Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 61/97Nález ÚS ze dne 04.11.1999Odstranění nedostatku podmínek řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Poučovací povinnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 154/16 SbNU 145
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.61.97
Datum vyhlášení04.11.1999
Datum podání18.02.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 19, § 104, § 1, § 5, § 43


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 61/97 ze dne 4. 11. 1999

N 154/16 SbNU 145

Odstranění nedostatku podmínek řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl po ústním jednání dne 4. listopadu 1999

v senátě ve věci ústavní stížnosti F. R, proti usnesení Krajského

soudu v Brně ze dne 17. prosince 1996, sp. zn. 17 Co 342/95, jímž

bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. ledna

1995, č. j. 6 C 337/92-34, o zastavení řízení, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. prosince 1996, sp.

zn. 17 Co 342/95, a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30.

ledna 1995, č. j. 6 C 337/92-34, se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 18. února 1997,

podaným ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení

usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. prosince 1996, sp. zn.

17 Co 342/95, a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30.

ledna 1995, č. j. 6 C 337/92-34. Oběma uvedenými rozhodnutími se

stěžovatel cítí být dotčen na svých základních právech a svobodách

vyplývajících čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod (dále jen Listina).

Ze spisu Okresního soudu ve Znojmě ve věci vedené pod sp. zn.

6 C 337/92, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno

následující:

Stěžovatel společně s dalšími navrhovateli se žalobou

u Okresního soudu ve Znojmě domáhal vydání rozsudku, ukládajícího

odpůrci označenému Sklostroj-Přímětice vydání přesně určených

nemovitostí. Usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. ledna

1995, č. j. 6 C 337/92-34, bylo řízení v uvedené věci zastaveno.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud odkázal na opakovaná podání

odpůrce, v nichž se poukazuje na skutečnost, že subjekt označený

jako "Sklostroj-Přímětice" nelze považovat za subjekt, který by

mohl být účastníkem občanskoprávního řízení, když se jedná pouze

o závod, jenž je součástí subjektu "Sklostroj, s. p. Turnov".

Uvádí dále, že je povinností soudu v souladu s ustanovením § 103

o. s. ř. kdykoli za řízení přihlížet, zda jsou splněny podmínky

řízení, mezi něž patří i způsobilost být účastníkem řízení (§ 19

o. s. ř.) a procesní způsobilost (§ 20 o. s. ř.). Z provedeného

dokazování, zejména z výpisu z obchodního a podnikového rejstříku

Okresního soudu v Hradci Králové, z výpisu z katastru nemovitostí,

výňatku organizačního řádu odpůrce, vzal soud za prokázané, že

odpůrce, i když nepřesně označen jako "Sklostroj-Přímětice"

existuje, je ovšem pouze složkou státního podniku Sklostroj

Turnov, přičemž je to tento subjekt, jenž je vlastníkem

a držitelem předmětného majetku, tudíž z hlediska hmotněprávních

předpisů také povinnou osobou a pouze takto označený a žalovaný

subjekt může být účastníkem občanského soudního řízení. Jelikož

navrhovatelem označený odpůrce nepochybně existuje a byl označen

způsobem vylučujícím možnost jeho záměny s jiným subjektem, soud

považoval za vyloučenou možnost postupu dle § 43 o. s. ř.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením ze dne

17. prosince 1996, sp. zn. 17 Co 342/95, usnesení soudu prvního

stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí se ztotožnil

s argumentací Okresního soudu ve Znojmě, když nad její rámec

konstatoval, že důvod nemožnosti postupu dle § 43 odst. 1 o. s. ř.

v předmětné věci lze spatřovat i v dodržení zásady rovnosti

účastníků občanskoprávního řízení, jelikož v opačném případě by

soud vedl účastníky řízení k tomu, aby žaloba ve sporu obstála, ať

už z hlediska procesněprávních předpisů nebo z hlediska předpisů

hmotného práva.

Do rozhodnutí soudu odvolacího podal stěžovatel kromě

ústavní stížnosti i dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu

ze dne 25. února 1999, č. j. 2 Cdon 657/97-59, z důvodu

nepřípustnosti odmítnuto.

V ústavní stížnosti stěžovatel odkazuje zejména na

judikaturu Ústavního soudu v případech meritem shodných

s případem rozhodovaným (II. ÚS 79/94, IV. ÚS 6/95,

III. ÚS 41/95), ve které byl odmítnut formalistický postup soudů

při posuzování označení povinné osoby v restitučních věcech, jenž

hrozí vznikem případné další křivdy. Stěžovatel je si vědom

skutečnosti, že rozhodnutí Ústavního soudu nemají precedenční

povahu, nicméně dle jeho názoru by právní názory Ústavního soudu

měly být obecnými soudy respektovány, což je základní podmínkou

sjednocování judikatury a vytváření jednotnosti aplikace právního

řádu. Na okraj námitky rovnosti účastníků řízení se pak

ve stížnosti připomíná, že požadavek neakceptovatelnosti

přepjatého formalismu se vztahuje stejnou měrou na každého

z účastníků řízení. Z uvedených důvodů, jak bylo již konstatováno,

se stěžovatel cítí být dotčen na svých základních právech

a svobodách plynoucích z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud si podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1 zákona

č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyžádal od

Krajského soudu v Brně vyjádření k předmětné ústavní stížnosti. Ve

svém vyjádření ze dne 20. července 1999 předsedkyně senátu 17 Co

Krajského soudu v Brně odkazuje v celém rozsahu na odůvodnění

ústavní stížností napadeného usnesení krajského soudu a navrhuje,

aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

II.

V dosavadní činnosti rozhodoval Ústavní soud řadu případů

meritem věci shodných s posuzovaným případem.

V nálezu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 79/94 se ztotožnil

se závěrem Ústavního soudu ČSFR k interpretaci zákona č. 87/1991

Sb., vyjádřené v nálezu ze dne 21. prosince 1992, sp. zn. I. ÚS

597/92, podle níž se jedná o zákon restituční, kterým se

demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky

majetkových i jiných křivd, spočívajících v porušování obecně

uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho

orgány jsou tedy povinny postupovat v řízení podle předmětného

zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na

základních lidských právech a svobodách má býti alespoň částečně

kompenzována. Podle stanoviska Ústavního soudu České republiky

jsou tudíž v restitučním řízení soudy povinny poučovat účastníky

o jejich procesních právech a povinnostech. Soud tedy nemůže

řízení zastavit, pokud nesplní tuto svou zákonnou poučovací

povinnost. Při záměně subjektů "obec - obecní úřad" není proto

možno bez dalšího zastavit řízení v projednávané věci podle

ustanovení § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. Je nutno postupovat

v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 a § 104 odst. 2 o. s. ř., tj.

učinit vhodná opatření, směřující k odstranění takového nedostatku

návrhu.

Shodně konstatoval Ústavní soud i v rozhodnutí ve věci vedené

pod sp. zn. IV ÚS 6/95: Neznalosti či pochybení navrhovatelů by

nemělo být využíváno proti cílům restitucí. Snaha státu o alespoň

částečnou kompenzaci křivd by se proto měla odrazit i v přístupu

soudů k chybám v označení účastníků řízení. Z těchto hledisek

proto nepovažuje Ústavní soud označení povinné osoby "městský

úřad" namísto "město" za nedostatek neodstranitelný.

Příkladem konstantnosti judikatury Ústavního soudu v dané

problematice je i rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS

74/94: V restitucích je namístě postupovat ve věci tak, aby

nedocházelo k nevstřícnému, formalistickému postupu soudu, který

hrozí případnou další křivdou. Restituční nároky jsou nároky

mimořádnými, a to do té míry, že to odůvodňuje i mimořádný postup

soudů, co se poučení účastníků týče. Nerespektováním uvedeného

hrozí porušení § 43 odst. 1 o. s. ř. a následně čl. 36 odst. 1

Listiny.

Shodně uvedl Ústavní soud i v rozhodnutí ve věci vedené pod

sp. zn. II. ÚS 108/93: Označí-li žalobce v restitučním řízení

podle § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, nesprávně jako žalovaného obecní úřad, není možno

zastavit řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. Takový postup je

v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Namístě je postupovat podle

§ 5, § 43 odst. 1 a § 104 odst. 2 o. s. ř., a učinit tak vhodná

opatření k odstranění nedostatku návrhu.

V rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 41/95 Ústavní

soud konstatoval, že není věcí obecného soudu, aby žalobce

poučoval o hmotném právu, a tedy ani v otázce věcné legitimace, to

však neznamená, že by soud neměl žalobce poučit ve věci správného

označení účastníků, tj. i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá

způsobilost být účastníkem řízení. Tento názor zastává Ústavní

soud proto, že způsobilost být účastníkem řízení je procesní

podmínkou řízení, kterou zkoumá soud z úřední povinnosti a jejíž

nedostatek vede k zastavení řízení. Měl by tedy soud před tím, než

řízení zastaví, dát žalobci možnost věc napravit.

K otázce interpretace § 5 a § 43 odst. 1 o. s. ř. v řízení

podle restitučních zákonů vyjádřil svůj náhled i Nejvyšší soud. Ve

stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu

z 15. července 1992, Cpnj 50/93, publikovaném pod č. 34, sešitu

7-8, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, 1993, se

v souvislosti s aplikací zákona č. 229/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, uvádí, že bude-li to v případě konkrétních

žalob třeba, poučí a vyzve žalobce k opravě (popřípadě k doplnění)

žaloby z hlediska pasivně legitimovaného subjektu.

Nejvyšší soud publikuje ve Sbírce soudních rozhodnutí

a stanovisek vybraná rozhodnutí nižších soudů za účelem

sjednocování judikatury. Tak pod č. 29/1995 byl ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek zveřejněn rozsudek Krajského soudu

v Českých Budějovicích ze dne 15. října 1993, sp. zn. 6 Co

1010/93, podle něhož v řízení o uložení povinnosti uzavřít dohodu

o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, v případě nedostatku způsobilosti být účastníkem

občanského soudního řízení na straně žalovaného soud postupuje

podle ustanovení § 43 odst. 1 a 2 o. s. ř. Soud tu vyzve žalobce

k opravě nebo k doplnění žalobního návrhu anebo k jinému

odstranění jeho nedostatků.

Ve věci sp. zn. III. ÚS 127/96 pak Ústavní soud zdůraznil

princip, dle něhož pokud procesní právní úkony účastníků řízení

obsahují zjevnou nesprávnost, odstranění které umožňuje rovněž

odstranit nedostatek podmínek v řízení, přičemž konstatování této

zjevnosti nevyžaduje procesní aktivitu soudu (např. dokazování),

nutno účastníkům řízení dát příležitost tuto nesprávnost

odstranit. Opakem tohoto postupu je přepjatý formalismus, jehož

důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlnosti,

a tím dotčení smyslu § 1 o. s. ř. a čl. 36 odst. 1 Listiny.

V návaznosti na závěry obsažené v uvedených nálezech

Ústavního soudu, vydaných v obdobných případech, od nichž ani

v posuzované věci nemá Ústavní soud důvodu se odchylovat, lze

uvést následující.

Jádrem argumentace obsažené v obou napadených rozhodnutích je

teze, podle níž v případě, kdy žalobce označí za žalovaného

někoho, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, přičemž

označený žalovaný je jasně identifikován existujícím názvem

a sídlem, soud bez dalšího řízení zastaví podle § 104 odst. 1

o. s. ř, a to aniž by žalobce předem jakkoli upozorňoval na daný

nedostatek podmínky řízení nebo činil jiná opatření, tj.

označí-li žalobce účastníky přesně (jak tomu má být v případě

označení "Sklostroj-Přímětice"), problémem se stává otázka, zdali

se v dané věci jedná o správné označení nekvalifikovaného

účastníka nebo nesprávné označení účastníka právně

kvalifikovaného. Odpověď nutno dovodit aplikací principu

proporcionality a poměřováním principů řádného procesu.

Jak již Ústavním soudem bylo konstatováno, pokud procesní

právní úkony účastníků řízení obsahují zjevnou nesprávnost,

odstranění které umožňuje rovněž odstranit nedostatek podmínek

v řízení, přičemž konstatování této zjevnosti nevyžaduje procesní

aktivitu soudu (např. dokazování), nutno účastníkům řízení dát

příležitost tuto nesprávnost odstranit. Opakem tohoto postupu je

přepjatý formalismus, jehož důsledkem je sofistikované

zdůvodňování zjevné nespravedlnosti, a tím dotčení smyslu § 1

o. s. ř. a čl. 36 odst. 1 Listiny. Neobstojí v této souvislosti

ani námitka porušení ústavního principu rovnosti účastníků řízení,

protože požadavek neakceptovatelnosti přepjatého formalismu se

vztahuje stejnou měrou na každého z účastníků.

Uvedená obecná konstatování plně dopadají i na posuzovanou

věc, když od samého počátku řízení soudu prvního stupně bylo

zřejmé, že "Sklostroj-Přímětice" je organizační součástí s. p.

Sklostroj Turnov (jak plyne z vyjádření právního zástupce

žalovaného ze dne 15. září 1992, dále ze dne 16. prosince 1994

a konečně ze dne 20. ledna 1995 (č. l. 7-8, 26, 32 spisu Okresního

soudu ve Znojmě sp. zn. 6 C 337/92), a zejména z plné moci, jíž

Sklostroj s. p. Trutnov zmocňuje právního zástupce k zastupování

před soudem v předmětné věci (č. l. 26 spisu Okresního soudu ve

Znojmě sp. zn. 6 C 337/92). Za této situace konstatování zjevnosti

nedostatku podmínky řízení ze strany soudu nevyžadovalo jeho

procesní aktivitu a bylo tudíž jeho povinností dát účastníku

řízení příležitost postupem dle § 43 o. s. ř. tuto nesprávnost

odstranit. Kromě uvedeného nutno zmínit i tu skutečnost, že

v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně (č. l. 38 spisu

Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 6 C 337/92) stěžovatel již

označil odpůrce názvem "Sklostroj, s. p. se sídlem Turnov".

Argumentace soudu I. stupně trpí konečně i vnitřní

nekonzistentností. Pokud totiž dochází k závěru, že Sklostroj

s. p. Turnov se v předmětné věci nestal nikdy účastníkem řízení,

a ani jako účastník řízení navrhovatelem nebyl označen, v rozporu

s tímto závěrem s ním jednal v průběhu řízení jako s účastníkem

řízení, včetně doručování rozhodnutí (č. l. 36 spisu Okresního

soudu ve Znojmě sp. zn. 6 C 337/92), v důsledku čehož porušil

ustanovení § 168 odst. 2 o. s. ř., když doručoval usnesení

subjektu, jenž se dle předmětných rozhodnutí účastníkem řízení

nestal, a ani jako účastník nebyl označen.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům s poukazem na porušení

principů spravedlivého procesu, plynoucích čl. 36 odst. 1 Listiny,

a jelikož důvody protiústavnosti byly založeny již v rozhodnutí

soudu prvního stupně, Ústavní soud usnesení Krajského soudu

v Brně ze dne 17. prosince 1996, sp. zn. 17 Co 342/95, i usnesení

Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. ledna 1995, č. j. 6

C 337/92-34, zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto nálezu není odvolání přípustné.

V Brně 4. listopadu 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru