Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 597/99Nález ÚS ze dne 22.06.2000Zásah státu tvořící ve své komplexnosti trestný čin

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkorgán činný v trestním řízení
Svědek
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 97/18 SbNU 345
EcliECLI:CZ:US:2000:3.US.597.99
Datum podání02.12.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 8 odst.2, čl. 39

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 7 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 158, § 160, § 163c

141/1961 Sb., § 2

283/1991 Sb., § 34b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 597/99 ze dne 22. 6. 2000

N 97/18 SbNU 345

Zásah státu tvořící ve své komplexnosti trestný čin

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti

navrhovatele JUDr. J. M., zastoupeného JUDr. T. S., směřující

proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1999, sp.

zn. 6 To 376/99, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu

7 ze dne 8. 6. 1999, sp. zn. 3 T 36/98, za vedlejší účasti

Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1999, sp. zn.

6 To 376/99 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 6.

1999, sp. zn. 3 T 36/98, se zrušují.

Odůvodnění:

Navrhovatel dne 2. 12. 1999 podal Ústavnímu soudu návrh

označený jako ústavní stížnost a směřoval ji proti usnesení

Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1999, sp. zn. 6 To 376/99,

ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 6.

1999, sp. zn. 3 T 36/98. Ve vydání uvedených rozhodnutí spatřuje

porušení svých základních práv a svobod, když má za to, že

postupem označených obecných soudů byl v daném případě zasažen čl.

2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále

Listina).

Ústavní soud si vyžádal příslušný spisový materiál a takto ze

spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 3 T 36/98 zjistil, že

navrhovatel byl uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci

veřejného činitele dle § 158 odst. 1a), odst. 2 trestního zákona

(dále tr. zák.) a trestným činem přijímání úplatků dle § 160 odst.

2, 3 tr. zák. a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody.

Skutkově v dané věci (ve stručnosti) šlo o to, že navrhovatel jako

policejní důstojník měl v další osobě vyvolat dojem, že je schopen

zajistit, aby tato ve vyšetřované věci nebyla vzata do vazby

a nakonec ani trestně stíhána (když toto nebezpečí jí mělo

hrozit). Měl naznačit, že za uvedenou aktivitu očekává od oné

osoby blíže neurčenou finanční částku (snad na pokrytí tzv.

nákladů). Měl tedy navodit situaci tak, aby mu byl úplatek

nabídnut, což se také dne 20. 3. 1998 stalo, navrhovatel převzal

od uvedené osoby částku 250.000,- Kč v hotovosti, vzápětí byl

Policií zadržen a nakonec pro uvedený skutek také trestně stíhán

a jak již uvedeno také odsouzen. Ve vztahu k obsahu podané ústavní

stížnosti nutno ovšem také zdůraznit, že v době kdy navrhovatel

měl naznačovat potřebnost úplatku svědkovi ing. B., tak právě ten

se obrátil na Policii ČR, kde jednání navrhovatele oznámil. Věcí

se následně začala zabývat Inspekce ministerstva vnitra (dále

IMV), vybavila svědka na další schůzky s navrhovatelem

odposlechovým zařízením a také dohodla s uvedeným svědkem, že ten

navrhovateli předá v určitou dobu částku 250.000,- Kč, když tyto

peníze policie (IMV) svědkovi opatřila, jejich předání

monitorovala a navrhovatele zadržela.

Rozsudek soudu I. stupně ze dne 8. 6. 1999, č.j. 3

T 36/98-382 rozebírá skutkový děj, důkazy, které jej verifikují

a dovozuje jaké trestné činy v jednání navrhovatele spatřuje.

K otázce zajištění peněz policií pro to, aby mohly být svědkem po

dohodě s policií navrhované předány, se v rozsudku stručně praví,

že soud nedospěl k závěru, že by se jednalo o provokaci se strany

IMV a dodal, že spolupráce svědka s pracovníky IMV v tomto směru

byla dobrovolná a nenucená. Proti tomuto rozsudku podal

navrhovatel odvolání, ve kterém dovozuje, že úplatek nežádal, za

podstatné však považuje jednání ze strany Inspekce ministerstva

vnitra, ve kterém spatřuje provokaci vůči své osobě a poukazuje

v této souvislosti na to, že i v předchozím řízení (když na totéž

již poukazoval), se soudy k této výhradě odmítají jednoznačně

vyjádřit a jím uplatněné námitky tak neberou na vědomí. Znovu

(v rámci svého odvolání ze dne 2. 9.1999) uvedl, že v jednání IMV

spatřuje provokaci (a tedy jednání nejenom nezákonné, ale

i protiústavní), spočívající v tom, že některá policejní složka si

počíná tak, že v situaci, kdy žádné konkrétní podezření

z určitého trestného činu není dáno, ohledně určité osoby dospěje

k závěru, že by se tato za určitých podmínek a okolností mohla

takového trestného činu dopustit a pro jeho případné spáchání pak

vytvoří potřebné předpoklady a podmínky. Tak se stalo i ve věci

navrhovatele, kdy byl získán policí ke spolupráci pozdější svědek,

který měl s navrhovatelem vyvolávat schůzky a v jejich rámci mu

nabízet úplatek a ten mu nakonec i předat (peněžní částkou, která

byla opatřena policií z jejího zdroje). Upozornil i na skutečnost,

že český právní řád v daných souvislostech nezná pojem provokace

(její nezákonnost) s výjimkou ust. § 14 odst. 1 písm. c) zák. č.

119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, který je ovšem užit

v souvislosti s obdobím totalitního režimu. Vyjádřil konečně svůj

názor spočívající v tom, že absence jakékoliv zmínky o provokaci

trestné činnosti v aktuálních trestněprávních předpisech je daná

právě tím, že demokratický stát nemůže veřejně uznat, že takový

postup jeho složek a orgánů by byl vůbec přípustný. Uzavírá

s tím, že ovšem právě prostřednictvím svědka se policie snažila

navrhovatele aktivně ovlivňovat a vést jej tak ke spáchání trestné

činnosti.

O takto podaném odvolání rozhodoval Městský soud v Praze,

který jej ve veřejném zasedání konaném dne 19. 10. 1999, pod č.j.

6 To 376/99-430, zamítl. V důvodech svého rozhodnutí odvolací soud

souhlasně odkázal na provedení a hodnocení důkazů soudem I.

stupně, kdy má rovněž za prokázané, že to byl navrhovatel, který

svým aktivním jednáním navodil stav, který ve svědkovi vzbudil

pocit dlužníka. Ten potom navrhovateli nabídl úplatek, který

navrhovatel přijal veden zištností. K zásadní námitce navrhovatele

(a tak ji označil i odvolací soud), týkající se vyprovokované

události (předání samotného úplatku) pracovníky Inspekce

ministerstva vnitra odkázal na definici provokace. O takovou jde

podle názoru odvolacího soudu tehdy, jestliže některá policejní

složka dospěje za situace, kdy žádné konkrétní podezření

z určitého trestného činu není dáno (ohledně určité osoby)

k závěru, že by se za určitých podmínek a okolností mohla takového

trestného činu dopustit a pro jeho případné spáchání jí bez jejího

vědomí vytvoří předpoklady a podmínky.

Z provedeného dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že to

nebyli pracovníci IMV, kteří podnítili kontakt navrhovatele se

svědkem a názor navrhovatele v tomto směru nemá v provedených

důkazech oporu. Poukázal tedy na správná a úplná skutková zjištění

soudu I. stupně, který jej vedl k tomu, že považoval za naplněnou

skutkovou podstatu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného

činitele podle § 158 odst. 1a), 2a) tr. zák. a trestného činu

přijímání úplatků dle § 160 odst. 2, 3 tr. zák.

Proti uvedeným rozhodnutím soudů obou stupňů podal

navrhovatel v příslušné lhůtě a tedy včas ústavní stížnost

v jejímž rámci navrhl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne

8. 6. 1999, sp. zn. 3 T 36/98 a usnesení Městského soudu v Praze

ze dne 19. 10. 1999, sp. zn. 6 To 376/99, zrušit. V odůvodnění

podané ústavní stížnosti potom uvedl, že základní otázkou (kterou

již měly vyřešit obecné soudy a nestalo se tak) je to, zda lze za

ústavně konformní považovat postup orgánů Policie ČR, která

prostřednictvím jiné osoby zinscenovala či vyprovokovala předání

částky peněz, jejíž výši sama určila, nadto peněz ve vlastnictví

ČR, a to jako předstíraný úplatek. Jinými slovy řečeno, zda lze

považovat za zákonnou a ústavní provokaci trestného činu. Poukázal

i na to, že se soudy nevyrovnaly s jeho obhajobou (svědek R.)

a v naznačené souvislosti se odvolal na rozhodnutí Ústavního

učiněné pod sp. zn. III. ÚS 87/99. Za podstatné a rozhodující však

pokládá, že prokazatelně nebyl obviněn (a tedy samozřejmě ani

odsouzen) za žádný trestný čin, který by spáchal do okamžiku, než

převzal od svědka příslušnou finanční částku (v tomto směru také

proti osobě navrhovatele nebyl veden žádný důkaz).Na tom nemění

nic, že v této době mohlo vzniknout podezření, zda způsobem svého

jednání a kontaktem se svědkem vlastně nežádá o poskytnutí

úplatku. Pokud by v té době takové podezření existovalo a bylo

relevantní, byl by adekvátním postup, který by mohl vyústit

v zahájení trestního řízení proti navrhovateli (sdělením

obvinění). K takovému postupu však nedošlo. Právě v této době však

bylo rozhodnuto o aktivním vstupu policie do vztahu mezi

navrhovatelem a svědkem, který nakonec vedl k tomu, že Policie ČR

ze svých prostředků zajistila peněžitou částku (její výše byla

stanovena po dohodě se svědkem) a tato částka byla svědkem

navrhovateli předána a ten byl Policií ČR krátce na to zadržen.

V podané ústavní stížnosti poukázal navrhovatel na to, že

jednou z funkcí státu je to, že dbá na bezpečnost a dodržování

zákonů. Stát se toho především snaží dosíci přesným popisem

chování, které není aprobováno, dále aktivními opatřeními, které

mají odstrašit osoby jednat protiprávně a konečně postihem těch,

kteří se nenechali odstrašit a zákon porušili. Zcela mimo rámec

těchto úvah je ovšem jednání, kdy stát rozhodne o tom, že se

pokusí občana (který se snad chová podezřele) vyprovokovat ke

spáchání trestného činu, ať už prostřednictvím svých policejních

orgánů či jiných osob. Má za to, že takto stát již zásadně

překračuje svou roli, kterou má ve společnosti zaujímat a pro

kterou existuje. Upozornil na to, že tam, kde stát zasahuje do

soukromí občanů (v trestním řízení) se tak děje vždy pod velmi

přísnou kontrolou jiných nezávislých orgánů (např. ust. §§ 34a,

34b a §36 zák. o Policii ČR, § 163c tr. zák.). Dodal, že ve všech

svých podáních (včetně odvolání) obsáhle rozebíral tuto

problematiku a dovozoval právní neudržitelnost postupu IMV vůči

jeho osobě (poukazoval i na ust. § 14 zák. č. 119/1990 Sb.,

o soudní rehabilitaci). Poukázal na skutečnost, že přes jím užitou

argumentaci, kterou v rámci trestního řízení proti své osobě

vícekráte zdůraznil, oba obecné soudy na ni v zásadě a přiléhavě

už vůbec nereagovaly. Takový postup je dle jeho přesvědčení

v rozporu s ust. § 125 tr.ř., který ukládá soudům při odůvodnění

rozsudku vypořádat se s obhajobou a poukázal na to, že v jeho věci

nešlo o obhajobu banální, irelevantní či přehlédnutelnou.

V ignorování zásadní argumentace soudem potom spatřuje porušení

práva na spravedlivý proces, resp. čl. 8 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Dále poukázal na ust. § 163 tr. zák. (ustanovení o účinné lítosti)

s tím, že v daném případě svědek předal uvedenou částku s vědomím

policie a za její asistence, tedy svůj úmysl oznámil dopředu

a nemohlo tak jít o úplatek, a to ani subjektivně, bez ohledu na

samotné počínání navrhovatele. Navíc o výši předané částky to byl

svědek (po spolupráci s policií), který stanovil výši částky

a vlastně tak rozhodl o právní kvalifikaci takového jednání, zcela

mimo vůli toho, který je následně pro takové jednání trestně

stíhán. Konečně uplatnil i své výhrady k hodnocení (oběma soudy)

výpovědi svědka R. V postupu obou soudů tak spatřuje zejména

porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny a navrhl také

odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí z hlediska ust. §

79 odst. 2 zák. o Ústavním soudu.

Na vyžádání Ústavního soudu se k věci vyjádřil Městský soud

v Praze a Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 7. Městský soud

v Praze odkázal pouze na obsah svého rozhodnutí s tím, že nemá

nic, čím by toto rozhodnutí doplnil. Obvodní státní zastupitelství

pro Prahu 7 uvedlo, že s rozhodnutími soudů se ztotožňuje a má za

to, že žádná práva navrhovatele, daná mu trestním řádem i dalšími

právními předpisy, zejména i Listinou základních práv a svobod

nebyla porušena a byly tak respektovány zásady spravedlivého

procesu.

Vycházeje z příslušného spisového materiálu zejména

i z důvodů, které vedly soudy k přijetí napadených rozhodnutí

i z argumentace jednotlivých účastníků v řízení před Ústavním

soudem a stejně tak i účastníka vedlejšího, dospěl Ústavní soud

k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná. Z hlediska

ústavněprávního, které zakládá ingerenci Ústavního soudu do

jurisdikční činnosti soudů obecných takto zjistil, že ty ve své

rozhodovací činností postupovaly v rozporu s obsahem hlavy páté

Listiny. Aniž by se Ústavní soud zabýval výhradami stěžovatele

vůči provedenému dokazování, či jeho hodnocení, za prvotní

a podstatné považuje jeho námitky a výhrady směřující vůči postupu

Policie ČR, ve kterém stěžovatel spatřuje provokaci, na jejímž

základě v konečném důsledku byl shledán vinným trestnými činy

zneužívání pravomocí veřejného činitele podle § 158/1a), 2a) tr.

zák. a přijímání úplatku dle § 160 odst. 2, 3 tr. zák. Ze spisu

Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 3 T 36/98, nepochybně

a nesporně plyne, že svědek navrhovateli předal částku 250.000,-

Kč (když i za okolností, které rozdílně od soudů interpretuje

navrhovatel), tuto částku obdržel svědek z prostředků Policie ČR,

se kterou v té době spolupracoval, tato částka byla svědkovi

policií předána s tím, že je určena pro navrhovatele jako

předstíraný úplatek, který měl svědek navrhovateli poskytnout

a samotné předání bylo uskutečněno pod dohledem policie tak, aby

byl získán důvod pro zatčení navrhovatele a jeho trestní stíhání.

K takovému postupu jak již uvedeno nakonec prokazatelně došlo. Za

takto zjištěných a bezpečně prokázaných skutkových okolností

v projednávané věci, Ústavní soud přisvědčil argumentaci uplatněné

v podané ústavní stížnosti a námitkám v naznačeném směru v ní

obsažených. Především je nutno zdůraznit, že český právní řád

uvedený postup policejních složek neupravuje a ani takový nezná.

Je to přirozené a samozřejmé, protože v demokratické společnosti

a v právním státě, kterým Česká republika je, naznačený postup

policie musí být vyloučen a pokud je takovým způsobem policií

postupováno, je nutné takový postup označit nejenom za

protizákonný, ale i protiústavní. V této souvislosti

( z hlediska trestního řízení) je na místě zdůraznit, že základním

procesním předpisem, který toto řízení upravuje je trestní řád

(zák. č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Jeho

základní zásady (ideje) jsou potom obsaženy v jeho paragrafu

druhém, kdy hned v prvním odstavci je jednoznačně uvedeno, že

nikdo nemůže být stíhán jako obviněný než ze zákonných důvodů

a způsobem, který stanoví tento zákon. Toto ustanovení je

promítnutím ústavních zásad na kterých především trestní proces

spočívá a v dané věci je vyjádřením čl. 8 odst. 2 Listiny, který

stanoví, že "nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než

z důvodů a způsobem, který stanoví zákon". Vycházeje z uvedeného

nelze než konstatovat, že uvedený postup policie s těmito

základními zákonnými a ústavními předpoklady nekoresponduje. Lze

za daných okolností (skutkově nepochybných) souhlasit

s argumentací navrhovatele v tom, že v okamžiku vlastně

fingovaného předání úplatku nebyl trestně stíhán a tedy ani

obviněn, a to ani v souvislosti s jednáním, pro které byl v dané

věci později odsouzen. Pokud totiž v předchozí době vzniklo

podezření, že navrhovatel více či méně jedná tak, že vlastně žádá

o poskytnutí úplatku a toto podezření bylo relevantní, byl na

místě postup plně odpovídající trestnímu řádu, tedy případnému

sdělení obvinění navrhovateli pro příslušný trestný čin event. pro

jeho přípravu k němu či pokus o něj. K tomu však nedošlo a státní

moc reprezentována policií v určitém okamžiku svým jednáním

a postupem sama o sobě vytvořila podmínky a navodila situaci se

zjevnou snahou případný trestný čin uskutečnit a dokonat. Takový

postup je však zřetelným excesem z hranic, ve kterých se odehrává

trestní řízení, a to i z hranic vyznačených rovinou ústavně

právní. Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích jednoznačně

dovodil, že výrazným znakem právního státu je také to, že vymezení

trestného činu, stíhání jeho pachatele a jeho potrestání je věcí

vztahu mezi státem (jím reprezentovanou státní mocí) a pachatelem,

a to za nepostradatelné podmínky, že totiž právě stát svými orgány

rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný

čin spáchán. V daném případě nutno opakovaně zdůraznit, že zmíněná

pravidla představuje právě trestní řád. Ten je vybudován na

principech neodmyslitelných od základních charakteristik

provázejících demokratický a právní stát. Z hlediska základních

zásad trestního práva procesního a jejich vyjádření z pozice práva

ústavního je nutno znovu připomenout čl. 8 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod a také konstatovat, že rozhodnutími soudů

obou stupňů napadených navrhovatelem byla zasažena takto:

nerespektovaná jedna ze základních ústavněprávních zásad

demokratického a právního státu, tedy zásada, že nikdo nesmí být

stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který

stanoví zákon. Je mimo jakoukoliv diskusi, že postup užitý policií

(IMV) tak, jak byl jednoznačně skutkově prokázán a nakonec

i aprobován soudy není a ani nemůže být upraven (popsán)

procesními předpisy, které se vztahují k průběhu trestního řízení

(především trestním řádem). V této souvislosti lze souhlasit

s argumentací navrhovatele, že tam, kde stát zasahuje do soukromí

občanů nebo kde jeho úředníci nevystupují zřetelně a vždy proti

páchání trestné činnosti, ale předstírají, že jsou s ní srozuměni,

je taková činnost podřízena velmi přísné kontrole jiných,

nezávislých orgánů (jak plyne z ust. § 34a, § 34b a 36 zák.

o Policii ČR, příp. § 163c tr. zák. týkající se beztrestnosti

policejního agenta působícího v rámci zločinného spolčení. Zvolený

postup orgánů činných v trestním řízení je tak v dané věci extra

legem a důkazy tímto postupem získané jsou od počátku nezákonnými

a v trestním řízení tedy nepoužitelnými. Nelze v těchto

souvislostech opomenout ani skutečnost, že peněžní částka užitá za

zmíněných okolností byla stanovena kuriózním způsobem, tedy tak,

že ji po dohodě s policií určil svědek, a to na základě vlastní,

subjektivní úvahy a takto rozhodl o právní kvalifikaci jednání

navrhovatele a v konečném důsledku i o trestní sazbě příslušného

trestného činu. Konečně oprávněnou se jeví i výhrada navrhovatele

poukazující na to, že námitky uplatněné v podané ústavní stížnosti

(uvedený postup policejních orgánů) uváděl již v řízení před oběma

soudy a ty se s jeho výhradami a tedy řádně uplatněnou a užitou

obhajobou nevypořádaly a vlastně se jí ani nezabývaly. I Ústavní

soud vycházeje ze spisového materiálu konstatuje, že obecné soudy

v těchto souvislostech v odůvodnění svých rozhodnutí se ke

vzneseným námitkám vlastně nevyjádřily, když pouze naznačené úvahy

se zcela míjely s podstatou úvah navrhovatele. V této souvislosti

je také případný odkaz navrhovatele na rozhodnutí Ústavního soudu

pod sp. zn. III. ÚS 87/99, které se obecně touto problematikou

zabývá.

Nutno též připomenout a zdůraznit, že jednání fyzické osoby

nutno považovat za trestný čin, pakliže je za takové označeno

zákonem (čl. 39 Listiny základních práv a svobod, č. 7 odst. 1

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Podmínky

trestnosti jsou dány podmínkami trestní odpovědnosti, mezi něž

patří i protiprávní jednání, následek kauzální nexus a zavinění.

Je nepřípustným porušením čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy,

pakliže jednání státu (v dané věci Policie) se stává součástí

skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní

jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho

dokonání, apod.). Jinými slovy nepřípustný je takový zásah státu

do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin,

resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je

trestní kvalifikace tohoto jednání.

Jak již řečeno ústavně akceptovatelný průlom do uvedeného

principu, odůvodněný účelem ochrany před organizovaným zločinem

(§ 34b zákona čl. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve

znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 163c tr. zák.), musí pak

splňovat procesní garance před možným zneužitím takovéhoto postupu

Policie (souhlas soudu dle § 34 b odst. 4 zákona o Policii ČR),

dále omezení možných účelů (§ 34b odst. 1 téhož zákona), jakož

i vymezení hranic beztrestnosti takového jednání policisty - §

163c tr. zák., § 34b odst. 5 zákona o Policii ČR).

Bez ohledu na řečené nutno dodat, že přes uvedené skutečnosti

Ústavní soud nijakým způsobem nepředjímá další postup orgánů

činných v trestním řízení, včetně obecných soudů, stran

dosavadních zjištění ve věci učiněných, které předmětem posuzování

z hlediska ústavně právního nebyly a jejich zvažování a hodnocení

z pohledu již naznačených zásad je věcí již označených orgánů.

Z uvedených důvodů tak nezbylo než konstatovat, že Ústavní

soud v postupu obou soudů v rámci napadených rozhodnutí spatřuje

porušení základních práv navrhovatele vyjádřených v čl. 2 odst.

2, čl. 8 odst. 2 i čl. 39 Listiny, jakož i čl. 7 odst. l Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto také Ústavní

soud obě napadená rozhodnutí zrušil, když s poukazem na uvedené

i příslušný časový odstup žádosti o odložení vykonatelnosti

napadeného rozhodnutí nevyhověl.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně dne 22. června 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru