Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 600/04Usnesení ÚS ze dne 16.11.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele - § 43/1/c)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkškoda/náhrada
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.600.04
Datum podání13.10.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 246 odst.1 písm.d

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 600/04 ze dne 16. 11. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 600/04

Ústavní soud rozhodl dne 16. listopadu 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele H. T. S. s. r. o., zastoupeného Mgr. T. K., advokátem o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2004 sp. zn. 8 To 115/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 31. března 2004 sp. zn. 8 To 115/2004 Městský soud v Praze podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f), odst. 2 tr. řádu jako soud odvolací zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. prosince 2003 sp. zn. 8 T 70/2003, a to "pouze ve výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., jehož se měl (R. D. C.) dopustit jednáním uvedeným pod bodem 1) výrokové části napadeného rozsudku, dále ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, týkající se poškozených společností CMG Wireless Data Solutions B. V. a H. T. S., s. r. o.". Podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. řádu znovu rozhodl přesně specifikovaným způsobem o vině a trestu R. D. C. a dále (mimo jiné) o náhradě škody ve vztahu ke společnosti CMG Wireless Data Solutions B. V., přičemž stěžovatele odkázal podle § 229 odst. 1 tr. řádu s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Takto učiněná změna rozsudku nalézacího soudu ze strany soudu odvolacího byla odůvodněna - stručně vyjádřeno - tím, že po opakovaném provedení dokazování [§ 259 odst. 3 písm. a) tr. řádu] vyvodil skutkový závěr, dle něhož předmětným trestným činem byla poškozena společnost CMG Wireless Data Solutions B. V., nikoliv ovšem stěžovatel.

Citovaný rozsudek odvolacího soudu stěžovatel napadl včas podanou ústavní stížností, v níž, opět souhrnně vyjádřeno, rozporoval skutkové závěry vyvozené z důkazů ve věci provedených, jež nalezly v předmětném trestním řízení výrazu v citovaném výroku o vině a potažmo rovněž i ve výroku, jímž byl odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V důsledku takto konstruovaných námitek stěžovatel posléze tvrdil, že jeho právům nebyla poskytnuta v odvolacím řízení náležitá ochrana. Cítí se tak být dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod a současně namítá, že se Městský soud v Praze dostal svým postupem do rozporu s kautelou vyjádřenou v čl. 90 Ústavy. Proto se domáhá, aby jím vydané rozhodnutí Ústavní soud nálezem zrušil.

Po přezkoumání, zda návrh splňuje formální požadavky stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 182/1993 Sb."), vlastního obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí obecného soudu, dospěl Ústavní soud k následujícím závěrům:

Dle § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. jsou oprávněni podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Přitom výrokem, na jehož základě byl R. D. C. uznán vinným ze spáchání předmětných trestných činů podvodu, nemohlo bezprostředně k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dojít, neboť - ač byl v odpovídajícím rozsahu co do svých procesních práv poškozeného účastníkem předmětného trestního řízení - jím nebylo autoritativně zasaženo do jeho právní sféry a rozhodováno o jeho právech či povinnostech, resp. vině a trestu, nýbrž toliko o vině jmenovaného odsouzeného, z čehož je zřejmá zjevná neoprávněnost stěžovatele podat do tohoto výroku ústavní stížnost. Obdobnou situaci je třeba mutatis mutandis konstatovat stran těch výroků o náhradě škody, které nemají vůči stěžovateli žádný vztah.

Přezkumná pravomoc Ústavního soudu je založena ohledně výroku, jímž byl stěžovatel odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jak plyne z ustanovení § 246 odst. 1 písm. d) tr. řádu, rozsudek může odvoláním napadnout poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody, pro nesprávnost výroku o náhradě škody nebo také proto, že takový výrok učiněn nebyl, jakož i pro porušení ustanovení o řízení předcházejícím vydání rozsudku, jestliže toto porušení mohlo způsobit, že výrok je nesprávný nebo že chybí (odst. 2 cit. ustanovení). Poškozenému nepřísluší právo odvolání do výroku o vině a trestu, přičemž výrok o náhradě škody je logicky bezvýjimečně odvislý od meritorních skutkových zjištění, a nemůže proto přesáhnout jejich rámec, resp. se od nich jakkoliv odchýlit. Za této situace pak odvolací soud, pokud ve věci samé shledal, že poškozeným v důsledku spáchání předmětného trestného činu podvodu byl subjekt od stěžovatele odlišný, nemohl rozhodnout jinak, než jak je v akcesorickém výroku o náhradě škody uvedeno.

Pakliže totiž nelze v řízení o této ústavní stížnosti přezkoumávat řízení vztahující se k pravomocnému výroku o vině, nelze potom v případě výroku upínajícího se k náhradě škody a týkajícího se stěžovatele, pokud reflektuje skutková zjištění učiněná soudem ve věci samé, a ze kterých následně logicky i vychází, z pohledu zásad řádného procesu odvolacímu soudu ničeho vytknout. Povahou shora naznačeného (zákonodárcem koncipovaného) procesního rámce je dáno, že Ústavní soud tak může coby orgán ochrany ústavnosti přezkoumat v daném případě pouze, zda v uvedené relaci nedošlo k rozpornému (arbitrárnímu) vztahu mezi těmito výroky a jimi podloženým (soudem zjištěným) skutkovým stavem.

Sluší se dodat, že o stěžovatelem uplatněných nárocích na náhradu škody dosud nebylo rozhodnuto s konečnou platností, když se zbytkem svých nároků byl odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, v němž se může domáhat svých tvrzených majetkových práv. Tento postup obecnéhosoudu nevybočil z mezí a hledisek daných úpravou obsaženou v trestním řádu, neboť adhezní řízení má ve vztahu k meritornímu trestnímu řízení, byť je jeho integrální součástí, v jistém smyslu pouze akcesorickou povahu a procesní činnost trestního soudu nemůže přesahovat v daném ohledu aktivitu směřující k náležitému rozhodnutí o vině a případném trestu. Jinými slovy vyjádřeno, nikoliv trestní řízení a priori, nýbrž toliko civilní řízení je řízením bezvýjimečně zaručujícím, za splnění zákonem předepsaných podmínek, možnost domoci se uplatněného majetkového nároku.

Z takto vyložených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnost v části směřující proti výroku o vině, jakož i výrokům o náhradě škody, které nemají vůči stěžovateli žádný vztah, odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků [§ 43 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně, dne 16. listopadu 2004

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru