III.ÚS 601/02 ze dne 14. 10. 2002
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 601/02
Ústavní soud rozhodl dne 14. října 2002 v senátě složeném z předsedy
JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. F., zastoupeného Mgr. J. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. června 2002, sp. zn. 19 Co 1486/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojí stěžovatel proti nákladové části rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. června 2002 (19 Co 1486/2002-178) a tvrdí, že tímto výrokem bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces
(čl. 36 Listiny základních práv a svobod a Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel (v právním postavení žalobce v řízení před obecným soudem) nesouhlasí s tou částí výroku označeného rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně (rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. dubna 2002 - 15 C 256/2000-152) v části, týkající se nepřiznání nákladů řízení před soudem I. stupně stěžovateli. Stěžovatel poukazujíc na nepřípustnou interpretaci ust. § 150 o. s. ř. posléze navrhl zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, jak je vpředu označen.
Rozhodnutím soudu I. stupně (rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. dubna 2002 - 15 C 256/2000-152), ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu (rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. června 2002 -
19 Co 1486/2002-178), uložil soud I. stupně žalovanému (Zemědělské společnosti D.,
a. s.) zaplatit stěžovateli částku 225.691,- Kč s přísl., z titulu vypořádání majetkového podílu podle zák. č. 42/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný navrhl započtení tohoto nároku v plné výši poukazem na to, že stěžovatel mu způsobil škodu odstraněním panelů a asfaltovaného a kamenitého povrchu na parc. č. 34/1 v k. ú. J., který byl opětovně realizován na uvedeném místě investicí žalovaného [na základě trestního oznámení žalovaného byla podána u Okresního soudu v Českých Budějovicích na stěžovatele obžaloba pro trestný čin poškozování cizí věci (§ 257 odst. 1 tr. zák.), vedená pod sp. zn. 2 T 68/2000; trestní stíhání stěžovatele však bylo zastaveno z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 3. února 1998]. Nákladovou částí výroku rozsudku soudu I. stupně, ve znění potvrzujícího rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, nebyla stěžovateli přiznána náhrada nákladů řízení před soudem I. stupně, neboť obecné soudy shledaly, že jsou v daném případě dány důvody hodné zvláštního zřetele (§ 150 o. s. ř.). Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že při hodnocení důkazů, mezi nimiž byl také zmíněný trestní spis Okresního soudu v Českých Budějovicích, dospěl k závěru, že stěžovatel se dopustil jednání, kterým způsobil žalovanému škodu a z toho dovodil, že jde o okolnosti, které má na mysli
§ 150 o. s. ř.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stran aplikace § 150 o. s. ř. se judikatura obecných soudů postavila na stanovisko, že důvodem, hodným zvláštního zřetele ve smyslu uvedeného ustanovení, jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry všech účastníků sporu, okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoje účastníků v průběhu řízení apod. (k tomu srov. např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 1997 - 10 Cmo 260/97). Ústavní soud posuzuje věc pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), zdůrazňuje, že je výlučně věcí obecných soudů, podmínky užití § 150 o. s. ř. blíže vymezit, aby s přihlédnutím k v zákoně stanoveným podmínkám o nich rozhodovaly, jak se v dané věci v mezích ustálené rozhodovací praxe obecných soudů stalo. Ústavní ochrana (přezkum) těchto výroků (rozhodnutí), s ohledem na povahu věci, může spadat do pravomoci Ústavního soudu jen zcela výjimečně.
Tvrzení stěžovatele stran věcné nesprávnosti jimi napadeného rozhodnutí však tohoto druhu není, neboť - jak Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995) - přezkum věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci se z pravomoci Ústavního soudu vymyká za podmínky, že obecný soud své rozhodnutí (v daném případě jeho část, která se náklady řízení zabývá) náležitým způsobem odůvodní (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), jak se v dané věci stalo.
Z takto rozvedených důvodů k porušení tvrzeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) nedošlo; ústavní stížnost stěžovatele byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak i konstantní judikaturou Ústavníhosoudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 14. října 2002