Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 608/10 #1Nález ÚS ze dne 26.08.2010Veřejnost zasedání u povolení obnovy trestního řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý pr... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
zasedání/neveřejné
trestný čin/krádež
Obnova řízení
stížnost
zasedání/veřejné
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 173/58 SbNU 513
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.608.10.1
Datum vyhlášení02.09.2010
Datum podání03.03.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 247

141/1961 Sb., § 278, § 2 odst.6, § 286 odst.1, § 141, § 240, § 243, § 281, § 284, § 283 odst.1 písm.d, § 286 odst.3, § 263 odst.1, § 2 odst.11, § 2 odst.12


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Rozhoduje-li soud druhého stupně o stížnosti směřující proti rozhodnutí nalézacího soudu, jímž byla povolena obnova trestního řízení, může ve smyslu § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu napadené rozhodnutí zrušit a sám návrh na povolení obnovy zamítnout dle § 283 písm. d) trestního řádu (tzn. pro nedůvodnost na základě skutkových úvah) jen způsobem uvedeným v ustanovení § 286 odst. 1 trestního řádu, tedy ve veřejném zasedání. Opačný výklad je v rozporu s požadavkem kontradiktornosti řízení a dokazování garantovaným v čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele M. K. zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze 26. 8. 2010 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2009 č. j. 3 To 818/2009-150 pro rozpor s článkem 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny.

Narativní část

Poté co byl stěžovatel pravomocně odsouzen rozsudkem okresního soudu pro trestný čin krádeže, podal okresnímu soudu návrh na povolení obnovy řízení ve smyslu § 278 odst. 1 tr. řádu. Okresní soud rozhodl o povolení obnovy řízení. Státní zástupkyně podala stížnost proti rozhodnutí okresního soudu. Krajský soud projednal stížnost v neveřejném zasedání a rozhodl způsobem dle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu tak, že zrušil usnesení nalézacího soudu s odkazem na § 283 písm. d) tr. řádu a zamítl návrh odsouzeného na povolení obnovy řízení, neboť neshledal důvody pro obnovu. Stěžovatel namítal, že krajský soud postupoval v rozporu se zněním ustanovení § 286 odst. 1 tr. řádu, podle nějž o návrhu na povolení obnovy rozhoduje soud ve veřejném zasedání.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud uvedl, že ačkoliv si je vědom specifik řízení o návrhu na povolení obnovy v trestní věci (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2152/08), nelze ani v řízení o mimořádných opravných prostředích včetně řízení o povolení obnovy rezignovat na institucionální záruky spravedlivého procesu, mezi něž patří požadavek kontradiktornosti a rovnosti účastníků jako klíčový atribut spravedlivého řízení před soudem. Kontradiktornost se přitom v soudním procesu nevztahuje jen na dokazování, ale zahrnuje i právo seznámit se s argumenty předloženými druhou stranou a vyjádřit se k nim (viz např. nález sp. zn. I ÚS 2971/09).

V projednávané věci je třeba z hlediska požadavku kontradiktornosti a rovnosti zbraní hodnotit předmětné řízení o stížnosti státní zástupkyně proti usnesení okresního soudu o povolení obnovy řízení podle § 284 odst. 1 tr. řádu. Ze spisového materiálu přitom vyplývá, že stěžovatel ani jeho obhájce se nemohli seznámit s obsahem stížnosti státní zástupkyně. Pokud za této situace rozhodl odvolací soud o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení v neveřejném zasedání bez slyšení stěžovatele, znemožnil mu tím účinně uplatňovat vlastní námitky proti skutkové a právní argumentaci státní zástupkyně. Řízení proto neodpovídalo zmíněným principům kontradiktornosti a rovnosti stran.

Výše popsaným procesním postupem krajského soudu byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele garantovaná článkem 36 odst. 1 a článkem 38 odst. 2 Listiny. Proto Ústavní soud usnesení krajského soudu zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jan Musil. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010

N 173/58 SbNU 513

Veřejnost zasedání u povolení obnovy trestního řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaj) - ze dne 26. srpna 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 ve věci ústavní stížnosti M. K. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2009 č. j. 3 To 818/2009-150, kterým byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy trestního řízení, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a Okresního soudu v Ostravě, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě jako vedlejších účastníků řízení.

I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2009 č. j. 3 To 818/2009-150 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo stěžovatele na veřejné projednání věci dle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2009 č. j. 3 To 818/2009-150 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu, neboť jím mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces a jeho práva na veřejné projednání věci dle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a z vyžádaného spisového materiálu, byl stěžovatel pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2008 č. j. 12 T 159/2007-87 pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin krádeže dle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., za nějž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku se zařazením do věznice s ostrahou.

Uvedeného trestného činu se stěžovatel podle citovaného rozsudku (zkráceně řečeno) dopustil tím, že "dne 6. 7. 2007 v době okolo 18:30 hodin v Ostravě-Hrabůvce, na ul. F. Hajdy č. p. 1400/5, v bytě Z. P. v obývacím pokoji, využil toho, že na chvíli z pokoje odešla, a odcizil zlatý řetízek, dva zlaté prsteny a zlatou brož, vše v celkové hodnotě 4 250 Kč, čímž Z. P. způsobil škodu v celkové výši 4 250 Kč.".

Stěžovatel podal Okresnímu soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2008 ve smyslu § 278 odst. 1 a § 280 odst. 3 tr. řádu návrh na povolení obnovy řízení. Tento návrh stěžovatel odůvodnil tím, že okresní soud i soud odvolací opřely svůj závěr o jeho vině trestným činem především o výpověď svědkyně Z. P., o jejíž věrohodnosti obecné soudy neměly žádné pochybnosti. V návrhu na povolení obnovy řízení stěžovatel poukázal na novou skutečnost spočívající v tom, že dne 7. 8. 2008 bylo proti Z. P. usnesením Policie České republiky, Městského ředitelství Ostrava, SKPV 4 TO pod č. j. MROV-6372-20/TČ-2008-03-438 zahájeno trestní stíhání pro trestný čin křivé výpovědi podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák., přičemž svědkyně údajně vytýkané jednání v uvedeném trestním řízení doznala. Stěžovatel v návrhu dále poukázal na rozhodnutí komise pro projednání přestupků města Rychvald ze dne 12. 8. 2008 č. j. 23/2008, v němž proti jeho osobě bylo zastaveno přestupkové řízení, které iniciovala Z. P. Stěžovatel svůj návrh posléze doplnil přípisem ze dne 12. 1. 2009, k němuž přiložil různé písemnosti a kopii CD s nahraným rozhovorem se svědkyní P. ze dne 5. 8. 2008, z něhož má vyplývat, že se uvedená svědkyně dopustila křivé výpovědi v dotčené trestní věci sp. zn. 12 T 159/2007.

Okresní soud v Ostravě ve veřejném zasedání konaném dne 21. 4. 2009 a 9. 6. 2009 vyslechl svědkyni Z. P. k přepisu zvukového záznamu na CD, které předložil stěžovatel. Soud následně provedl důkaz přehráním uvedeného záznamu za přítomnosti svědkyně a stěžovatele. Dále byla vyslechnuta matka stěžovatele, svědkyně K. a provedena řada listinných důkazů, včetně dopisů svědkyně P. adresovaných stěžovateli, přestupkových spisů města Rychvald a opisy rejstříku trestů stěžovatele. Okresní soud posléze vydal usnesení č. j. 0 Nt 1626/2008-117, jímž podle § 284 odst. 1 tr. řádu rozhodl o povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem téhož soudu ze dne 9. 1. 2008 č. j. 12 T 159/2007-87. Obecný soud současně citovaný rozsudek, který nabyl právní moci dne 18. 6. 2008, podle § 284 odst. 1 tr. řádu v celém rozsahu zrušil.

Proti citovanému rozhodnutí o povolení obnovy podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě v zákonné lhůtě stížnost ve smyslu § 286 odst. 3 tr. řádu, kterou dodatečně odůvodnila přípisem zaslaným soudu prvního stupně prostřednictvím telefaxu dne 8. 12. 2009. Tuto stížnost Krajský soud v Ostravě projednal v neveřejném zasedání dne 16. 12. 2009 a rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu usnesení okresního soudu zrušil a sám znovu rozhodl tak, že se podle § 283 písm. d) tr. řádu návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení zamítá, protože nebyly shledány důvody obnovy podle § 278 tr. řádu. Dle odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl krajský soud na základě spisového materiálu k závěru, že soud prvého stupně dodatečně provedené důkazy vyhodnotil jednostranně a nekriticky ve prospěch stěžovatele.

II.

V projednávané ústavní stížnosti navrhovatel namítl, že Krajský soud v Ostravě postupoval v původním řízení nejen v rozporu s obecnými trestněprocesními zásadami, ale přímo v rozporu s literou zákona, pokud návrh stěžovatele na povolení obnovy v neveřejném zasedání sám zamítl. Stěžovatel poukázal na znění § 286 odst. 1 tr. řádu, podle něhož o návrhu na povolení obnovy rozhoduje soud ve veřejném zasedání. Postupem krajského soudu byla stěžovateli dle jeho názoru odňata možnost se ke stížnostní argumentaci státní zástupkyně jakkoli vyjádřit. Tím dle stěžovatele došlo k zásahu do jeho práva garantovaného článkem 38 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a dalších v záhlaví označených orgánů činných v trestním řízení jako vedlejších účastníků řízení. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 0 Nt 1626/2008. Předseda senátu Krajského soudu v Ostravě ve svém vyjádření zdůraznil, že napadené rozhodnutí nebylo vydáno v řízení nalézacím, ale jde o rozhodnutí o stížnosti proti usnesení ve smyslu § 141 tr. řádu. Takové rozhodnutí je v neveřejném zasedání vydáváno vždy. Šlo přitom o rozhodnutí na základě důkazů obsažených v trestním spise, a nebylo tudíž třeba zjišťovat stanoviska stran trestního řízení, nebyla nutná jejich součinnost či přítomnost ani nebylo potřeba provádět důkazy výslechem odsouzeného. K odkazu stěžovatele na § 286 odst. 1 tr. řádu, resp. § 240 tr. řádu, krajský soud uvedl, že v neveřejném zasedání nemůže dojít toliko k povolení obnovy. Rozhodování o opravném prostředku proti takovému rozhodnutí v neveřejném zasedání však nic nebrání. Obecný soud dále naznačil, že samo rozhodnutí v obnovovacím řízení není s ohledem na svůj předmět s to zasáhnout do základních práv stěžovatele, neboť nejde o rozhodnutí o vině trestným činem, ale pouze o posouzení nových skutečností či důkazů dle kritérií uvedených v § 278 odst. 1 tr. řádu.

Vyjádření vedlejších účastníků řízení byla stručná, vyjadřovala pouze obecný nesouhlas s tvrzením stěžovatele, že by mělo v původním řízení dojít k porušení jeho základních práv. Vedlejší účastníci jinak odkázali na argumentaci napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a navrhli odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.

Citovaná vyjádření byla stěžovateli zaslána k replice. Stěžovatel ve stanovené lhůtě reagoval přípisem, v němž zopakoval a rozvedl argumentaci uvedenou již v ústavní stížnosti a vyjádřil nesouhlas s právním názorem krajského soudu. Stěžovatel v replice dále uvedl, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí nepřípustně přehodnocoval důkazy provedené soudem prvního stupně. Odvolací soud sám neprováděl výslechy svědků ani nepřehrával zvukové záznamy, a proto dle názoru stěžovatele neměl revidovat jejich hodnocení nalézacím soudem.

Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků (zčásti konkludentním) podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu od ústního jednání upustil.

III.

Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace "jednoduchého práva" ze strany obecných soudů. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu garantuje ústavní pořádek. Základní práva totiž vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž stanovují i rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.

Dle článku 37 odst. 3 Listiny jsou si všichni účastníci řízení rovni (srov. článek 96 odst. 1 Ústavy). Dle článku 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům [srov. též článek 14 odst. 3 písm. d) a e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a článek 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), článek 96 odst. 2 Ústavy]. Řízení před trestními soudy je ovládáno zásadou veřejnosti, ústnosti a bezprostřednosti (§ 2 odst. 10, 11, 12 tr. řádu).

V projednávané věci je třeba přezkoumat postup krajského soudu, který v neveřejném zasedání rozhodl o stížnosti státní zástupkyně způsobem dle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu tak, že vedle zrušení usnesení nalézacího soudu sám s odkazem na § 283 písm. d) tr. řádu zamítl návrh odsouzeného na povolení obnovy řízení, neboť na základě spisového materiálu neshledal důvody takové obnovy podle § 278 tr. řádu.

Ústavní soud tento postup zhodnotil nejprve v obecné rovině ústavněprávních záruk spravedlivého procesu. Ze zjištění, k nimž dospěl, vycházel posléze při hledání ústavně konformního výkladu § 286 odst. 1 a 2 tr. řádu a jeho vztahu k obecným ustanovením o stížnosti a formách jednání soudu [zejm. § 149 odst. 1 písm. a), § 240 tr. řádu].

Ústavní soud si je vědom specifik řízení o návrhu na povolení obnovy v trestní věci [viz nález ve věci sp. zn. II. ÚS 2152/08 ze dne 9. 7. 2009 (N 156/54 SbNU 27), srov. dále rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1103/07, III. ÚS 2125/07, III. ÚS 3386/09, III. ÚS 789/10, dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Meritem tohoto řízení není otázka viny trestným činem [srov. článek 40 odst. 3 Listiny a článek 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy] ani otázka dočasného zbavení osobní svobody [srov. článek 5 odst. 3 Úmluvy, článek 8 odst. 3 in fine Listiny], ale toliko posouzení charakteru důkazů a skutečností předkládaných navrhovatelem z hledisek uvedených v § 278 odst. 1 větě první trestního řádu. Vychází se přitom z presumpce správnosti pravomocného rozhodnutí. Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že již s ohledem na článek 4 Ústavy nelze ani v řízení o mimořádných opravných prostředích [např. nálezy sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293), I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187), I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405), IV. ÚS 374/04 ze dne 18. 10. 2006 (N 191/43 SbNU 171), IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355), II. ÚS 648/05 ze dne 15. 2. 2006 (N 37/40 SbNU 311), II. ÚS 855/08 ze dne 31. 3. 2010 (N 71/56 SbNU 811), srov. nález sp. zn. II. ÚS 1681/08 ze dne 24. 11. 2009 (N 240/55 SbNU 325)], včetně řízení o povolení obnovy [viz nálezy sp. zn. I. ÚS 350/98 ze dne 21. 4. 1999 (N 56/14 SbNU 23), II. ÚS 2152/08 ze dne 9. 7. 2009 (N 156/54 SbNU 27), I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009 (N 34/52 SbNU 343), III. ÚS 389/09 ze dne 4. 3. 2010 (N 40/56 SbNU 461), I. ÚS 1537/09 ze dne 19. 1. 2010 (N 9/56 SbNU 91), II. ÚS 2445/08 ze dne 30. 7. 2009 (N 174/54 SbNU 193)], rezignovat na institucionální záruky spravedlivého procesu, jehož jsou práva uvedená v článku 38 odst. 2 Listiny, případně v článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, zvláštními aspekty [viz nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 538/03 ze dne 11. 10. 2004 (N 142/35 SbNU 21), srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") Van Mechelen a ostatní proti Nizozemí ze dne 23. 4. 1997].

Ústavní soud má tudíž za to, že i ve věci stěžovatele je třeba přiměřeně aplikovat závěry ohledně práva na přítomnost u jednání a práva vyjádřit se k prováděným důkazům, k nimž Ústavní soud dospěl ve svých nálezech týkajících se obviněných v trestním řízení, včetně řízení před odvolacím soudem [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2971/09 ze dne 17. 2. 2010 (N 28/56 SbNU 315)], v nálezech týkajících se rozhodování obecných soudů o výkonu podmíněně uloženého trestu odnětí svobody [sp. zn. I. ÚS 574/05 ze dne 30. 5. 2006 (N 109/41 SbNU 357), II. ÚS 222/07 ze dne 26. 4. 2007 (N 72/45 SbNU 143), I. ÚS 1756/08 ze dne 24. 11. 2008 (N 200/51 SbNU 439), I. ÚS 2669/09 ze dne 25. 11. 2009 (N 246/55 SbNU 367)], případně v nálezech ohledně práva na přítomnost u jednání v civilním řízení [např. sp. zn. I. ÚS 1537/09 (viz výše), IV. ÚS 973/09 ze dne 7. 10. 2009 (N 212/55 SbNU 3)]. Ve věci stěžovatele nelze ponechat zcela stranou ani problematiku tzv. překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu [např. nálezy sp. zn. III. ÚS 765/02 ze dne 15. 5. 2003 (N 65/30 SbNU 141), I. ÚS 777/07 ze dne 31. 7. 2008 (N 134/50 SbNU 181)] ani otázky důkazního řízení a hodnocení důkazů odvolacím soudem [tzn. judikaturu k § 259a odst. 3 a § 263 odst. 6 a 7 tr. řádu - nálezy sp. zn. IV. ÚS 544/98 ze dne 4. 8. 1999 (N 109/15 SbNU 75), III. ÚS 93/99 ze dne 27. 5. 1999 (N 80/14 SbNU 161), II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119) a další].

Především však chce Ústavní soud odkázat na ta vlastní rozhodnutí a rozhodnutí ESLP, v nichž byl zdůrazněn požadavek tzv. kontradiktornosti a rovnosti účastníků jako klíčových atributů spravedlivého řízení před soudem [viz nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 ze dne 21. 5. 1996 (N 40/5 SbNU 331), Pl. ÚS 15/01 ze dne 31. 10. 2001 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.), Pl. ÚS 1/07 ze dne 2. 7. 2008 (N 122/50 SbNU 57), IV. ÚS 343/04 ze dne 14. 3. 2005 (N 55/36 SbNU 581), I. ÚS 2569/07 ze dne 23. 10. 2008 (N 181/51 SbNU 235), IV. ÚS 2785/07 ze dne 15. 1. 2009 (N 10/52 SbNU 103), I. ÚS 988/08 ze dne 5. 8. 2009 (N 177/54 SbNU 225), IV. ÚS 941/09 ze dne 6. 4. 2010 (N 72/57 SbNU 3), I. ÚS 2669/09 (viz výše), I. ÚS 2971/09 (viz výše), dále viz např. rozsudky ESLP ve věci Feldbrugge proti Nizozemí z 29. 5. 1986, Brandstetter proti Rakousku z 28. 8. 1991, Kremzow proti Rakousku z 21. 9. 1993, Mantovanelli proti Francii z 18. 3. 1997, Cooke proti Rakousku z 8. 2. 2000, Kaya proti Rakousku z 8. 6. 2006].

Podstatou kontradiktorního soudního procesu je spor, konfrontace a diskuse dvou stran, které musejí mít stejnou možnost vyjádřit a obhajovat svůj pohled na projednávanou věc. Princip kontradiktornosti úzce souvisí se zásadou rovnosti účastníků řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy, článek 37 odst. 3 Listiny), resp. zásadou rovnosti zbraní (equality of arms), zformulovanou v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozhodnutí Borgers proti Belgii z 30. 10. 1991, Ruiz-Mateos proti Španělsku z 23. 6. 1993, Doorson proti Nizozemí z 26. 3. 1996, De Haes a Gijsels proti Belgii z 24. 2. 1997, Van Orshoven proti Belgii z 25. 6. 1997, Kuopila proti Finsku z 27. 4. 2000 či nověji Matyjek proti Polsku z 24. 4. 2007, Menchinsaya proti Rusku z 15. 1. 2009, Karadag proti Turecku ze dne 29. 6. 2009) a vyjádřenou ve věcech trestních např. v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 287/04 ze dne 22. 11. 2004 (N 174/35 SbNU 331), I. ÚS 131/02 ze dne 30. 7. 2002 (N 98/27 SbNU 121), IV. ÚS 802/02 ze dne 21. 4. 2004 (N 58/33 SbNU 89), II. ÚS 2168/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 82/49 SbNU 185), II. ÚS 2014/07 ze dne 14. 5. 2008 (N 86/49 SbNU 217) [srov. i nálezy sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 191), Pl. ÚS 19/02 ze dne 11. 3. 2003 (N 33/29 SbNU 279; 101/2003 Sb.), I. ÚS 2569/07 (viz výše), IV. ÚS 941/09 (viz výše)]. V trestním řízení se tato zásada promítá v soudním stadiu zejména do rovnoprávného postavení procesních stran (státního zástupce a obžalovaného), pokud jde o právo skutkově a právně argumentovat, podávat návrhy, vyjadřovat se k návrhům a tvrzením druhé strany, nabízet důkazy prokazující jejich tvrzení atd. (v teorii blíže viz Repík, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, str. 145, Klíma, K. et al. Komentář k Ústavě a Listině. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, 2. díl, str. 1350-1351; k otázce favoris defensionis viz např. Císařová, D., Fenyk, J., Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 5. vyd. Praha: ASPI, 2008, str. 175, 225).

V projednávané věci je nutné zejména zdůraznit, že kontradiktornost se v soudním procesu nevztahuje jen na dokazování [např. ve smyslu článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy], ale zahrnuje i právo seznámit se s argumenty předloženými druhou stranou a vyjádřit se k nim. Dle Evropského soudu pro lidská práva nemůže být soudní rozhodnutí založeno na ničem, co nebylo předmětem diskuse stran, resp. co jim nebylo předloženo k diskusi (rozsudek Mantovanelli proti Francii z 18. 3. 1997, Rowe a Davis proti Spojenému království ze dne 16. 2. 2000, srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2971/09 - viz výše, bod 21). Tato diskuse nemusí mít vždy nutně ráz ústního slyšení (např. v opravných řízeních, v nichž kasační soud rozhoduje výhradně o právních otázkách), zpravidla je však veřejné projednání věci za přítomnosti stran zároveň nejlepším předpokladem kontradiktornosti [srov. Repík, citované dílo, str. 151, dále viz rozsudky Ekbatani proti Švédsku z 26. 5. 1988, Helmers proti Švédsku z 29. 10. 1991, Belziuk proti Polsku z 25. 3. 1998, Cooke proti Rakousku z 8. 2. 2000, srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 176/04 ze dne 11. 5. 2004 (U 31/33 SbNU 515), II. ÚS 648/05 (viz výše), I. ÚS 573/02 ze dne 23. 3. 2004 (N 41/32 SbNU 397) a další].

Z hlediska požadavku kontradiktornosti a rovnosti zbraní je třeba hodnotit i předmětné řízení o stížnosti státní zástupkyně proti usnesení Okresního soudu v Ostravě, jímž byla podle § 284 odst. 1 tr. řádu povolena obnova řízení. Ze spisového materiálu vyplývá, že státní zástupkyně podala stížnost ve smyslu § 286 odst. 3 tr. řádu dne 11. 6. 2009 nejprve jako blanketní (č. l. 126). Krajskému soudu byla tato blanketní stížnost soudem prvního stupně předložena až 7. 12. 2009 (č. l. 145 s odkazem na č. l. 126), načež vzápětí došlo ze strany státního zastupitelství k doplnění stížnosti o argumentačně poměrně podrobné odůvodnění prostřednictvím telefaxu (č. l. 146 až 147). Již dne 16. 12. 2009 je krajským soudem v neveřejném zasedání vydáno v záhlaví označené usnesení sp. zn. 3 To 818/2009.

Ze spisového materiálu není zřejmé, zda byl stěžovateli, případně jeho obhájci, vůbec doručen opis odůvodnění stížnosti státní zástupkyně proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Naopak, z přípisů založených ve spise okresního soudu je patrné, že stěžovatel dlouhou dobu (do 12. 11. 2009) neměl povědomost o tom, že posléze zrušené usnesení okresního soudu o povolení obnovy dosud není v právní moci (viz přípisy stěžovatele soudu prvního stupně na č. l. 128, 139, 141, 143). Z posloupnosti spisového materiálu plyne, že s obsahem stížnosti státní zástupkyně se nemohl seznámit ani obhájce stěžovatele při nahlížení do spisu (záznam na č. l. 142 ze dne 20. 11. 2009). Pokud za této situace rozhodl odvolací soud o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení v neveřejném zasedání, bez slyšení stěžovatele, znemožnil mu tím účinně uplatňovat vlastní námitky proti skutkové a právní argumentaci státní zástupkyně. Stěžovatel (jenž se mimochodem nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, srov. § 263 odst. 4 tr. řádu a argumentaci níže) byl fakticky zbaven možnosti vlastní argumentací jakkoli ovlivnit rozhodování soudu druhého stupně o opravném prostředku podaném státní zástupkyní v jeho neprospěch. Řízení proto neodpovídalo zmíněným principům kontradiktornosti a rovnosti stran. Na rozhodnutí odvolacího soudu, které z uvedeného řízení vzešlo, je tudíž třeba hledět jako na rozporné se zárukami uvedenými v článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny, zcela v intencích nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 574/05 (viz výše), I. ÚS 988/08 (viz výše), I. ÚS 2971/09 (viz výše), IV. ÚS 973/09 (viz výše) a dalších.

Z výše uvedených principů kontradiktornosti a rovnosti stran je třeba vycházet i při hledání ústavně konformního výkladu § 286 odst. 1 a 2 tr. řádu a jeho vztahu k obecné úpravě týkající se stížnosti dle § 141 a násl. tr. řádu a neveřejného zasedání soudu dle § 240 tr. řádu [k povinnosti ústavně konformní interpretace se Ústavní soud vyjádřil například ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 48/95 ze dne 26. 3. 1996 (N 21/5 SbNU 171; 121/1996 Sb.)].

Trestní řád rozeznává vedle hlavního líčení jako další formy jednání soudu veřejné a neveřejné zasedání. Veřejné zasedání je určeno k projednávání buď přímo otázky viny a trestu, nebo otázek, které se svým významem a povahou této základní otázce trestního řízení blíží. Naopak neveřejné zasedání je zpravidla vyhrazeno pro jednání soudu, v němž se rozhodují otázky menšího významu, kdy není třeba zjišťovat stanoviska stran, jejichž součinnost zde není nutná; je zde preferována rychlost a operativnost (k charakteru neveřejné formy zasedání viz nález sp. zn. I. ÚS 176/04 - výše). V neveřejném zasedání se připouští provedení důkazu pouze přečtením protokolů a jiných písemností (srov. § 243 tr. řádu). Podle § 240 tr. řádu rozhoduje soud v neveřejném zasedání tam, kde není zákonem předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. V některých případech trestní řád neveřejnou formu zasedání soudu výslovně stanoví (§ 231 odst. 2 věta první, § 383 odst. 3, § 420 odst. 5, § 452 odst. 4 tr. řádu), jindy ji zákon za určitých podmínek připouští jako alternativu k veřejnému zasedání (např. podle § 187 odst. 1, § 263 odst. 1, § 265r odst. 1, § 274 a právě § 286 odst. 2 tr. řádu).

S ohledem na znění § 240 tr. řádu lze v neveřejném zasedání rozhodnout i tam, kde výslovně není uvedena (předepsána) žádná forma jednání soudu (viz přehled in Císařová, D., Fenyk, J., Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 5. vyd. Praha: ASPI, 2008, str. 500 až 501). Soud druhého stupně tudíž v zásadě může v neveřejném zasedání činit i všechna rozhodnutí o stížnosti (§ 148, 149 tr. řádu), tedy včetně zrušení napadeného rozhodnutí a vlastního rozhodnutí ve věci dle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu. V projednávané věci je třeba zodpovědět otázku, zda naposled uvedeným způsobem může soud druhého stupně postupovat i v řízení o stížnosti dle § 286 odst. 3 tr. řádu, a to tak, že návrh na povolení obnovy sám v neveřejném zasedání zamítne z důvodu uvedeného v § 283 písm. d) tr. řádu Stěžovatel přitom odkazuje na znění § 286 odst. 1 tr. řádu, podle něhož "o návrhu na povolení obnovy rozhoduje soud ve veřejném zasedání". Podle odstavce 2 téhož ustanovení však může soud v neveřejném zasedání návrh zamítnout z důvodů uvedených v § 283 písm. a) až c) tr. řádu. Z důvodu uvedeného v § 283 písm. d) tr. řádu může návrh zamítnout v neveřejném zasedání pouze v tom případě, že návrh opřený o tytéž skutečnosti a důkazy byl již dříve pravomocně zamítnut a návrh nově podaný je jen jeho opakováním.

Na rozdíl od stěžovatele zastává v projednávané věci dotčený krajský soud názor, že naposled citovaná ustanovení se vztahují pouze na jednání soudu nalézacího, a nikoli na postup soudu, jenž rozhoduje o stížnosti, takže rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 283 písm. d) tr. řádu v neveřejném zasedání soudu druhého stupně nic nebrání. Tento právní názor však Ústavní soud nepovažuje za správný.

Dle Ústavního soudu je třeba vycházet ze specifické povahy obnovy řízení, jež na rozdíl od dovolání nebo stížnosti pro porušení zákona slouží jako mimořádný opravný prostředek k odstranění nedostatků pravomocného rozhodnutí skutkového rázu. Na rozdíl od ostatních mimořádných opravných prostředků je řízení o obnově ze své podstaty decentralizováno a zpravidla se v něm neuplatní devolutivní účinek (srov. § 281 odst. 1 a 2 tr. řádu). Rozhodnutí o povolení obnovy řízení je navíc jediným ze všech rozhodnutí o řádných i mimořádných opravných prostředcích, proti kterému zákon připouští řádný opravný prostředek (právě stížnost dle § 286 odst. 3 tr. řádu). Byť se v obnovovacím řízení nejedná o meritu trestního řízení (o vině a trestu), toto řízení je svým charakterem v řadě ohledů analogické fázi trestního řízení probíhající před soudy ve věci samé.

Dokazování prováděné v obnovovacím řízení s cílem zjistit, zda tu jsou navrhovatelem tvrzené nové důkazy nebo skutečnosti ve smyslu § 278 odst. 1 tr. řádu, se nemůže vymykat zásadě volného hodnocení důkazů dle § 2 odst. 6 tr. řádu ani zásadám ústnosti a bezprostřednosti dle § 2 odst. 11 a 12 tr. řádu. Důkazní řízení musí mít kontradiktorní charakter, který v neveřejném zasedání zajištěn být nemůže (srov. Šámal P. et al., Trestní řád. Komentář. I. díl. 4. Vydání. Praha: C. H. Beck 2002, str. 878, mar. 6).

S ohledem na tento charakter řízení o obnově má Ústavní soud za to, že rozhodování soudu druhého stupně o stížnosti dle § 286 odst. 3 tr. řádu je třeba přiměřeným způsobem podrobit zásadám ovládajícím řízení odvolací, pokud jde o provádění a hodnocení důkazů odvolacím soudem a jeho vlastní rozhodnutí o meritu věci (srov. § 259 odst. 3, § 263 odst. 7 tr. řádu). Ústavní soud zde tudíž musí poukázat na své nálezy týkající se zásady bezprostřednosti a otázek překvapivé změny skutkových zjištění a právních závěrů nalézacího soudu soudem odvolacím [sp. zn. IV. ÚS 544/98 (viz výše), III. ÚS 93/99 (viz výše), I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213), II. ÚS 445/06 ze dne 28. 8. 2008 (N 149/50 SbNU 311) a další]. Konečně nelze přehlédnout ani úpravu (ne)přípustnosti rozhodnutí odvolacího soudu v neveřejném zasedání dle § 263 odst. 1 tr. řádu. Ústavní soud se proto musí do značné míry ztotožnit s právní argumentací stěžovatele.

Dle názoru Ústavníhosoudu, rozhoduje-li soud druhého stupně o stížnosti směřující proti rozhodnutí nalézacího soudu, jímž byla povolena obnova, může ve smyslu § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu napadené rozhodnutí zrušit a sám návrh na povolení obnovy zamítnout dle § 283 písm. d) tr. řádu (tzn. pro nedůvodnost na základě skutkových úvah) jen způsobem uvedeným v § 286 odst. 1 tr. řádu, tedy ve veřejném zasedání. Opačný výklad by byl v závažném rozporu s požadavkem kontradiktornosti procesu a dokazování, vyloženým výše.

Pro úplnost Ústavnísoud dodává, že soudu druhé instance nic nebrání v neveřejném zasedání rozhodnout o stížnosti směřující proti libovolnému rozhodnutí nalézacího soudu dle § 283 až 284 tr. řádu tak, že vadné rozhodnutí zruší a věc soudu prvního stupně vrátí ve smyslu § 149 odst. 1 písm. b) tr. řádu a zaváže jej svým právním názorem.

Ústavnísoud připomíná, že se v projednávané věci vůbec nezabýval otázkami skutkovými a nezaujímá stanovisko ke způsobu, jakým provedené důkazy hodnotil soud prvního stupně.

Výše popsaným procesním postupem krajskéhosoudu byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele garantovaná článkem 36 odst. 1 a článkem 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud proto postupoval dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2009 č. j. 3 To 818/2009-150 zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru