Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 596/15 #1Usnesení ÚS ze dne 15.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.596.15.1
Datum podání26.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150, § 142, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 596/15 ze dne 15. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 15. září 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci společné ústavní stížnosti stěžovatelů A) Ing. Radimíra Rexy, CSc., B) Ing. Jany Rexové, C) Mgr. Igora Martinka a D) RNDr. Patrície Martinkové, Ph.D., všichni zastoupeni Mgr. Petrou Vráblikovou, advokátkou, AK se sídlem Lety, Karlštejnská 518, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 9. 2014 č. j. 22 Cdo 3003/2014-577, ve znění usnesení ze dne 11. 12. 2014 č. j. 22 Cdo 3003/2014-582, a proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2014 č. j. 22 Co 450/2013-519, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 25. 2. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 26. 2. 2015, se Ing. Radimír Rexa, CSc., Ing. Jana Rexová, Mgr. Igor Martinek a RNDr. Patrícia Martinková, Ph.D. (dále též jen "žalovaní" případně "stěžovatelé") domáhali, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími o nákladech řízení, vydanými v řízení o určení vlastnictví k nemovitosti, byla porušena základní práva dle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tato rozhodnutí zrušil.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 18. 6. 2013 rozsudkem č. j. 27 C 37/2008-466 Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "nalézací soud") - poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 19. 6. 2012 č. j. 27 C 37/2008-364 byl k odvolání žalovaných usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ve výrocích o věci samé pod body I a II, a v akcesorickém výroku o nákladech řízení, jako nepřezkoumatelný zrušen - určil, že žalobce Jiří Holec je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. X v kat. území Ďáblice, v obci Praha (výrok I), zamítl žalobu o určení, že vlastníky pozemku parc. č. X v kat. území Ďáblice, v obci Praha jsou ve společném jmění manželů Ing. Radimír Rexa, CSc. a Ing. Jana Rexová s podílem ve výši 3463/4128 (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Jednalo se o řízení za účelem odstranění duplicitního zápisu vlastnictví k uvedeným pozemkům poté, co žalobce pozemky nabyl na základě dodatečného projednání dědictví.

Dne 30. 1. 2014 rozsudkem č. j. 22 Co 450/2013-519 odvolací soud k odvolání žalovaných rozsudek nalézacího soudu ze dne 18. 6. 2013 č. j. 27 C 37/2008-466 ve výroku o věci samé pod bodem I změnil tak, že se žaloba na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. X v kat. území Ďáblice, v obci Praha, zamítá, a ve výroku o věci samé pod bodem II se mění tak, že se určuje, že spoluvlastníky pozemku parc. č. X v kat. území Ďáblice, v obci Praha jsou Mgr. Igor Martinek a RNDr. Patrícia Martinková, PhD., kteří mají ve společném jmění manželů podíl k pozemku ve výši 665/4128, a Ing. Radimír Rexa, CSc. a Ing. Jana Rexová, kteří mají ve společném jmění manželů podíl k pozemku ve výši 3463/4128 (výrok I), a žalovaným nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Odvolací soud konstatoval, že žalovaní byli ve věci převážně úspěšní a ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. jim proto vznikl nárok na částečnou náhradu nákladů řízení; dospěl však k závěru, že je namístě aplikace § 150 o. s. ř., v odvolacím řízení ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., přičemž důvody zvláštního zřetele hodné spatřoval zejména v okolnostech případu a v postoji účastníků v průběhu řízení.

Dne 10. 9. 2014 usnesením č. j. 22 Cdo 3003/2014-577, ve znění usnesení ze dne 11. 12. 2014 č. j. 22 Cdo 3003/2014-582, Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 30. 1. 2014 č. j. 22 Co 450/2013-519 jako nepřípustné odmítl (výrok I), žalovanému Ing. Radimíru Rexovi, CSc. uložil povinnost nahradit žalobci ve stanovené lhůtě k rukám zástupce žalobce náklady dovolacího řízení ve výši 950 Kč (výrok II), a žalovaným Ing. Janě Rexové, Mgr. Igoru Martinkovi a RNDr. Patrícii Martinkové, Ph.D., uložil povinnost nahradit žalobci ve stanovené lhůtě k rukám zástupce žalobce náklady dovolacího řízení ve výši 2 265 Kč (výrok III). Podle dovolacího soudu žalovaní, kteří byli v řízení procesně úspěšní, měli postavení samostatných společníků dle § 91 odst. 1 o. s. ř., a proto každému účastníkovi řízení náleží náhrada nákladů řízení samostatně. Žalovaní v dovolání rozporovali, že odvolací soud nesprávně v otázce náhrady nákladů řízení aplikoval § 150 o. s. ř. a žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal; žalovaní však nevymezili přípustnost dovolání z hlediska naplnění předpokladů podle § 238 o. s. ř., konkrétně žalovaní v rozporu s § 238 odst. 1 písm. c) netvrdili, kolik jim odvolací soud upřel na náhradě nákladů řízení. Za dané situace dovolací soudu vyšel z nákladů řízení, které jim v dosavadním řízení (podle obsahu spisu) vznikly, a konstatoval, že uznatelné náklady každého z žalovaných činily maximálně 36 454,93 Kč a tudíž nepřekročily částku 50 000 Kč ani ve vztahu k řízení před nalézacím soudem a soudem odvolacím společně, tím méně pak ve vztahu k řízení před nalézacím soudem nebo před soudem odvolacím. Dovolací soud proto dovolání žalovaných posoudil jako nepřípustné.

III.

V poměrně obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími, resp. jejich nákladovými výroky, byla porušena základní práva dle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Vyjádřili domněnku, že obecné soudy nedostály svým povinnostem plynoucím z čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a neposkytly ochranu jejich právům, a to tak zásadním způsobem, že narušily jejich právo na spravedlivý proces, princip rovnosti před zákonem i rovný přístup k účastníkům řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Napadený nákladový výrok odvolacího soudu považovali za nesprávný, vnitřně rozporný, založený na nesprávném právním názoru a skutkové situaci nepřiléhavý. Poukázali na řadu rozhodnutí Ústavního soudu týkajících se ústavních aspektů náhrady nákladů řízení před obecnými soudy a podrobně polemizovali též s napadeným rozhodnutím dovolacího soudu. Dovolacímu soudu stěžovatelé vytkli, že jeho výpočet uznatelných nákladů řízení byl nesprávný a předložili vlastní výpočet (tabulku), dle něhož celkové náklady řízení stěžovatele Ing. Radimíra Rexy, CSc., činily částku 26 588 Kč a celkové náklady řízení zbývajících stěžovatelů činily částku 167 916 Kč.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpali zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatelů s nákladovým výrokem napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, resp. se způsobem aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. odvolacím soudem, a nesouhlas se způsobem, jakým dovolací soud posoudil přípustnost jejich dovolání.

K ústavním stížnostem proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud standardně připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu, zakotvené v článku 36 a násl. Listiny resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy, je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení.

Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je totiž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu.

Důvody, pro které odvolací soud aplikoval moderační právo dle ustanovení § 150 o. s. ř., jsou přehledně a zcela srozumitelně v jeho rozhodnutích vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s dostatečně odůvodněným nákladovým výrokem odvolacího soudu, takže opačná tvrzení stěžovatelů důvod ke kasaci stěžovaných rozhodnutí založit nemohly.

Stejně tak Ústavní soud neshledal jakýkoliv náznak tvrzeného porušení základního práva "na ochranu vlastnictví" garantovaného v čl. 11 Listiny resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. V této souvislosti připomíná, že citované články Listiny a Úmluvy stanoví, že každý má právo vlastnit majetek a tento majetek pokojně užívat. Z ustálené judikatury Ústavního soudu pak vyplývá [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41), str. 41 (45)], že pokud je zmíněnými články chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně, jak tomu bylo v případě stěžovatelů. Jinak řečeno, uvedenými články Úmluvy a Listiny není chráněno jakékoliv právo na nabytí majetku, neboť ústavně chráněn je majetek sám; za určitých okolností může být tímto majetkem i pohledávka, pokud je dostatečně určitá a existuje velká pravděpodobnost (vyplývající např. z ustálené judikatury, též označovaná jako "legitimní očekávání"), že bude obecnými soudy přiznána. V projednávaném případě stěžovatelé nemohli oprávněně tvrdit, že měli majetek v podobě legitimního očekávání, neboť o nákladech řízení bylo rozhodnuto až odvolacím soudem.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru