Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 610/05 #1Usnesení ÚS ze dne 24.10.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedl... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
EcliECLI:CZ:US:2006:3.US.610.05.1
Datum podání22.11.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 241a odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 610/05 ze dne 24. 10. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 24. října 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. P. a 2) E. P., oba právně zastoupeni JUDr. Jaroslavem Karlem, advokátem AK se sídlem Bendova 8, 301 27 Plzeň, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2004 č. j. 19 Co 577/2003-177, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2005 č. j. 25 Cdo 2161/2004-219, za účasti 1) Městského soudu v Praze, a 2) Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 11. 2005, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 9. 1. 2006, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2004 č. j. 19 Co 577/2003-177, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2005 č. j. 25 Cdo 2161/2004-219, a to pro porušení čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, a dále čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 35/2001.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobci J. P. a E. P. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelé") se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhali po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, zaplacení částky 357 556,- Kč s příslušenstvím, a to z důvodu náhrady škody, která jim byla způsobena nesprávným úředním postupem obecných soudů. Nesprávný úřední postup soudů spočíval podle stěžovatelů v tom, že řízení, které zahájili dne 16. 3. 1992 u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 7 C 305/1992, žalobou proti České republice o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, trvalo nepřiměřeně dlouho, a to 7 let, než soudy vyslovily právní názor, že nárok má být uplatněn podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V mezidobí však uplynula lhůta pro uplatnění nároku podle restitučního zákona. Žalobcům tak vznikla škoda na nákladech vynaložených v souvislosti s tímto řízením, a to na odměnách zaplacených advokátovi (35 257,- Kč), na cestovních výlohách, poštovném a hovorném (45 000,- Kč), dále škodou na zdraví, způsobenou dlouhým procesem (30 000,- Kč) a na úrocích ve výši 24 679,- Kč z částky zaplacené advokátovi; žalobci v průběhu řízení žalobu rozšířili o další náklady včetně hodnoty věcí zabavených státem na celkovou částku 357 556,- Kč s příslušenstvím.

Rozsudkem ze dne 18. 8. 2003 č. j. 14 C 35/2001-142 Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu o zaplacení částky 357 556,- Kč s příslušenstvím zamítl. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 1. 2004 č. j. 19 Co 577/2003-177 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 potvrdil. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 30. 8. 2005 č. j. 25 Cdo 2161/2004-219 podle ust. § 243b odst. 5, věty první a § 218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl dovolání žalobců, když dospěl k závěru, že dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není přípustné, neboť se nejedná o otázku zásadního právního významu.

Obvodní soud pro Prahu 2 vyšel ve svém rozhodnutí ze skutkových zjištění, že žalobci podali v březnu 1992 proti České republice u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou žalobu o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, když během jejich pobytu ve Spolkové republice Německo byl postupem dle ust. § 453a obč. zák. (ve znění tehdy účinném) v roce 1989 odňat jejich majetek a stěžovatelé byli připraveni o členská práva k družstevnímu bytu. Toto řízení, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 7 C 305/1992, trvalo do pravomocného skončení více než osm let, v jeho průběhu byly postupně soudem prvního stupně vydány tři rozsudky, věc řešil i dovolací soud, který v rozsudku ze dne 23. 4. 1998 vyslovil, že nárok žalobců je třeba posoudit podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Po opakovaných rozhodnutích soudů všech stupňů včetně Nejvyššího soudu ČR byla rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 10. 12. 1998 ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu žaloba zamítnuta, neboť nebyly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu podle zák. č. 58/1969 Sb. Nejvyšší soud ČR, který v této věci rozhodoval již po druhé, rozhodnutím ze dne 15. 11. 2000 co do částky 50 000,- Kč předchozí rozsudky soudů obou stupňů zrušil a řízení v této části zastavil, neboť se jednalo již o věc pravomocně rozsouzenou, a jinak dovolání žalobců zamítl.

Po stránce právní Obvodní soud pro Prahu 2 dovodil, že je třeba aplikovat ust. § 18 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady pro takovou odpovědnost státu. Především rozdílná aplikace právních norem různými soudními instancemi nemůže být vykládána jako nesprávný úřední postup soudů. Soud prvního stupně neshledal, že by se soudci rozhodující o žalobě žalobců provinili proti svému závazku řídit se právním řádem České republiky, vykládat jej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a v souladu s ním rozhodovat nezávisle a nestranně a spravedlivě. Za nesprávný úřední postup by dle soudu prvního stupně mohla být označena nepřiměřená délka soudního řízení. Soud však neshledal příčinnou souvislost mezi možným vznikem škody žalobcům a délkou soudního řízení. V předchozím řízení až na určité výjimky nedocházelo k nedůvodným průtahům a délka řízení byla do značné míry ovlivněna rozsáhlým dokazováním, nejedná se tedy o nesprávný postup soudů. Probíhající soudní řízení o náhradu škody proti státu navíc nijak nebránilo žalobcům v tom, aby uplatnili svůj nárok na vydání věci či finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb. Jakákoliv délka soudního řízení tak nemohla mít vliv na to, že skutečnou příčinou neúspěchu žalobců v původním řízení byl nesprávný postup při uplatňování jejich nároku. Soud proto dospěl k závěru, že mezi vznikem škody, jejíž náhrady se žalobci domáhají, a délkou soudního řízení není dána příčinná souvislost, a stát nenese odpovědnost za neúspěch žalobců v důsledku nesprávně uplatněného nároku.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 1. 2004 č. j. 19 Co 577/2003-177 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud nejprve zabýval tím, podle jaké normy je třeba věc posoudit a poopravil závěr soudu prvního stupně v tom směru, že pokud by bylo v řízení prokázáno, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu před datem 15. 5. 1998 [tohoto dne nabyl účinnosti zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], bylo by třeba postupovat podle zákona dříve platného, tj. zák. č. 58/1969 Sb., zatímco pokud by ke škodě způsobené nesprávným úředním postupem došlo po tomto datu, bylo by třeba postupovat podle zákona současně účinného, tj. zák. č. 82/1998 Sb. Současně odvolací soud uvedl, že pokud jde o škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, pak ustanovení obou těchto norem (ust. § 18 zák. č. 58/1969 Sb. a ust. § 13 zák. č. 82/1998 Sb.) se nijak podstatně neliší, pouze zák. č. 82/1998 Sb. definuje nesprávný úřední postup mimo jiné také jako porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Jinak nesprávný úřední postup ani v jednom z těchto zákonů definován není a obecně se judikaturou dovozuje, že jde o případy vzniku škody způsobené jinou než rozhodovací činností státních orgánů, a především i zde musí existovat příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánů státu nezakládají ani vady řízení, jestliže by měly za následek nesprávné rozhodnutí. Pokud tedy, uvedl dále odvolací soud, žalobci vytýkají soudům nesprávné právní posouzení věci, které zaujaly v některých svých rozhodnutích, pak nemůže jít o nesprávný úřední postup, který by zakládal odpovědnost státu za případně vzniklou škodu. Odvolací soud přisvědčil obvodnímu soudu, že řízení vedené o původní žalobě trvalo velmi dlouho, avšak ztotožnil se se zjištěním soudu prvního stupně, že celkem bylo vydáno 8 rozhodnutí, a to soudy všech tří stupňů, a nebylo zjištěno, že by řízení trpělo neodůvodněnými průtahy. Základní předpoklad pro odpovědnost, kterým je nesprávný úřední postup, tedy není dán. Pokud žalobci v odvolacím řízení tvrdili, že se mělo jednat i o škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, kterým mělo být rozhodnutí Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 10. 12. 1998, pak se podle odvolacího soudu jedná o novou skutečnost před soudem prvního stupně neuváděnou a o nepřípustnou novotu dle ust. § 205 odst. 1 o. s. ř. Nad rámec však odvolací soud uvedl, že pokud by měl stát odpovídat za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, muselo by se jednat o pravomocné rozhodnutí, jímž žalobcům vznikla škoda a které bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno. Jediným pravomocným rozhodnutím, které v celém řízení bylo pro nezákonnost zrušeno, byl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 12. 1996, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 13. 8. 1996, kterým však bylo žalobnímu požadavku žalobců co do částky 150 000,- Kč vyhověno, a nelze tedy dovodit, že by v důsledku těchto rozhodnutí mohla žalobcům vzniknout jakákoliv škoda. Kromě prvního předpokladu, kterým je existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, nejsou podle odvolacího soudu naplněny ani další předpoklady pro odpovědnost státu za škodu, neboť neexistuje žádná příčinná souvislost mezi částkami, které žalobci zaplatili, a postupem či rozhodnutími soudu. Odvolací soud závěrem uvedl, že žalobci soudům v předchozím řízení vytýkají, že věc neposuzovaly dle zákona č. 87/1991 Sb. hned od počátku, ačkoli tento zákon na jejich případ dopadal. Odvolací soud však podotkl, že žalobci svůj restituční nárok u soudu dle citovaného zákona neuplatnili, domáhali se náhrady škody proti státu, jež jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem Federálního ministerstva zahraničních věcí. K úspěšné restituční žalobě však bylo podle odvolacího soudu třeba splnit řadu dalších předpokladů, než jen prokázání způsobu přechodu věci na stát předpokládaným způsobem. Tomu však bylo třeba přizpůsobit skutková žalobní tvrzení i petit, tedy domáhat se jiných nároků na základě jiných skutečností, s jiným požadavkem na rozsudečný výrok, než žalobci učinili.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že posledním rozhodnutím ze dne 30. 8. 2005 č. j. 25 Cdo 2161/2004-219 Nejvyšší soud ČR "odmítl projednávat závažná porušení zákona", když dovodil, že dovolání bylo omezeno a nemohl se proto všemi skutečnostmi zabývat. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že došlo i "k porušení zásady zjištění všech rozhodujících skutečností pro spravedlivé a nestranné posouzení". Stěžovatelé uvádějí, že Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že se nejednalo o otázku zásadního právního významu, aniž by vzal v úvahu ust. § 241a odst. 2 o. s. ř., a aniž by dospěl k závěru, že zákon, jehož má být použito, je v rozporu s ústavním zákonem, když ve svém prvním rozsudku dovodil, že je nutné postupovat podle restitučního zákona, a tím porušil čl. 36 a čl. 38 Listiny. V ústavní stížnosti stěžovatelé dále poukazují na to, že občan má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu či jiného státního orgánu nebo nesprávným úředním postupem, a že "restituční zákon, který měl být v dalším řízení použit, je v rozporu s tímto zákonem" (stěžovatelé mají patrně na mysli Ústavu ČR, když poukazují konkrétně na "čl. 95 odst. 2 zákona"). Stěžovatelé dále namítají, že soud zaujal stanovisko k tvrzení soudu nižšího stupně, že žalobci nesplnili podmínky restitučního zákona, aniž by vzal v úvahu, že podle tvrzení Nejvyššího soudu ČR jim vznikl nárok na finanční náhradu, přičemž dále stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud ČR nevzal v úvahu nález č. 153/1998 Sb.

III.

Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná, když její zjevná neopodstatněnost plyne především z povahy důvodů uplatněných stěžovateli v ústavní stížnosti, tak i z ustálené judikatury Ústavního soudu.

Postupem obecných soudů v předmětné věci nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelů domáhat se náhrady tvrzené škody způsobené nesprávným úředním postupem popř. nezákonným rozhodnutím ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny. Je však notorietou, že právo na náhradu škody je vždy spojeno s nastoupením všech kumulativně předepsaných předpokladů. V daném případě jde o vznik škody, nesprávný úřední postup a kauzální nexus mezi škodou a nesprávným úředním postupem. Důkazní břemeno ohledně existence předpokladů nese poškozený. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry obecných soudů o tom, že v daném případě nedošlo k takovému nesprávnému úřednímu postupu obecných soudů, který by byl příčinou vzniku škody v majetkové sféře stěžovatelů.

Obecným soudům nelze vytýkat ani to, že poté, co Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 23. 4. 1998 č. j. 2 Cdon 1453/1997-326 zrušil předchozí rozhodnutí se závěrem, že předmětná věc měla být posuzována podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, měly soudy v dalším řízení podle tohoto zákona postupovat, jak se stěžovatelé domnívají. Obecné soudy jsou ve sporném řízení při svém rozhodování vázány žalobním návrhem (petitem), ve kterém se soustřeďuje závěr, jaký si žalobce vytvořil o svém hmotně právním postavení vzhledem k právní normě, která podle jeho názoru upravuje sporný právní vztah. Povinností soudů je poskytovat účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech (§ 5 o. s. ř.), nepřísluší jim však poučovat účastníky řízení o hmotném právu. Poskytování právní pomoci je úkolem advokátů. Stěžovatelé si v předmětném řízení před obecnými soudy advokáta zvolili, a proto bylo především na něm, aby posoudil, na základě jakého právního předpisu a proti komu mají uplatňovat své nároky, tedy aby zvolil takový postup, který by vedl k dosažení úspěchu stěžovatelů v řízení před obecnými soudy.

Nad rámec předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud uvádí, že dne 27. 4. 2006 nabyl účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb. Tato novela doplnila ust. § 13 zák. č. 82/1998 Sb. tak, že podle tohoto novelizovaného ustanovení "nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Formy odškodnění nemajetkové újmy jsou pak specifikovány v první větě ust. § 31a odst. 2 cit. zákona. Uvedenou novelou došlo i ke změně ve způsobu uplatňování nároku na náhradu škody.

V ústavní stížnosti stěžovatelé napadají rovněž usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2005 č. j. 25 Cdo 2161/2004-219, kterým dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelů podané z důvodu uvedeného v ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dospěl k závěru, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam, a dovolání tedy proti němu není přípustné ani podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V této souvislosti je namístě poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, pokud jde o přezkum rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zatímco totiž primárním úkolem Nejvyššího soudu ČR je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva, a to především i v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu, povinností Ústavního soudu je posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Při tomto právním a ústavněprávním vymezení funkcí těchto orgánů veřejné moci Ústavní soud respektuje jím samým opakovaně vyslovené stanovisko, že pokud Nejvyšší soud ČR takové dovolání jako nepřípustné odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj., zda bylo dodrženo právo účastníka (odvolatele), aby byl jeho návrh stanoveným způsobem projednán. Řečeno jinými slovy, Ústavní soud se zabývá pouze tím, zda v daném případě nedošlo k odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), nezkoumá však hmotné subjektivní právo samo (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 40/93, sp. zn. III. ÚS 280/03). Ústavní soud zásadně nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť jde o skutečnost, která svým smyslem přesahuje ten který posuzovaný případ. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, přičemž posouzení "odchylnosti či novosti" v rozhodování soudů přísluší Nejvyššímu soudu ČR, jemuž náleží sjednocování judikatury obecných soudů. Nepřipuštění dovolání podle uvedeného důvodu tedy nelze považovat za odepření soudní ochrany a porušení základních práv a svobod účastníka řízení - dovolatele. Ústavní soud tedy nevidí žádný důvod, pro který by bylo možno z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybnit závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání podaného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. (k tomuto srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, č. 19, str. 345, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 104/96, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, č. 84, str. 107, nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 379/01 ze dne 12. 11. 2001).

K namítanému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny je třeba podotknout, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení. Toto právo zajišťuje spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z ústavního hlediska jsou napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a srozumitelná. Právní závěry obecných soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Lze tudíž uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, a kdy ústavní stížnost je důvodná, zde splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů, ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatelům se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 Ústavy ČR, s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě ČR je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje zásadní principy činnosti soudní moci, nikoliv však subjektivní ústavní práva. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedeného článku samostatně dovolávat.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2006

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru