Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 607/15 #1Usnesení ÚS ze dne 16.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
právo na soudní a jinou právní... více
Věcný rejstříkDokazování
škoda/náhrada
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.607.15.1
Datum podání27.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 120, § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 607/15 ze dne 16. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Barbory Milerové, zastoupené Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 1047/17, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. května 2013 č. j. 56 C 105/2011-205, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2014 č. j. 15 Co 427/2013-266 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014 č. j. 25 Cdo 3780/2014-333, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 25. 2. 2015, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 2. 2015, stěžovatelka napadla shora označená soudní rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, resp. k zásahu do jejího ústavního práva zajišťovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Napadeným (mezitímním) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka (z titulu náhrady škody) domáhala na žalovaných Janu Vršeckém a Daniele Krhutové zaplacení částky 505 200 Kč (výrok I), dále jím bylo určeno, že nárok žalované (uplatněný vzájemným návrhem) je co do základu oprávněný, s tím, že o jeho výši a nákladech řízení bude rozhodnuto dodatečně (výrok II), a také jím byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 113 295 Kč (výrok III).

3. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl k odvolání stěžovatelky rozsudek obvodního soudu ve výroku I co do částky 492 000 Kč zrušen a v tomto rozsahu bylo řízení o žalobě podané žalobkyní proti žalovaným zastaveno (výrok I), ve zbylém rozsahu byl předmětný rozsudek potvrzen (výrok II) a dále bylo rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 129 140 Kč (výrok III).

4. Proti rozsudku odvolacího soudu brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") s odůvodněním, že z obsahového hlediska nesplňuje požadavky na vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§ 237 o. s. ř.) a tento nedostatek nebyl odstraněn ve lhůtě stanovené k podání dovolání.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla porušení práva na spravedlivý proces s odůvodněním, že obvodní a městský soud, v rozporu s jejími právy garantovanými Listinou a judikovanými Ústavním soudem, jí neumožnily provést a ani neprovedly navržené důkazy. Konkrétně nebyl přibrán soudní znalec k podání revizního znaleckého posudku, ač znalecký posudek MUDr. Procházky byl nesprávný, neboť jmenovaný opomněl zohlednit fakta z přijímací zprávy chirurgické ambulance ze dne 21. 4. 2009. Dále nebyly vyslechnuty tyto osoby: prof. MUDr. Bojar, ošetřující lékař - neurolog, doc. MUDr. Jeřábek, jenž jako specialista - neurolog vypracoval znalecký posudek, MUDr. Zuzana Jedličková, její obvodní lékařka, prof. Tomáš Trč, který vypracovával znalecký posudek a jenž u hlavního líčení pokládal za nereálné, aby při poranění ramene pravé ruky vyvinula úder co do jeho intenzity a úhlu, MUDr. Adamec, jenž ji přijímal dne 21. 4. 2011 na chirurgickém oddělení a rozhodl o její hospitalizaci, Dagmar Lamačková, která je zdravotní sestra a která měla ve své výpovědi uvést, že dne 22. 4. 2011 potkala žalovanou a že ta neměla žádná zranění, MUDr. Leo Havelka, policií ustanovený znalec, který jednoznačně uvedl, že jí bylo ublíženo na zdraví, MUDr. Navrátil, soudní znalec z oboru psychiatrie, ačkoliv protistrana vykládala jeho znalecký posudek v její neprospěch, i když jím byla shledána psychicky zdravou s vyšším stupněm inteligence, JUDr. Z. Náchodský, znalec z oboru kriminalistika, jenž ve svém posudku uvedl, že nemohla (navíc zraněná na pravém rameni) čelit přesile, takže skutkový děj nemohl proběhnout tak, jak uvedla protistrana, MUDr. Baraníková, ošetřující lékařka - psychiatrička, a její psycholog MUDr. Martin Jung, žalovaní ani svědek Daňhel, městský policista, jenž popisoval její zdravotní stav, a to objektivně (jako jediný), neboť byl řidičem sanitky.

6. Dále stěžovatelka tvrdila, že obvodní a městský soud "ignorovaly celou událost v komplexu všech existujících důkazů ve věci incidentu z 21. 4. 2011". V lékařských zprávách chirurgické ambulance a ORL, která se týká žalované, není popsána defigurace nosu, chirurgové nepíší o otoku, ale o oteklém kořenu nosu, není zmíněna tamponáda, jak vyplývá z fotodokumentace, a protože toto musí být ve zprávě uvedeno, lze vyvodit, že žalované tamponádu nedělali, z chirurgické zprávy dále plyne, že nebyl přítomen výtok krve. Soudnímu znalci prof. Trčovi pak není zřejmé, proč mělo být u žalované reponováno něco, co není posunuto, žalovaná nedoložila zprávu svého obvodního lékaře, že před incidentem neměla poranění nosu. Z toho vyvozuje, že lékařské zprávy neodpovídají fotodokumentaci do spisu založené žalovanou, a klade otázku, proč u žalované byla indikována repozice, jestliže nikde není zmíněna dislokace nosních kůstek.

7. Stěžovatelka dále odmítla to, aby jedna zpráva od téhož lékaře MUDr. Adamce, který po incidentu v chirurgické ambulanci přijímal ji i žalovanou, byla považována za neprůkaznou, a druhá nikoliv. S poukazem na znalecké posouzení prof. Trče má stěžovatelka za to, že repozice nosu žalované, provedená po 8 dnech, byla účelová. Následně se stěžovatelka podrobně vyjádřila k důkazům, jež byly v soudním řízení provedeny, přičemž má za to, že žalovaní se sami usvědčují z nepravdy tím, že mění v podstatných a rozhodujících částech své výpovědi. Konkrétně svědek Fořt a žalovaní se liší v počtu úderů, jimiž byla žalovaná napadena, i v tom, co mělo následovat po úderu do nosu, z výpovědí svědků Zuzany Mikušové a Romana Setikovského má pak dle stěžovatelky jasně plynout, že žalovanou nenapadla, ale že naopak byla napadena žalovanými, s odvoláním na znalecký posudek MUDr. Leo Havelky a jeho výpověď u hlavního líčení tvrdí, že její poranění lze hodnotit jako ublížení na zdraví. Stěžovatelka také vyjádřila nesouhlas se závěrem znaleckého posudku MUDr. Procházky o degenerativním onemocnění páteře, a to s poukazem na zprávu ošetřujícího lékaře - neurologa ze dne 18. 12. 2009, a vyvodila, že bylo namístě zpracovat revizní znalecký posudek odborníkem, který má druhou atestaci z oboru neurologie. Konečně upozornila, že v řízení namítla, že městská policie neprovedla žádný zápis, ač se tam ona jako jediná po incidentu dostavila, že se ztratily kamerové záznamy a že se za ní do 3 dnů nikdo z Policie České republiky nedostavil do nemocnice. Shrnuje tak, že obecné soudy neprovedly 16 jí navržených důkazů, celou řadu důkazů vůbec nehodnotily ani nehodnotily rozpory mezi provedenými důkazy, což prý nemůže vést ke spravedlivému rozhodnutí.

III.

Vyjádření účastníka řízení

8. Ústavní soud spolu s žádostí o zaslání příslušného soudního spisu vyzval obvodní soud k vyjádření k ústavní stížnosti. Ten vyslovil přesvědčení, že postupoval v souladu s občanským soudním řádem a že k porušení žádného stěžovatelčina základního práva nedošlo, přičemž v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Z něho má být zjevné, které důkazy provedl, případně proč nepřistoupil k jejich provedení či nehodnotil další provedené důkazy, a jak důkazy samostatně a ve vzájemné souvislosti hodnotil, včetně jejich věrohodnosti s ohledem na to, že svědecké výpovědi byly ve vzájemném rozporu. V průběhu řízení účastníky řízení seznámil se svým právním názorem, a to jak k otázce zjištěného skutkového stavu, tak právního hodnocení, poučil je podle § 118a o. s. ř. a poskytl jim lhůtu k doplnění, než bylo řízení podle § 118b o. s. ř. zkoncentrováno.

9. V replice stěžovatelka uvedla, že obvodní soud ignoroval principy dokazování, přičemž mu znovu vytkla, že neprovedl jí navržený důkaz revizním znaleckým posudkem, že nevyslechl již v ústavní stížnosti jmenované svědky, soudní znalce a žalované, a dodala, že z předložených dokladů a důkazů založených ve spise je zřejmé, že obě strany podaly na sebe trestní oznámení, nebyly však odsouzeny, dané věci byly postoupeny k projednání přestupku, vůči oběma však bylo rozhodnuto o odložení, a tedy v žádném z těchto řízení nebylo pravomocně rozhodnuto, že by se některá ze stran dopustila protiprávního jednání. Podle stěžovatelky fair soudní proces není, rozhodl-li obvodní soud tak, jak uvedeno, a to bez provádění důkazů, jestliže posudek MUDr. Havelky, který si objednala policie, uvedl v závěru, že jí byla způsobena újma.

10. Další účastníky a vedlejší účastníky řízení Ústavní soud k vyjádření nevyzýval, neboť to již pro posouzení ústavní stížnosti nepokládal za nezbytné.

IV.

Formální předpoklady projednání návrhu

11. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas (srov. ale sub 12) oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (srov. ale sub 15).

12. Směřuje-li ústavní stížnost proti výroku II rozsudku městského soudu v části, kterou byl potvrzen "zamítavý" výrok I rozsudku obvodního soudu co do částky 13 200 Kč [pozn.: nutno připomenout, že stěžovatelka vůči žalovaným uplatnila nárok na zaplacení částky 505 200 Kč, ten však v rámci odvolání vzala částečně zpět, když požadovanou částku (sub 2) snížila o 492 000 Kč (!)], pak stěžovatelkou podané dovolání nemohlo představovat opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť bylo objektivně nepřípustné [srov. § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], a tudíž dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet ode dne doručení napadeného rozsudku městského soudu (tj. 22. 4. 2014), podána však byla až dne 26. 2. 2015, tj. opožděně. Na doplnění možno uvést, že stěžovatelka žádné výhrady vůči (obecnému) poučení městským soudem o přípustnosti dovolání (za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř.) v ústavní stížnosti neuplatnila a že dovolací soud, jenž (jediný) je oprávněn zkoumat přípustnost dovolání (§ 239 o. s. ř.), stěžovatelkou podané dovolání jako celek odmítl z jiného důvodu, nicméně i kdyby bylo možné otázku správnosti poučení, resp. objektivní nepřípustnosti dovolání označit za spornou, nebyla by ústavní stížnost v této části způsobilá k věcnému projednání z důvodů vyložených níže (sub 14).

V.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.

14. Pokud by Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti výroku II rozsudku městského soudu v části, kterou byl potvrzen "zamítavý" výrok I rozsudku obvodního soudu co do částky 13 200 Kč považoval za včas podaný návrh (srov. sub 12), nemohl by přehlédnout, že předmětem sporu vedeného na základě stěžovatelčiny žaloby nakonec "zůstala" poměrně nízká částka, vzhledem k čemuž lze vyvozovat, že jde o tzv. bagatelní, a tudíž z hlediska ústavnosti nevýznamnou věc, ledaže by ji provázely další, ve své podstatě mimořádné okolnosti, přičemž bylo na stěžovatelce, aby v ústavní stížnosti vysvětlila, z jakého důvodu napadené rozhodnutí (přesto) vyvolává v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 či usnesení ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2525/10 a ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). To se však nestalo, a tudíž nelze než ústavní stížnost kvalifikovat jako zjevně neopodstatněný návrh. Směřuje-li za této situace ústavní stížnost rovněž proti (akcesorickému) výroku III o nákladech řízení mezi stěžovatelkou a žalovaným, aniž by obsahovala ve vztahu k němu nějaké (samostatné) námitky, nutno tentýž závěr vztáhnout i na tuto její část.

15. Dále nutno uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudku městského soudu jako celku, což znamená to, že i proti v něm obsaženému ("zrušujícímu" a "zastavovacímu") výroku I v tomto ohledu ovšem žádné námitky neobsahuje, a to navíc v situaci, kdy stěžovatelka sama výslovně rozsah svého dovolání omezila s tím, že předmětný výrok nenapadá (viz č. l. 286 soudního spisu). Tato skutečnost činí ústavní stížnost zjevně neopodstatněným návrhem, neboť z ní není vůbec zřejmá souvislost mezi napadeným rozhodnutím a tvrzeným porušením ústavně zaručených základních práv, jichž se stěžovatelka dovolávala, nejde-li přímo o nepřípustný návrh z důvodu, že nedošlo k vyčerpání všech procesních prostředků ochrany práva, které stěžovatelka měla k dispozici (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

16. Ve vztahu k rozhodnutím obecných soudů, které se týkají oprávněnosti nároku žalované vůči stěžovatelce na náhradu škody co do jeho základu, Ústavní soud musí předně připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Z tohoto důvodu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Týkají-li se stěžovatelčiny výhrady tzv. důkazního řízení, Ústavní soud dále připomíná, že z hlediska ústavnosti lze považovat za relevantní tři základní skupiny vad - první skupina zahrnuje případy, kdy důkazy byly získány a posléze i použity v rozporu s procesními předpisy, druhou skupinu představují případy tzv. opomenutých důkazů a třetí skupina zahrnuje případy svévole při hodnocení důkazů [srov. např. "shrnující" usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].

17. Jestliže stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle vyjmenovává důkazy, které obecné soudy neprovedly, ač to (zřejmě) ona navrhla, z konstantní judikatury Ústavního soudu plyne, že tato skutečnost (tedy neprovedení určitého důkazu) bez dalšího zásadně porušení ústavnosti založit nemůže, neboť rozhodnutí o tom, zda obecný soud ten který důkaz provede, či nikoliv, náleží jemu samotnému; zamítnutí důkazního návrhu však musí být opřeno o některý z hlediska ústavnosti akceptovatelný (typový) důvod, přičemž povinností obecného soudu je svůj postup řádně zdůvodnit (tj. srozumitelně, v souladu s pravidly logického myšlení a v rozsahu adekvátním potenciálnímu významu toho kterého důkazu). Pokud tedy stěžovatelka obecně vyjmenovává řadu (šestnácti, jak sama uvádí) důkazů (sub 5), aniž by blíže specifikovala, jakého pochybení u každého z nich se obecné soudy měly z hlediska zde uvedených pravidel (principů) dopustit, staví Ústavní soud právě do zmíněné "superrevizní instance", mající nejen přezkoumávat celkovou zákonnost důkazního řízení, nýbrž i dokazování znovu otevírat, což mu, jak vysvětleno výše, nepřísluší. Z tohoto důvodu se dále zabýval pouze těmi důkazy, které sama stěžovatelka považovala za relevantní tím, že se k nim nějak vyjadřovala v další části ústavní stížnosti.

18. Obdobná situace nastala u té části ústavní stížnosti, kde stěžovatelka vyjádřila svůj nesouhlas se skutkovými závěry, k nimž obecné soudy dospěly, poukazujíc na důkazy podporující její skutkovou verzi patrně s tím, aby jim Ústavní soud "přiřadil" větší význam než obecné soudy. Jak však plyne z konstantní judikatury, Ústavní soud není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, jak bylo provedeno obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval; opodstatněnost ústavní stížnosti by stěžovatelka mohla založit až námitkou tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými, v jejímž rámci by vysvětlila, v čem konkrétně by měl tento rozpor, zpravidla vyvolaný zjevným věcným omylem či evidentní logickou chybou, spočívat (nebo by tato skutečnost

měla - alespoň implicitně, nicméně dostatečně zřetelně - vyplynout z obsahu ústavní stížnosti).

19. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze obsáhle cituje z výpovědí svědků a žalovaných, přičemž namítá, že mezi nimi existují zásadní rozpory o počtu úderů, jimiž zasáhla žalovanou, a také stran toho, co následovalo po incidentu. Ústavnímu soudu však není zcela zřejmé, co tím stěžovatelka sleduje, zvláště pak v situaci, kdy již obvodní soud vycházel především ze shodného tvrzení účastníků řízení, že došlo k potyčce mezi nimi, a dále - s ohledem na nedostatečnou věrohodnost svědků (z důvodů v jeho rozhodnutí podrobně vyložených) - za zásadní považoval především dokazování ohledně zdravotních následků stěžovatelky a žalované, a to z toho hlediska, kterému z tvrzení účastníků odpovídají příslušné zdravotní následky. Po jejich podrobném zhodnocení, a to (ovšem) i ve spojení s dalšími důkazy, obvodní soud dostatečně vysvětlil, proč stěžovatelčin popis incidentu musel odmítnout; v návaznosti na to se zabýval otázkou, zda byla stěžovatelka schopna - s ohledem na její tvrzení o zranění ramene fixované ortézou - udeřit žalovanou do obličeje a způsobit jí zranění nosu, načež nepřijal stěžovatelčino tvrzení ani ohledně přítomnosti ortézy, ani její zdravotní nezpůsobilosti udeřit žalovanou.

20. Dále pak se obvodní soud zabýval otázkou zranění žalované, přičemž vyšel ze znaleckého posudku MUDr. Ivana Procházky a MUDr. Leo Havelky (viz č. l. 43 a násl. a č. l. 84 a násl. připojeného trestního spisu obvodního soudu sp. zn. 2 T 44/2010, jenž byl jako důkaz v řízení proveden), přičemž zdůvodnil, proč nevycházel ze znaleckých posudků předložených stěžovatelkou, konkrétně znaleckého posudku prof. Trče, který stěžovatelka zmiňuje. Poukazuje-li stěžovatelka na obsah lékařských zpráv chirurgické ambulance a ORL ze dne 21. 4. 2009 a na to, že je prvně jmenovaný znalec nezohlednil, pak Ústavní soud se necítí oprávněn tyto zprávy sám nějak hodnotit, protože k tomu není odborně způsobilý, nicméně je z nich zřejmé, že žalovaná utrpěla frakturu nosu. Podstatné však je, že uvedené (a také další) lékařské zprávy, jak plyne ze zmíněných znaleckých posudků (viz č. l. 50, 87-8 trestního spisu), byly prvně uvedenými soudními znalci zohledněny, takže žádná z kvalifikovaných, ústavně relevantních vad důkazního řízení (sub 16) Ústavním soudem identifikována nebyla. Co se znaleckého posudku prof. Trče týče (příloha č. 5 soudního spisu), možno jen na okraj poznamenat, že uvedený znalec neměl k dispozici veškerou zdravotní dokumentaci (pouze výpisy ze zdravotní dokumentace chirurgie a ORL ze dne 21. 4. 2009 a výpis z dokumentace z hospitalizace ORL dne 28. 4. až 30. 4. 2009); navíc otázka, kterou stěžovatelka staví jako jednu z klíčových, tedy zda byla repozice nosu žalované skutečně nutná, či nikoliv, z hlediska základu nároku žalované, o který v tuto chvíli jde, není významná.

21. Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b), event. i e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. července 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru