Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 607/10 #1Usnesení ÚS ze dne 12.08.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 5
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkopatření/pořádkové
účastník řízení
pokuta
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.607.10.1
Datum podání03.03.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 53 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 607/10 ze dne 12. 8. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. P. K., advokáta, zastoupeného Mgr. Danielem Procházkou, advokátem se sídlem v Olomouci, Božetěchova 866/9, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 3. 2009 č. j. 15 C 63/2008-22 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2009 č. j. 11 Co 403/2009-45, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, neboť má za to, že jejich vydáním došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i další, blíže nespecifikované mezinárodní smlouvy a předpisů práva EU.

Z přiložených kopií napadených usnesení vyplývá, že napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 5 uložil stěžovateli, jako zástupci žalobkyně Generali Pojišťovny a.s., pořádkovou pokutu ve výši 3.000,- Kč, neboť se bez omluvy nedostavil k jednání, k němuž byl řádně předvolán, a nezaložil do spisu listiny osvědčující nárok žalobce, ačkoli k jejich předložení byl několikrát vyzván. K odvolání žalobkyně rozhodl Městský soud v Praze tak, že toto odvolání odmítl jako odvolání podané někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn s odůvodněním, že v dané věci byla povinnost zaplatit pořádkovou pokutu uložena zástupci žalobkyně, nikoli samotné žalobkyni. Jestliže tedy odvolání podala žalobkyně, nebyla k takovému úkonu oprávněna, neboť oprávněn k podání odvolání byl ten, komu byla uložena povinnost.

Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti nesouhlasí s postupem odvolacího soudu při odmítnutí odvolání a tvrdí, že odvolání sice bylo označeno jako odvolání žalobkyně, avšak zjevně bylo psáno v množném čísle a bylo podepsáno nikoli žalobkyní, ale stěžovatelem, který byl současně osobou, jíž byla uložena pořádková pokuta. Vlastní podrobnou argumentací se stěžovatel snaží doložit, že předmětné odvolání je třeba vykládat jako odvolání podané společně stěžovatelem a žalobkyní. Výklad učiněný odvolacím soudem stěžovatel považuje za nepřiměřený formalismus. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje i s rozhodnutím soudu prvního stupně o uložení pořádkové pokuty.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu spisového materiálu, který si k projednání věci Ústavní soud vyžádal, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v minulosti již vícekrát judikoval, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. návrhů týkajících se peněžitého plnění nepřevyšujících určitou částku (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), je ústavní stížnost v podstatě z projednání vyloučena, s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatelů (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, usnesení sp. zn. II. ÚS 597/10 či usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/0). S účinností od 1. 7. 2009, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, bylo novelizováno ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř, a horní hranice bagatelních věcí byla zvýšena na 10.000, - Kč.

V uvedených usneseních Ústavní soud dospěl k závěru, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, je ten osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vzniku škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Ústavní soud dále uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09).

V nyní projednávané věci směřuje ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutím obecných soudů o pořádkové pokutě ve výši 3.000,- Kč. Stěžovatel namítá, že vydáním těchto rozhodnutí došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces. Ústavní soud již konstantně ve své judikatuře zdůrazňuje, že toto procesní právo však samo o sobě není právem samoúčelným, ale jeho uplatňování souvisí s případným porušením základního práva hmotného, přičemž zásah do tohoto hmotného práva je tak nízké intenzity (zvláště pokud jde o obchodní společnost), že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu.

Závěrem Ústavní soud dodává, že nemá důvod se v nyní projednávané věci odchylovat od názoru vyjádřeného v jeho judikatuře, že za výše uvedených okolností nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Z druhé strany částka 10.000,- Kč není absolutní a jedinou mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy posuzovat individuálně v kontextu intenzity zásahu, resp. v kontextu extrémnosti napadeného rozhodnutí.

V nyní posuzované věci se však jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, přičemž stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá ze strany Ústavního soudu přehodnocení závěrů obecných soudů. Obě napadená rozhodnutí jsou dostatečně, logicky a srozumitelně odůvodněna a Ústavní soud neshledal, že by námitky stěžovatele dosáhly ústavněprávní roviny.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru