postup a rozhodnutí, která jsou nejen v rozporu se základními

principy trestního řízení (§ 2 odst. 4, 5 tr. ř.), ale nadto jako

porušující ústavně zaručené zásady blíží se až k hranici libovůle

v rozhodování.

Současná právní úprava vyšetřování, stejně jako úprava řízení

před obecnými soudy, nezná institut předběžného posuzování

(hodnocení) důkazů, a proto není v pravomoci kteréhokoli orgánu

činného v trestním řízení provádět podle vlastních kritérií

předběžnou selekci (nabízených) důkazů a upravovat tak důkazní

situaci podle vlastní úvahy a volby, příp. z daných důkazů

a priori preferovat ty, které potvrzují zvolenou skutkovou verzi.

Pro důvody takto rozvedené neobstojí závěr odvolacího soudu,

že "řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozsudku, netrpí

podstatnými vadami, které by mohly mít vliv na objasněnost věci či

na uplatnění práv obhajoby".

(ad c) Obdobný závěr, byť z jiných důvodů, sluší podle přesvědčení

Ústavního soudu vztáhnout i na řízení před obecným soudem I.

stupně; jakkoli tento soud provedením vyšetřovatelem odmítnutého

důkazu (výslechem sv. Š-ové) sice jeho pochybení napravil, sám

však při hodnocení tohoto a dalších důkazů (výpověď svědkyně

J-ové a V-é) nedodržel zásady, jimiž je (volné) hodnocení důkazů

ovládáno.

Výpovědím svědkyně J-ové a V-é obecný soud, ačkoli to

v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvádí, zřejmě neuvěřil,

a to proto, že "jde o přítelkyně obžalovaných, když vzhledem

k tomu osobním vztahem mohou být jejich výpovědi ovlivněny",

výpověď svědkyně Š-ové pak ve svém hodnocení důkazů pominul zcela.

Pokud jde posléze o zmíněnou svědeckou výpověď, jde ve smyslu

ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu o opomenutý důkaz,

jehož povahu a procesní důsledky z něj vyplývající Ústavní soud

již dříve podrobně vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci III.

ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení

- svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995 a další), a proto pro

odůvodnění této části nálezu zcela postačí na tuto konstantní

judikaturu Ústavního soudu odkázat, aniž by se jevilo potřeba

k zásadám již dříve vyloženým cokoli dodávat.

Jestliže obecný soud I. stupně zbývající důkazy (sv. J-ové

a sv. V-é) pokládal (zřejmě) za nevěrohodné, bylo na něm, aby

tento svůj závěr natolik zdůvodnil, aby bylo zřejmé, jaké skutkově

prokázané okolnosti ve vztahu k podané výpovědi jejich věrohodnost

snižují, příp. ji odnímají vůbec; odkaz na pouhou možnost

nevěrohodnosti (ovlivněním svědkova vztahu k věci či osobě),

k jakému se uchýlil obecný soud I. stupně v odůvodnění svého

rozhodnutí, je očividně nedostatečný. Nelze totiž přehlédnout, že

i provedený důkaz, vyhodnocený později jako důkaz nevěrohodný, je

součástí důkazního řetězce, a jako takový dotváří důkazní situaci

a podléhá všem pravidlům vyplývajícím ze zásad volného hodnocení

důkazů. Protože obecný soud I. stupně své závěry o nevěrohodnosti

dotčených svědkyň dostatečně nezdůvodnil, a protože skutkovou

stránkou jejich výpovědi se nezabýval vůbec, mají i tyto svědecké

výpovědi procesní povahu opomenutých důkazů, jak již dříve o nich

byla zmínka, a proto závěr odvolacího soudu, dle něhož "hodnocení

důkazů tak, jak bylo provedeno Obvodním soudem pro Prahu 1, nelze

v podstatě ničeho vytknout", nemá v současném procesním stavu věci

oporu, porušuje stanovený postup (čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod) a není proto v souladu se zásadami

ústavně souladného procesu. Odvolací soud tak nejen přehlédl

procesní vady zjištěné Ústavním soudem, ale nadto své rozhodnutí

opřel též o důkazy (stopy po drogách v moči odsouzených, lékařská

zpráva o zranění sv. P.), o nichž podle odůvodnění prvostupňového

rozhodnutí není patrno, že byly vůbec obecným soudem I. stupně

vzaty v úvahu, stejně jako z protokolu o veřejném zasedání před

odvolacím soudem neplyne, že by odvolací soud sám řízení těmito

důkazy doplnil, aniž by přitom sám přiměřeným způsobem reagoval na

podrobně zdůvodněné námitky stěžovatelova odvolání.

Všechna tato pochybení a procesní vady, jak na ně bylo

poukázáno, nemohly zůstat bez vlivu na rozhodnutí, jež v takto:

procesně postiženém řízení bylo vydáno; obecná, povahou věci daná

nerovnost mezi žalobcem (státním zastupitelstvím a jemu

podřízeného aparátu) a jím stíhaným (obviněným, obžalovaným) je

zákonem zmírněn, a zejména v řízení před obecnými soudy vyvažována

jednak jejich procesní rovností jako na řízení účastných stran

(čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), jednak také

dalšími ústavně zaručenými kautelami. Sem spadá nejen právo na

obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod),

z něhož mimo jiné vyplývá povinnost obecných soudů podstatnými

námitkami obhajoby se zabývat a své stanovisko k nim v odůvodnění

svého rozhodnutí vyložit (§ 125 al. 2 tr. ř.), ale také presumpce

neviny (čl. 46 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, § 2 odst.

2 tr. ř.) sledující záměr dosíci při rozhodování o trestných

činech lidsky dosažitelné jistoty, že inkriminovaný skutek

(jednání, opomenutí), který jinak ve všech složkách naplňuje znaky

trestného činu, spáchal obžalovaný; důkazní nouzi nebo jen mezery

ve skutkovém základu věci, ať již vznikly z jakéhokoli důvodu,

nelze proto přičítat na vrub obžalovaného (§ 226a, c tr. ř.),

stejně jako v ústavně souladném řízení nelze opomenutím některých

z provedených důkazů vzít za prokázánu skutkovou verzi, která

v opomenutých a tedy v nevyhodnocených důkazech nemá opory (k tomu

srov. např. nález ve věci III. ÚS 258/99 in Ústavní soud České

republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 16., vydání 1., č.

148, Praha 2000), opačným postupem, ostatně rozporným s ustálenou

rozhodovací praxí obecných soudů, vyžadující při aplikaci zásad

volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) takový postup, který

"není projevem libovůle nebo svobody (rozhodujícího) orgánu, ale

vytváří se přísně logicky... a opírá se o právní vědomí,

o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů i jejich

vzájemných souvislostí, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu"

(Šámal a spol.: Trestní řád, komentář, 3 Tz 11/20), nelze dospět

k rozhodnutí, které by jako rozhodnutí zákonné naplnilo účel

trestního řízení (§ 1 odst. 1 tr. ř., k tomu srov. např. nález ve

věci III. ÚS 398/97 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů

a usnesení - svazek 11., vydání 1., č. 64, Praha 1999).

Na obecných soudech, zejména pak na soudu nalézacím proto

bude, aby v následném řízení vytýkané procesní vady odstranily,

vyhodnotily při tom i důkazy až dosud opomenuté, případně

přihlédly i k důkazům dalším, pokud budou navrženy, aby tak

skutkový stav věci byl zjištěn ve shodě se zákonem (§ 2 odst. 5

tr. ř.), a aby svá rozhodnutí ve všech rozhodných směrech zákonným

způsobem zdůvodnily (§ 125 al. 2 tr. ř.).

Vycházev z takto rozvedených důvodů a naznačených úvah,

Ústavní soud, aniž by jakkoli předjímal výsledek věci, dospěl

k závěru, že stěžovatelově ústavní stížnosti nelze upřít

důvodnost; protože zjištěná pochybení a procesní vady postihují

řízení před obecnými soudy jako celek a svou povahou prospívají

i druhému spoluodsouzenému (§ 63 zákona, § 261 tr. ř.), zrušil

- přihlédnuv přitom též k zásadám procesní ekonomie - jak usnesení

odvolacího soudu, tak i jemu předcházející rozsudek obecného soudu

I. stupně [§ 82 odst. 1, 3 písm. a) zákona].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 4. října 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru